Jeden život se třemi začátky: příběh Marie Stiborové

Dlouhá léta byla pro mě Marie Stiborová pouze anonymní sousedkou, která za sebou na chodbách našeho paneláku zanechávala příjemnou vůni svého parfému. Ona i její manžel Ivan vždy působili, jako by zrovna utekli z prvorepublikového filmu. Kukátkem v našem přízemním bytě jsem jako malá občas pozorovala, jak pan Stibor drží své manželce dveře od výtahu a jak jí vzápětí nabízí rámě. Mí rodiče i já jsme na Stiborových tiše obdivovali jejich přirozenou eleganci a slušnost. K bližšímu kontaktu než bylo uctivé „Dobrý den!“ na chodbě mezi námi však dlouho nedošlo.

S paní Stiborovou se má rodina blíže seznámila až poté, co její manžel zemřel. Ovdovělou Marii jsme začali pravidelně navštěvovat a právě během společných setkání nám postupně odkrývala svůj životní příběh, který byl výrazně poznamenán událostmi 20.století. Do doby, než jsem se seznámila s paní Stiborovou, jsem osobně neznala nikoho, jehož soukromý život by byl tak zásadně určován „velkými dějinami“. O to silněji na mě její životní peripetie zapůsobily a o to více jsem chtěla zamezit tomu, aby byl tento příběh zapomenut. Touto formou bych tedy ráda zaznamenala životní osudy paní Marie Stiborové, mé anonymní sousedky, se kterou jsem se nakonec sblížila tak, že se stala mou třetí, „adoptovanou babičkou“.

Marie se narodila v Olomouci 26. května 1932 jako druhé dítě manželů Sloukových. Pokřtěna byla jako Marie Terezie, odmalička jí však všichni říkali Pájo. Tato přezdívka paní Stiborové zůstala dodnes. Maminka Ludmila doma pečovala o Marii a její další tři sourozence, tatínek František byl maloobchodníkem. Svou rodinu živil prodejem ovoce a zeleniny, které pěstoval v pronajatých sadech.

Prvním dějinným zvratem, který zasáhl do života paní Stiborové, byla všeobecná mobilizace v září 1938, v rámci níž byl její tatínek odvelen do olomouckých kasáren. Doposud neznámou situaci jí rodiče vysvětlili se slovy, „že bude asi válka“. Tehdy šestiletou Páju ovládl strach: bála se, co bude s tatínkem.

Období protektorátu a druhé světové války zastihlo Marii ve školní lavici. Podle jejích slov však školní výuka i v nelehké době probíhala vcelku normálně; jedinou novinkou byla povinná němčina, kterou nikdo ze spolužáků neměl příliš v lásce.

Při vzpomínce na tuto dobu se většině vrstevníkům paní Stiborové vybaví především hlad, který tehdy jako děti snášely obzvlášť těžce. Tuto vzpomínku však Marie s ostatními pamětníky nesdílí. Díky jejímu tatínkovi totiž za války hladem netrpěli. Jako obchodník s ovocem a zeleninou mohl za svůj obchodní artikl „vyšmelit“ jiné nedostatkové potraviny. O svůj relativní dostatek se však Sloukovi neváhali podělit s potřebnými. Když jednou Mariin tatínek „vyšmelil“ pytel mouky, maminka z něj upekla několik bochníků chleba. Ty pak rozdala mezi skupinu sovětských válečných zajatců, kteří byli v Olomouci nasazeni na nucené práce.

O síle válečného běsnění se Marie na vlastní kůži přesvědčila ke konci války. Od poloviny roku 1944 až do května 1945 se nad územím protektorátu odehrálo několik leteckých bitev mezi německými a spojeneckými letadly, která útočila na průmyslová centra v Čechách a na Moravě. Paní Stiborová má dodnes v živé paměti, jak se jedno ze spojeneckých letadel zřítilo nedaleko olomouckého hřbitova. Jednalo se o jeden z amerických bombardérů, které se 17. prosince 1944 zřítily v okolí Olomouce po letecké bitvě nad Hanou.

Bombardování průmyslových oblastí však pro Marii a její rodinu znamenalo jediné: úkryt se ve sklepě a nebezpečí tam přečkat. Tato „hra na schovávanou“ před padajícími bombami dospívající Marii jednou přivodila nervový šok. Celá bez sebe chodila po sklepě kolem dokola a něco si pro sebe mumlala.

Na přelomu dubna a května 1945 se začaly šířit zprávy, že se s blížící Rudou armádou schyluje ke konci války. Radostnou zprávu však brzy zatemnily zvěsti o znásilňování žen, které měli na svědomí vojáci kráčející v prvních liniích Rudé armády. Proto si téměř 13letá Marie i s maminkou musely znovu „hrát na schovávanou“. Před neurvalými rudoarmějci se tentokrát schovávaly na chodbě pod neckami.

Poválečná léta byla v rodině Sloukových poznamenána úmrtím Mariina tatínka. Ten zemřel v únoru 1948 na následky zranění, která utrpěl při autonehodě. Ztráta živitele i náklady za manželovo tříměsíční léčení v soukromém sanatoriu pro ovdovělou paní Sloukovou představovaly obrovskou finanční zátěž. Z toho důvodu se Marie musela po základní škole v necelých 16 letech vzdát možnosti dalšího studia a nastoupila do práce.

Marie začala pracovat v olomoucké čistírně, v roce 1951 získala díky svým schopnostem dokonce vedoucí pozici v pobočce podniku Chrištof–čistírny a barvírny Vyškov. Ta sídlila ve dnešním Zlíně, který od roku 1949 nesl jméno prvního komunistického prezidenta Klementa Gottwalda.

V té době vstoupil do života mladé slečny Sloukové její budoucí manžel Ivan. Seznámili se v Olomouci na plaveckém stadionu. Odpoledne se zde pořádaly taneční zábavy a právě na jednu z nich Ivan 19letou Marii pozval. Z jazzového večírku se vyvinul nakonec několikaměsíční vztah. I přes prvotní maminčiny námitky vůči o 7,5 roku staršímu partnerovi se Marie za Ivana později provdala a 5. května 1952 začala nový život jako Marie Stiborová.

Ivan, rovněž rodák z Olomouce, byl studentem medicíny. Studií však musel v roce 1949 zanechat, jelikož odmítl vstoupit do KSČ. Během následujícího dvouletého pobytu na vojně se Ivan rozhodl, že z Československa odejde. Se svým odhodláním emigrovat na Západ se později svěřil i své manželce Marii. „Zeptal se mě, jestli s ním chci utéct. A já byla zamilovaná, takže jsem samozřejmě chtěla jít s ním,“ vzpomíná paní Stiborová na moment, kdy se rozhodla odejít s manželem z Československa. Právě kvůli plánovanému útěku se Stiborovi po svatbě usadili v Praze, kde měli pro přípravy cesty lepší podmínky i kontakty než doma v Olomouci.

Přes švagra paní Stiborové se tu mladý pár seznámil s manželi Tydlitátovými. Ti bydleli v domě, ve kterém se nacházelo irácké velvyslanectví. Tydlitátovi přes něj pašovali ze Západu nylonové punčochy, cigarety a hodinky, které následně prodávali na černém trhu. Stiborovi využili jejich styků se zahraničím a přes Tydlitátovy zaslali dopis rádiu Svobodná Evropa, v němž žádali o vyslání osoby, která by Stiborovým pomohla překročit československé hranice.

Avšak v říjnu 1954, dříve než se Stiborovi vůbec mohli spojit s převaděčem, byli Tydlitátovi kvůli své překupnické činnosti zatčeni. A jelikož věděli o úmyslu Stiborových emigrovat do zahraničí, brzy se to při výsleších dozvěděla i StB.

Do podniku, ve kterém Ivan s Marií společně pracovali, je StB přišla zatknout 9. března 1955, tedy až několik měsíců poté, co byli zadrženi Tydlitátovi. Po strohém oznámení „Jste zatčeni!“ v kanceláři ředitele následoval převoz do vazby v Bartolomějské ulici. Zde byli Stiborovi od sebe odděleni a poté dennodenně vyslýcháni až do 4. května, kdy se konal soud. Den před svým třetím výročím svatby byl mladý pár obžalován z trestného činu velezrady. Ivan, který se při výsleších snažil vzít všechnu „vinu“ na sebe, byl odsouzen k 10letému a Marie k 5letému trestu vězení.

23letá Marie byla k výkonu trestu převezena do slovenské obce Želiezovce nacházející se u maďarských hranic. Zde musela spolu s dalšími nejen politickými vězeňkyněmi pracovat na velkém státním statku. Výhradně manuální práce spočívala v různorodé zemědělské činnosti – od setí obilí, okopávání řepy, sušení tabáku až po práci v kravíně či výpomoc při žních. Jako „holka z města“ si Marie na podobnou práci musela teprve zvykat, výhodou jí při tom však bylo její mládí. „Ostatní ženské, všechny ty profesorky a právničky, byly mnohem starší než já, mohly být mými maminkami,“ vzpomíná paní Stiborová.

Po roce stráveném v Želiezovcích byla Marie kvůli epidemii žloutenky převezena do ženské věznice v Pardubicích. Zde byly pracovní podmínky o něco snesitelnější, „muklyně“ pracovaly na „švadlárnách“, „káblovnách“ či „korálkárnách“. V Pardubicích zůstala Marie až do konce svého trestu. Veškeré nabídky na předčasné propuštění výměnou za „spolupráci“ striktně odmítala. „Chtěla jsem si to všechno poctivě odsedět,“ říká Marie.

V březnu 1960 byla Marie propuštěna na svobodu. Její manžel měl tou dobou „odseděnou“ teprve půlku svého trestu. I přesto však nemusela Marie na svého manžela dlouho čekat. V rámci amnestie vyhlášené prezidentem republiky u příležitosti 15. výročí osvobození Československa byla totiž podmínečně propuštěna i část politických vězňů. Mezi nimi byl i Ivan. Po letech odloučení Stiborovy čekal již druhý společný začátek.

V průběhu 60. let se Stiborovi snažili odrazit od psychického i materiálního dna, na které je srazilo pět let strávených v „nápravně-pracovních táborech“. Jejich nový život na „svobodě“ socialistického Československa byl naplněn především usilovnou prací v přiděleném zaměstnání. Marie se také snažila doplnit si zameškané vzdělání a přihlásila se do večerní školy, z té byla však jako „muklyně“ vyloučena. Jako bývalým politickým vězňům režim Stiborovým dlouho nedovoloval vyjet ani do socialistického zahraničí. První výjezdní doložku získali až v létě 1968, a to na dovolenou do Bulharska. To se pro ně nakonec stalo pouze přestupní stanicí na cestě za jejich novým domovem.

Dne 21. srpna 1968 Stiborovy v černomořském letovisku zastihla zpráva o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Do okupované vlasti se vrátit nechtěli: báli se, že jako bývalí „muklové“ by za nynějších vyhrocených podmínek byli znovu perzekvováni. „Řekla jsem Ivanovi, že se domů nevrátím, že jsem si kriminálu užila dost a že budu klidně někde umejvat záchody,“ vzpomíná paní Stiborová na chvíli, kdy se s manželem, vlastně již podruhé, rozhodli emigrovat na Západ.

Hned 22. srpna Stiborovi odjeli do Vídně. Odtud pokračovali do Bernu na kanadské velvyslanectví, kam se šli jen zběžně informovat o možnostech, které se jim jako politickým uprchlíkům nabízely, neuvažovali vůbec o tom, že by opustili Evropu. Za dva dny však měli na velvyslanectví připravené dvě letenky do Kanady. 17. září 1968 přistáli na torontském letišti.

Již potřetí spolu Stiborovi začínali od nuly. Hned po příletu se jich ale ujal imigrační úřad a ten jim zajistil ubytování, půlroční kurzy angličtiny a nakonec i zaměstnání ve městě Kitchener. Toto městečko vzdálené 100 km od Toronta se stalo jejich novým domovem. Marie zde začala pracovat v pojišťovně a Ivan jako strojní konstruktér v továrně na pneumatiky. Oba dva v tomto zaměstnání setrvali až do důchodu.

Díky své pracovitosti, spořivosti (a také s pomocí hypoték) Stiborovi po určité době dosáhli životního standardu, který jim dokonce umožňoval zasílat peníze domů rodině. Po té se jim po celou dobu velmi stýskalo. Do Československa je však už nic kromě rodiny nelákalo. V roce 1973 bylo Stiborovým uděleno kanadské občanství a Marie s Ivanem už nepočítali s tím, že by se kdy do Československa vrátili. V Kanadě jednoduše začali zcela nový život.

Stiborovi se do Čech nehrnuli ani po roce 1989: obávali se, že změna režimu není trvalá. Od poloviny 90.let začali mezi svými oběma domovy „pendlovat“. Půl roku strávili v Praze, půl roku v Kitcheneru. S přibývajícími lety však bylo stěhování čím dál tím náročnější, a tak se v roce 2001 definitivně usadili v Praze, kde paní Stiborová žije dodnes.

I přes silné bolesti kolen zůstává Marie Stiborová ve svých 84 letech aktivní seniorkou. Přijímá pravidelně různé návštěvy, chodí na koncerty vážné hudby a v létě se chystá na dovolenou do Rakouska. Pro mou rodinu již dávno není tou anonymní sousedkou, a to nejen proto, že jsme poznali její příběh 20.století.

Galerie
Marie, Praha, 2014 (82 let). Marie, Kitchener, Kanada, 1992 (60 let), odchod do důchodu.
Marie se svou maminkou Ludmilou, Niagarské vodopády, Kanada, 80.léta. Po čase směla Mariina maminka svou dceru v Kanadě navštívit. Režim tyto návštěvy povoloval zejména penzistům. Z pohledu státu by jejich případná emigrace byla úsporou - nemusel by jim t Rozsudek z roku 1968 (strana 4), jímž byl rozsudek z roku 1955 zrušen, na plánovaný útěk Stiborových nahlíží
Rozsudek z roku 1968 (strana 3), jímž byl rozsudek z roku 1955 zrušen, na plánovaný útěk Stiborových nahlíží Rozsudek z roku 1968 (strana 2), jímž byl rozsudek z roku 1955 zrušen, na plánovaný útěk Stiborových nahlíží
Rozsudek z roku 1968 (strana 1), jímž byl rozsudek z roku 1955 zrušen, na plánovaný útěk Stiborových nahlíží Rozsudek z roku 1974 (strana 2). Tím, že se Stiborovi z dovolené v Bulharsku nevrátili zpět do Československa (a k beztrestnému návratu nevyužili ani prezidentskou amnestii z roku 1973) spáchali trestný čin opuštění republiky dle § 109.
Rozsudek z roku 1974 (strana 1). Tím, že se Stiborovi z dovolené v Bulharsku nevrátili zpět do Československa (a k beztrestnému návratu nevyužili ani prezidentskou amnestii z roku 1973) spáchali trestný čin opuštění republiky dle § 109. Rozsudek z roku 1955 (strana 4). Stiborovi v něm byli obviněni, že chtěli
Rozsudek z roku 1955 (strana 3). Stiborovi v něm byli obviněni, že chtěli Rozsudek z roku 1955 (strana 2). Stiborovi v něm byli obviněni, že chtěli
Rozsudek z roku 1955 (strana 1). Stiborovi v něm byli obviněni, že chtěli Marie, Kitchener, Kanada, 1972 (40 let).
Marie, Huronské jezero, Kanada, 1975 (42 let). Stiborovi, Niagarské vodopády, Kanada, 1969.
Marie a Ivan, Kitchener, Kanada, 1968. V domě, před nímž Stiborovi stojí, si Stiborovi pronajali pokoj a bydleli v něm asi půl roku. Marie, Praha, 1965 (33 let). Po návratu z vězení měla Marie vedoucí pozici v vzorkovně textilu.
Marie jako nevěsta, Praha, Staroměstská radnice, 1952 (20 let). Stiborovi, Praha, 1992. V 90. letech Stiborovi střídavě pobývali v Kanadě a v Česku. V Praze si v roce 1992 koupili nový byt na sídlišti na Barrandově. Zde bydlí paní Stiborová dodnes.
Svatba Stiborových, Staroměstská radnice v Praze,  5.května 1952. Nalevo od Marie stojí její bratr Rostislav, se zlomeným palcem. Z vojny ho na svatbu sestry nechtěli pustit, a tak si dobrovolně přivodil tento drobný úraz. Mezi Marií a Ivanem stojí Mariin Marie s Ivanem, Praha, 1960. Na Karlově mostě krátce po propuštění z vězení.
Marie, Karlovy Vary, 1961 (29 let). Po návratu z vězení jela Marie do lázní, aby se zde zotavila z prodělané žloutenky. Marie, Gottwaldov (Zlín), 1950 (18 let). Tehdy pracovala v Gottwaldově, dnešním Zlíně. Tuto fotografii si majitel fotostudia vystavil do výlohy a Mariina tvář tak několik měsíců propagovala fotografovy služby.
Marie a Ivan na výletě kousek za Prahou, 1965. Ivan, 1973 (49 let). Fotografie z kanadského pasu.
Ivan, Praha, 1954 (30 let). V té době pracovali s Marií ve státním podniku Ignis. Ona jako sekretářka, on jako konstruktér. V tomto podniku je také dne 9. března 1955 zatkli. Marie, Gottwaldov (Zlín), 1951 (19 let).
Marie, Olomouc, 1945 (13 let).
Praha, Hellichova 18

V Hellichově ulici směrem k Petřínským sadům se nachází bývalý kostel sv. Vavřince. Jeho historie sahá až do poloviny 12. století, kdy byl tento kostel součástí osady Nebovidy. Původně románská stavba byla ve 14. století přestavěna ve stylu gotiky. Z této doby rovněž pochází unikátní nástěnné malby. Kostel se později dočkal i barokní přestavby, v roce 1784 byl však v rámci reforem Josefa II. zrušen. Od té doby sloužil jako obytný dům s několika malými byty (právě v jednom z nich Stiborovi mezi lety 1952 a 1968 bydleli). V roce 1935 kostel sv. Vavřince zakoupila československá církev (jejíž farář podkrovní byt Stiborovým pronajal), aby ho navrátila k jeho původním, sakrálním účelům. To se jí však nakonec kvůli chybějícím finančním prostředkům nepodařilo. Celkové rekonstrukce se dům dočkal až na konci 80. let. Prostory slouží od té doby jako výstavní a koncertní síně, které jsou využívány především v rámci mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro.

Zdroj: http://www.prague.eu/cs/objekt/mista/113/kostel-sv-vavrince-pod-petrinem (28.2.2016)

Bývalý kostel sv. Vavřince pod Petřínem, Hellichova 18, Praha 1, 2016, autor: Karolína Bukovská Bývalý kostel sv. Vavřince pod Petřínem, Hellichova 18, Praha 1, 2016, autor: Karolína Bukovská
Bývalý kostel sv. Vavřince pod Petřínem, Hellichova 18, Praha 1, 2016, autor: Karolína Bukovskákostel sv. Vavřince pod Petřínem, Hellichova 18, Praha 1, 2016, autor: Karolína Bukovská Bývalý kostel sv. Vavřince pod Petřínem, Hellichova 18, Praha 1, 2016, autor: Karolína Bukovskákostel sv. Vavřince pod Petřínem, Hellichova 18, Praha 1, 2016, autor: Karolína Bukovská
Bývalý kostel sv. Vavřince pod Petřínem, Hellichova 18, Praha 1, 2016, autor: Karolína Bukovská
Příběh místa

Najít jedno jediné místo, které by v životě Marie Stiborové hrálo tu nejvýznamnější roli, není snadné. Z rodné Olomouce ji život zavál do Zlína, poté do Prahy, léta vězení strávila ve slovenských Želiezovcích a v Pardubicích, léta emigrace v Kanadě. Jedno z mála poměrně stabilních míst v Mariině životě představoval byt v Hellichově ulici 18 na Malé Straně. Na tomto místě začal pro Stiborovy nový život hned dvakrát: nejprve po svatbě v roce 1952 a poté o osm let později po návratu z vězení.

Stiborovi se k podkrovnímu bytu s výhledem do Petřínských sadů dostali poměrně zajímavým způsobem. Po svatbě bydleli čerství novomanželé u Ivanovy sestry, zároveň se ale poohlíželi po svém vlastním bydlení. K tomu jim nakonec dopomohl Ivanův švagr, který se znal s jedním farářem československé církve. Ta vlastnila byty v bývalém kostele sv. Vavřince v Hellichově 18, které nespadaly pod bytový úřad a se kterými mohla církev nakládat podle svého uvážení. Zmíněný farář tehdy hledal do svého kostela varhaníka, a tak Ivanův švagr doporučil právě Ivana, který hrál výborně na klavír. Výměnou za služby varhaníka se Stiborovi směli nastěhovat do bytu v Hellichově ulici. Za jednu volnou místnost s kuchyňkou platili 80 Kčs měsíčně.

Poté, co byli Stiborovi v březnu 1955 zatčeni a posléze i odsouzeni, vyhledal Ivanův švagr dotyčného faráře. Požádal ho, zda by Stiborovým nemohl byt po dobu, co budou ve vězení, podržet, pokud bude švagr i nadále platit řádně nájem. Farář na dohodu přistoupil, a tak se Stiborovi měli po návratu z vězení kam vrátit (veškeré vybavení jim však bylo zabaveno, takže se vraceli do prázdného bytu).

K bytu v Hellichově ulici se váže také jedna, takřka tajuplná, příhoda. V době, kdy byla Marie ve vězení, se její mamince zdál zvláštní sen. V něm viděla dva muže, jak v bytě Stiborových likvidují veškeré vybavení. Sen byl tak živý, že to Mariině mamince nedalo a vydala se z Olomouce do Prahy, aby byt zkontrolovala. Když stanula u dveří bytu, uviděla tu samou scénu, kterou znala ze snu. Zeptala se těch mužů, zda by si z bytu mohla odnést alespoň nějaké šaty. Muži, kteří zřejmě pátrali po průkazném materiálů vůči Stiborovým či po hodnotných věcech, to paní Sloukové dovolili. Do kožené tašky, kterou měli Stiborovi připravenou na útěk za hranice, maminka zabalila Ivanovo sako a Mariin kostým. Ten jí ale po návratu z vězení stejně už nebyl.