S Pattonem u táboráku aneb mezi Štaflíkem, Špagetkou a zen-buddhismem

Jedním ze svědků dvacátého století a jeho (žel i ne)lidských událostí je pan Jiří Munk. V úvodu našeho setkání sice upozornil na jiné a dramatičtější osudy, ale vyprávět začal. A dobře udělal. Poslyšte tedy jeho zajímavou životní pouť…

NA POČÁTKU…

Světlo světa spatřil 2. listopadu 1932 v jednom pražském nóbl sanatoriu. Dostal ale chřipku, málem umřel a byl dán do zvláštní péče.

Tatínek Adolf pocházel z Přívor u Všetat, maminka Olga z Brandýsa nad Labem. V rodině bychom však našli i legionáře v Rusku, velkostatkáře teplických Doubravic, učitelku cizích jazyků či jedinou křesťanku rodokmenu, které psal milostné dopisy sám Alois Jirásek! Nejstarší kořeny nás pak zavedou k podomním obchodníkům z Polabí. Také ovšem k postupnému odklonu od židovské tradice…

DĚTSKÁ LÉTA

Dětství však prožil Jiří Munk v Brandýse n. L. Už od narození byl svěřen chůvě Náničce, která se o něj starala jako o vlastního. Jako jediný také navštěvoval školní hodiny náboženství. Ještě že pan rabín s sebou z Prahy přivážel i bonbóny!

Na tatínka – právníka s Masarykovým podpisem v indexu – vzpomínali lidé s láskou. Krásně truhlařil a „výtvarničil“ nebo se jen tak procházel s rodinným lékařem Lauferem (bratrem slavného sportovního žurnalisty). Maminka zato – coby odlišná povaha – občas ujela taxíkem do pražských kaváren. Domácí prostředí utvářeli i milovaný pes Rek a ochočená kavka. Především samozřejmě starší bratr Viktor (později známý malíř) a sestra Helena. To od ní tenkrát dostal zmrzlinu za mlčenlivost o jejím rande.

A tak Jiříček chodíval s milující Náničkou do kostelů i do renesanční zahrady. Jako vzornému žákovi s absolutním sluchem mu však tatínek nedovolil studovat hudbu; a situace se stávala nebezpečnou… Antisemitismus vzrůstal. „Pane učiteli, Munk smrdí, já vedle něj nebudu sedět!“, zvolal dokonce jednou spolužák. Do třetí třídy 1940/1941 už nenastoupil, měl domácí paní učitelku. A pak přišli do Brandýsa Němci…

VÁLKA!

Trpícímu tatínkovi okamžitě zabavili advokátní praxi i předsednictví v tamní židovské obci. Následovaly návštěvy gestapa, nadávky a facky i Rekův útok na jednu z gestapákových holínek.

Norimberské zákony jim zabavily nejcennější věci a zrušily veškeré svobody. Odešla Nánička, ukrýt Jiřího ji nedovolili. Doma museli topit na 18 °C a ke všemu k nim chodil i vyděrač. Chvíli dokonce svitla naděje na zemědělskou emigraci do Rhodésie (dnešní Zambie); ta ale padla a nepochopitelné začínalo…

Přesto však odvážní lidé oblíbené židovské rodině pomáhali. I když Jiřího s „hvězdou“ zmlátili jednou na ulici kluci od Hitlerjugend a rodina čelila častým prohlídkám. Skrýše peněz ani mezipatro s potravinami a pistolí z první světové války naštěstí nepodlehly. Děti jednou zachránilo i to, že dostaly spálu. Němci se ze strachu už zkrátka nevrátili.

Prvním transportem CL odjeli všichni kromě Munků, transportem CM už i oni. Za úšklebků spolucestujících se museli linkovým vlakem sami dopravit do Mladé Boleslavi, odtamtud se vydali ožebračeni směrem na Bohušovice a pěšky do Terezína. Naštěstí za dozoru mnohdy slušných českých četníků – včetně tatínkova známého z vojny.

V Terezíně jej s maminkou a ostatními ženami „přijaly“ Hamburské kasárny, bratra s tatínkem pak ty Hannoverské. Uzounké uličky, svíčka na spoustu štěnic, blechy a skvrnitý tyfus. Maminka myla v Terezíně záchody a loupala slídu pro válečný průmysl, zatímco tatínek soudcoval s pozůstalostmi a drobnými krádežemi. Jiří byl jednoduše ponechán svému osudu a jen občas si toulaje našel přítele. Třeba jistý sochař – vždyť věděl, jak se dostat k balíčkům z Turecka!

Další drobnou radostí bylo zhlédnutí proslulé dětské opery Brundibár nebo sportovní slavnosti slavného Fredyho Hirsche. Také návštěva Mezinárodního červeného kříže, doprovázená spoustou kulis a strojenými reakcemi dětí: „Strýčku Rahme, už zase sardinky?“

Nočním proužkem papíru byli k osvětimským transportům předvoláni dvakrát, ale opět – zřejmě díky povolání rodičů – posláni zpátky. Tatínek nakonec odjel do Osvětimi nemocen roku 1944. A nepřežil. Polomrtvého bratra, kterého zachránily švýcarské hodinky, našli až na pochodu smrti Američané. Sestra válku přežila díky výměně za zajatce.

Jiří sám zůstal do konce války „poslíčkem“ esesáků a posledních vězňů ze smíšených manželství. Dočkal se tak příchodu Rusů, nejrůznějších karambolů i konečného osvobození.

Brandýští skauti dokonce přijeli pro své deportované sousedy. Bohužel jeli nazpět v prázdném autobuse tři – on, maminka a paní z nedaleké vesnice…

PO VÁLCE

Osiřeli. Většina příbuzenstva se už nevrátila, zato v jejich brandýském domě už bydlel někdo jiný. Pomohli jim známí, Jiřík šel i do školy, kam však s pražskou spodinou doputovaly i zbraně.

Nicméně se z něj stal náruživý skaut, a zažil tak tábory i boje s „werwolfy“. Nezapomenutelné bylo setkání se spojeneckou armádou včetně návštěvy generála George S. Pattona a jeho důstojníků. Vždyť si společně zazpívali u táboráku!

Po zvládnutí počátečních nedostatků se jako jedničkář dostal na gymnázium a opět sám studoval náboženství s významným rabínem Sicherem. Tóru i hebrejštinu si sice osvojil, ale jako „nesionista“ později odmítnul vystěhování do Izraele i práci pilota.

Únor 1948 prožil věrný rodinnému odporu ke komunismu: ke všemu jim rozehnali skauta a některé jeho vůdce pozatýkali či popravili. Pro svůj buržoazní původ měl potíže již u maturity; chtěl studovat medicínu, ale nakonec byl – s pomocí bratrových výkresů – přijat na „UMPRUM“. Vzápětí zamířil jako „výměna“ na ČVUT, obor architektura. Pokřivením ze SSSR však v době nejhoršího studia.

Jedinou nadějnou protekci – tzv. umístěnky – nakonec nedostal. Místo architekta se pro něj nenašlo, chvíli byl dokonce vězněn. Dva roky se tak potýkal s nezaměstnaností a různými škraloupy, než byl přijat alespoň do „Jednoty“, kde mohl projektovat a opravovat prodejny, hospody či nákupní střediska. Zpestřením jeho práce do penze se stala alespoň rekonstrukce obchodní sítě historického jádra Prahy a lidové architektury, ale k vysněným památkám se kvůli režimu nikdy nedostal. Ani u soutěží to bez známostí nešlo…

ALENA MUNKOVÁ (ROZ. SYNKOVÁ)

Se svou budoucí manželkou se Jiří Munk seznámil roku 1959. Třebaže byli v Terezíně současně (ona v „Kinderheimu“), nevěděli o sobě. Alena Munková se narodila 24. září 1926. Její tatínek byl zubařem, dědeček vydavatelem knih, maminka brzy zemřela na rakovinu. V době zesíleného antisemitismu byla pokřtěna, ale přesto odvlečena.

Její starší bratr Jiří (známý jako František Listopad) je spisovatel, básník a dramatik. Za války se ukrýval, poté spoluzakládal Mladou frontu a emigroval do Francie. Jako představitel české kultury v Portugalsku je držitelem prezidentského vyznamenání.

Alena studium novinářské fakulty zakončila v Barrandově, odkud byla z kádrových důvodů vyhozena. Pro studio kresleného filmu Bratři v triku však začala psát – později i s manželem – scénáře k večerníčkům, z nichž k nejznámějším patří: Štaflík a Špagetka, Edudant a Francimor, Pučálkovic Amina či Pozor, bonbón,…

Šedesátá léta byla tou šťastnější etapou jejich života. Narodila se jim dcera Hana, která posléze vystudovala výtvarnou výchovu, pedagogickou psychologii a ruštinu; stala se také scénáristkou a grafičkou. Navíc si koupili současný byt v Dejvicích.

POLITICKÉ ZMĚNY

Jiří se mezitím zapojil do činnosti v Klubu angažovaných nestraníků. Také se mu naskytla možnost emigrace, ale ze zájezdu do Anglie (se Svazem architektů) se nakonec vrátil. Naděje Pražského jara byly zmařeny převratem v srpnu 1968. Té noci slyšel zvuky letadel a ráno projížděl prázdnými ulicemi do práce kolem aut slisovaných tanky. Cestou za manželkou a tříletou dcerou jej zastavovali dezorientovaní a zuřící ruští vojáci se samopaly. Normalizaci prožili oba politicky tlumeně, avšak ne kulturně ani společensky: setkávali se s významnými osobnostmi, aktivně a hodně četli, navštěvovali divadla, kina, koncerty a výstavy; sportovali.

Po sametové revoluci mohl jít do předčasného důchodu. Ale nešel. Teprve až po několika letech, znechucen korupcí, restitučním martyriem a ponížen nespravedlivým soudem. S manželkou se zapojili do činností Židovské obce v Praze: ve správě židovského majetku (Matana, a. s.) se tak uplatnila i jeho profese architekta.

SOUČASNOST?

Se stálou snahou o udržení tělesné i duševní kondice (zahrnující cvičení, jógu, plavání, hraní tenisu i kurzy angličtiny či PC) navazovali dohromady na život předků a sdělovali své nelehké životní zážitky světu. Třeba italským dětem. Alena Munková zesnula 14. dubna 2008 jako jedna z posledních dětských autorů terezínských básní, publikovaných mj. v knize „Motýla jsem tu neviděl“…

… ZÁVĚREM

Zde bych chtěl poděkovat všem, kteří byli této práci nápomocni, zejména paní Mgr. Vlastě Rut Sidonové z ŽOP, jež mi pamětníka a jeho příběh doporučila. Na oba si také uchovala nádhernou vzpomínku:

„Alena s Jirkou jezdili se mnou a mnoha seniory z obce na hory do Srní na Šumavě. uměli si sbalit tak malé zavazadlo, že jsem myslela, že si batoh zapomněli doma. V tom malém baťůžku měli vše, co oba potřebovali. (…) Jiří Alenu pořád miluje, i když už je dlouho po smrti. Vždycky o ní mluví tak krásně a naše dámy říkají, že Jirka alenkuje.“

Rád bych poděkoval rovněž databázi CENTROPA (pro židovské osudy), která již příběhy obou osob široce zpracovala (a byla mi tak osnovou) a v neposlední řadě také Mgr. Anně Jursové za češtinářskou a dějepisnou revizi.

Pan Jiří Munk mi ke konci svého vyprávění sdělil, že je dle judaismu KOHENem (kněžským potomkem) – tedy z rodu biblického velekněze Árona („Muže míru“)! Se současným předsedou ŽOP – svým známým – však příbuznými nejsou.

V průběhu celého života se ovšem náš hrdina – ostatně velice noblesní člověk – snažil přijímat všechny problémy se stoickým klidem; dnes se dostal i k filosofii zen-buddhismu, jehož myšlenkou – jak pravil – „neubližovat nikomu a ničemu bychom se rozloučili“…

Galerie
20 - Současná fotka pamětníkova v jeho bytě, na místě nahrávky (Praha, 12. října 2014; vlastní...) 19 - Jeho závěrečná (diplomová) práce s jedním pražským interiérem (navrhnul i exteriér; vlastní)
18 - Studie rekonstrukce hotelu Praha ve Špindlerově mlýně (západní pohled; vlastní) 17 - Na vernisáži výstavy bratrových obrazů (...Praha, 1999; www.centropa.org)
16 - Společně u Rockefellerova muzea v Jeruzalémě (Izrael, 1999; vlastní) 15 - S manželkou a známými na tenisovém kurtu (Praha, 1993; www.centropa.org)
14 - Jejich dcera Hana (Československo; 1970; www.centropa.org) 13 - Svatební fotografie včetně nejen členů rodiny (Praha, 1963; www.centropa.org)
12 - Promoce na architektuře ČVUT (Praha, 1957; vlastní) 11 - Vnitřní průkazka JUNÁKa (pražského oddílu; 1948; vlastní)
10 - Vnější průkazka JUNÁKa (pražského oddílu;  1948;, vlastní) 9 - Knížka na peníze vlastní výroby (Terezín; vlastní)
8 - Předvolání (2x) k transportu do Osvětimi (Terezín, 1944; vlastní) 7 - Osobní průkaz z Terezína (Terezín, 1945; www.centropa.org) II
6 - Osobní průkaz z Terezína (Terezín, 1945; www.centropa.org) I 5 - Poslední povolená školní třída (Brandýs; 1939-1940; www.centropa.org)
4 - Výlet příbuzných Vohryzků (Československo 1918-1938; www.centropa.org) 3 - Rodiče Adolf a Olga Munkovi (Československo, 1923; www.centropa.org)
2 - Spolu s manželkou Alenou, výtvarníkem Zdeňkem Smetanou a Štaflíkem se Špagetkou (Praha, 2005; www.centropa.cz) 1 - Pan Jiří Munk s fotografií svého dědečka (Praha, 2004)
Brandýs nad Labem (a jeho židé)

Jde o součást dvojměstí Brandýs n. L.-Stará Boleslav (okres Praha-východ, samostatně do r. 1960). Žije v něm na 18 000 obyvatel a pokrývá téměř 23 km čtverečních. Jeho historické jádro je městkou památkovou zónou (1992). Leží na vyvýšené terase nad řekou, jejíž přechod byl klíčovým již od raného středověku…

Od svého počátku (na přelomu 13. a 14. století) procházelo nejrůznějšími změnami a přestavbami, a to jak architektonickými (gotika, renesance, baroko), tak i vládnoucími (viz Habsburkové Rudolf II. a Karel I.). Také mnoha válkami (připomeňme alespoň husitské a třicetiletou), velkým požárem a vůbec celým stoletím dvacátým…

V současnosti je patrná i návaznost na historické tradice – už od 18. stol. zde totiž vznikaly manufaktury, továrny a komunikace; navíc ovšem poskytuje svým občanům (z nichž nemálo patří ke slavným osobnostem) vše potřebné…

Důležitá však byla na tomto místě a sice i v našem příběhu) stránka židovského osídlení a památek. Sledujme ji tedy dále…

15 - Paní Sidonová z ŽOP (doporučení pamětníka) + autor příspěvku (vzadu v červeném) v brandýské synagoze (2. 7. 2014; vlastní archiv) 14 - ... Dnes vyhlášen jako poslední žijící brandýský Žid (...www.fzo.cz)
13 - Bývalý obyvatel ul. Masarykovy č. p. 77... (www.fzo.cz) 12 - Včetně slavnostního koncertu (www.fzo.cz)
11 - Ze slavnostního otevření 10. 6. 2014 (www.fzo.cz...) 10 - Vchod po dokončení rekonstrukce (www.cs.wikipedia.org)
9 - V průběhu rekonstrukce (www.cs.wikipedia.org) 8 - Synagoga Brandýsa před rekonstrukcí (www.cs.wikipedia.org)
7 - Z pohledů na hřbitově (www.cs.wikipedia.org) 6 - Náhrobky na hřbitově, Kostelecká (www.cs.wikipedia.org)
5 - Židovský hřbitov Brandýsa (www.cs.wikipedia.org) 4 - Celkové nádvoří zámku v noci (www.cs.wikipedia.org)
3 - Brandýský zámek se zahradou (www.cs.wikipedia.org) 2 - Radnice v Brandýse (Masarykovo náměstí; www.cs.wikipedia.org)
1 - Letecký snímek části Brandýs nad Labem(+Stará Boleslav; www.cs.wikipedia.org)
Příběh místa

Ačkoli byla rodina pana Jiřího Munka spíše sekularizovaná, žili jako Židé Brandýsa… Město má totiž dlouhou židovskou historii (už ze 16. st.) – roku 1849 zde žilo asi 289 Židů (8 % obyvatel). Zejména kvůli svému častému vypovězení z Prahy se nakonec usazovali poblíž – pro případný návrat. Už od r. 1765 měla židovská obec rabína, kantory, učitele, hrobníka, mohela (obřezávající) a rituálního řezníka…

Většina Židů se živila především (textilním) obchodem a řemesly (např. jako koželuhové). Od 19. století se to však mění – přišla průmyslová výroba. Největší brandýskou továrnu (na zemědělské stroje) Melicharku (vlastnil ji i pan Umráth židovského původu) zavřeli. Následovala barvírna a tiskárna kartounů (Šalamoun Reichmann), oleje a fermeže (Ferdinand Janowitz) či mydlárna (Abraham Pick). Zato do české literatury vstoupil Vojtěch Rakous (z Brázdimi) a jeho úsměvné črty ze života chudých polabských Židů…

Přes toto pestré osídlení však přišly terezínské transporty i sem. Stalo se tak 13. a 16. ledna 1943 a týkalo se 80 lidí (20 z nich předtím nehlášených). Po roce 1945 ŽO obnovena nebyla…

Brandýská SYNAGOGA (doložena už 1559) byla vystavěna po jednom z požárů r. 1929. Nová podélná stavba obsahue také obecní dům (s příbytkem kantora), zimní modlitebnu, kuchyni a vstup se schodištěm na ženskou i sborovou „galerii“. Hlavní sál s klenbou (modrá se zlatými hvězdami) byl vystavěn v klasicistně-empírovém stylu a inspirován rovněž Novou synagogou ve Vídni. Původně centrální bima (pultík pro předčítání z Tóry) před svatostánkem byla nahrazena pódiem se zábradlím. V průběhu 20. století došlo bohužel k silnému poničení a dokonce plnila úlohu skladiště léčiv či depozitáře Židovského muzea v Praze; než přešla do vlastnictví ŽOP…

Tamní ŽIDOVSKÝ HŘBITOV byl jako jeden z nejstarších založen r. 1568 a je chráněn jako kulturní památka České republiky. Rozšířený dochoval asi 1500 náhrobků, včetně těch osvětimských. Součástí je i obřadní síň s pohřebním vozem; roku 2002 zde byla zřízena expozice…

A CO VZTAH K PAMĚTNÍKOVI? HLAVNÍ PŘÍBĚH NAŠEHO HRDINY SE TOTIŽ ODEHRÁL S UDÁLOSTÍ SLAVNOSTNÍHO OTEVŘENÍ BRANDÝSKÉ SYNAGOGY V ÚTERÝ 10. ČERVNA 2014. FEDERACE ŽIDOVSKÝCH OBCÍ ČR (ZA POMOCI EU) TEHDY TOTIŽ UKONČUJE – V RÁMCI REVITALIZACE ŽIDOVSKÝCH PAMÁTEK V ČR (TZV. 10 HVĚZD) OD R. 2010 – OBNOVU 10 ŽIDOVSKÝCH PAMÁTEK NA ÚZEMÍ ČR. A PRÁVĚ TATO SYNAGOGA BYLA TOU PRVNÍ. JE VÝSLEDKEM REKONSTRUKCE ZALOŽENÉ NA PŮVODNÍM VZHLEDU A ARCHEOLOGICKÝCH VÝZKUMECH. SOUČASNĚ ZDE PROBÍHÁ EXPOZICE „PRAMENY JUDAISMU: RABÍNSKÁ PÍSEMNICTVÍ A VZDĚLANOST“. ZMÍNĚNÉHO DNE BYL TEDY JIŘÍ MUNK (VE SPOLEČNOSTI MNOHA VÝZNAMNÝCH ŽIDOVSKÝCH ČINITELŮ SE SVÝMI PROJEVY A VČETNĚ KONCERTU) PŘEDSTAVEN JAKO POSLEDNÍ ŽIJÍCÍ BRANDÝSKÝ ŽID. A TO JE PŘECE VĚC NEVÍDANÁ!

ZDROJE (práce):

1) INTERNET – centropa.org, brandysko.cz, fzo.cz, pamatky.kehilaprag.cz, 10hvezd.cz, cs.wikipedia.org,…

2) Brandýs nad Labem (tištěný materiál vydaný speciálně FŽO…)

3) Rozhovor(y) s pamětníkem