Životní osudy mé babičky aneb trochu jiný pohled na totalitu u nás

Bylo pro mne dlouhou dobu obtížné nějakým způsobem se srovnat s rodinnou komunistickou minulostí. Valná většina mého příbuzenstva byli totiž sympatizanti komunismu či členy KSČ. Dělalo mi velké problémy pochopit jejich perspektivu. Toto bylo hlavním důvodem, proč jsem se rozhodla zpracovat příběh své babičky, svého času nadšené komunistky.

Začínáme původem rodiny, babička se noří do vzpomínek, probírajíc se starými rodnými listy. Její tatínek Rudolf Boucník se narodil roku 1905 ve vesnici Petrůvka poblíž Luhačovic do rodiny zemědělců jako jeden ze sedmi sourozenců, jeho rodina tehdy vlastnila menší pozemky. V rodném domě zůstala později bydlet teta Mařa, jeho sestra. O několik desítek let později sem moje babička jako malá holčička jezdila trávit prázdniny. Pradědeček se poté vyučil pekařem v Luhačovicích, chodil po bytech bohatších vrstev s krosnou pečiva, které prodával. Jeho starší bratr Alois si o pár let později založil řeznictví v Ostravě a pradědečka pozval, aby mu vypomáhal za menší obnos peněz. Jelikož ale nebylo možné, aby se uživil z malého platu, který dostával, pradědeček bezy nastoupil jako dělník do ostravské chemické továrny.

Babiččina maminka Vilemína (rozená Brachačková) se narodila roku 1910 v Dětmarovicích. Kvůli velkému počtu dětí v domácnosti a hrozivě nízké výši příjmů rodiny musela prababička ve věku dvanácti let, poté co dokončila pátou třídu, odejít z domu a pracovat. V podřadných zaměstnáních třela bídu s nouzí až do věku osmnácti let, kdy se seznámila s pradědečkem a vzali se.

Velmi brzy po sobě se jim narodily dvě děti – Jarmila a Rudolf. I když byl pradědeček povýšen a začal v továrně pracovat jako mistr, rodina stále trpěla chudobou. Bydleli v tzv. „staré kolonii“ v Hrušově, která se skládala z nízkých přízemních domů, které neměly ani zbudovanou koupelnu, mylo se v lavoře, záchod měl podobu provizorní kadibudky na dvoře a byl společný pro více rodin. Během války se situace ještě zhoršila, nebylo co jíst, sehnat jídlo bylo těžké. Pradědeček díky své práci v továrně naštěstí nebyl odveden na frontu. Dcera Jarmila musela přivydělávat drobné obnosy peněz. Rodina se odbojově proti nacismu nezapojovala, měla hodně starostí s tím, jak v době nedostatku přežít, ale babička ráda vzpomíná na vyprávění své maminky o tom, jak během války měli doma několik raněných, kterým pomáhali.

O osvobození Ostravy mi babička vypráví jen na základě vyprávění svých rodičů. Zmiňuje těžké boje o Ostravu, příběh Miloše Sýkory, nadšené vítání ruských osvoboditelů. Proruské nadšení po osvobození je i v jejím povídání poskvrněno temnými skvrnami, hlavně vzpomínkami na násilnosti na dívkách, kterých se někteří ruští vojáci dopouštěli.

Velká tragédie postihla rodinu 17.září 1945, kdy můj prastrýc Rudolf zemřel v posteli na mozkovou mrtvici. Přivolaný doktor již pouze konstatoval smrt. Oba mí praprarodičové tehdy vystoupili z katolické církve s tvrzením, že milosrdný Bůh nemůže existovat, když dopustí takové neštěstí. Zároveň oba dva vstoupili do rozrůstající se KSČ. Prababička se nervově zhroutila, její černé vlasy jí ve věku třiceti pěti let zbělely. Doktor jí dal radu, bez které bych tady dnes nebyla, aby si pořídila další dítě jako rozptýlení z žalu. Tím dítětem se stala moje babička.

Moje babička se narodila 18.prosince 1946 jako Radomíra (křtěná Božena) Boucníková. Rodinná situace se trošku zlepšila, dostali k dispozici byt po vysídlených Němcích, kde sice nebyly parkety ani zavedena teplá voda, ale pořád to byl obrovský krok vpřed. Ze svého nejútlejšího dětství si babička pamatuje typický týdenní jídelníček. Každodenní snídaně byla tzv. „papka“, což byl suchý chléb namočený v kávovém lógru či v mléku. Během pracovního týdne se jako hlavní jídlo dne podávala vždy nějaká jednoduchá omáčka s přílohou, maso bylo servírováno jen o víkendu. Hospodaření s teplem také nebylo jednoduché, skutečně příjemně bylo jen v kuchyni, kde hřála trouba.

V roce 1953 byla už rodinná finanční situace hrozivá, nebyly peníze ani na ručníky či utěrky a mnoho dalších věcí bylo pouhým snem, nábytek byl velmi starý, takže prababička (navzdory svému chatrnému zdraví) musela nastoupit do práce na poloviční úvazek jako vážná vagónů, aby trochu zvýšila měsíční příjem.

Navzdory všem těmto finančním komplikacím se mé babičce dostalo vzdělání, vystudovala obecnou školu v Hrušově a pokračovala gymnáziem, kde v roce 1965 maturovala s nejlepším možným výsledkem. Nastoupila i na Ostravskou univerzitu (chtěla se stát učitelkou), kterou ovšem kvůli nervovým problémům a brzkému těhotenství nedostudovala.

Nyní, když se nad tím zamýšlím, nijak se nedivím nadchnutí naší rodiny pro komunistickou ideologii a převrat, který uskutečnila KSČ v únoru roku 1948. Po tak dlouhé době života v bídě a nouzi, kdy existovaly obrovské majetkové rozdíly mezi bohatými a chudými vrstvami, bylo pro mé předky naprosto logické, stát se zastáncem myšlenky beztřídní společnosti, ve které by si byli všichni rovni. (To, že to bylo neuskutečnitelné v praktickém životě dodnes babička nepřipouští, jakkoliv se mi to zdá nepochopitelné.) Praprarodiče se stali lidovými milicionáři, chodili na nejrůznější cvičení se zbraněmi a vraceli se až pozdě v noci. Prababička byla členkou dalších několika organizací (například se stala předsedkyní místní uliční organizace KSČ).

Vítězný únor vzbudil v lidech chudých poměrů euforii. Babička vzpomíná, jak byli lidé hluboce oddaní budování republiky, jak se zadarmo pomáhalo se stavbou Hutě Klementa Gottwalda, jak lidé zvelebovali své okolí. Prý byla samozřejmost, to pro společnost udělat. Nikdo neočekával vděk či odměnu. Mezilidské vztahy obyčejných lidí byly založeny na solidaritě a spolupráci.

Ale z jaké části je to pravda a z jaké části zde funguje propaganda a selektivní paměť? Když jsem se babičky zeptala, co se vědělo o vykonstruovaných procesech 50.let, odpověděla mi: „Nic moc. Víš, politika byla vždycky záležitostí hlavně Prahy, Ostrava byla brána skoro jako venkov, tady se takové věci neděly, Ostrava byla na robotu. Navíc těch obviněných lidí nebylo moc. Byla tady diktatura strany, to ano, ale myslím, že lidé potřebují i ten bič. Pokud jsi nerobila to, co bylo v zájmu socialistického Československa…nemělo to končit smrtí, to ne, to byla obrovská chyba komunistů, ale je pochopitelné, že tito lidi byli stíhaní.“ Nechci se hádat, vím, že toto je citlivé téma, ale neodolám položení otázky, kterou chci dokázat, že politické kauzy byly i na Ostravsku, zda někdy slyšela jména Jan Buchal, Ladislav Ceé či Vilém Vaclík. Dostanu však jsem jednoduchou odpověď: „Ne, nikdy.“ Ale to se asi není čemu divit. Mrzí mě, že jí nemohu dokázat hrůzu procesů a trestů a nevinu odsouzených.

Další postavou, na kterou vyzvídám informace, je Klement Gottwald. Zajímavé je, jak byl vnímán obyčejným pracujícím lidem. Babička říká, že byl neskonale oblíbený. Vypráví, že doma měli pověšenou jeho zarámovanou fotografii. Když v roce 1953 zemřel (tajnůstkářsky se ke mně nakloní a podělí se o konspirační teorii, že si myslí, že ho v SSSR „oddělali“) a bylo to ohlášeno v rádiu, prababička prý klečela pod fotkou a plakala.

Příjezd vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 ovlivnil naši rodinu a speciálně život mojí babičky v mnoha směrech. Nejdříve z hlediska bezpečnosti, protože babička i prababička pomohly vojákům v tancích – nosily jim vodu, daly jim pomádu na rty. Potom byl však vyhlášen zákaz pomoci. Díky tomu, že prababička pomohla a navíc byla členkou Lidových milic, další den ráno byla na stěně domu nakreslená šibenice a u ní napsané její jméno. Podle všeho potom musela nějakou dobu chodit i s přidělenou ostrahou.

Další způsob, kterým okupace ovlivnila naši rodinu, byl ten, že v obchodech byl obrovský nedostatek zboží, mimo jiné i látek. Babička se měla 14.prosince 1968 vdávat a moc si přála mít navzdory tehdejší módě krátkých kostýmků dlouhé bílé šaty. Jenže do textilního oddělení byl dodán pouze jeden vál čistě bílé látky, která se ještě navíc velmi snadno krčila. Babiččina známá, švadlena, jí z ní ušila svatební šaty. Byly čistě bílé, bez jakýchkoli ozdob. Aby nebyly tak fádní, tak je společně s pratetou a prababičkou ozvláštnily alespoň přišitými perličkami, protože jiné zdobení nemohly sehnat. Dnes s úsměvem říká: „Tvrdili mi co perlička, to slzička. Nevěřila jsem jim.“ A dobře udělala. Se svým manželem jsou spolu již sedmačtyřicet let.

Jak jsem již zmiňovala, babička se velmi nadchla pro ideu komunismu, pro spravedlivou společnost. Věřila, že situace v Československu celkově není špatná, nebyla nezaměstnanost, zvýšila se životní úroveň chudých vrstev, omezila se bída, rozjelo se hospodářství. Zřizovaly se oddíly pro děti, mohlo se omezeně cestovat do zahraničí. Díky tomu, že KSČ ovládala média a veřejné mínění, nevědělo se o pracovních lágrech a nespravedlivých trestech. Není se proto čemu divit, že lidé měli chuť být součástí dění, angažovat se. Babička například působila jako:

• Samostatný referent kádrové evidence a výchovy kádru

• členka Brigády socialistické práce

• jednatelka Komunistické strany Československa

• jednatelka Závodního výboru Revolučního odborového hnutí

• předsedkyně nových Svobodných odborů

Také díky své politické angažovanosti a kontaktům měla určité informace ohledně StB a dalších tajných státních záležitostech. Toto je pro mě dnes asi nejvíce zarážející.

Moje babička chodila na podzim 1989 „cinkat klíčemi“ jako mnoho dalších lidí nejrůznějšího věku. Myslím, že v tuto dobu už byla většina nedostatků režimu lidu známa. Domnívám se, že lidé, jako moje babička, toužili spíše po zachování socialismu s vylepšeným systémem, než po návratu starého systému, který obnoví obrovské rozdíly mezi vrstvami, jak se bohužel stalo. Moje babička dnes přiznává, že kdyby věděla, jak se česká politika bude vyvíjet, už by znovu demonstrovat nešla. Dnes se spíše ztotožňuje s názorem, že politika je zlo a že lidé zničí sebelepší myšlenku svou chamtivostí a touhou po moci, s čím nemůžu nic než souhlasit.

Galerie
Moje babička Radomíra Kantoríková, 70.-80. léta, rodinný archiv Babiččin rodný list, rodinný archiv
Maturitní vysvědčení mé babičky, r.1965, rodinný archiv Svatební oznámení, r.1968, rodinný archiv
Svatební fotky babičky a dědečka, r.1968, rodinný archiv Moje babička a její dcerka, moje maminka, r.1969, rodinný archiv
Oprávnění k nošení bronzového odznaku Brigády socialistické práce, rodinný archiv Stanovy Revolučního odborového hnutí a Komunistické strany Československa, rodinný archiv