Neviditelný bavič – ztracené mládí animátora a loutkoherce Jana Klose

Štěstí v neštěstí

Mělník, zima1940. Podnikatel, člen veslařského klubu a divadelní ochotník Josef Klos se žení se slečnou Bělou Štípkovou, dcerou majitele prádelny. Členové klubu vystrojili kočár tažený voly, což krajně znepokojilo německou policii, která to chápala jako provokaci. Hlavní hrdina příběhu Jan Klos přišel na svět rok poté za dramatických okolností: Teprve během komplikovaného porodu se ukázalo, že jsou v děloze děti dvě. Janův bratr, na kterého se přišlo pozdě, hned zemřel.

Rodinný podnik

Janův otec byl v té době zakladatelem a spoluvlastníkem firmy Dadák & Klos. Jeho společník pocházel z bohaté, brněnské židovské rodiny, které patřila značka Káva Dadák, Josef zase zdědil po svém dědečkovi Antonínu Klosovi bývalém c. k. dvorním dodavateli košíkářského zboží-zdecimované výrobní družstvo. Mladí podnikatelé obnovili prutníky – plantáže na pěstování proutí a vymysleli nové výrobky, mezi jinými i dětský kočárek – slavný proutěný osmipérák.

Bláznovy seznamy

Janovi rodiče se seznámili v zadním traktu prádelny, která sídlila na velkém náměstí v Mělníce a patřila Bělině otci. Tady se scházela skupina lidí, členů veslařského klubu a místních ochotníků. Ve dvoře za obchodem bývaly schované prodejní stánky, o něž se staral místní Pepek Vyskoč. Míval na břiše brašnu s blokem, do něhož si – jak se později ukázalo – zapisoval seznamy vybájených partyzánů. Měl dojem, že vidí, jak se kolem prádelny paktují odpůrci režimu. Po atentátu na Heydricha na základě jeho svědectví odvleklo gestapo do koncentráků dvaačtyřicet lidí. Nikdo – až na Josefa Klose – se nevrátil.

Nejstarší vzpomínka

V době, kdy si gestapo přišlo pro Josefa Klose, byl malému Jeníčkovi teprve rok a tři měsíce. Přesto má na tuto událost jasnou vzpomínku, která zřejmě vznikla spojením vlastního zážitku s později vyslechnutým vyprávěním: „Pamatuju si strašný rachot, matku, která tam stála v zoufalém pláči, krev v koupelně, roztříštěné umyvadlo, které rozbili zřejmě otcovou hlavou…“ Jan by dodnes dokázal přesně popsat uspořádání bytu a také si vzpomíná, jak se na parapet otevřeného okna slétly vlaštovky a seřadily se jedna vedle druhé. Matka mu tehdy řekla, že je to znamení, že se tatínek vrátí.

Peníze, nebo život

Josefa Klose se podařilo po roce a půl z Terezína dostat. V rodině se tradovalo, že ho vyreklamoval jeho nevlastní otec, majitel autodopravy Václav Kryml. Měl chatu v Sudetech a byl prý vášnivý karbaník a myslivec. Uspořádal dva hony, na něž pozval i velitele terezínského koncentračního tábora, a Josefa z vězení zřejmě vyplatil. V Terezíně Josef přežil i díky dokonalé znalosti němčiny. Dostal se do kanceláře, kde se mu navíc podařilo zachránit život odsouzenému kamarádovi, Josefu Šindelářovi. Komunista, který se stal po válce členem ÚV KSČ, mu službu v padesátých letech oplatil. Díky jeho intervenci strávil Josef Klos v Jáchymově „jenom“ rok, místo pěti let, k nimž byl odsouzen. Poté, co gestapo zatklo oba majitele, propadl podnik Dadák & Klos Říši. Janova babička ho později odkoupila zpět od okresního velitele, nacisty za 175 000 říšských marek do jeho vlastní kapsy. Když se ve třiačtyřicátém otec vrátil z Terezína, byly Jeníčkovi tři roky. O své zkušenosti z koncentráku otec nikdy nemluvil. Syn se později dozvěděl jen tolik, že by prý rád jedl i shnilé brambory, a už nikdy při hře nesměl na otce z legrace namířit – pif paf.

Konec války

Dům, ve němž Josef Klos s rodinou bydlel, stál v areálu továrny a přímo sousedil s autodopravou, podnikem jeho nevlastního otce. Krásné velké červené autobusy s chromovaným nápisem Václav Kryml teď měly vymontované sedačky, vyjížděly prázdné ze dvora a vracely se s nákladem lidí. Ti, jež toho byli schopní, tu přestupovali do náklaďáků, které je odvážely směrem k nádraží. Lidé, kteří cestu nepřežili, končili na hromadě těl. Kolem chodili chlapi a všude stříkali hašené vápno.

Nečekané stěhování

Po válce se začal Janův otec věnovat výstavnictví. Spolupracoval s architekty Cubrem, Hrubým a Pokorným, kteří byli například autory na svou dobu neobyčejně progresivního návrhu obchodního domu Bílá labuť. Firma měla 49 zaměstnanců a brzy získala řadu zakázek po celé Evropě. Sousedila s autodopravou Kryml, takže celý areál tvořila vedle rodinného domu opravna autobusů a nákladních aut, garáže, sklad cizokrajných dřev a patrová budova s kancelářemi, lakovnou, čalounictvím a ateliérem.

Na jaře 1951 komunisté podnik vyvlastnili a ze dne na den z domu vystěhovali veškeré zařízení i všechny obyvatele: Čtyřčlennou rodinu pana továrníka a dvě rodiny dědečkových zaměstnanců a přátel, spolubojovníků z legií. Naštěstí už měl v té době dědeček Kryml téměř připravené samostatné bydlení pro mladého podnikatele. V rozestavěném domě chyběla voda i kanalizace a podlaha byla z udusané hlíny. Desetiletý Jeníček vnímal náhlé stěhování, které připadlo na teplý slunečný den, jako velké dobrodružství. Seděli se sestrou na žebřiňáku v křesílkách a rukama se dotýkali kvetoucích stromů…

Zanedlouho, jedné noci v jedenapadesátém se na prahu domu objevili matčini rodiče provázení rodinou své druhé dcery. Od sedmačtyřicátého roku, kdy prodali prádelnu, trávili důchod u příbuzných na Slovensku. I je komunisté obvinili z vykořisťování, protože dědeček ve své prádelně zaměstnával čtyři příslušníky vlastní rodiny, upřeli jim nárok na potravinové lístky a jejich sociální důchody činily 100 a 190 korun měsíčně, přičemž kilo masa tehdy stálo 48 a chleba 16 korun.

Peníze nestačily ani na jídlo. Obyvatelé domu ale osvědčili nevídanou životaschopnost získanou během hospodářské krize a dvou světových válek: Okamžitě začali rýt v zemi a shánět semena, koupili slepice a králíky, zasadili brambory, ovocné stromy, společně dali dohromady senkrovnu a z různých součástek sestavili pračku na ruční pohon.

Janova matka z nového bydliště přestala vycházet. Plivali na ni, že je paní továrníková, a k tomu pod vlivem událostí předčasně porodila syna Josefa, který modral a přestával dýchat. A tak babička znovu vyndala briliantové prsteny a pospíchala s dítětem do Prahy. V Podolí, kde měli vůbec první „dopékací“ inkubátor, dítě zachránili.

Řada lidí se rodině potají snažila pomoci: Z jatek od paní Cardové vozil Jeník na kole plechovku masa pro psa, v níž byly rafinovaně ukryté vnitřnosti, jimiž se živila celá rodina. Paní Moudrá posílala každou neděli ze zámecké restaurace místo zaplacených dvou obědů čtyři. Bývalí majitelé koloniálu dokázali vykouzlit jídlo, které v obchodě nebylo, a ve svátek rodině přilepšovali holoubátky z vlastního chovu.

Na naléhání zaměstnanců byl Josef Klos ve své vlastní továrně jmenován národním správcem. Fabriku mu sebrali, ale úvěr, který si vzal krátce před znárodněním, mu přičetli k tíži. Nasadili na něj dva donašeče, kteří mu měli dokázat rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Nakonec ho poslali na pět let do Jáchymova, odkud ho po roce zachránil starý známý Josef Šindelář.

Pan inkognito

I po válce se Josef Klos snažil organizovat mělnický společenský život tak, jak byl zvyklý z minula. S přáteli z veslařského klubu v šestačtyřicátém vyhráli primátorky, ale v padesátých letech je komunisté rozmetali, živnostníky pozavírali na pět i více let.

V ochotnickém souboru Vojan směl nepřítel lidu Josef Klos vystupovat jen k nepoznání namaskovaný a ve vedlejších rolích. Později svoji pozornost obrátil k loutkovému divadlu, kde byl úplně inkognito. Vybudoval v Mělníce, ve staré zrušené košíkárně jeden z nejlepších amatérských souborů a možná ani netušil, že tak předurčil Janovu profesní dráhu a zároveň objevil způsob, jak za dané situace radostně přežít.

K největším vzorům patřil profesor Josef Skupa. Milovali ho svorně, otec i syn. Nikdy nevynechali žádné jeho představení, vloudili se do zákulisí, kde mohli zblízka sledovat mistra v kožené zástěře, jak bravurně zvládá organizaci celého představení, vytváří dokonalou iluzi, okouzluje a baví zároveň. Tehdy ještě syna ani nenapadlo, že bude jednou stát na mistrově místě.

Povědomá vůně dřeva

Po skončení osmiletky nebylo na další studium z třídních důvodů ani pomyšlení, Jan Klos dostal umístěnku do Varnsdorfu k tesařům, po čase si směl podat přihlášku na Střední umělecko-průmyslovou školu. Díky talentu, píli a pomoci tatínkových kamarádů, se mu nakonec dveře školy otevřely. „Dodnes si vzpomínám, že když jsem tam poprvé vešel, ucítil jsem vůni dřeva jako v dětství v otcově fabrice…“ Během studia a po jeho skončení pracoval ve vývojovém útvaru sportovních a technických potřeb Pragoexportu, v útulném „hnízdě výtvarníků a vzorkařů“, kde se věnoval hlavně vynalézání dětských stavebnic. Pak přišel povolávací rozkaz. Naštěstí byly díky výměně ministrů obrany zrušeny pomocné technické prapory a na obzoru byla Kubánská krize. Nepříjemná životní epizoda skončila po 28 měsících odchodem do civilu. Dostavily se vleklé problémy se žlučníkem a dlouhý pobyt v motolské nemocnici, kde Jan v novinách objevil inzerát, že divadlo S+H hledá loutkoherce.

V roce 1963 se stal v milovaném divadle loutkohercem a jevištním technikem. Po mistrovi tu kromě loutek zůstala i vdova, panička Skupová, ředitelka, kterou zakrátko odvolali po té, co během zájezdu emigrovali dva lidé. Janovi po ní v paměti utkvěla kuriosní vzpomínka na její odchod: Když v sedmdesátém roce soubor vyhrál Skupovu Plzeň s kontroverzním představením Spejbl kontra dějiny, chtěli členové divadla pozvat bývalou principálku na představení. Když pro ni ale přijeli do Skupovy vily v Chrástu u Plzně, byla už mrtvá. Během pohřbu u Skupova pomníku modlícího se Hurvínka prý soudruzi funkcionáři volali: „Zemřela národní hrdinka Jiřina Skupová. Je to vdova. Tak na shledanou soudružko Skupová! “

V divadle S+H prožil deset let, a pak zamířil do Trnkova loutkového studia a později do Pojar filmu. Zbytek pracovní kariéry věnoval animaci. Spolu s Borisem Masníkem se podílel na většině důležitých Pojarových filmů. Naplnil tak dvě zdánlivě nespojitelné životní touhy – být neviditelný a zároveň bavit diváky.

Galerie
Tatínek Josef Klos kolem roku 1917 Svatební den rodičů Jana Klose - Běly Štípkové a Josefa Klose, únor 1940
Pradědeček Antonín Klos c.k. dvorní dodavatel košíkářského zboží, kolem roku 1916 Pradědeček Antonín Klos, kolem roku 1916
Otec Josef Klos jako dítě, druhý zprava, kolem roku 1918 Nevlastní dědeček Václav Kryml, Jan stojí, kolem roku 1947
Maturitní fotografie Jana Klose, rok 1960 Janova babička Marie Štruplová Klosová Krymlová s manželem Josefem Klosem a synem Josefem Klosem, Janovým tatínkem, kolem roku 1915
Dědeček Josef Klos, odveden do války 1916, padl 1917 Zlatá svatba Janových prarodičů z matčiny strany, rok 1959
Josef Klos s malým Janem, rok 1941