Zasloužilý všeumělec

JAN BUŠTA

 

NAROZENÍ

 

Jeden z příběhů 20. století začíná v roce 1931 21.12., kdy se můj dědeček Jan Bušta narodil. Přišel na svět o dva měsíce dříve, tedy za poměrně dramatických okolností. Narodil se do rodiny zedníka, a sice v Břilicích, poblíž města Třeboně. Jan Bušta v těchto místech pobýval poměrně krátkou dobu. Nyní žije nedaleko Třeboně a jeho dlouhý život je plný neočekávaných zvratů. Doufám, že tady s námi bude ještě dlouho a často nám bude vyprávět o tom, jak se žilo za dřívějších časů.

 

RODINA

 

Až do jeho pěti let bylo místo u Rapšachu, místo na hranicích s Rakouskem, jeho domovem. Spolu s hlavou celé rodiny, otcem Ferdinandem, matkou Anežkou a bratrem Stanislavem bydlel v prostém domku na samotě u lesa. Matka zůstávala v domácnosti, kde se starala o zbytek rodiny. Otec byl zedník a ve svém volném čase i muzikant. Klarinet se stal jeho pomocníkem, díky němuž několikrát zachránil finanční situaci v rodině. Jeho cesty často končily v nedalekém Rakousku, kam chodíval zejména v období masopustu. Krom toho, že hudba byla jeho druhou prací, byl to i jeho velký koníček, na který nedal dopustit.

Stanislav byl o čtyři roky mladší a byl přesným opakem svého staršího bratra. Byl vyučený elektrotechnik a své místo si následně našel na poště. Oproti dědovi své schopnosti uplatnil spíše v té sportovnější stránce. Zato Jan vynikal svou inteligencí, důvtipem a tvůrčími schopnostmi.

Děda se hned druhý rok po vojně oženil se svou láskou Růženkou a rozhodl se, že udá svému životu pevný a stálý bod. Ve Frahelži poblíž Třeboně zakoupil pozemek, kde se nacházel rozsáhlý les, který následně pokácel a vystavěl tam rodinný dům s patřičným hospodářstvím.

S jeho ženou měli zprvu syna Jiříka a dceru Hanu. Bohužel došlo jednoho dne k velké tragédii- stavení Buštů vyhořelo, mladší chlapeček ihned umírá a starší dcera sice přežila, ale díky jejímu zdravotnímu stavu, jak před požárem, tak i po něm, umřela několik měsíců po svém mladším bratrovi. Život byl pro dědu v těchto chvílích velice těžký, vše na něj dopadalo a tak hledal nějakou alternativu, jak z toho všeho alespoň částečně ven. Začal studovat vysokou báňskou školu ve věci chemie a to dálkově. Vzhledem k tomu, že školu dokončil s výborným prospěchem a k tomu s vyznamenáním, oslovili ho z Českých Budějovic a nabídli mu místo předsedy komise prevence požární ochrany. Jan nabídku přijal a zde také obdržel řád práce a vskutku velkou finanční odměnu za svědomitou a poctivou práci v roli předsedy.

 

 

PŘEDNOSTI A ZÁJMY V DĚTSTVÍ

 

Krátce po otcově smrti, kdy mu bylo okolo osmi let, se s bratrem a matkou přestěhoval na Klikov a začal navštěvovat nejprve školu u Rapšachu, potom měšťanku v Suchdolu. Zde je nutno poznamenat, že byť to byl žák s průměrnými výsledky, jeho znalosti zvláště v některých oborech byly výjimečné. Děda byl skvělý matematik. Ve škole byl jeden z nejlepších, a pokud se jednalo o soutěže, měl vždy zaručenou výhru. I v soutěžích proti třeboňskému gymnáziu, jak on sám rád zdůrazňuje, se vždy projevil jako skvělý počtář.

Děda si hlavně díky bratrovi svého tatínka a díky lesům, které obklopovaly jejich domov, vytvořil velmi blízký vztah k myslivosti. V období kdy se dědeček narodil, byli lidé často uzavření, nevěřícní a nepřístupní. I Jan byl spíše samotář, proto svůj volný čas trávil hlavně v lesích, kde byl za krátkou dobu jako doma a hajní k němu přistupovali jako k sobě rovnému. „V lese jsem poznal, co to je za nádheru a za každou cenu jsem chtěl být hajným. Byl jsem ale, jak se lidově říká, chudé matky syn.“ Zásluhou jeho matematických schopností ho sebou hajní nejednou brali na jejich obchůzky lesem. V mnohém jim totiž dokázal pomoci. Ať už se jednalo o přibližnou výšku stromu, či o výpočet plochy lesní mýtiny.

 

 

ZAMĚSTNÁNÍ

 

I když si děda svou budoucí profesi a k tomu příslušné školy představoval zcela jinak, bohužel mu to tehdejší poměry neumožnily. Maminka zkrátka neměla potřebné finanční prostředky k takovému studiu, které si děda vybral, a tak mu nezbylo nic jiného, než se vyučit kovářem. Františkov u Rapšachu bylo místo, kde se začal tomuto řemeslu učit. Náš děda měl sice kovařinu poměrně rád, ale nikdy mu řemeslo nepřirostlo k srdci tak, jak by mělo. Cituji: „Prezident Masaryk byl také vyučeným kovářem a stal se prezidentem. Tak proč bych se to nemohl vyučit i já, vždyť to dělat ani nemusím.“ I když se tedy po několika letech vyučil, svých dovedností v tomto oboru nikterak nevyužil. Posléze své působiště našel až na velenických dráhách, kde pracoval jako elektrotechnik. Po vojně se k této profesi opět vrátil, ale bohužel došlo k rozsáhlé nehodě – vyhořely velenické drážní dílny. Děda tedy přišel o svou práci, ale nikoliv o své vědomosti. Ty totiž uplatnil hned v dalším zaměstnání, kterému se věnoval až do důchodu- stavěl a montoval elektrické rozvaděče ve stavebním podniku v Třeboni.

 

HISTORKY

 

Děda byl velice čiperné a zvídavé dítě. Není proto divu, že se v jeho životě objevuje řada příběhů, na které nikdy nezapomene a rozhodl se, že se s námi o ně podělí. Vybral si pár těch nejlepších a na ty se zde zaměřím, protože popisovat všechny by bylo nekonečné, neboť je jich opravdu mnoho.

Začneme obdobím, kdy dědovi bylo třináct let. V této době byl jedním ze členů svazu mládeže, kteří měli své místo ve Velenicích. Děda vzpomíná na jedno ze setkáních, kdy se shromáždili jak členové českého, tak i rakouského svazu na hranicích těchto dvou států a společně se věnovali oslavám. Jan si při této příležitosti vyměnil svůj prapor s rakouskou holčičkou, která stejně jako náš děda nesla vlajku své země. Ale vzhledem k okolnostem, které se v určitou chvíli staly, je začali celníci postupně rozhánět do svých domovů. Dědovi s rakouským praporem tudíž nezbylo nic jiného, než se připojit k ostatním. Dostal se až do dnešního okresního města rakouské spolkové země Dolní Rakousy, do Gmündu. Druhý den ráno se vypravil zpátky do Velenic. Ve chvíli, kdy přecházel hranice, nabyla Janova situace kontrastu. Rakouští celníci se mu vysmáli, ale od těch českých dostal vyhubováno. Stejně tak jako od pana starosty, který ho ve Velenicích musel vyzvedávat. Doma výprask zakončila jeho maminka, která strachy o své dítě celou noc nespala.

Co také jistě stojí za zmínku a co se neděje každý den, je další z příběhů, který se dědovi stal ve třinácti letech. Očividně byl v tomto období obzvláště aktivní. Na jedné ze svých obchůzek lesem viděl vojáky, jak s tankem zapadli do bažin. Nejspíše poznali, v jak mizerné situaci se nacházejí, a proto se tank pokusili zničit a následně utekli. Děda vše viděl a napůl ponořený tank ještě dlouho navštěvoval. Bojové vozidlo, jak později zjistil, sloužilo i jako jakási zásobárna potravin. Abych to vysvětlila: v tanku se nacházela velká spousta jídla pro vojáky, kteří tank vlastnili, než došlo k nehodě. Jan odtud nosil pro svou rodinu zásoby másla, cukru nebo i sádla. Maminka z toho měla pokaždé velkou radost, ale kdyby věděla, odkud to vše její syn bere, jistě by ji ta radost hned opustila. „Vraceli jsme se tam několikrát. Nosili jsme odtud pistole a všechny možné věci, co tam po sobě vojáci zanechali, včetně zbraní.“

 

VOJNA

 

Ve věku devatenácti let nastoupil děda na vojnu. Vzhledem k tomu, že byl vyučený elektrotechnik, zařadili ho ke spojařům do Libějovic poblíž Vodňan, kde začal studovat spojařskou školu. Po výcviku strávil část života již jako radista na hranicích, kde zaučoval ostatní vojáky, kteří ještě neměli s tímto oborem žádné zkušenosti. Díky tomu procestoval velký kus země- Plešné jezero, Nové údolí, Stožec, Smrčina, Bučina nebo Kvilda. Během vojny ovládal tehdy nejmodernější rádiovou stanici Fuga. Díky ní navázal spojení s generálem Šádkem, velitelem všech pohraničních vojsk a následně se sním i spřátelil.  „Viděl ve mně chytrého člověka a na mou hodnost nekoukal. Po čase jsme spolu chodili i do Vltavy na pstruhy, a pak je spolu opékali.“ Generál potřeboval někoho, kdo by zajistil spojení do vlasti během doby, kdy bude v Severní Koreii na repatriaci. Vybral si právě našeho dědu, který se tedy díky rádiu Fuga dostává do Severní Koree. Fero Šádek mu propůjčil titul plukovníka, neboť jeho titul nadporučíka nebyl mezi ostatními československými generály, kteří se této cesty účastnili, vhodný. Společně s ostatními byl přítomen jako pozorovatel při repatriaci válečných zajatců a válečné techniky. Území repatriaci byla bývalá válečná lokace. Jednoho dne přejížděla naše československá skupina právě po tomto úseku Severní Koree a na neštěstí najela na minu, která byla zakopána hluboko v zemi. Vše okolo vybuchlo a jejich autu se odtrhla přední část. Pasažéři uvnitř vozu byli samozřejmě silně zranění a to zejména ti, kteří seděli právě v té přední části. Jan měl naštěstí jen menší zranění a to v břišní části těla. Nikdo  tehdy neumřel, ale byli tam i tací, kteří měli rozsáhlá poranění. Po této nehodě jim bylo na pomoc posláno letadlo, které je dopravilo zpátky do vlasti. V Českých Budějovicích ve vojenské nemocnici ošetřoval dědu plukovník Matějka. Samotné jeho zranění, jak jsem se zmiňovala, nebylo nikterak velké. Bohužel se mu tehdy do  rány dostala infekce, a jak později řekl sám doktor, jeho zranění se v tu chvíli stalo velmi vážným. „Pane plukovníku, vy jste utekl hrobníkovi z lopaty.“ Díky tomu se musel vrátit domů. Jeho vypůjčenou hodnost mu ale generál nechal navždy.

 

AKTUÁLNÍ KONÍČKY

 

Dědova největší přednost bylo a stále je výtvarné umění. Jeho nadání se začalo rozvíjet hlavně po smrti jeho dvou dětí, kdy hledal něco, čeho by se mohl uchytit a při čem by na svou bolest nemusel myslet. Tímto záchranným bodem se tedy stává malířství. Jeho obrazy se postupem času přesouvaly z jeho dílny do galerií po celých jižních Čechách. Pamatuje si, jak jedny ze svých obrazů zaslal i do galerie v Třeboni. Snad to byl osud, možná náhoda, ale právě na této výstavě se tehdy objevil i známý akademický malíř František Líbal. Janovy obrazy se mu velice zalíbily, neváhal a hned na této výstavě se s ním seznámil. Oba malíři se za krátkou dobu spřátelili a František dědovi začal pomáhat v rozvoji jeho talentu. Abych Vám přiblížila Františkovu tvorbu, jeho nejznámější dílo se objevilo i ve vestibulu pražského letiště, tehdy známého jako Ruzyň. Byla to malba někdejšího Cařihradu dlouhá přibližně sedm metrů a široká asi jeden metr. Zato dědova největší tvorba bylo renovování obrazu do zámku Bílé Políčany. K tomuto úkolu se dostal díky soutěži v novinách, kterou vyhrál a která mu tuto skvělou malířskou příležitost umožnila. „Přihlásilo se mnoho akademických malířů a já akademický malíř nejsem, i přesto jsem ale tuto soutěž vyhrál.“ Pokud se jedná o způsob malování, tak můj děda Jan ale i jeho syn Petr, se věnují malbám jihočeské přírody z okolí Třeboně. Obrazy se prodávají jak v Čechách, tak i v zahraničí. Jedny z obrazů koupil dokonce i nejmenovaný pan ministr a v děkovném dopise popsal dědu jako symbol životní vyrovnanosti, která vyzařuje z jeho obrazů zádumčivé jihočeské krajiny. Je jisté, že tato slova dědu potěšila.

Malířské umění ale není jediný koníček, u kterého Jan tráví hodiny svého času. V dalším uměleckém směru, ve kterém se děda rázně projevil, je hudba. „Hudba mě pronásledovala od školního věku, tatínek byl muzikant a já jsem to po něm asi tedy zdědil. Bohužel jsem z hudebních nástrojů uměl hrát jen na harmoniku.“ Po určitém čase, kdy děda měl složeno již nespočet dalších textů, si ho všiml i kapelník Kubeš a po následujících schůzkách ho přihlásil do svazu hudebních skladatelů. Od té doby byly mnohé jeho texty vzaty do rukou odborníků, kteří je spolu s kapelou nahráli a natočili. Pan Kubeš ho také dvakrát pozval do televizní stanice Šlágr, kde děda vyprávěl o svém životě hudebního skladatele. Aktuálně má děda doma přes dvě stě skladeb, některé stále čekají na další zpracování.

A to by bylo vše ode mě a od mého dědy Jana Bušty. Myslím si, že dědovo vyprávění je opravdu velký a nefalšovaný příběh 20. století.

Galerie

s manželkou Růženkou a dětmi Jiříkem a Hankou svatební fotografie
Děkovný dopis od nejmenovaného ministra za dědův obraz. Jan Bušta dostává ocenění a to řád práce.
myslivecké ocenění
Děda staví rozvaděče v Třeboni.
Jak šel čas. bratr Stanislav
Jan Bušta se svým otcem Ferdinandem.
Frahelž, ráj rybníků

Obec Frahelž se nachází nedaleko od Třeboně, na levém břehu řeky Lužnice a zde náš pamětník žije skoro 50 let. Je to jedna z nejhezčích částí Třeboně.

První písemná zmínka pochází z roku 1549. Osídlení obce se datuje prý již od 14. století a název je odvozen od práva místního mlynáře, který nemusel na robotu a měl tzv. „svobodné hrdlo“, čili Freihalz. Alois Jirásek ve své knize Proti všem připomíná tuto osadu a mlýn, kde se prý léčil Jan Žižka. Ve vodách řeky Lužnice byl také nalezen bludný kámen, na němž byl vytesán letopočet MCDXXIV – tedy rok Žižkovi smrti a to 1424. Imitace tohoto kamene je nyní postavena právě před chalupou Jana Bušty. V řece Lužnici se ale krom bludného kamene tehdy našly i jiné historické předměty. Můj děda vlastní menší sbírku těchto záležitostí, které z Lužnice sám vylovil.

Celá naše rodina má toto jihočeské místo velice ráda, především krásnou a ničím neporušenou přírodu. Nadějská rybniční soustava, která se zde vyskytuje, nese kouzelná pojmenování rybníků: Naděje, Víra, Láska, Dobrá vůle, Skutek nebo například Blaník. Jednotlivé rybníky jsou od sebe odděleny pouze úzkými liniemi hrází s řadami stromů, převážně dubů. Nadějské rybníky patří mezi ty, které byly vysušovány po roce 1826 a později byly opět obnoveny (v roce 1871). Po smrti dvou dětí rodiny Buštů se právě tyto rybníky staly záchranným bodem našeho dědy – byly inspirací pro malbu jeho obrazů a Jan v nich našel svůj vlastní duševní klid. Mimo jiné se v těchto místech spolu s ostatními rybáři účastnil každým rokem výlovů již zmíněných rybníků. Zkrátka si v této lokalitě našel opravdu svou víru, lásku, naději a domov.

Zdroj: http://www.mistopisy.cz/historie_frahelz_7538.html

dědův obraz
Jan Bušta při výlovu rybníka Naděje.
rybník Horák
rybník Naděje rybník Víra
rybník Láska rybník Rod