Nemarni čas, uč se

„Do lavice jsem poprvé usednul v roce 1943 a poslední diplomovou práci jsem obhajoval roku 1991”. I takhle může vypadat život člověka, který se narodil do relativně chudé dělnické rodiny a navíc mu dětství zkomplikovala druhá světová válka. Své o tom ví Jiří Vidlák, narodil v září 1937 v předválečné Ostravě, jeho otec pracoval v továrně Julius Rütgers a matka byla průvodčí v ostravských tramvajích. Pan Vidlák však celý život věřil v dobré vzdělání, jak sám říká: „Vzdělaný člověk to může v životě dotáhnout daleko“.

Dětství Jiřího Vidláka nebylo kvůli války úplně pohádkové – až do nástupu na školu vyrůstal u prarodičů v Suchdole nad Odrou, kde pro něj byla zajištěna větší bezpečnost a lepší sociální podmínky. Poté se však přestěhoval zpět k rodičům do Ostravy a nastoupil na chlapeckou školu.

Vzpomíná na velké odlišnosti od dnešních tříd, například byl kladen důraz na výuku náboženství nebo krasopisu. Kázeň byla udržována fyzickými tresty, zejména pak lískovými pruty, které si museli žáci sami opatřit.

Výuka byla kvůli války často přerušována houkáním sirén a následným během do sklepa. Několikrát se stalo, že bomba přistála jen pár kilometrů od místa, kde se pan Vidlák a jeho spolužáci právě nacházeli. Jednou se dokonce stalo, že bomba spadla přímo k Vidlákovým na dvůr.

Jeho dětství však nebylo pouze černé: „Měli jsme skvělý třídní kolektiv, nejspíše proto, že jsme byli všichni ze stejné sociální skupiny a nikdo se nepovyšoval nad ostatní“. Jiří Vidlák často chodil s kamarády ven, třeba se koupat do strouhy u Vysokých pecí.

Samozřejmě na válku nevzpomíná jako na nic pěkného: „Jako malí jsme využívali toho, že bydlíme nedaleko mostu, pod kterým jezdily deportační vlaky. Vězňům jsme tam házeli chleba, odpovědí nám však byly kulky nacistických vojáků, naštěstí se vždy odrazily od ocelových plátů lávky“. Byl svědkem posledních dnů války a viděl bezpočet mrtvých vojáků na obou stranách: „Jakékoli hrdinství je falešné, ve válce se umírá. A umírá se těžce“. Odlehčeně pak vypráví, jak u nás po osvobození pobývali Rusi a vyměňovali jídlo za kamínky do zapalovačů.

Jakmile Jiří Vidlák dokončil základní školu, nastoupil na měšťanku, což je tehdejší název pro dnešní střední školu. Poté šel do Šumperka studovat strojní zámečnictví. Bylo to docela daleko od domova, proto bydlel na internátě, kde však platila docela přísná pravidla, která si však většinou pochvaloval: „Dodnes nemůžu zapomenout na některé výchovné pracovníky, to byli vynikající lidi. Ono vyjít dobře s patnáctiletýma chalapma, to pro dospěláky není jednoduché“.

Dále pak šel na vojnu, chvíli taky pracoval v elektrotechnické továrně, dokud mu nebylo řečeno, že se má vrátit zpátky do Ostravy na šachtu. Práce v dole nebyla jednoduchá, za její nejtěžší část pan Vidlák považoval takzvané „pucování uličky“, což je vyklízení cesty po průjezdu dobývacího kombajnu.

Později se rozhodl přihlásit se na vysokou školu. Po mnoha měsících studia se přihlásil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Od té doby Jiří Vidlák pracuje jako právník, přičemž poslední zkoušku skládal teprve před 25 lety.

Galerie
Fotografie z druhé světové války
Létání je dodnes velkým koníčkem pana Vidláka