„Chytli mě drápkem a já už se nikdy nepustil“

„Chytli mě drápkem a já už se nikdy nepustil“ – to jsou slova pamětníka, který nám během dvou setkání umožnil pochopit, proč on i další miliony lidí po celém světě nikdy neopustili hnutí jménem skauting a proč mu někteří zasvětili celý svůj život.

Životní příběh pana Jiřího Stuchlého započal roku 1943, když se narodil v ostravských Vítkovicích, mezi jejichž obyvatele se počítá dodnes. Příběh, který se nám ale rozhodl vyprávět, začíná až o celých dvacet šest let později, roku 1969. V té době se poprvé, už jako dospělý, setkává se skautingem a ten se později stává nejen jeho koníčkem, ale i celoživotní vášní, která ho doprovází dodnes.

Nutno podotknout, že zapojit se do skautského hnutí dříve ani neměl možnost – poslední skautské oddíly u nás byly zlikvidovány 1. ledna 1951 rozhodnutím ÚV ČSM o ukončení činnosti Junáka, protože „jeho úkoly plně převzala Pionýrská organizace ČSM“ (Skautské století, s. 160). Český skauting byl obnoven v souvislosti s politickým uvolněním 60. let až v roce 1968 a činnost skautských oddílů trvala jen krátce – Československý Junák pod stupňujícím se tlakem normalizace, kdy KSČ prosazovala nevybíravými prostředky návrat k jednotné dětské a mládežnické organizaci, ukončil činnost 1. září 1970 (Skautské století, s. 183). Právě krátké mezidobí let 1968 – 1970 bylo dobou, kdy Jiří Stuchlý vstoupil do 7. oddílu Junáka Ostrava a složil 24. 10. 1969 skautský slib.

Během své práce skautského činovníka pan Stuchlý vystřídal prakticky všechny důležité funkce – od vůdce 4. oddílu Vlčat (tj. oddíl nejmenších chlapců), přes vedoucího střediska, vedoucího tábora, hospodáře tábora, kuchaře, táborového zdravotníka až po zásobovače. „Byl jsem něco jako bůh, také jsem byl trojjediný,“ smál se pan Stuchlý, když vzpomínal na všechny své funkce. Ale ať dělal cokoli, vždycky to byla práce s dětmi, která ho nesmírně bavila a naplňovala i přesto, že často zpočátku ani neznal skutečná jména svých svěřenců, která byla skrytá pod rouškou trefných přezdívek.

„My neměli oddíl, ale jídelní lístek“, vysvětloval pan Stuchlý. „Byl tam Preclík, Žemlovka, Sádlo, Máslo, Chleba, Borůvka a kromě mouky a strouhanky snad skoro všechno“. Pan Stuchlý osobně ale součástí jídelníčku nebyl. Všichni v oddíle ho znali pod přezdívkou Walda, a jak nám Walda sám přiznal, slovo je odvozené od slova valibuk, jelikož dle svých vlastních slov nikdy nebyl moc šikovný a všechno mu trvalo trochu déle než ostatním.

Skauting se tedy postupem času stával každodenní součástí jeho života a zabíral v něm stále více místa i času, a tak není divu, že když v červnu 1970 došlo k oficiálnímu uzavření činnosti Ostravské rady Junáka a slučovací konferenci s Pionýrem (Cesta ostravského skautingu 1919 – 1991, s. 57), pan Stuchlý patřil mezi ty, kteří se navzdory poměrům snažili za každou cenu udržet alespoň malý plamínek původního skautingu. Snažil se spolu s ostatními zachovat, jak jen to bylo možné, tradice a hlavně podstatu činnosti oddílu i střediska. (Podle slov pana Stuchlého: „Skauti vždycky dbali na to, aby byla činnost, aby byly v pořádku kroje, plné oddíly a hlavně aby byli spokojení kluci i děvčata a všechno šlapalo, kdežto pionýři dbali na to, aby visel pionýrský znak a aby byl každý kotrmelec ideologicky odůvodněn.“)

To se do jisté míry i podařilo, v oddíle proběhly jen změny týkající se vnější symboliky, především krojů. Pískově hnědé skautské košile musely být vyměněny za pionýrské – jako krojové se užívaly pracovní zelené. Modré košile oblékalo jen několik členů vedení, a to pouze na oficiální akce. Žluté a hnědé skautské šátky vystřídaly pionýrské červené (i ty se však týkaly jen oficiálních akcí).

Jelikož vedení pionýrské skupiny chtělo ve svém znaku zachovat symbol psa, nazvali se Strážci a pro Pionýrskou skupinu Strážci, které ve znaku mohl i nadále zůstat pes, byly vytvořeny oddílové šátky černé barvy se zeleným lemováním podle černozelené vlajky ostravských horníků, jako symbol přináležitosti do Ostravy.

„Byli jsme ale trnem v oku, jelikož ostravské pionýrské vedení nedokázalo pochopit, že stále dokonale šlapem a naše oddíly jsou plné, jelikož chlapci i dívky se k nám stále hlásí,“ uvádí pan Stuchlý v rozhovoru. Strážcům tedy znepříjemňovaly život neustále kontroly, které hledaly známky sebemenších pochybení, nucené stěhování z klubovny do klubovny (celkem šestkrát) a pan Stuchlý byl nucen zabývat se neustálými pochůzkami po úřadech a vysvětlováním činnosti na ostravském vedení Pionýra.

V průběhu 70. let se mu povedlo navázat spolupráci s ostravským MěV Svazarmu (Svaz pro spolupráci s armádou). Místopředseda MěV, jenž pana Stuchlého znal, jej požádal o pomoc. Byl totiž pod tlakem vedení z Prahy, kterému se nelíbilo, že v ostravském Svazarmu je registrováno málo dětí a mládeže, a tudíž na tomto poli práce značně vázne. Zato pionýrskou skupinu Strážci v tu dobu navštěvovalo asi 150 dětí. Po projednání žádosti Svazarmu se vedení Strážců rozhodlo pro spolupráci, čehož nikdy ani chvíli nelitovali. Založili základní organizaci Svazarmu při Pionýrské skupině Strážci a pan Stuchlý se stal jejím předsedou.

Podle jeho slov tato spolupráce přinášela oddílu nemalé, zejména praktické výhody: „Bylo to fajn, protože Pionýři, ti nás pořád jenom sekýrovali a hledali hnidy, kdežto Svazarmovci většinou jenom otevřeli pokladnu a přispívali nám pěkné peníze na činnost. Jediná chyba byla v tom, že často volali 15. prosince s tím, že pro nás mají padesát tisíc a my je musíme do konce měsíce utratit, jenže důležité věci za čtrnáct dní neseženete. Ve výsledku ale měl ostravský Svazarm vykázanou činnost s mládeží a my peníze.“

Oddíly tedy i přes menší či větší překážky stále fungovaly, pokračovaly oddílové schůzky, výpravy a tábory. Ty se pořádaly na různých místech, pan Stuchlý si vzpomněl například na Březnou na Šumpersku, na slovenskou Beluši a Fačkov, tábor na řece Sázavě u Ledče nad Sázavou a nevynechal ani současné tábořiště v Dědově na Náchodsku.

Jiří Stuchlý je povoláním potravinář, a tak není divu, že na skautských a později pionýrských táborech, konaných ve skautském duchu, si několikrát vyzkoušel důležitou roli zásobovače, kuchaře, ale zvládl i roli vedoucího tábora nebo zdravotníka.

Vzpomínal na to, že každé ráno začínalo slavnostním nástupem, který probíhal v krojích. Vlajková četa, jmenovaná za odměnu, vztyčila státní vlajku a vedoucí dne zasekl sekeru, která symbolizovala zahájení táborového dne. Oznámil se denní program, rozpis služby v kuchyni a noční hlídky. Den pak pokračoval podle rozvrhu, stanoveném v denním rozkaze.

Tábory nebyly jen místem zábavy; vedle táborových her se očekávalo, že si jejich účastníci poradí s pobytem v přírodě, jsou soběstační a rozšíří si i své znalosti. Nový člen oddílu skládal tzv. nováčkovskou zkoušku, ti starší pak získávali tzv. odborky, které dokazovaly, že jejich držitel ovládá určitou činnost. Jejich získání pak potvrzovala nášivka na rukávu v té době už pionýrské košile (zelené). Kromě odborky Kuchaře, na kterou táborníky zkoušel i pan Stuchlý, měli táborníci možnost získat například neméně ceněnou odborku Zdravotníka, Přírodovědce, Uzlaře a množství dalších. Za nejcennější se považovala odborka Táborníka – tu získal táborník, který se zúčastnil alespoň tří táborů a svou činností i chováním prokázal, že si ji zaslouží.

Pokročilejší pak usilovali o získání Tří orlích per, která se skládala ze zdánlivě prostých úkolů – vydržet vždy po dobu jednoho dne samotu, mlčení a hlad. O tom, že to nebylo vždy jednoduché (a to ani pro vedoucí), svědčil připojený příběh, jak v lese ztratili malého táborníka, který se snažil splnit orlí pero samotky. Jelikož pro splnění tohoto úkolu bylo nutné vydržet od budíčku do večerky mimo tábor tak, aby lovce orlího pera nikdo neviděl, chlapec se schoval skutečně důkladně do lesa, ale v čas návratu se už neobjevil. Celý tábor byl tedy na nohou ještě dlouho po večerce a ztraceného chlapce, který mezitím usnul schoulený u pařezu, hledal.

Nakonec všechno dobře dopadlo, ale díky této zkušenosti tehdy táborové vedení dospělo k závěru, že by bylo dobré propříště vědět i opravdová jména dětí, jelikož s přezdívkou Preclík by si na SNB, pokud by chlapce doopravdy ztratili, asi nevystačili.

V paměti pana Stuchlého utkvěla také vzpomínka na poslední skautský tábor v roce 1970, který se konal právě ve slovenské Beluši. Tábory tradičně končily velikým táborovým ohněm, kde se všichni sešli k rozloučení a k vyhodnocení výsledků bodování družin i jednotlivců. Tento táborový oheň byl ale výjimečný tím, že „slovenští skauti – bratři a sestry – se o nás dozvěděli, takže se nás kolem ohně sešlo přes sto padesát“. To, co se ale panu Stuchlému opravdu vrylo do paměti, nebyl jen počet účastníků, ale přímo symbolické zakončení tábora. Když se totiž všichni rozešli do svých stanů, začalo se mohutně blýskat a spustil se silný déšť. „Vypadalo to, jako by se s námi i svatý Petr loučil.“

Kromě táborů pan Stuchlý také rád vzpomíná na skládání skautského slibu, a to i přesto, že ten svůj složil až ve svých dvaceti šesti letech. Vzpomíná i na to, jaká to vždycky byla slavnost, když někdo slib skládal. Na slibový oheň, ke kterému předstupovali, i na to, jak dostal svůj šátek a slibový odznak. „Ovšem ten slib si musí každý zasloužit,“ dodává zpětně. „Je to na celý život!“

V současné době se pan Stuchlý v oddíle již neangažuje. Slouží pouze jako pozorovatel s dlouholetými zkušenostmi a neutichající vášní pro skauting. K svému rozhodnutí přenechat organizaci mladším skautům dodává: „Dále se angažovat, to by bylo, asi jako když tchyně zasahuje do rodiny své dcery nebo svého syna, jestli rozumíte.“

Ale oddíly stále fungují, stejně jako za pana Stuchlého v klubovně v Ostravě – Svinově, dnes už opět (od roku 1989) jako Skautské středisko Strážci, a i přesto, že členů není tolik, jako bývalo kdysi, je nadále navštěvuje dost mladých skautů a skautek, kteří pokračují v tradici.

A poučení z příběhu? Na otázku, co mu skauting přinesl, pan Stuchlý jednoznačně odpovídá: „Skaut mi dal radost, že jsme těm klukům a děvčatům dali něco do života a že na nás všichni vzpomínají v dobrém. A já vím, že když dneska potkám dnes už padesátiletou paní s dětmi, nebo padesátiletého pána, plešatého s pupkem, a osloví mě Waldo, tak hned vím, odkud mě zná. Já se vždycky ale musím zeptat: „A ty jsi která, nebo který?“ Skautíci nebo pionýři se léty trochu změnili. Ale potom se mi vybaví ten, kterého jsem znal jako desetiletého, patnáctiletého,“ dodává pan Stuchlý s úsměvem nakonec.

Literatura:

Skautské století. Dobrodružný příběh 100 let českého skautingu. 1. vyd. Praha: Junák – svaz skautů a skautek, 2012. ISBN 978-80-86825-72-4

Jedlička, Lumír. Cesta ostravského skautingu 1919 – 1991. 1. vyd. Ostravská rada Českého Junáka, svazu skautů a skautek 1991.

Galerie
Ivančena 2014, Jiří Stuchlý mezi bývalými skauty/pionýry ze Sedmičky. Vedle něj v klobouku Jiří Švejda, který jej přivedl ke skautingu a společně zahajovali činnost oddílu, junáckého střediska i pionýrské skupiny. Jiří Stuchlý na Ivančeně, 2014
Skautská klubovna, Ostrava – Svinov, současnost Skautská klubovna, Ostrava – Svinov (tzv. placky na stěně dokumentují soutěže a akce, kterých se oddíl i jednotlivci účastnili), současnost
Pohled na hotový tábor. Brána je pouze vázána, bez hřebíků, na špici je vidět stylizovaná lilie- skautský symbol, Dědov Slavnostní zapálení táborového ohně, Dědov, současnost
Zahájení táborového dne - člen vedení, který má ten den službu zasekává do špalku pod stožárem sekeru, Dědov, současnost Ranní vztyčení státní vlajky - tábor nastupuje v krojích, vlajku vztyčuje vlajková četa, Dědov, současnost
Stavba přehrady na potoce pod saunou, zvané TUŠIMICE - společně se saunou táborové hygienické zařízení, Dědov, současnost Táborová sauna, Dědov
Dědov, kuchyňský blok s jídelnou, ve kterém jsou přes zimu uloženy podsady a jiný materiál, při rozebírání během stavby tábora Táborová kuchyně, Dědov, současnost
Potok u tábora po přílivové vlně, zničena přehrada a mostek přes potok Táborová kuchyně, řada na oběd, 70. léta
4. oddíl Vlčat Ostrava, tábor Beluša 1970 Ranní bodování pořádku ve stanech, 70. léta
Tábor – stavění stanů, 70. léta Skautský pozdrav, podávání hlášení
Táborová kuchyně, 1969, Drozdovská Pila Před odjezdem na výpravu tvrdých chlapů
Kontrola stanů před ranním nástupem Zimní tábor na Konečné (Beskydy) – sněhová kalamita, ranní probuzení
Čtení denního rozkazu – ranní nástup ve skautských krojích, 1970 Jiří Stuchlý, 70. léta
Obložená Škoda 1202 (Výprava tvrdých chlapů, 70. léta) Pamětní list k junáckému slibu, 24. 10. 1969
Tábor Drozdovská Pila, 1969 Fotografie z výstupu na Ivančenu, 1970
Osobní pamětní album J. Stuchlého Stříbrný jubilejní odznak k příležitosti 100 let českého skautingu, 2012
Čestný odznak města Ostravy za práci s mládeží, 1979 (za činnost skupiny) Čestný odznak Svazarmu za obětavou práci (I. stupeň)
Průkaz člena okresní rady PO SSM Průkaz Zkoušky instruktorů a pionýrských pracovníků
Průkaz Zkoušky instruktorů a pionýrských pracovníků Činovnický průkaz Junáka
Vůdcovský dekret Pozvánka na vůdcovské zkoušky, 1970
Nášivky (Dívčí 3, Chlapecká 3, Sedmička, Pionýrská skupina Strážci - po roce 1989 pod názvem Skautské středisko Strážci) Šátek Vlčat
Skautský šátek Šátek ostravského oddílu č. 7 během doby, kdy byl oddíl pod PO SSM
Oddílová čepice s lilií
Skautské muzeum v Ostravě - Vítkovicích

Skautské muzeum se nachází na Syllabově ulici v Ostravě – Vítkovicích. Zabírá jeden z původních bytů v dnešním Skautském domě, který je současně i sídlem klubovny 32. oddílu skautů. Muzeum založil a spravuje pan Stanislav Kučinski, archivář okresní rady Junáka, který po dohodě expozici zpřístupní a zájemcům poskytne i fundovaný výklad. Navazuje tak na Výstavu ke století českého skautingu, která proběhla v Ostravském muzeu v dubnu 2012, jejímž autorem rovněž byl.

Dvě místnosti slouží jako výstavní, další pak jako depozitáře pro dosud neutříděný materiál všeho druhu (knihy, deníky, kroniky, prapory, fotografie, vybavení, součásti krojů…), který díky péči pana Stanislava Kučinského stále přibývá. Přestože přímo v těchto místnostech nic ze zachyceného příběhu přímo neproběhlo, v muzeu se díky shromážděnému materiálu protínají prakticky všechny cesty ostravského skautingu – a zápisy v návštěvní knize, v nichž návštěvníci z řad skautů nacházejí známá jména či přezdívky, svědčí o zájmu současných členů oddílů o svou minulost.

Oldskauti z 30. oddílu Junáka v Ostravě, kteří 6. 10. 1946 položili základ mohyly na Ivančeně; Ivančena 4. 10. 2014 Pozvánka na výstavu o odboji českých skautů
Originální předloha k puzzle pro nejmenší návštěvníky Stránka z návštěvní knihy
Stan – autorky a pan Stanislav Kučinski, zakladatel muzea Stan z počátků českého skautingu s původním vybavením
Pan Stuchlý u výstavního panelu Současná výstava – Ivančena
Současná výstava – Ivančena Přezky opasků
Pohled do expozice – košile Pohled do expozice – prapory
Pohled do expozice – prapory Pohled do expozice – prapory
Skautský dům na Syllabově ulici v Ostravě – Vítkovicích, sídlo Skautského muzea
Příběh místa

Skautské minimuzeum opravdu dostojí svému názvu. Když totiž vejdete do poměrně velké budovy Skautského domu na Syllabově ulici v Ostravě – Vítkovicích, zjistíte, že muzeum se nachází pouze ve dvou malých místnostech, které i přes svou velikost přímo přetékají shromážděnými vlajkami, odznaky a především dobovými fotografiemi, které zachycují jak skautská shromáždění a tábory, tak i fotografie z dob, na které se těžce vzpomíná nejen skautům.

Současná výstava, kterou pan Stanislav Kučinski, skautský kronikář a zakladatel muzea, realizoval a která bude zase brzo obměněna, je totiž věnovaný skautům, kteří byli za druhé světové války popraveni nacisty za účast v odboji, jejichž památku dodnes připomíná Ivančena. Návštěvník tak na malé ploše najde podrobně zdokumentovanou činnost tzv. Čermákovy ilegální skupiny – společné výpravy před válkou, jejich činnost ve skautských oddílech, přes období okupace, kdy výlety už maskovaly odbojovou činnost, až po jejich smrt, kdy byli bez soudu zastřeleni v Polském Těšíně těsně před koncem války – 24. 4. 1945. Expozice prostřednictvím dobových fotografií, dokumentů, ale i dobového skautského kroje nebo praporů a sportovního či tábornického vybavení vytváří přesvědčivý obraz skupiny mladých lidí, kteří vedli běžný život, bavil je sport, měli vztah k přírodě, pracovali s mládeží a v mezní situaci se zachovali tak, jak považovali za správné. Tento dojem potvrzuje i pan Kučinski, jehož výklad návštěvníky z řad skautů i veřejnosti expozicí provází.

Běžná, „stálá“ expozice, z níž návštěvník v současnosti v muzeu vidí jen jeden z prvních stanů s podsadou (mimochodem, přínos českých skautů světovému tábornictví), sbírku spon na opasky ke kroji (od těch s ještě anglickým nápisem až k těm současným) a několik skautských košil, včetně zahraničních modelů, za normálních okolností nabízí celkový pohled do dějin českého, zejména pak ostravského skautingu.

Muzeum vzniklo hlavně díky skautům a jejich rodinám, kteří byli ochotní se o své fotografie, nashromážděné řády, odznaky, nebo třeba jen skautskou košili podělit s širokou veřejností a ukázat tak i lidem, kteří doposud neměli ani ponětí o tom, co skauting doopravdy je a co obnáší, že celá organizace není pouze zájmový kroužek pro děti, ale celoživotní vášní.

Muzeum zatím funguje pouhé dva roky, a jak tomu nasvědčují plné „depozitáře“, nasazení jeho dobrovolného správce (který častokrát přímo zachraňuje z pozůstalostí kroniky, deníky, prapory, odznaky, dobové vybavení a fotografie; případně zaznamenává a archivuje rozhovory s pamětníky počátků skautingu), a hlavně zájem návštěvníků – od těch malých až po ty dospělé, do budoucna rozhodně nehodlá polevit. I další výstavy jistě zaujmou jak ty, kteří skautingu nadobro propadli, tak i ty, kteří zatím nemají ponětí, jak strhující příběh se váže ke každému vystavenému artefaktu.