Poválečná zábava

František Řeháček se narodil 12. 4. 1935 v Bílovci. Zde také prožil celé své dětství. Pochází z mnoha dětí – měl 5 bratrů a 3 sestry. Chodil na základní školu, poté měšťanskou. Vyučil se nástrojářem. Pracoval v závodu Koh-i-noor v Bílovci, kde se seznámil se svou manželkou – mou babičkou Stanislavou Řeháčkovou. Jsou spolu dodnes, a před dvěma lety oslavili Zlatou svatbu.

Jakmile skončila válka, měl můj děda 10 let. Kolem Bílovce bylo tehdy mnoho polí a rybníků, na kterých zůstala nevyužitá armádní technika a zbraně. Zvědaví kluci takové věci rádi hledali. Pokud někdo nevybuchlou munici našel – mohlo jít o granát, patronu – sešli se všichni kluci a granát odpálili. Obvykle se nikomu nic nestalo – často munici házeli do rybníku a sledovali, co se stane. „My jsme aji lovili ryby. To se odjistilo, zapálilo – to byl fosfor – tak jsme to hodili do vody a jak to bouchlo tak plavaly ryby po hladině.“ Jednou, když bylo dědovi jedenáct, našel jeden kamarád náboj s tříštivou střelou. Kluky napadlo, strčit náboj do díry ve skále. Na zemi zapálili oheň a čekali, co se bude dít. Náboj, ale vypadl ven, a zapadl do ohně. Kluci po chvíli vylezli ze svých úkrytů, a šli ho hledat. V tu chvíli náboj vybuchl. Odpálení sledovalo 5 kluků a každému se něco stalo. Dědeček vypráví, že ho výbuch odhodil 50 metrů daleko. Kamaráda, který náboj našel – jmenoval se Heinz Hájek – náboj natolik poranil, že v nemocnici zraněním podlehl. Děda došel domů po svých – „Nejvíce jsem byl poraněný já. Já mám střepinu velkou – čtyři nebo pět jich tam mám, do ruky jsem byl poraněný, pět ran do nohy.“

Všichni kluci se sešli na jednom pokoji v Bílovecké nemocnici. Poté se děda vrátil do školy, a pokračoval už zcela normálním životem. Vyučil se nástrojářem a začal pracovat v závodu Koh-i-noor. Tam se seznámil s babičkou. Po pár letech se přestěhovali do Opavy, kde dostali přidělený byt a začali pracovat v Ostroji. Narodilo se jim jejich první dítě – moje teta – Yvona. Protože se v Ostroji pracovalo na směny, a chodit do zaměstnání museli oba mí prarodiče, byli nuceni pracovat tak, aby jakmile jeden skončí, druhý začal. Často tak babička s tetou chodila přímo před továrnu, kde jí zase děda přebral a odvedl domů. Práce byla namáhavá, a především nedělal to, čím se vyučil. V roce 1969 se naskytla lépe placená práce v Ostravě – ve Vítkovicích. Tam děda nastoupil jako zámečník v Realizačním středisku. K práci dostali také byt na úplně nově postaveném panelovém sídlišti Hrabůvka. „Ještě nebylo ani všechno dostavěné, a my už jsme se stěhovali.“ V tom stejném bytě jsou dodnes. „V noci jsme slyšeli žáby, jak kuňkají, všude tu byly bažiny.“ Jinak byli spokojení. V domě se sešla dobrá skupina lidí, tehdy se ještě všichni znali navzájem. Bydlelo tady mnoho zaměstnanců z Vítkovic, jen pár lidem byl byt přidělen městem. Spolu s dvěma dalšími rodinami jsou moji prarodiče dnes poslední původní nájemníci v domě. Bydlí tady skoro padesát let.

V roce 1974 se mým prarodičům narodila druhá dcera – Martina – moje máma. Nikdy si nežili špatně, ale také neměli na rozhazování. Můj děda měl dobré zaměstnání, o politiku se nezajímal, především ho zaměstnávala starost o rodinu. V Jugoslávii u moře byli jen jednou. Pravidelně však jezdili pod stan na Slovensko. Tehdy v Československu vládl trend chataření. V roce 1983 si podali žádost o přidělení parcely v nově vznikající chatové osadě Bílovec – Stará Ves. Většinu míst dostali žadatelé z Ostravy, pár i lidé z okolních vesnic či malých měst. Můj děda byl mezi šťastlivci, na které místo vyšlo. Z polohy osady byl nadšený, přece jen v Bílovci měl ještě velkou část rodiny. Tím však dobré skutky ze strany státu skončily. Pozemek měli, chatu si však sami navrhnout nemohli. Na jedné ze schůzí budoucích chatařů dostali plánek, podle kterého si měli stavbu postavit. Sami. Jako vlastně celou osadu. K pozemkům nebyla zavedena ani elektřina. Všichni museli pomáhat při kopání vody a odpadů. To vše ručně, jen krompáči a lopatami. Chataři museli automaticky odpracovat několik desítek hodin. Se stavbou chaty samotné si měl děda také poradit sám. Pomáhat jezdila celá rodina. Největší práci odvedl zeť od starší sestry, který bydlel v Bílovci. Byl zedník, podařilo se mu postavit si vlastní dům. Díky tomu děda tušil, že bude spolehlivý a stavbu zvládne. Panovali zde velmi tvrdé podmínky kolaudace. Vše muselo sedět tak, jak v plánech. Pokud bylo něco, jen trochu jinak hrozily pokuty. Při samotné stavbě prarodiče schválně přetočili cihly. Díky tomu byla celá chata o 20 čísel větší. Ze všech stran. Stavby vedoucí se s dědou znal, pocházel z Bílovce a znal dědovu rodinu. Přátelsky mu doporučil, aby vzal krompáč a přečnívající cihly po obou stranách odsekl. „Udělili nám pokutu dva tisíce korun. Ale já si postavil hlavu, a raději ji zaplatil, než abych něco boural.“ A tak chatu dostavěli a spokojeně ji užívají přes letní měsíce až do dnešních dnů. Sám děda nevědomky přiznal metodu, jakou tehdy fungoval princip zisku spousty věcí. Šlo často o známosti. Díky kamarádství s předsedou Chatové komise si mohli vybrat místo, kde konkrétně chatu chtějí. Soused, kterému přidělili jiný typ domu, musel za předsedou osobně zajít, aby ho přemluvil ke změně projektu. Takové jednání mi přijde dosti zvláštní.

Ve Vítkovicích děda pracoval až do důchodu – do kterého odešel v roce 1995 v šedesáti letech. Dnes stále bydlí s Babičkou v Hrabůvce, letní sezónu tráví na chatě a těší se relativně dobrému zdraví. Přece jen, život po osmdesátce už není legrace. Byl jsem mile překvapen, jak si příhodu s granátem dokázal vybavit. Vzpomínku na ono odpoledne si sebou nese celý život. 5 střepin v jeho těle navždy zůstalo.

Rozhovor byl pořízen 10. 1. 2016 v Ostravě.

Galerie
Svatební foto dědečka Františka Řeháčka s novomanželkou Stanislavou, 1960 (Bílovec) Svatební foto dědečka Františka Řeháčka s novomanželkou Stanislavou, 1960 (Bílovec)