Srpen 1968 očima mladé laborantky, přelomový rok 1989, budeme moci cestovat!

Srpen 1968 očima mladé laborantky

Pro paní Miladu Ester Koláčkovou, narozenou 13.6.1947 v Ústí nad Orlicí, byl rok 1968 skutečně „přelomový“. Bylo jí 20 let a v dubnu se provdala za svého dlouholetého přítele, se kterým se v té době znala již 6 let. „Předpokládala jsem, že se vdávám do dobrý doby,“ říká s úsměvem. I lidé, kteří se o politiku nezajímali, v té době intenzivně vnímali „uvolnění ve společnosti“ a v Esteřině rodině byly změny „pražského jara“ prožívány velmi silně. Vždyť Ester nebylo kvůli politickým názorům jejích rodičů ani umožněno studium na gymnáziu! A tak nakonec skončila jako laborantka na patologii v liberecké nemocnici. Sama ale říká, že jí to vlastně nevadilo. Obecně vzato bylo patologické oddělení velmi nepopulární. Práce zde ale měla i své výhody, například infekční a neatraktivní příplatek (ten druhý byl za to, že na patologii nikdo nechtěl pracovat) a týden dovolené navíc, „což bylo milý“. Ester zpočátku bydlela na ubytovně Liberecké nemocnice v Krajinské 14 v Liberci. Po svatbě se s manželem přestěhovala do podnájmu na statku, který stál na území dnešního sídliště Rochlice. Pan domácí byl jak se říká „od rány“ a vykřikoval: „Prvního Rusáka, kterej vleze na můj pozemek vezmu sekerou,“ (to samozřejmě řekl až 21. 8.). Po několika dalších podnájmech si nakonec svépomocí postavili družstevní byt na Králově Háji.

V srpnu 1968 jela Ester se svým mužem na svatební cestu do tehdejší Jugoslávie. U Splitu bydleli v kempu, ve stanech. Jednou večer při zábavě jim místní říkali, aby nejezdili domů, že na hranicích jsou manévry. Ester si pomyslela, že se něco takového, jako je příjezd vojsk Varšavské smlouvy, nemůže stát. „Já jsem byla optimistka,“říká. Vrátili se tři dny před útokem.

V noci z 20. na 21. 8. někteří slyšeli letadla, Ester ale spala. Brzy ráno ji vzbudil manžel: „Milado, vstávej, jsou tady Rusáci“. Nemohla tomu uvěřit, při poslouchání informací se rozbrečela. Po snídani šla Ester jako vždy na autobusovou zastávku a překvapeně zírala, jak po silnici jezdí vojenská technika společně s běžnou dopravou. Když Ester vystoupila z autobusu, vydala se k radnici, kde už se bavili ruští vojáci s místními obyvateli. „Troufnu se říci, že ruští vojáci byly stejně zmatení a překvapení, jako místní obyvatelé, vůbec nevěděli, kde jsou, měli hlad a žízeň. Lidé byli rozhořčeni a spojili se, stmelilo je to.“ Zpětně se Ester hodně diví tomu, že se nebála. Šla do zaměstnání, ale myšlenkami byla jinde. Asi kolem deváté hodiny byla slyšet střelba, vznikla panika. Z laboratoře odešla Ester kolem jedné hodiny odpolední a šla se opět podívat na náměstí k radnici. Lidí tam bylo hodně, diskutovali, ale nikdo nevěděl, co bude. Podepisoval se nějaký dokument na způsob petice, že lidé chtějí neutralitu pro svůj stát. Rozhlas mezitím neustále opakoval, že se proti příchozím vojákům nemá se nic podnikat, aby nedocházelo ke zbytečným ztrátám na životech. Přesto k akcím odporu pochopitelně docházelo, Ester uvádí jako příklad to, že skupina horolezců vyvěsila na libereckou radnici černou vlajku. Na náměstí byla Ester asi hodinu a pak šla přes město domů. Všude potkávala hloučky diskutujících lidí, v té době ještě spíše optimistických. Mnoho lidí včetně Ester věřilo, že „svět to takhle nenechá, že zasáhnou.“ Lidé věřili, že násilné obsazení republiky „neprojde“. Když Ester dorazila domů, poslouchali s manželem zahraniční rozhlas, aby se dozvěděli co nejvíc informací. „Pak už jsem se začali bát,“ říká Ester (pak- až navečer/večer pozn. autora).

Po 21.8. všichni diskutovali o tom, co bude, panovalo zklamání, že ze snah o uvolnění režimu nakonec nic nebude. Lidem začalo brzy docházet, že současný stav se nějakou chvíli nezmění, že vojáci neodjedou, ale rozhodně nedošlo ke smíření se situací. Ke konci Esteřina vyprávění bylo znát zklamání, které ona jako mladý člověk zažila, protože si myslela, že se celková situace alespoň trochu uvolní. Je velká škoda, že se mýlila, protože v takovém případě by mohla historie České i Slovenské republiky vypadat docela jinak.

Přelomový rok 1989, budeme moci cestovat!

Vyprávění Ester Milady Koláčkové ze soukromého života a osobních poznatků v roce 1989.

V roce 1989 bydlela Ester s manželem na Králově Háji v družstevním bytě, který si postavili už v roce 1970. Pracovala na gynekologii v liberecké nemocnici, kde v roce 1982 začala dělat cytologická vyšetření v malé laboratoři až do roku 1992. V této době už měla s manželem dvě dcery. V roce 1989 šla starší z nich na vysokou školu do Ústí nad Labem, studovat matematiku a fyziku. V téhle době se shromažďovali studenti a objížděli podniky s dělníky a přesvědčovali je, že jde o dobrou věc a ať se k nim přidají. Mladší dceři bylo třináct let a bydlela s nimi. Už v létě roku 1989 probíhali v Praze demonstrace, ale Ester to zaznamenala až na podzim. 28. října jela s aerobikem na cvičí seminář do Prahy, když šla po Václavském náměstí nahoru, probíhala demonstrace, kde bylo na tisíce lidí a řečnilo se pod svatým Václavem, policie chtěla náměstí zezadu zavřít a sebrat co nejvíce lidí. Ester měla strach, ale podařilo se jí utéct na metro k muzeu. 16. listopadu se Ester s kamarády a manželem účastnila counry bálu v krojích, který byl součástí angličtiny na kterou chodila. Její manžel se moc nebavil, protože přislíbil, že nebude pít a odveze je domů. Jeden kamarád si toho všiml a nabídl, že jestli bude její manžel ochotný mu půjčit auto, tak že je klidně odveze, protože stejně nepije. Na návrh přistoupili a když kolem jedné hodiny ráno jeli přes Šaldovo náměstí v sedmi lidech v pěti místném autě, všude už byla policie. Až druhý den ráno se dozvěděli co se děje v Praze a že tam probíhají studentské demonstrace. Všechny tyto události sledovali v televizi a žádných akcí se nezúčastnili. „Lidé drželi hodně při sobě a pomáhali si“ říká Ester. Tatínek, který v té době žil v Zákupech byl proti režimu a byl velmi rád, že se dožil jeho pádu a že se něco takového děje. Maminka tomu nevěřila a nevěděla jestli to skutečně dopadne. Ester s manželem jí vyprávěli o Václavu Havlovi, protože poslouchali cizí rozhlas, a tak o něm už něco věděli. Sama byla trošku překvapená, když ho zvolili prezidentem, ale nedovedla by jsi představit jiného kandidáta. Ester se zúčastnila několika demonstrací na libereckých vysokých školách, kde lidé vyjadřovali své názory, jak by si to představovali po změně režimu a co by se mělo udělat pro to, aby už se k moci nemohli znovu vrátit. Jednou byla na setkání v malém divadle s hercem Josefem Abrhámem a herečkou Libuší Šafránkovou bylo to moc hezké a spontánní. Hodně lidí se bálo co přijde v budoucnu a nechtělo měnit současné jistoty a přijít o výhody, které to neslo. Ve velkém divadle F. X. Šaldy probíhaly také shromáždění a přijel i Václav Havel, těch se, ale Ester neúčastnila. Zbytek dění už sledovala jen v televizi. Jako největší změnu a výhodu brala to, že konečně budou moct cestovat a že je někam pustí, protože do té doby se nemohlo svobodně cestovat. Hned na podzim jeli s manželem do Paříže. Jako výhodu brala také svobodu myšlení a projevu. Začátek přelomu by označila nejistě, chaoticky a byla pesimistická, že by režim mohl trvat ještě dlouho. V nemocnici, kde pracovala, se nemusela bát o své místo, protože na jejím místě nikdo pracovat nechtěl. Také mohla vyjádřit svůj názor a nejít například na prvního máje. Na závěr Ester řekla,že je ráda, že tento zlom přišel a že lidé brzy zapomněli na to, jak špatné to bylo před tím a jak těžce se žilo.

Galerie
Na této fotografii pořízené přímo 21.8. 1968 je vidět, jak blízko chodili lidé k vojákům a chtěli si nimi povídat.                                                                                                   Zdroj: archiv pamětnice