Obyčejný příběh obyčejného člověka

Tento příběh jsem napsal jako uctění památky mé babičky, která byla náš anděl strážný a spolu s dědou vytvořili pro nás oázu klidu, bezpečí a lásky.

Celý život dědy byl poznamenán politickou situací v Evropě. Narodil se sice za 1. republiky, ale pamatuje si události až z doby válečné, poválečné, nástup a pád komunismu, sametovou revoluci a následné určité zklamání, které jen pomalu ustupuje. Ve všech těchto situacích se děda musel orientovat a přesto neztratil své křesťanské ideály.

Děda Tomáš se narodil 20. 9. 1936 jako 5. syn ve Vacenovicích uprostřed Slovácka. Doma měli malá hospodářství asi 4 ha, otec si přivydělával prací v lese, matka chodila na trh do nedalekého Bzence se jejich domácími produkty. Od roku 1940 dva nejstarší bratři začali pracovat ve sklárnách v Kyjově a tím pomáhali rodinným rozpočtem. Sám děda od 5 ti let se musel starat o husy a kačeny. Nejraději vzpomíná na pasení hus na strništích po žních, jejich hry byli někdy přerušeny i výpraskem, když se husí stádo zatoulalo na řepná pole. Ale zvládnout stádo, které většinou mělo víc než 20 hus bylo pro malého kluka více než obtížné.

Rodina o dědovi říkávala, že má nejméně dva anděly strážné, která mohla skončit i tragicky. Nejdříve asi v roce se mohl utopit v bahnité, když starší bratři postavili kočárek u jezera a šli hrát kopanou. Kočárek se rozjel a převrátil se do bahnité vody. Naštěstí si toho bratři všimli z vody ho vytáhli, snažili se ho umývat, ale doma stejně bylo velmi zle.

Ve 4 letech se shodou nešťastných událostí ztratil v lese, špatně se orientoval, chvíli bloudil po lese, uviděl po které vyšel z lesa. V dálce již za soumraku spatřil věž kostele sousední vesnice, ke které se vydal. Když přišel blíž poznal, že to není jejich kostel, sedl si na schody u dveří a usnul. Venku se teplota blížila 0 stupňů °C. Našel jej pan farář, který si nebyl jistý jestli dobře zamčel kostel a šel se přesvědčit.

V 8 letech se topil v provizorním koupališti a vytáhli jej z vody v poslední chvíli. Téměř po půl roce, začátkem prosince 1944 spolu s bratrem šel si vybrat Vánoční dárek, nové sáňky. Na zpáteční cestě lesem je obklíčila četa německých vojáku, kteří tam cvičili. Po povelu „Hände hoch“, když bratr začal hledat po kapsách takzvanou „Kennkartu“ okamžitě na něj zamířili pušky a natahovali závěry. Starší velitel však zahlédl v rukou bratra kartu a nedal povel ke střelbě.

Události z fronty sledovali doma na mapách světa a Evropy, poslouchali zprávy z Londýna. Někteří sousedé se snažili chodit také, i za cenu hrozby koncentračnho tábora. V roce 1944 se válka začala ohlašovat přelety letadel. 13. dubna byli v lese nedaleko vesnice vysazeni parašutisté – skupina Karbon. Obec prohledávalo Gestapo. 20. listopadu byl překvapivě bombardován nedaleký Hodonín.

Začátkem dubna 1945 byli obsazeny Vlasovci pod velením německých důstojníků.

Po týdnu byli vystřídány německými oddíly, za nimi přijeli tankové posili, aby kryly přechod řeky Moravy. Rodiče zakopávali oblečení i potraviny do země, zpevňují se sklepy, budují se kryty. 17 dubna začíná boj v okolních lesích. Zbloudilá střela rozbíjí několik tašek na střeše. Otec rozděluje rodinu na tři části, se zdůvodněním, „aby alespoň někdo z rodiny přežil“. Kolem půlnoci bylo slyšet jak německé tanky a vojsko pouští vesnici, na kterou dopadlo několik granátů a v ranních hodinách přicházeli první vojáci Rudé armády, které lidé vítali. Na druhý den střídá Rudou armádu rumunské vojsko, které zde bylo asi 2 týdny a to bylo rozhodně déle než si občané přáli, protože docházelo nejen k rabování. Tímto skončili dědovi 2 měsíční mimořádné prázdniny.

Dědu nejvíce zlobilo, že mu vojáci zničili jeho oblíbenou káru a nikdo ji nedal na seznam válečných škod.

Asi v polovině června přišli 2 občané agitovat pro osídlování pohraničí. Rodina to původně odmítla, ale když 23. června 1945 asi 30 občanů odjelo osídlovat Tasovice a Hodonice u Znojma, jak to určoval scénář tak praděda se k nim přidal. Dostal dekret na Národní zprávu usedlosti, kterou si vybral, na dům byl přibit nápis „český dům“ a taky azbukou. Potom to oznámil majitelům a snažil navázat kontakt. Začátkem července vzal sebou dědu se svojí ženou. Po seznámení s německou rodinou a dvoudenním pobytu, tak při odjezdu prababička prohlásila, že už nepřijedou. Po přeložení majitelka vzala prababičku za ruku a řekla: „zůstaňtě jinak příjdou horší“. Soužití trvalo do 8. srpna 1945, ráno obsadilo vesnici asi 100 vojáku a bubeník oznámil, že do 2 hodin musí opustit své domy, vzít si osobní věci do 60 kg a dostavit se na náměstí. Češi s koňskými povozy měli povinnost odvozu. Odsun nebyl vůbec připraven a mnozí zde zůstali ve vesnicích kolem hranic i několik měsíců. Děda s bratrem přijeli odpoledne do vesnice a slyšeli jen bučení krav a štěkot psů. Během několika dnů se děda s matkou a 2 bratry odstěhoval do osídleného domu, a v září zde začal navštěvovat obecnou školu, kde byl nedostatek učitelů i tříd.

Po 5. ročníku odešel studovat do gymnázia Redemtoristů v Libějovicích u Vodňan. Tam se vedle studia věnoval, učil hře na housle, klavír a flétnu. V roce 1948 bylo gymnázium zrušeno a po sléze i koleje Redemtoristů rovnež. Každý chovanec dostal 2 papírové pytle na osobní věci a lístek na vlak domů. Zařazení do 3 třídy střední školy v Miloticích proběhlo díky tehdejším učitelům bez potíží.

V červnu 1951 dostal děda vysvědčení o závěrečné zkoušce na střední škole. Doma jej ukázal matce, která malém omdlela, když uviděla jedinou 2 z náboženství. Nedalo jí to a rozjela se do sousední vesnice za panem farářem. Ten se na ni usmál a řekl: „tetičko váš syn je ze třídy nejlepší, ale já mu chci pomoci k přijetí na gymnázium“. To se povedlo.

Staré gymnázium v Kyjově si postupně zvykalo na nové poměry. V březnu 1953 J. V. Stalin. Byl vyhlášen smutek, jeden kabinet byl upraven jako smuteční místnost. Tam studenty postupně vodil učitel dějepisu a kontroloval jestli dostatečně oplakávají nejdražšího člověka na světě. Po návratu pochválil třídní STAR jak hezky plakala, ale ostatní soudružky tak hezky ne. Studium 3. a 4. ročníku gymnázia bylo nahrazeno 11. třídou, což bylo další zavedenou reformou školství. Při ukončení studia ředitel zakázal vystavení tabla, protože studenti neměli na fotografiích svazácké košile.

Velké problémy měli s přijetím na vysoké školy poněvadž ve stejné době následkem reforem se hlásily téměř celé 2. ročníky současně na vysoké školy. Děda se obrátil na VŠCHT Pardubice o které se dozvěděl, že má volná místa. Na vysoké škole děda patřil k studentům, kteří brali plné stipendium – 420 Kčs za měsíc. Na oblečení si musel vydělat každé prázdniny brigádami.

Velmi nerad vzpomíná na povinnou brigádu v dolech v Žacléři mezi 3. až 4. ročníkem, která měla nahradit provozní praxi. Byl zařazen k dopravě a jeho úkolem byla obsluha těžní klece na 4. až 7. patře. Jeho práce byla vytáhnout postupně z etáže 1. až 4. prázdné vozy a pak z pomocí spolupracovníka vsunout od 4. do 1. etáže vozy plné. 3 den asi po 6 ti hodinách monotoní práce, po signálu na dědu spolupracující němec volal „Wechsel“, ale děda netušil co to znamená. Po příjezdu klece vytáhl z 1. etáže prázdný vůz, který zapojil na dopravník a spěchal vytáhnout vůz z etáže číslo 2. těžní klec místo toho, aby jela dolu jak bylo běžné odjela nahoru a před ním se otevřela černá díra víc jak 50 metrů hluboká. V posledním okamžiku se zachytl rukou konstrukce těžní věze, to mu zachránilo život. Ustrašený němec přiběhl a volal: „Wechsel, dělat Nicht“.

Koncem října kolej obsadila skupina důstojníků a příslušníků SNB, obsadili vrátnici a společenskou místnost v 1. a 3. patře. Nikdo netušil co se děje, studenti měli zákaz hromadného vycházení z koleje. Ve 2. patře společenské místnosti byl zamčen televizor s výborným rádiem. Klíčky od místnosti měl za svůj ročník měl shodou okolností děda. Občas tam s kamarády chodili poslouchat hudbu z rádia Luxembourg, v pozdních hodinách někdy také došlo na Svobodnou Evropu. Dědovi kamarádi chtěli si poslechnout co se vlastně děje. Děda potají otevřel dveře a spolu asi se 7 spolužáky opakovaně sledovali maďarské události. Po několika dnes začalo zatýkání asi 9 ti studentů pro společný poslech na soukromém rádiu a diskuzi o situace u nás. Byli vyslýchání a odsouzení na půl až 2 roky vězení. Děda měl strach kdy pro něj také přijdou, že organizoval společný poslech na státním rádiu a odhadoval pro sebe asi tak 2 až 3 roky vězení, ovšem mezi kamarády naštěstí nebyli zrádci.

Po studiu dědovi byla školou nabídnuta umístěnka do Tesly Rožnov, která však nebyla potvrzena, proto si našel práci v PKZ Poštorná. Po několika měsících odešel na půlroční vojenskou službu, potom se oženil a v prosinci 1960 přestoupil do keramických závodů Znojmo kde zůstal až od odchodu do důchodu 31. 12. 1996.

Děda nastoupil do Vývojového pracoviště kde se sešla dobrá skupina mladých lidí, bez členství v Ksč. To bylo neustálým terčem útoků starších soudružek z podnikového ředitelství.

V roce 1968 děda byl pověřen vedením centrální laboratoře a jejím přestěhováním z Bechyně do Znojma. Dne 21. srpna projeli Znojmem ruské tanky, které se usadili ve větrolamech za Znojmem. V roce 1969 proběhli prověrky při nich děda prohlásil, že neviděl nutnost příchodu Rudé armády a výsledkem bylo snížení platu a odnětí osobního hodnocení. V roce 1975 byl jmenován vedoucím provozu užitkové keramiky, což byla nomenklaturní funkce Ksč, protože provoz hluboce neplnil stanovený plán. Po 1,5 roce musel uvolnit toto místo pro člena Ksč. Po sametové revoluci byl pověřen funkcí výrobní náměstek podnikového ředitele. V květnu 1990 byl podnik KZ zrušen,ale dědovi se podařilo navázat spolupráci s firmou Netzsch. Tato spolupráce zajistila klidný život až do odchodu do důchodu.

Děda žil 52 v harmonickém manželství, 3 x odolal náboru do Ksč, neztratil křesťanské ideály a řídil se heslem Jana Wericha: „nikdy neztratit glanc“. Což svým potomků často připomíná dodnes.

Galerie
zmiňované vysvědčení s 2 z náboženství -  1947 vojenské cvičení Jaroměř - 1959
novomanželé Sabáčkovi 26. října 1960 kompletní rodina Sabáčků - 1974
kluci Sabáčkovi v krojích s matkou - 1937 přebor chemických vojsk - 1960
praděda Sabáček před odjezdem na italskou frontu - 1916 ples vysoké školy - 1957
muzikantem na svatbě - 1950 jednotka střežící úsek Břeclav - Mikulov (praděda Sabáček) 1919
rodina Sabáčků s babičkou -  1930