Válečné zvony

Budu vám vyprávět příběh, který se odehrál za 1. světové války, ještě dříve, než se moje pra- babička narodila. Tohle všechno zná z vyprávění své maminky.

Moje prababička se jmenuje Emilie Obdržálková (rozená Suchánková). Celý život žije v malé vesničce u Kroměříže, kde se 5. července roku 1925 narodila. Skržice dnes mají okolo čtyřiceti obyvatel. V dřívějších dobách, ze kterých je i můj, nebo spíš prababiččin příběh, zde bylo obyvatel mnohem více. Skoro každá rodina hospodařila. Měli pole, dobytek nebo podobný zdroj obživy. I rodina prababičky měla velká pole a kravku, která jim s prací pomáhala. Maminka navíc vedla hospodu. A tak o práci nebylo nouze. Když měla prababička 13 roků, tatínek jí ve svých čtyřiceti letech umřel, a tak musela všechnu práci zastat sama. Nemohla se jít učit na školu, kterou měla vybranou. Chtěla být zdravotní sestrou. Zůstala tedy s maminkou doma a vydělanými penězi splácely dluhy, které udělal tatínek, aby mohl koupit další pole.

V roce 1914 začala 1. světová válka a její maminka byla tehdy vdaná za Františka Kochaníčka, se kterým měla dvě děti. Antonín 2 roky a Marie 1 rok. Pan Kochaníček, tak jako řada ostatních, musel narukovat. Nastoupil hned v první linii někde v Rusku v zákopech. Ostatní spolubojovníci měli s sebou fotky svých rodin, a tak i on zatoužil mít u sebe své milované. Posílá proto dopis své ženě s prosbou, aby se i s dětmi nechala vyfotografovat a obrázek mu poslala. Za nedlouho však dopis přišel zpět s tím, že voják je nezvěstný. Údajně došlo k výbuchu na mostě přes ruskou řeku, kterou právě přecházeli. V té řece nejspíš utonul.

V této době, na počátku války se sbíraly zvony pro potřeby válečného průmyslu. Došlo i na Skržice a jejich zvon. Když si měli pro zvon přijít, místní hospodář pan Valach tehdy řekl: „Však oni vám odzvoní!“ Tohle slyšel místní starosta a ten ho udal. Pro pana Valacha si přišla polici a odvezli ho do věznice na Špilberku. Při tom zatýkání řekl: „Však Boží mlýny melou pomalu, ale jistě, třetí pokolení toho domu neužije a ty zvony vám odzvoní!“ Myslel tím dům starosty. Zvon ze zvonice v noci sundal jeden místní obyvatel a schoval ho u sebe na dvoře ve studni. Tam zvon přečkal celou válku. Po válce byl slavnostně vyzvednut a opět pověšen. Visí zde dodnes. Pan Valach byl zavřený až do konce války. Ze Špilberku se vrátil pomatený. Kletba pana Valacha se vyplnila. Dnes je dům té rodiny prázdný a chátrá.

Teď se znovu vrátíme k mamince prababičky, která se po devíti letech čekání na manžela podruhé vdala za Štěpána Suchánka a narodila se jim moje prababička. Na tom by nebylo nic divného ani nijak zajímavého, kdyby jednoho dne, když stála maminka s malou Emilkou v náručí před domem, nepřišel ke zvonici (vzdálené asi 30 metrů od domu) zarostlý a zanedbaný starý muž v dlouhém kabátě. Upřeným pohledem se na něj maminka dlouho dívala a on na ni… Vzpomněla si na svého padlého manžela a neustále se jí honily hlavou myšlenky, zda by to mohl být on. Nenašla ale odvahu k němu jít… Po chvíli odešel. Po několika dnech se dozvěděla, že byl viděn ve vedlejší vesnici, kde mu lidé dali oblečení a jídlo. Už ho nikdy nikdo neviděl. Nikdy se nedověděla, kdo to byl. Celý život si však vyčítala, že za ním nešla a nezeptala se…

Závěrem bych chtěl o prababičce říct jen jedno. Celý život poctivě pracovala a s pomocí Boží se jí i manželu Františkovi vše dařilo. Byly i zlé časy. S nástupem komunismu o vše přišli a museli začít od nuly. Radost jim však dělali synové Jiří a František (můj dědeček). Protože nemohla vykonávat své vysněné povolání, o kterém jsem psal v úvodu, pracovala v místním vepříně. Ve 48 letech musela ze zdravotních důvodů odejít. Tou dobou se právě otevírala základní škola Slovan v Kroměříži, kde 1. září 1973 nastoupila jako pomocná kuchařka. Zde pracovala až do důchodu. V roce 1990 jsme se dočkali vrácení všech pozemků. Pradědeček František dokonce i odškodnění za práce vykonané při nuceném pracovním nasazení v nacistickém Německu. Ale to už je jiný příběh…

Galerie
Já a prababička ( Skržice 2016) S pradědečkem Františkem a syny Františkem (můj dědeček) a Jiřím (vedle prababičky)
Skržická a olšinská mládež ( na mostě před osadou Olšina 1945) První svaté přijímání prababičky (Zdounky 1933)
Zlatá svatba prarodičů brababičky (1929) Marie Kochaníčková (maminka prababičky) s dětmi Marií a Antonínem (1916)
Marie kochaníčková s dětmi, fotografie vrácená z vojny (1914)
Skržice

Skržice včetně části Olšina mají trvale přihlášených 60 obyvatel ve 29 domech. Obec Skržice se nachází 10 km jižně od města Kroměříže, na západním okraji Chráněné krajinné oblasti Chřiby. Obec je místní částí obce Soběsuky jejiž první písemná zmínka pochází z roku 1287.

Zvonice se zachráněným zvonem, místo, odkud maminka prababičky viděla onoho tajemného muže (Skržice 2016)