Příběh volyňského Čecha

Mnoho lidí si myslí, že život v jiné zemi je o hodně lepší než ve své vlasti, ve které se narodili. Ale v minulosti byla období, kdy opak byl pravdou a pravda byla opakem. Sám pan Vladimír Licinberg nás o tom přesvědčil.

Narodil se roku 1929 ve Volyni ve vesnici Dlouhé Pole, kam odešli jeho předkové v roce 1875 do Carského Ruska. Rád vzpomíná na časy, kdy vše ještě bylo v pořádku a kdy ještě mohl prožívat klidné dětství.

Když však prožíval desátý rok, co chodil na Ukrajině po Volyni, život se mu otočil o 180 stupňů a on musel zažívat to, co by nepřál žádnému dítěti. Musel se okamžitě postavit na vlastní nohy, neboť jeho tatínek nemohl zůstat doma, starat se o rodinu a každý den pracovat na úrodných polích a dojit dobytek. To všechno teď musel zastat Vladimír, protože tatínek byl potřeba jinde, tam, kam nikdo nechce a tam, odkud se už možná nevrátí – do války.

Navíc pomáhal polským běžencům, kteří byli vyhnáni z měst a ze svých obydlí, bez šatů, bez jídla, bez ničeho. Do svých deseti let neviděl létat letadlo po obloze a o to horší je, že poprvé musel spatřit vojenská letadla, která navíc bombardovala jeho vlast. Tatínek ihned zavelel: „Zalehněte, nebo by vás mohli zastřelit!“ vypověděl pan Licinberg ve svém vyprávění.

Válka se postupně dostala do celého světa a nevyhnula se ani místům, kde bydlel pan Licinberg . Celé rodiny musely zažívat boje ve svých vesnicích hned za humny domů.

Z krásných, malebných vesnic, jako z obrázku malovaných se rázem staly zákopy a vojenské fronty.

„V sousední vesnici, ta byla Ukrajinská, jmenovala se Ploska, se usadili Němci se všemi samopaly a dělostřelectvem a my jsme byli obsazeni Rudou armádou“. Boje trvaly dlouhé dny a noci a Rudá armáda stále bránila svou vlast. Jednu ze svých nejživějších vzpomínek líčí pan Vladimír, tu se záchranou vojáka Rudé armády. Přinesli ho totiž k nim do školy, strašně naříkal, prosil, jestli nemají vodu. Maminka přišla k desetimetrové studni, napustila vodu a začala mu otírat čelo. Voják prohlásil: „Prokletá Ukrajino, tady já umírám“. To byl také jeden ze zážitků, na které nikdy nezapomene.

Rudá armáda bitvu prohrála a tak se Vladimírovi rodiče šli podívat na prarodiče, jestli je Němci nezavraždili nebo jestli ještě mají střechu nad hlavou. Dva mladí sourozenci zůstali doma zamčení a najednou slyšeli dupot německých vojáků a řinčení samopalů a zbraní, kterých se hodně báli. Naštěstí se jim nic nestalo.

O pár týdnů později zažívala rodina nejhorší období svého života, protože Rudá armáda se nezastavila a nechtěla se vzdát, a když k nim dorazila a osvobodila, tatínek musel odejít jako voják. Při odchodu, při kterém nezůstalo ani jedno oko suché a kdy všichni vyplakali plno slz mu syn řekl: „Tati, co s námi bude, jestli se nám nevrátíš?“.

Od té doby zůstali s maminkou a s o pět let mladším bráchou sami. Byly to pro ně těžké časy, protože museli zastat práci na chodu domácnosti i za tatínka a Vladimír zaujal místo hlavy rodiny. Když uběhla dlouhá doba, tatínek se konečně vrátil domů a vyprávěl o děsivých zážitcích, které ho potkaly – ležel několik dní ve sněhu v zákopech, bez jídla a spánku, Němci to do nich pálili hlava nehlava.

Protože z Volyně měli kvůli válce jen samé špatné vzpomínky, rozhodli se, že se vrátí do Čech.

„Beneš a generál Svoboda už to měli domluvený se Stalinem a mohli jsme se stěhovat.“ řekl nám pan Licinberg. „Nasedli jsme tedy do vlaku i s dobytkem a jeli 1200 kilometrů do Horního Jiřetína po železnici, kde jsme se vyměnili s jednou polskou rodinou. Začali jsme tedy úplně nový život.“

„Na závěr bych Vám chtěl jenom říct, aby jste si vážili České republiky, svých sousedů, svých přátel a rodičů, protože život v cizí zemi nikdy nebude lehčí než život ve své vlasti.“

Galerie
Zrekonstruovali jsme jeden ze zážitků pana Licinberga - zraněného vojáka u studny Dobové vysvědčení pana Licinberga z doby studia ve Volyni
Dobový dokument pana Licinberga Pan Licinberg s fotoalbem jeho mládí
I po nepříjemných zážitcích panu Licinbergovi nemizí úsměv ze rtů :-) Měna - bankovka