Příběh paní Aleny Voštové

O Aleně Voštové se naše skupina dozvěděla od paní učitelky H. Černé z naší školy. O její mamince Anně Malinové už totiž žáci naší školy projekt vytvořili. Helena Černá nám o Aleně Voštové vyprávěla a naši skupinu její příběh velice zaujal, a proto jsme si vybrali právě ji, člověka, který ve dvou letech přišel o otce a ve třech i o maminku…

Alena Voštová se narodila dne 17.3.1939 Anně Malinové (rozené Komárkové) a Antonínu Malinovi. Žili v Praze. Ve věku dvou let dívce zemřel otec a ona zůstala s matkou sama. Anna Malinová pracovala v továrně na výrobu kartonů na Smíchově. Svoji dceru dávala do školky. Kvůli nalezenému flíčku na krku a obavě z infekční nemoci ji ale ze školky museli vyloučit, proto ji odvezla ke své matce, dívčině babičce Josefě Komárkové do Nalžovských Hor mezi Klatovy a Horažďovicemi. Někdy v té době Anna Malinová navázala blízký kontakt s Josefem Gabčíkem, jedním z parašutistů, kteří připravovali atentát na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha. Na základě udání byla v období heydrichiády zatčena a vyslýchána gestapem v Praze a vězněna Terezíně. Za spoluúčast na atentátu byla dne 24. října 1942 v 10.45 popravena v Mauthausenu. Tehdy tříletou Alenu odvedli Němci od babičky a umístili ji do dětského domova v zámečku Jenerálka v Dejvicích v Praze 6, později byly děti „nepřátel Říše“ internovány v táboře ve Svatobořicích. Děti v dětském domově byly vychovávány přísně. Každé mladší dítě, které se o sebe neumělo postarat samo, bylo přiděleno ke starší dívce. Dívka, která se o Alenu starala se jmenovala Eva. Starala se o ni docela dobře. Pomáhala jí s hygienou, hlídala ji, pomáhala jí s učením. Starší děti se snažily ty mladší zabavit. Vymýšlely proto pro ně různé hry nebo jim hrály divadlo.

Aleně říkali Číča. (Tuto přezdívku dostala proto, že když jako malá chtěla jít čůrat, říkala, že chce „číčat“.) Němci si sice o dětech vedli záznamy, ale ne všechny se dochovaly, ani Němci tyto informace dětem nesdělovali. Alenka byla malá a neznala své jméno a na svoji rodinu si nepamatovala. Po válce ji již v roce 1945 adoptovali manželé Klímovi ze Sezimova Ústí. Přestože vztah adoptivních rodičů k Alence byl pěkný, především na tatínka ráda vzpomíná, od raného dětství však tušila, že před ní rodiče něco tají. Vedly ji k tomu různé narážky rodinných přátel. O tom, že je adoptovaná se dozvěděla okolo dvanácti let, když doma našla před ní utajované doklady svých pokrevních rodičů. (např. úmrtní list otce nebo svatební oznámení rodičů).

Teprve v dospělosti se paní Alena dozvěděla celou pravdu o tom, kdo byli její rodiče a co s ní bylo v době druhé světové války. Na základě rozhlasové reportáže nazvané „Děti beze jména“ věnované osudům dětí, kterým nacisté popravili rodiče, se pokusila najít své vlastní příbuzné. To se jí podařilo. Proto se dodnes může scházet jak s příbuznými ze strany matky (Komárkovými), tak ze strany otce (Malinovými). Kromě rodiny udržuje pravidelné vztahy i s dívkami, které s ní byly v dětských domovech.

Alena Malinová se vdala a přijala jméno po svém muži – Voštová. Manželům Voštovým se narodila dcera Zuzana. Paní Voštová má velikou radost z dceřiny rodiny, především však ze svých dvou vnuček. Dnes je paní Voštová již bohužel vdova. Celý aktivní život prožila v Táboře. Před několika lety se tehdy ještě společně i s manželem přestěhovali do Prahy 3, do Roháčovy ulice. Se stěhováním souhlasili proto, že v Praze žije jejich dcera Zuzana s rodinou. Do Tábora však stále pravidelně jezdí. Má tam kromě přátel i zahrádku s možností ubytování a tak tam pobývá od jara do podzimu.

Dozvědět se pravdu o svém původu a smutném osudu vlastní maminky bylo pro ni těžké. Snaží se přes tuto skutečnost přenést, ale je zřejmé, že celý její život poznamenala. Přesto však nemá mamince za zlé, že se zapojila do odboje a tím výrazně ovlivnila její osud.