Byli jsme hrdinové?

Hrdinství se skrývalo v drobných činech. Odvaha byla potřeba v poválečném a komunistickém Československu k mnoha rozhodnutím. K výuce náboženství a chození do kostela, k vyrovnání se s nešťastným dětstvím a ztrátou členů rodiny, k podepsání souhlasu s nástupem do uranových dolů nebo k roztržení stranické průkazky člena KSČ.

***

Na Zbraslavi, 12. června roku 1930 přichází na svět můj dědeček Jiří Jaroš. Jeho matka Marie Jarošová, roz. Neradová vykonává pomocné práce, za války je zaměstnána jako košíkářka. Jaroslav Jaroš , Jiřího otec je švec. Manželé mají kromě Jiřího další dvě děti, které v dětství umírají .Stejně jako velké množství dalších dětí prožívá Jiří své dětství a dospívání ve druhé světové válce u příbuzných na venkově. Nejčastěji jezdí se svým bratrem za dědečkem žijícím ve Vokově. Pomáhají mu při výrobě dřeváků. Dědečkovi sousedi se snaží všelijak dětem přilepšit, a proto zásobují bratry čerstvým chlebem a mléčnými výrobky. Jiřího dědeček z matčiny strany je z politických důvodů transportován do koncentračního tábora. Dožije se zde konce války a po přežití pochodu smrti se vrací na Zbraslav, on svých vzpomínkách ale před rodinou není schopen mluvit. Stejně jako jeho dědeček, je i Jiřího otec zastánce komunismu. V květnu roku 1942 je společně s Vladislavem Vančurou zatčen gestapem. Když ho jde manželka s dětmi navštívit, procházejí kolem vězňů stojící s hlavou ke zdi a je jim řečeno pouze to, ať okamžitě zmizí, nebo uvidí.

Je 12.srpna 1944 a rodina zbraslavského obchodníka s kůží, Františka Zahradila oslavuje narození malé holčičky, mé babičky, Marie Zahradilové. Kromě malé Marušky mají syna Františka. Bydlí v patrovém domě společně s Němci, kteří nahradili nájemníky židovského původu transportované do koncentračních táborů. Během války se v okolí domu hodně střílí, hlavně u benzinové pumpy na náměstí. Častým návštěvníkem obchodu je švec Jaroslav Jaroš. Pan Zahradil bývá často nemocen, a proto je nucen svůj obchod prodat a pracovat jako úředník. Často pobývá v Poděbradských lázních a jeho rodina za ním jezdí na návštěvy, což mají děti moc rády. Několik let po Marii se narodí ještě malý Jenoušek, který umírá těsně po porodu. Když je Marii sedm let, její otec podlehne rakovině. Vdově Marii Zahradilové je místním děkanem nabídnuta možnost vyučovat náboženství. Nutnost zaopatřit rodinu ji donutí nabídku přijmout. Že se rozhodla špatně je paní Zahradilové jasné v roce 1951, kdy je výuka náboženství na školách zakázána a politický režim se staví proti křesťanské víře. Po smrti svého otce je Marie poslána k babičce do Točné, doma s matkou zůstává pouze její starší bratr. Nikdo se jí na nic neptá a v Točné zůstává celé dva roky. Přestože je babička hodná, Marii se stýská po tatínkovi a po domově. U babičky chodí do školy a pomáhá jí s péčí o domácí zvířata. V paměti jí navždy uvízne radost z proutěného kočárku, panenky, která vždy před Vánocemi zmizela a pod stromečkem se objevila v novém oblečení, lakovaných střevíčků a prvních silonkách, které si hned roztrhla.

***

Po vychození měšťanské školy vstupuje Jiří Jaroš do učení na zlatníka. Po získání výučního listu se jeho plat z deseti korun za měsíc obratem zvýší na, podle jeho slov, docela slušné peníze. V roce 1951, kdy končí se svou činností velké množství malých soukromníků, zavírá svůj podnik i dědečkův zaměstnavatel. Jiří Jaroš přechází do vojenské školy pro důstojníky v záloze. Po ukončení školy je převelen zpátky do Prahy. Jeho čerstvě ženatý kamarád, který má nastoupit do služby v Plzni Jiřího prosí, aby se vyměnili a on mohl zůstat se svou ženou v Praze. V Plzni má Jiří na povel výcvik. Na starost zde má kromě jiných chlapců jednoho nešikovného chlapce, který výcvik dokončí právě díky jeho pomoci. Kromě vojáků se zde cvičí také vojačky. Jedna z nich má při výcviku zaseklou svou zbraň. Když se jí Jiří vydá na pomoc, nedopatřením stiskne spoušť a vystřelí jeho směrem. K dědečkovu velkému štěstí mu kulka pouze protrhne kalhoty a lehce ho zraní na stehně. Štěstí naštěstí provází Jiřího i nadále a tak ho vážně nezraní ani zkušební granát, který při výcviku vybuchne pár metrů od něj. V září roku 1951 zasahuje Jiří u „vlaku svobody“, který přejel hranice z Aše do Německa. Tehdy se poprvé dostává do Německa, když je autobus amerických vojáků vezme na noční projížďku do příhraničního německého města.

Po návratu zpět na Zbraslav není Marii dopřáno chodit dále do školy. Její maminka říká, že když se její bratr učí na soustružníka, nemohou si už další studium dovolit. Dívka věří, že i přes její jednu trojku na vysvědčení, by ji do učení vzali. Maruška nastupuje do práce rovnou po základní škole. Přijímá místo v Mikrotechně v Modřanech. Mezitím si začíná dělat večerní jedenáctiletku. Její mistr je hodný člověk, později se ukáže, že také chodí do kostela. Vzhledem k Mariině snaze ji mistr doporučí na volné místo v kanceláři a Marie se dostává z výrobní haly do účtárny. Začíná jí, podle jejích slov, šťastné období života.

***

Po dvou a půl letech ve službě v Plzni Jiří Jaroš odmítne možnost převelení do vojenské školy v Moskvě a je umístěn k armádnímu divadlu pod vedení národního umělce V. Buriana. Zde má na starost organizaci zájezdu divadla do českých posádek a organizaci letních turné do příhraničí.

Po zhruba roce a půl služby u divadla se armádní divadla hromadně ruší a dědeček je převelen na posádku v Praze Kunraticích. Shledává se zde s chlapcem, kterému v Plzni pomáhal zvládnout a dokončit výcvik. Z nešikovného chlapce je nyní major. Poté, co mu řekne „Doufám, že si nebudeme tykat“, odmítá Jiří v armádní službě pokračovat. Jelikož je jako důstojník kvůli svému rozhodnutí neustále šikanován, musí podepsat prohlášení, že půjde pracovat na brigádu do uranového dolu.

Po podepsání přihlášky je z armády propuštěn a nastupuje do dolů na Příbramsku. Z plánované několikaleté brigády je nakonec pouze rok, jelikož zde má pracovní úraz. Po nalezení nové zásoby uranu je třeba ho odpálit, aby ho dole mohli ostatní dělníci pročistit a odvážet na vozících. Toho dne, kdy se Jiří zranil se nalezlo velmi bohaté naleziště a on je pověřen, aby s několika dalšími chlapi vylezl na dřevěnou plošinu a nálož odpálil. Plošina je možná špatně zkonstruovaná, možná stará a ztrouchnivělá. Po odpálení nálože se plošina propadá a Jiří letí zhruba 30 metrovou šachtou dolů. Než dopadne na zem, zasekne se pod koleny o dráty, které byly v celých šachtách nataženy a na které často nadával, protože překážely při práci. Kdyby v šachtě nebyly, Jiřího pád by nekončil čtrnáctidenním pobytem v nemocnici, ale jistou smrtí.

Marie si přes protesty své matky užívá mládí. Chodí do divadel, biografu a tancovat. Necítí neklid z toho, že je i v necelých třiceti letech stále svobodná. Má spoustu přátel, se kterými hodně cestuje, dostane se i do Jugoslávie. Jelikož její plat zůstává stále stejný, zatímco ostatním s přibývajícími léty u firmy roste, začíná si Marie shánět jinou práci. Marie se věnuje také dobrovolnické činnosti jako pokladní v Červeném kříži. Často se ocitá ve finančních krizích a půjčuje si peníze, aby „na něco měla“, ale vždy své dluhy splácí. Svému bratrovi pomáhá s jeho mentálně postiženým synem Honzíkem.

***

Po zotavení se z úrazu si Jiřího vyžádají Zbraslavské technické služby. Jiří jako vedoucí technických služeb pracuje celých 11 let. Po změně poměrů ve straně v roce 1968 roztrhá Jiří Jaroš legitimaci komunistické strany. Důchodce, který mu spravuje účetnictví už svou práci nezvládá a tak si pan vedoucí hledá jinou účetní. Jedna paní mu poví o slečně Zahradilové, momentálně pracující v mateřské školce. V té době je již Jiří rozvedený se svou první ženou Martou, se kterou měl dvě děti. Marie práci přijímá a Jiří se do ní zakouká a nechává jí v kanceláři nechává drobné pozornosti. Mariina matka není s dceřinou známostí a myšlenkami na svatbu spokojená, o Jiřím Jarošovi kolují drby, že je samá ženská. Za vedoucím technických služeb opravdu chodí mnoho dívek, mají ovšem jiný důvod, než paní Zahradilová předpokládá. Doufají, že by jim Jiří přes své kontakty a známosti mohl pomoci nakoupit oblečení, věci do domácnosti a další drobnosti v zahraničí. Láska však přemůže nesouhlas Mariiny matky a v roce1974 se v pražském kostele Panny Marie Sněžné koná svatba.

***

V roce 1975 se manželům Jarošovým narodí dcera Pavlína, moje matka. Rok poté přibude syn Antonín. Po mateřské odchází Marie kvůli vážným zdravotním problémům s očima do invalidního důchodu. Jiří po jedenácti letech v technických službách pracuje v modřanských strojírnách a poté opět na správě města.

***

„Stalo se spoustu věcí a většina byla dobrých. S Maruškou jsme to tady táhli.“ říká ve svých 86 letech můj dědeček. Samotného ho mrzí, že nelze povědět všechno. S úsměvem vzpomíná na další a další „perličky“, hlavně z období své vojenské služby. Myslím, že nemáme právo nikoho za jeho minulost soudit. Nikdy nebudeme znát všechny okolnosti, které je k jejich rozhodování vedly. Nikdy si také nemůžeme být jisti, jak bychom se zachovali v podobné situaci my.

Babička vzpomíná se smutkem, obzvláště na své smutné dětství. Jak sama říká, nikdo se s ní nikdy nemazlil. Obdivuji její statečnost a lehkost s jako svůj život i přes zdravotní komplikace prožila.

Galerie
Vojenská knížka Jiřího Jaroše, mého dědečka Kousek granáty, který se zastavil o dědečkovo oblečení a drát, který ho zachytil v uranové šachtě
Marie Zahradilová se svým otcem Marie a Marie Zahradilovy
Marie Zahradilová se svými dvěma dětmi, Marií a Františkem Marie Jarošová, má babička na první fotografii se svou maminkou na druhé jako sama maminka
Děda Nerad o svých vzpomínkách z koncentračního tábora nikdy nemluvil Rodina Zahradilových, 1950, lázně Poděbrady
Svatební fotografie Jarošových, 1974 Marie a Fanoušek Zahradilovi