Sloužil jsem v Kriegsmarine

„Seděl jsem se sluchátky na uších ve své kabince, nepamatuju si už, jestli jsem slyšel práskat Flak na lodi, ale najednou se ozvala strašná rána a někdo hned nato volal: Alles am Bord! Strhnul jsem sluchátka z uší. Co se děje? Vyběhl jsem na palubu, loď se už viditelně potápěla a tak mně nezbylo, než skočit prostě do vody.“

Nemá německé občanství? Tak mu ho přidělíme. Tak začal celý příběh Fritze neboli pana Bedřicha Kudláče. K odvodu šel v dubnu 1943 do Arbeitsdienstu na pracovní služby a poté do Littmanstadtu. K šestnáctým narozeninám v létě 1943 dostal dárek od německých (ne)přátel možnost padnout za vlast. Tak v létě 1943 narukoval do armády. Vybral si námořnictvo Kriegsmarine – Kiel. V říjnu 1943 byl převelen do Kodaně, kde se mu dostalo základního výcviku vojáka. Někdy koncem roku 1943 ukončil kurz telegrafisty. Byl odvelen do Norska, zde byli vojáci přidělováni na různé lodě v přístavu Trondheim, kde se vzdělávali pod dohled zkušených operátorů. Na první svátek vánoční roku 1944 vyplul Fritz na svoji první ponorkovou misi s U- 315. Tady začíná příběh Fritze později počeštěného Bedřicha Kudláče.

Fritz se narodil jako syn československého legionáře Martina Kudláče a jeho ženy, Němky ze střední třídy, Elsy Louisy Drechselové dne 5. 7. 1927 v Drážďanech. Po otci měl československé státní občanství, o které později přišel. Když přišel na svět, měl už čtyři starší sourozence: nejstaršího bratra Erhardta, Waltera sestru Elfriedu a dalšího bratra Hanse. Jeho sourozence měl otec již s první manželkou.

Fritz chodil v Drážďanech do základní osmileté německé školy, kterou vyšel v roce 1942 za války. Maminka Fritzovi tak nějak stále jako správná maminka podsouvala, že by se mohl stát řezníkem, aby převzal dědečkovu živnost a Fritz s tím neměl problém. 1942 bylo jaro a Říše ještě vítězila na všech frontách. Německo ale ještě nejelo na plnou válečnou výrobu. I tak nebylo tehdy možno si svobodně povolání zvolit a skutečně ho jít studovat. Úředníci si vysvědčení prohlédli a konstatovali, že Fritz je dobrý v technických dovednostech a poslali ho na technického kresliče. Časem si Fritz na učení zvykl, a dokonce se mu líbilo být technickým kresličem, chodit v bílém plášti a mít své vlastní rýsovací prkno.

Problém následné sestřiny svatby s Herbertem Bergehem pro Fritze spočíval v tom, že si někdo všimnul, že mají v rodině Kudláčů šestnáctiletého mladíka, který ale nemůže narukovat, protože je cizinec a tak úřady Fritzovi a jeho matce prostě přidělily německou státní příslušnost. Nyní už Fritz může jít k odvodu. Narukoval hned v dubnu 1943 do Arbeitsdienstu, pracovní služby, kde jeho zbraní byl akorát dalekonosný rýč, a poté do Littmanstadtu. A úderem šestnáctých narozenin v létě 1943 narukoval do armády. Němci se demokraticky ještě tehdy vyjevených branců ptali, k jaké zbrani chtějí, což byl ve skutečnosti pouze výběr stylu smrti. K pěchotě se nehlásil nikdo, protože za čtrnáct dní byl pěšák vycvičený a okamžitě putoval na frontu. Tak si Fritz vybral Kriegsmarine – Válečné námořnictví.

Vyšlo to! Místo určení: Kiel. Tam Fritz narukoval, dostal přidělenou lopatu a každé ráno šel uklízet spolu s dalšími to, co Spojenci rozbili. Moc dlouho se tu ale nezdržel. Byl převelen do Kodaně. V Kodani se mu dostalo základního výcviku vojáka. Neměl hudební sluch, a ani potuchu co to je, ale udělali z něj signalistu. V rámci školení byli hoši přidělováni na různé lodě v přístavu Trondheim pod dohled zkušených operátorů, kteří na těchto lodích sloužili jako členové stálých osádek. Hoši sledovali činnost starších kamarádů nebo ti, kteří morseovku zvládali. Jednoho dne když některý z horlivých Němců vystřelil z protiletadlového kulometu na prolétávající spojenecké letadlo, spojenečtí letci opětovali palbu v podobě bomby, které námořníci přezdívali„vajíčko“. Loď se začala potápět. Fritzovi nezbývalo nic jiného než začat plavat. Naštěstí v přístavu bylo při vkládání min dost lodí vedle sebe. Tak tyto „plaváčky“ zachránili.

Ponorka se hlásí! Na minonoskách už nebylo tolik práce, tak pokračovali na ponorky, ale zase jenom zkušebně. Ale nebylo to o moc jiné. Zase sedět v kabině a „ťukat“.

Když se blížil konec války, přišli Angličané, kteří vojáky zajali. Angličané, měli asi úplně jinou představu o zajateckém táboře, než měli ostatní. Když, zajatce přivezli na louku, nevěděli co to je. Na 1000 německých vojáků dostali jednu pušku se slovy „hlídejte se sami“. Hold každý to vidí jinak. Když jednoho dne do toho „zajateckého tábora“ přišli cizí vyfešákovaní vojáci, všichni byli v údivu, jelikož nevěděli, co se bude dít. Byli to Američané! Přišli se zprávou, kdo měl dříve československou příslušnost, ať se přihlásí. Fritz si vzpomněl, že kdysi dávno měl také československou státní příslušnost. Mezi sudetské vojáky, kteří se hlásili o dřívější československou příslušnost, se přihlásil i Fritz.

Byli rozděleni do různých táborů. Fritz byl mezi samými sudeťáky. Za 2-3 týdny přišli do tábora Američané, kteří je nalodili na loď neznámo kam. Byli velké obavy. Kam je vlastně odvezou, do Ameriky, Německa? Cesta lodí dopadla dobře. Připluli do německého přístavu Bremerhaven. Pro tentokrát je ale Američani zavřeli do tábora obehnaného ostnatým drátem. Američané pouštěli velmi nahlas pořád jazzovou hudbu, což všechny zajatce strašně štvalo. Po asi dvou týdnech tohoto jazzového pekla byl zase naštěstí nařízen nástup do nákladních vagónů. Ale nikdo netušil, jak jejich cesta bude pokračovat. Cesta, vedla stále na jih. Když se vlak blížil, k československým hranicím, Fritz se zarazil. Nechtěl do Československa, sice měl kdysi tu československou státní příslušnost, ale on chtěl za rodinou. Do Drážďan!

Vyskočil. Co teď? Bylo to velmi riskantní. Bez papírů, v německé námořnické uniformě. Tak se vydal po kolejích zpět do Fürthu. Na okraji Fürthu se dostal k táboru, kde byly samé sudetské ženy a děti. Fritz žádal po ženách, aby ho chvíli ukryly, jeho problémem byly totiž propouštěcí papíry z armády, které teda jaksi …neměl.

Děvčata souhlasila, prý chvíli ho schovají, ale jen chvíli. Byl stále v námořnické uniformě. Uschoval si svoje zavazadla a šel jen tak hledat nějakou posádku, kde mu vydají potřebné dokumenty, aby už nebyl vojákem. Vydal se vlakem do blízkého Weidingu, osm kilometrů vzdáleného amerického zajateckého tábora, kde u brány řekl, co chce. Strážní ho zavedli do tábora, kde se musel svléct do naha: vojáci hledali tetování zbraní SS. Když Fritze shledali bezproblémovým, dostal propouštěcí papíry.

Od teď už byl civilista a Bedřich k tomu – ale v námořnické uniformě Kriegsmarine. I s čepicí s nápisem Kriegsmarine. Vrátil se tedy zpátky do Fürthu, kde od žen vyzvedl svoje věci. No a teď: jak se dostat do sovětské zóny domů do Drážďan? Zamířil tedy na nádraží Hofu, kde své věci uložil do úschovny a v noci se proplížil do sovětské zóny. Šel proti proudu. Všichni utíkali na druhou stranu.

1. 11. 1945 Bedřich znovu spatřil Drážďany. Minuli se s otcem ve „dveřích“. Tatínek si musel, jakož to občan Československa obnovovat pas. Návštěva Československé republiky se prodloužila z 2 týdnů na 2měsíce. Morava je mocná. Když to tatínek Bedřicha zkusil pře hranice, nevyšlo to. Tak to zkusil na černo, chytili ho. Byl poslán do Prahy na Ministerstvo, kde byl přemlouván, ať zůstane, když kdysi žil v Československu. Ale nyní byla rodina rozdělena. Otec ve Vracově a matka s Bedřichem v Drážďanech. Dlouhé vyřizování papírů zavinilo, že rodina se shledala za 3roky.

Od té doby žije Bedřich ve Vracově. Nastoupil do STS v Kyjově jako zámečník, rychle se chtě nechtě musel naučit jazyk, ale jinak neměl žádné problémy.

V roce 1949 musel rukovat do Československé armády. Dostal se do Berouna k 4. kulometné rotě. Ve výzbroji měli těžké československé kulomety vzor 37. Bedřich byl postavou sice subtilní, ale trojnožku ke kulometu, kterou dostal naloženu na hrb, to pranic nedojímalo. Naštěstí, jak sám říká, byl brzy odvelen do autoškoly, něco na úrovni dnešní poddůstojnické školy. Tam se učil jezdit na ruském Gazu, v podstatě nepovedené kopii amerického Fordu. Jezdil také s Haklem, což byl bývalý německý SdKfz. 251, kolopás, ještě ale s původním německým benzínovým motorem Maybach.

Po vojně se hlásil na pracovní úřad, kde mu dali vybrat, buď doly, nebo zemědělství. Vybral si zemědělství. Byl tam ještě s kamarádem, oba dva poslali do Kostelce u Kyjova na traktorku. Tam prováděli práce mechaniků zemědělských strojů. Jakmile se dostavěla traktorka v Kyjově, veškerý personál přešel tam a v tu dobu se sem začaly dovážet první ruské kombajny Š 4. Musel na školení do Králíků a do Prostějova. Jak chodily další typy strojů, musel na další školení a poslední školení pak prodělal ve Strážnici, kde byli učitelé totální teoretici. Bedřich, který pro změnu všecko věděl z praxe, byl poté dva roky jako mistr technického výcviku. V tomto podniku strávil celý svůj produktivní věk.

Jeho životní osud byl velmi těžký a složitý, vlastní rodinu se mu bohužel nepodařilo založit. Nyní, ve svých 88 letech, svůj čas pan Kudláč tráví v Centru služeb pro seniory v Kyjově.

Galerie
Bedřich v 1. třídě. Drážďany 1934. Bedřichovo biřmování. Drážďany 1940.
Propouštěcí vysvědčení Bedřicha Kudláče 21. 3. 1942 ze základní školy. Bedřich ještě před válkou. Drážďany 1942.
Svatba sestry Elfridy s Herbertem Bergem. Drážďany 1943. Svatební fotografie. Drážďany 1943.
Bedřich s rýčem (tehdy jeho jediná zbraň). Lodž duben 1943. Přísaha. Lodž 1943.
Foto po přísaze. Lodž 1943. Velitel Bedřichova oddílu Arbeitsdienstu. Lodž 1943.
Parta v Lodži ve chvíli volna. Lodž léto 1943. Bedřich s kamarády u harmoniky.
Bedřich už v námořnické unifotmě Kriegsmarine. Kodaň říjen 1943 Bedřich s kamarády v přístavu v Trondheim.
Bedřich v zotavovně na sever od Trondheimu. Bedřichovy propouštěcí papíry od vojska z 26. 10. 1945 rub.
Bedřichovy propouštěcí papíry od vojska z 26. 10. 1945 líc. Identifikační karta od Spojeneckých expedičních sil, kde už si nechal napsat křestní jméno Bedřich.
Od Československé kolonie v Drážďanech získal Bedřich tento výuční list, je zde datum členství od 1.1.1948. Oznámení Československé vojenské mise z Berlína 3. 4. 1948.
Bedřich v uniformě R. A. D. Otec s matkou na návštěvě ve Vracově.
Bedřich po válce. Drážďany 1948. Bedřich s matkou před odjezdem do Československa. Drážďany 1948.
Bedřich s matkou, sestrou Elfridou a švagrem Herbertem. Drážďany 1948. Bedřichův otec v uniformě C. a K. Armády 1914.
Otec s matkou už ve Vracově. Sestra Elfrida s rodinou na návštěvě ve Vracově.
Bedřich v uniformě ČSLA. Beroun 1949. Bedřich jeden z nejlepších kombajnérů STS. Výstřižek z novin.
Bedřich na školení kombajnérů. Králíky Osobní Bedřichovy věci: švabachem psaná bible od maminky,tabatěrka, břitva na holení a fajfka.
Já s panem Kudláčem při příležitosti historické bojové ukázky v Kyjově. Kyjov 2015. Já s panem Kudláčem. Kyjov 14. 2. 2016.
Lodž, Kiel, Kodaň, Trondheim, Vracov

Lodž

Fritz hned v dubnu 1943 narukoval do Arbeitsdienstu, pracovní služby, kde jeho zbraní byl akorát dalekonosný rýč. V drtivém kontrastu s předešle popsanou německou pořádkumilovností ho poslali do Littmanstadtu, což byla dnešní Lodž.

Po německém vpádu do Polska v září 1939 byla Lodž připojena k Německé říši a dostala název Littzmannstadt (po německém generálovi). Nacisté zde zřídili ghetto, které sloužilo jako vězení pro 200 tisíc Židů – jeho likvidace proběhla v r. 1944. Většina jeho obyvatel byla zavražděna v koncentračních táborech v Osvětimi a Terezíně.

Kiel

Úderem svých šestnáctých narozenin zde Fritz narukoval.

Kodaň

Říjen 1943. Zde Fritz dostal základního výcviku vojáka. A získal tu svou tmavou námořnickou uniformu, kterou moc rád nosil.

1940 – 45 – Dánsko je okupováno Německou armádou od 9. dubna 1940. Dánsko slouží jako odrazový můstek pro invazi do Norska. Roku 1943 dánský parlament rezignuje a Dánsko se stává součástí Říše. Na jeho území ale existuje stále sílící odpor vůči Němcům a válka s Německem je vedena formou odboje. Tisíce židů uprchly z Dánska do Švédska.

Trondheim

Zde byli vojáci přidělováni na různé lodě v přístavu Trondheim, kde se vzdělávali pod dohled zkušených operátorů.

Toto středověké město bylo kdysi norským městem hlavním. Trondheim leží na přítoku řeky Nidy do Norského moře. Je zde přístav a řeka je lemována barevnými dřevěnými domky, které kdysi sloužily jako sklady.

Vracov

Jsem, se Bedřich odstěhoval se svou matkou za otcem, který tu bydlel již 3 roky.

Město Vracov leží v rovinaté krajině mezi Strážnicí a Kyjovem. Ze severu však krajina pomalu stoupá, na svazích otočených k jihu se pěstuje vinná réva. Z jižní části je Vracov obklopen rozsáhlým lesem Doubravou. Ve městě žije něco přes 4500 obyvatel. Městem je Vracov od roku 1967. Západně od Vracova se nachází jezero Rašelina. Severně od hlavní silnice se pak nacházejí habánské vinné sklepy.

Pan Kudláč při své službě na vojně navštívil mnoho měst. Tyto města jsou ty nejhlavnější, na které pan Kudláč často vzpomíná. „ Chleba je všude o dvou kůrkách, nelituji, že jsem se, se svou rodinou do Československa odstěhoval a zůstal tu žít“.

www.staypoland.com

www.germany.travel

dansko.orbion.cz

www.okruzni-plavby.cz

www.mestovracov.cz

Vlastní fotka Bedřicha z Norka 1944.
Příběh místa

Lodž, Kiel, Kodaň, Trondheim

Fritz hned v dubnu 1943 narukoval do Arbeitsdienstu, pracovní služby, kde jeho zbraní byl akorát dalekonosný rýč.

Později ho poslali do Littmanstadtu, což byla dnešní Lodž. Zde prováděli zemní práce. Nikdo z vojáků ale netušil, že ve skutečnosti budovali internační tábor. Tímto táborem prošly i děti z Lidic, než je Němci ve zplynovacích autech při odjezdu z tábora, až na pár výjimek, povraždili. Mýtus o dání dětí z Lidic na převýchovu do Německa dávno padl. Výfukové spaliny náklaďáku ještě nikoho nepřevychovaly. Tuto verzi opakovali Němci a bolševik ji tupě opakoval taky.

V létě 1943 narukoval do armády. Vybral si námořnictvo Kriegsmarine – Kiel. Krásné město. Před válkou a po válce, ale ne během ní. Kasárna byla u přístavu a vypadala tuze nehostinně. V podstatě to byly dlouhé přízemní dřevěné baráky, jeden vedle druhého, obehnané plotem. Když později Fritz viděl, jak vypadaly koncentrační tábory, pochopil, že v jednom takovém v Kielu bydlel. Tam tedy Fritz narukoval, vyfasoval pracovní mundůr, zase jen lopatu a každé ráno šel uklízet spolu s dalšími to, co Spojenci rozbili.

Každý den probíhaly nálety, v noci Britové, ve dne Američané. Jeho kamarádi byli postupně někam odvalováni, ale on stále v Kielu zůstával, asi na něho zapomněli.

Byl sám konečně převelený do Kodaně. To bylo někdy v říjnu 1943. V Kodani se mu dostalo základního výcviku vojáka. Námořní výcvik, který sestával z veslování, soustavném a stále dokola opakovaném kasání a vykasávání plachet na školních plachetnicích. Jediná kultura, kterou v Kodani zažívali, bylo pozorování dánského královského kočáru, když si vrchnost vyjela na vyjížďku. Vláda Dánů byla sice jen loutková, ale Němci je nechávali na pokoji.

Tento výcvik trval asi dva měsíce.

Kurz pro radiotelegrafisty ukončil Fritz před Novým rokem 1944 a ještě na Silvestra 1943 byl odvelen do Norska. Škola pro radiotelegrafisty ale byla až v Trondheimu, kde byli proto následně po pár dnech ubytovaní přímo ve středu městečka. Tam se Fritz učil Morseovku a vlajkovou signalizaci.

Fritz se tak dostal na loď zvanou německy „mineleger“ aneb minonosku. Byla to NK 01, bývalá norská HNoMS Glommen, která měla mateřský přístav v Trondheimu. Přidělen byl k jistému Rakušanovi, Hauptgefraiterovi Hubertu Gruberovi.

1948 se Bedřich odstěhoval se svou matkou za otcem do Vracova. Ve Vracově Bedřich si užíval krásné Moravy, písní, zvyků a přátel. Od roku 2014 žije v Centru pro seniory v Kyjově.