První Čech na hradě

Všechno to začalo, když se 20. července roku 1923 narodil Karel Šerák. Stalo se tak na západní Ukrajině, v tzv. Volyňské oblasti, ve vesničce Český Boratín nedaleko města L´uck. Toto území bylo tradičně Ruské, ale na základě Rižského míru připadl po první světové válce západ této gubernie nově vzniklému Polsku. Jeho rodiče byli Josef Šerák a Miroslava Šeráková (za svobodna Opočenská).

Rodina Šerákova se na Boratín dostala s migrační vlnou na pozvání cara Mikuláše II. První tři roky byly opravdovým utrpením-po vykácení lesa si mohli dovolit jen ubohou „zemljanku“ (Dřevěný přístřešek z části zapuštěný do země). Na zbytku pozemku si postavili políčko, avšak půda v těch místech nerodila a první rok často pole vrátilo sotva tolik, co bylo zaseto. Navíc domorodé ukrajinské obyvatelstvo bylo zemědělsky zaostalé-praktikovalo zastaralý trojpolní systém, zatímco Češi znali hnojení. Jeho tatínek pocházel z Lysé nad Labem a když přijel, bylo mu 17. let, z pěti synů byl nejstarší. Maminka se narodila již na Ukrajině a dědeček s babičkou (z otcovy strany) pocházeli z Krkonoš.

Jako malé dítko chodil po čtyři roky do Boratínské školy a poté nastoupil do České matice školské v L´ucku. Každý den tak pěšky musel ujít desetikilometrovou vzdálenost tam a zpátky. V zimě pobýval na placeném internátě. Po třech letech školu úspěšně dokončil. Bohužel přišel osudný rok 1939 a s ním Invaze německých vojsk do Polska. Území L´ucka připadlo dle paktu Ribbentrop-Molotov Sovětskému svazu. Mimo školu se tedy musel začít učit ještě Rusky, mimo to, že se učil hospodařit na statku.

Za Sovětského Svazu bylo však zle. Ruská armáda byla ve špatném stavu, vojáci měli hlad a tak rabovali, co se dalo. Navíc byla zkonfiskována část majetku, ze zbytku museli být ještě placeny odvody.

Poté přišel rok 1941 a s ním napadení Sovětského svazu nacistickým Německem. Lidé tuto událost ze začátku vnímali paradoxně pozitivně. Za Sovětů jim totiž hrozil gulag a byly označovány kulaky (zbohatlíky) a perzekuováni. Stačilo, aby jste měli pozinkovanou střechu, a hned jste byli označováni za zbohatlíky se stříbrnou střechou. Po obsazení území Němci byly nalezeny materiály, dle kterých i rodinu Šerákových čekal transport na Sibiř. Navíc bolševici odmítali pomoc dětí u prací, omezovali svobodu slova a odváželi zásoby potravin. Mohlo se tedy zdát, že s Němci by mohlo být lépe. Opak se stal pravdou-vyvstala hrozba odvodu na nucené práce do říše a zavedené pořádky ještě zpřísnili. Nicméně, nalezly se seznamy pro odsun do gulagů, a německá invaze tak paradoxně zachránila Boratínským život. Velkým úspěchem se však stalo že velitelem L´ucké oblasti se stal Sudetský Němec, u kterého se podařilo vymoci oficiální výjimku pro odvody na práci, s výjimkou prací na Volyni(např. stavba letiště)

V tomto období proběhl bohužel také masakr Šerákových. Karlův dědeček vybíral od lidí peníze a ukládal je do záložny na společný účet kvůli vyhnutí se evidenci. Němcům však kdosi prozradil, že ho viděl počítat v noci peníze. Při razii se nic nenašlo a rodinu nastrkali do sklepa a postříleli. Babička pana Šeráka se ještě stačila vzepřít a řekla „Co jsme vám udělali že nás zabíjíte?“ a byla ještě doražena. Jeho matka zůstala v klidu a s prostřelenou plící se vyléčila a poté úspěšně porodila ještě mnoho dětí. Na Boratíně se pak konal velký pohřeb.

Obyvatelé samozřejmě sledovali pohyb fronty. Jednoho dne se zjistilo, že fronta je nedaleko a tak se začali připravovat na válku. Na nějakou dobu bylo toto území dokonce obsazeno Němci, a bylo za nich prý ještě hůře, než za sovětů. Byli také pronásledováni Židé, a jiné dle Němců méněcenné rasy.

Poté přišla éra tzv. Banderovců, kteří v noci drancovali vesnice pro jídlo. Byli horší než obyčejní partyzáni, kteří o jídlo prosili, neboť Banderovská cháska ji předměty vynutila silou. Navíc brali i to, co pro ně nebylo nutné, a nebo do zásoby. Ve dne pro změnu přicházel teror od Němců. Běžná praxe byla taková, že vojáci přišli, vzali si vše co uznali za vhodné a domácnosti nechali jen minimální zbytek. Také museli odvádět pravidelné odvody z hospodářských produktů.

Po znovuobsazení území sovětskými silami se také se na Boratín doneslo, že v Buzuluku vzniká 1. československý armádní sbor, který vedl generál Heliodor Píka. 20. března 1944 do Rovna přijela vojenská komise a začal se tvořit nový vojenský útvar. Ke komisi se dostavilo mnoho dobrovolníků, jen z rodiny Šeráků tři muži-tatínek a dva bratři. Tatínka však nepřijali, kvůli jeho téměř kmetskému věku 57 let. Karlu Šerákovi se velmi líbily tanky, jeho bratr byl vyučený zámečník, takže jej vzali k tankové brigádě přímo. Karla však nakonec vzali také, jako velitele tanku. V březnu nastoupil a bojovat začal již 8. září. Stalo se tak po asi měsíčním výcviku a tréninku ve zbylém čase.

1.října 1944 přežil zásah jeho tanku, kde zahynuli tři další lidé, jako zázrakem bez jediného škrábnutí. Vypráví o tom, jak po čtrnáctidenním nasazení v tanku nemohl po vyskočení chodit, a natož se ani postavit na nohy, a tak se do přátelského zákopu doplazil po rukou. Stalo se tak u Zindranowa, což je Polská vesnice nedaleko hraničního přechodu se Slovenskem u Vyšného Komárniku.

Přišel tedy útok na Československé hranice. Pan Šerák vzpomíná, jak při útoku přišli o pět tanků a na smrt jeho spolubojovníků, kteří tvořili jejich posádky. V únoru dostala jeho brigáda nových 60 strojů, s kterými se ihned zapojili do bojových akcí. Po několika pokusech zahájil se svými spolubojovníky útok na Ostravu směrem od Opavy. Na Albertovci Karlu Šerákovi shořel tank, a tak dostal nový, vybavený dělem SU-85.

Po útoku na Albertovec bylo uspořádáno soustředění, kde dostal tank č.603, se kterým později dojel do Prahy. Tento tank byl však zpravovaný, po zásahu pancéřové pěsti. V Ostravě jej však zastihla smutná zpráva o smrti jeho spolubojovníka, kterého zastřelil německý sniper. 5. května pak dostali hlášení jet co nejrychleji do Prahy (s bojovou zastávkou v Olomouci), kde nacisté zaútočili na rozhlas a v Praze vypuklo květnové povstání.

V Hostivaři pak zažil obrovské vítání Čechů. Zde mu přislíbil jeden vojín, že je navzdory rozkazu zavede na Pražský hrad. Po příjezdu shledali, že na Pražském Hradu není žádný Čech, jen sovětští vojáci. Byli však odvolání do Dolních Měcholup, jelikož neměli rozkaz jet na Pražský Hrad. Byl tak tedy v posádce prvních dvou českých tanků, které dorazili na Pražský Hrad.

Válka pro Karla skončila 20. 3. 1946, kdy byl demobilizován. Zabydlel se na Litoměřicku v Chotiněvsi. V roce 1947 se oženil s Miloslavou Škrabalovou, kterou znal z Boratína. V komunistické éře si udělal maturitu pěstitele/živočicháře a byl zvolen hlavním zootechnikem. V 60. letech pak opět navštívil Boratín.

Galerie
Karel Šerák na setkání pamětníků Karel Šerák a jeho posádka
Karel Šerák mezi svými spolubojovníky Plaketa, kterou obdržel na jubilejních oslavách osvobození Ostravy v roce 2015
Josef a Karel Šerák Karel Šerák ve svém tanku č. 603
Karel Šerák je v roce 2014 na Den válečných veteránů povýšen z rukou ministra obrany  M. Stropnického.
Český Boratín

Český Boratín je obec v Ukrajině, na Volyni v L´ucké gubernerii. Leží nedaleko města L´uck.

Budova záložny na Boratíně Boratínský kostel
Příběh místa

Boratín vznikl roku 1871, kdy jej kolonizovali Češi. To probíhalo ve velmi ubohých podmínkách, kdy osadníci nejprve museli vyklučit část lesa, a bydleli v provizorních zemljankách. Postupně na Boratíně vznikla škola, která se brzy stala také středem zdejšího kulturního života. Také kostel, který si Češi sami vymohli a zafinancovali. A občanská záložna, která byla mimořádně rozvinutá na zdejší poměry. Boratín se stal jedním z míst s největší českou komunitou na Ukrajině. Měl pernou historii, od Ruské nadvlády, po Německý útlak. Po válce pak mnozí Boratínští obyvatelé odešli zpět do ČR.