Být svou vlastní paní

Paní Květu Havelkovou, rozenou Lorencovou jsem poznala asi před osmi lety a fascinovala mě svou aktivitou. Zpívala v pěveckém sboru Bojan, cvičila na každém Sokolském sletu, vzorně pečovala o svůj domov a zahrádku, pomáhala ostatním, často mnohem mladším.

Před dvaceti sedmi lety ovdověla a tehdy se rozhodla, že zůstane sama, bude svou vlastní paní, žít si svůj život.

Začátkem devadesátých let, kdy jí bylo už přes šedesát, dostala příležitost jet jako au pair do USA, kde získala mezinárodní rozhled a zkušenosti, což nepochybně přispělo k jejímu charisma.

V příběhu paní Květy Havelkové se prolíná teror velký, společenský: nacistický a komunistický s terorem malým, osobním, kterým se omezují lidé navzájem.

Rodiče a dětství

Maminka Květy, Amálie Lorencová se narodila 5. 1. 1900 ve sv. Štěpáně ve Vlárském průsmyku na česko-moravském pomezí, a zemřela 11. 11. 1978 v Brandýse n. Labem. Otec, Štefan Pišta, který byl maďarské národnosti, se narodil roku 1898 a zemřel tragicky ve třiceti šesti letech při odstřelu v kamenolomu ve sv. Štěpáně.

Květa Lorencová se narodila 12. 7. 1927 ve sv. Štěpáně jako nemanželské dítě Amálie a Štefana, neboť babička, Františka Lorencová rozená Barcuchová, matka Amálie, sňatku své dcery s Maďarem nepřála. Dědeček, Josef Lorenc padl v prvním roce první světové války, v r. 1915. Zůstalo po něm šest sirotků, pět dcer a jeden syn, o které se babička musela postarat.

Být nemanželským dítětem ve 30. letech 20. století bylo na malé vesnici pořádné stigma; takovým dětem bylo nadáváno, jí se posmívaly: „Květa, pokušitel světa“, maminka byla považována za padlou ženu, což ve Květě vyvolávalo určitou formu opozice, nepochybně z potřeby sebezáchovy a sebeobrany.

Obecnou školu navštěvovala do 5. třídy ve sv. Štěpáně, do měšťanky pak docházela sedm kilometrů do Brumova, což znamenalo čtrnáct kilometrů denně tam a zpět.

V r. 1939 byla měšťanka zavřená kvůli Hitlerjugend, který školu obsadil pro své potřeby, děti se musely vrátit zpět na Obecnou školu do sv. Štěpána, kterou vychodila ve čtrnácti letech.

V r. 1941, po ukončení základního vzdělání chtěla Květa, která po otci zdědila výrazný hudební talent studovat konzervatoř v Brně, kde měla už vše předběžně zajištěné, což však babička striktně zakázala s tím, že se potřebuje naučit něco praktického, především vařit, což bylo podle ní důležitější, než hudba.

Práce, Sokol, StB

Květa tedy začala pracovat v hospodě ve sv. Štěpáně, kde se učila vařit a veškerým ostatním potřebným pracím: úklidem počínaje, obsluhou hostů konče. Po nějaké době ji maminčin bratr – vynálezce spirál do aut, který byl u Bati strojním zámečníkem vzal k sobě do Zlína, kde nastoupila jako pokojská ve Společenském domě, pozdější hotel Moskva. Když zaměstnavatel zjistil, že umí německy, tak ji doporučil na mezinárodní telefonickou ústřednu. Tam si udělala tříměsíční rychlokurs telefonní manipulantky a pracovala jedenáct let.

V r. 1948 cvičila Květa i na posledním Sokolském sletu v Praze na Strahově, kde byla jako jediná cvičenka vybavena ze Společenského domu jídlem, oblečením, a dostala volno. Po návratu ze Sletu však Květě začalo kruté období šikany ze strany StB, která na ní vymáhala spolupráci. Byla pro ně zajímavá tím, že uměla německy mluvit i psát, přepínala všechny důležité mezinárodní telefonní hovory, a oni požadovali jejich odposlouchávání a udávání všech obchodních styků s firmou Baťa Zlín = Svit Gottwaldov.

Dva roky byla vystavena opakovaným výslechům na StB, které trvaly dvě až tři hodiny a nočnímu buzení, kdy jí vyhrožovali a vydírali. Zkoušeli to i přes maminku ve sv. Štěpáně. Když nepodlehla a odmítla spolupráci podepsat, tak ji z práce telefonistky vyhodili. Neměla kam jít, přestože se odvolávala na svoji dosavadní spolehlivost a dobrou reputaci, na kolegy z práce. Nikdo jí nepomohl. Ortel zněl: „Slečno, jste ve straně? Bohužel, máte smůlu.“

Hanzelka a Zikmund

Ve Zlíně se Květa seznámila s našimi slavnými cestovateli, se kterými se poté celý život přátelila, a při každé možné příležitosti se navštěvovali. Když se vrátili ze své první cesty, tak jim dělala v r. 1951 korekturu cestopisu „Afrika snů a skutečností“.

Láska a sňatek

Po šikaně ve Zlíně nezbylo, než odejít za tetou Emilií do Prahy, která ji doporučila své známé, paní Studentíkové pracující v restauraci v parku Julia Fučíka. Ta Květě poradila, aby si udělala rychlokurz servírky, což se stalo a mohla pracovat v restauraci Na Kovárně v Horních Počernicích.

Zde potkala v r. 1953 pana Josefa Havelku, nar. 29. 7. 1926. Šlo o lásku na první pohled, svatba byla 26. 1. 1954 na Staroměstské radnici. Josef byl elektrotechnik, který pracoval u Stavebního podniku ve Kbelích, kde se vyučil a zůstal celý život – třicet sedm roků na jednom pracovišti.

Bydlení bylo za komunismu velmi problematické, novomanželům se však podařilo najít bydlení u pana Kukala, který jim ve svém domě v Horních Počernicích pronajal místnost o obytné ploše 12 m2. Na stáří se za nimi ze sv. Štěpána přestěhovala po smrti babičky i maminka Amálie. Tam pak bydleli všichni pohromadě, od roku 1961 i s dcerkou Šárkou, čtyři lidé.

V roce 1965 se přestěhovali do Brandýsa n. Labem, kde si svépomocí postavili družstevní byt 2+1. Tam bydlí paní Květa Havelková dodnes, již padesát let.

Narození dcery

Dne 7. 4. 1961 se Květě a Josefovi narodila v Praze na Štvanici dcera Šárka, Květa proležela celý čas v nemocnici s rizikovým těhotenstvím. Šárka se narodila císařským řezem, hned po porodu byla odvezena na kliniku k prof. Švejcarovi s velkým katarem. Vážila 3.70 kg a během čtyř dnů ztratila téměř kilogram. V inkubátoru byla poté dva měsíce.

Rodiče vytvořili Šárce šťastné dětství, ve škole měla úspěchy, dobře se učila, žila v láskyplné rodině. Vystudovala střední zahradnickou školu, poté pedagogickou v Dejvicích. Dnes pracuje jako vedoucí v mateřské škole na pražských Vinohradech. Dne 16. 6. 1982 se vdala za Petra Kalinu z Kostelce nad Labem, manželství však trvalo pouze dva roky. Skončilo údajně proto, že Šárka nemohla mít děti.

Podruhé se vdala 29. 8. 1985 za Jaroslava Fuchse, se kterým mají dvě krásné dcery: Gabrielu, nar. 10. 3. 1986 a Moniku, nar. 3. 6. 1987, vnučky paní Květy, obě vysokoškolačky, ze kterých má velkou radost a je na ně patřičně pyšná.

Zdraví

Od porodu dcery začala paní Květa trpět příznaky Raynaudovy choroby, kterou ošetřující lékař nazval nemocí budoucnosti. V r. 1970 onemocněla nevyléčitelnou oční chorobou, při které přestala vidět na jedno oko. Do té doby pracovala jako laborantka v laboratoři Prefy Toušeň, kde se testovala tvrdost betonu.

Od r. 1972 je v invalidním důchodu, nejprve částečném, později plném. V r. 1984 získala nárok na starobní důchod. V r. 2013 prodělala operaci šedého zákalu druhého oka.

Dobrovolnictví

Po odchodu do důchodu pracovala paní Květa jako dobrovolnice ve zdravotnictví, kde připravovala obvodní lékařce recepty, které razítkovala, vypomáhala brigádně v telefonní ústředně, při moštování a dalších pracích, kde bylo potřeba, vykonávala různé posluhy nemohoucím, často mnohem mladším sousedkám a známým.

V r. 1970 si s manželem Josefem pořídili v Brandýse n. Labem zahrádku, o kterou se paní Květa stará dodnes, už čtyřicet pět roků. Na zahrádku chodívala dříve každý den s manželem, byla jejich velkým společným hobby, stejně tak jako procházky po přírodě. Po jeho smrti sama, či s dcerou.

USA

Manžel Josef, který nikdy nemarodil, u lékaře neměl vůbec kartu, náhle onemocněl, a po krátké nemoci, dne 26. 6. 1988 v nemocnici v Brandýse n. L., zemřel. To byla pro paní Květu obrovská rána, ze které myslela, že se nikdy nevzpamatuje.

Chodila jako tělo bez duše, čehož si všimla sousedka a ta ji doporučila svým známým v USA, kteří hledali au pair k čerstvě narozenému miminku. Odjela k nim začátkem devadesátých let a pobyla celý rok. Naučila se anglicky a získala cennou mezinárodní zkušenost a rozhled.

Být svou vlastní paní

V té době v ní uzrálo rozhodnutí, že se už nikdy nevdá, přestože šlo o krásnou ženu, inteligentní, aktivní. Uvědomila si, že tak dobrého partnera, s jakým žila, by těžko našla a smiřovat se s někým horším nechtěla.

Měla též velmi dobře odpozorovaný život žen v českém prostředí, kde bývá zvykem, že žena je jakýmsi „stínem“ muže, jeho „asistentkou“. Není obvyklé, že by si mohla dělat to, chce, jak bývá samozřejmé u mužů.

V drtivě většině přizpůsobují ženy svůj život mužům, rodině a dětem. Není náhodou, že do konce čtyřicátých let platil zákon, dle kterého v případě manželského sporu byla pravda na straně muže, což sice již legálně neplatí, stereotypy nicméně přetrvávají.

Paní Květa se rozhodla být svou vlastní paní, upřednostnit svobodný život a pohyb, prožít si svůj čas a odmítla všechny nápadníky, kterých nebylo málo.

Přes padesát let zpívala v pěveckém sboru Bojan, navázala tím na jedenáctileté zpívání ve Zlíně. Pravidelně cvičila na Sokolských sletech a na Spartakiádách, kde vynechala jen jednou a to v rizikovém těhotenství.

Pracuje na zahrádce, ze které zásobí rodinu i okolí brambory, jablky, jahodami, cibulí, tulipány, gladioly…

V Brandýse byla celé roky dobrovolnou pečovatelkou lidí daleko mladších než ona, celé roky například doprovázela paní Petiškovou, vdovu po spisovateli Eduardu Petiškovi k lékaři, vyřizovala jí účty a vše, co potřebovala.

Sama se od letošního horkého léta sice netěší nejlepšímu zdraví, nicméně se snaží být soběstačná a s důchodem, který činí kolem 8 000 Kč měsíčně vyjít a nikoho neobtěžovat.

Pro mne osobně je paní Květa Havelková příkladem nezávislosti, samostatnosti a rozhodnosti. Jde o ženu, která se nebála jít svou vlastní cestou i přes mnohé nepřízně osudu.

Jako Valaška a Moravanka trpí při setkání s neupřímností a falešností. Je Sokolkou tělem i duší.

Sv. Štěpán, Zlín, Horní Počernice, Brandýs nad Labem - Stará Boleslav

V příběhu paní Květy Havelkové, rozené Lorencové jde, v jejích osmdesáti osmi letech, o čtyři místa, ve kterých prožila různé životní etapy:

* 15 let Sv. Štěpán na moravsko-slovenských hranicích

* 12 let Zlín = Gottwaldov

* 11 let Horní Počernice

* 50 let Brandýs nad Labem – Stará Boleslav

Příběh místa

1927 – 1941: sv. Štěpán – Sidonie

Míst, kde paní Květa Havelková žila a mají svůj vlastní příběh, je celá řada. Vše začalo ve sv. Štěpánu na moravsko-slovenském pomezí, kde se děti strašily bosorkami – čarodějkami ze Žítkové, odkud má jen fotku tatínka v lomu, kde pracoval a zahynul. K místu se vztahuje i legenda o lásce sv. Štěpána k Sidonii, což je název nedaleké lokality.

Do sv. Štěpána se paní Květa zajela podívat před dvěma lety, už to tam však vůbec nepoznala, žádné lidi neznala, když se ptala na staré známé, tak si je nikdo z místních nepamatoval. Změny způsobil čas, během kterého došlo k migraci obyvatelstva, generační obměně, válce, komunistické kolektivizaci a kapitalistické privatizaci.

1942 – 1953: Zlín – Gottwaldov

Osud Zlína, kde prožila jedenáct let, pracovala, zpívala, začala cvičit v Sokole, čelila nátlaku StB, vyhazovu z práce, potkala cestovatele Hanzelku a Zikmunda, je obecně znám. Během pár let došlo k přejmenování Zlína na Gottwaldov, posléze opět na Zlín, kde byla firma Baťa, pak Svit, dnes opět Baťa. Společenský dům se přejmenoval na hotel Moskva, pak zpět na Společenský dům.

1954 – 1965: Horní Počernice

Prvním bydlištěm paní Květy v Čechách byly Horní Počernice, kde na dnes neuvěřitelných 12 m2 žili v podnájmu v jedné místnosti rodinného domku tři lidé, ona, manžel, maminka, později ve čtyřech i s malou s dcerkou. Od roku 2002 jsou Horní Počernice Prahou 20.

od 1965: Brandýs n. Labem – Stará Boleslav

Většinu života, padesát let, žije paní Květa v souměstí Brandýs n. Labem – Stará Boleslav, nejprve s manželem a dcerou, po jejím provdání, odstěhování a manželově smrti již 27 let sama. K tomuto městu se váže plno jejích zážitků a vzpomínek, přes třicet let je čestnou občankou města.