V Českých Budějovicích by v roce 1968 chtěl žít každý… Co to je za blbost?

O dané soutěži jsem se dozvěděla na půdě Filosofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Rozhodla jsem se, že požádám svého dědečka, pana Jaroslava Tůmu, o rozhovor, při kterém se zaměříme převážně na rok 1968 v pamětníkově rodišti, v Českých Budějovicích. Dědeček souhlasil a o zmiňované době mi vyprávěl s nostalgií v očích.

Jaroslav Tůma se narodil 27. července 1949 v Českých Budějovicích. Jeho otec se jmenoval Jaroslav Tůma a působil na pozici stavebního úředníka, ale spíše vykonával práci dělníka. Maminka se jmenovala Anna Tůmová, rozená Kočová, a pracovala jako dělnice.

Rok 1968 prožíval dědeček velmi intenzivně. V té době se do posledních chvil věřilo vládě, že dojde po letech k dlouho očekávanému uvolnění poměrů.

Jaroslav své dětství prožil neustálým stěhováním se po celém Československu. Bydlel s rodiči např. na Liberecku, Kaplicku, Karlovarsku, Rakovnicku. Nestihl si tam najít ani přátele, protože jakmile si začal zvykat na nové prostředí, hned se museli stěhovat zase jinam. To vše kvůli tomu, že jeho tatínek odmítl v 50. letech 20. století podepsat přihlášku do KSČ. Z tohoto důvodu si už jako kluk dobře uvědomoval zrůdnou totalitní moc. Jak snadno mohl stát a strana znepříjemňovat život lidem, kteří „překáželi“ jako právě otec Jaroslava. Přesto na tyto manévry po republice nevzpomíná dědeček zle, neboť i díky tomu poznal různé kouty Čech.

I když KSČ způsobila Jaroslavovo rodině mnoho nepříjemností a komplikovala jeho dětství, přesto v roce 1968 uvažoval o tom, že by do strany vstoupil. Domníval se, že by mohl naší republice pomoci. To se událo zrovna v době, kdy Svoboda s Dubčekem a dalšími členy vlády byli povoláni do Moskvy kvůli vyřešení problému vojsky „spřátelených armád“, která přišla do Československa 21. srpna 1968. Dědeček líčí, jak občané Československa doufali a věřili v to, že se představitelé vlády postaví za svůj národ, že budou proti Rusům bojovat a nevzdají se. Svoboda se však vrátil s tím, aby se československý národ podrobil. V tu chvíli byl děda opravdu rád, že se nestal členem KSČ, protože by dle jeho slov musel stranu zase opustit, jak byl zklamán.

Ruská armáda v Československu zůstala a Jaroslav měl spoustu příležitostí, kdy se s vojáky mohl setkat tváří v tvář, jelikož byli prakticky všude. Uvízlo mu v paměti však několik případů, kdy se s vojáky setkal:

Jednou se setkal s regulovčíkem na křižovatce stávající Lidické ulice a Mánesovy třídy, kde se nacházel hostinec U Modré hvězdy. Jaroslav šel kolem něho s kamarádem a jak ho spatřili, zastavili se a začali se ho rusky ptát (ruština se tehdy učila na školách, takže Jaroslav neměl problém s dorozuměním), proč k nám přijeli a co tu vlastně chtějí. Regulovčík se na Jaroslava podíval, rozepnul si kabát a pod ním měl montérky a odpověděl chlapcům, že ho před dvěma měsíci odvedli přímo z fabriky, kde pracoval, naložili ho na auto a odvezli pryč. Jeho rodina o něm nic neví. On jim nemohl podat zprávu o tom, kde je, co se stalo a jestli je vůbec v pořádku. Že sám nic neví, dostal místo na zmíněné křižovatce a musel regulovat dopravu. Jediné, co mu řekli, že je v Československu kontrarevoluce.

Další setkání bylo u Motoru, kde za plotem byli zakopáni vojáci. Jaroslav k nim šel a ptal se jich na stejné otázky. Tito vojáci byli ale mnohem radikálnější. Všichni sahali ihned po samopalu a nemínili se s nikým bavit. Jaroslavovi připadali tito vojáci jako smyslů zbavení.

Dále se setkal s vojáky U Špalku, což bylo nad velkým jezem na Malši, kam se děda chodíval koupat. Tehdy jel Jaroslav na pionýru a věděl dobře, že jsou mezi Roudným a Budějovicemi vojáci zakopaní v kukuřici. Jaroslav je chtěl vidět a opět se zeptat, co tu vlastně chtějí. Jel polní cestou, když z kukuřice vyskočil voják, natáhl závěr a namířil na Jaroslava samopal. Ten neváhal, otočil se, jel rychle pryč a jen se modlil, aby nevystřelil.

S ruským vojskem se setkal také Na Sadech, kde centrem města projížděla armáda s obrněným transportérem. Jaroslav na ně zavolal: „Táhněte domů!“ V tu chvíli na Jaroslava zamířili protileteckým kulometem. V této chvíli opět hleděl můj děda smrti přímo do očí, protože jak mi řekl: „Zbraně se slovem umlčet nedají“.

Jednou u budovy soudu u mostu v Biskupské ulici přijížděl tank a jel směrem na náměstí. Jaroslav přecházel s přáteli zrovna most. Tank u nich zastavil a vojáci se zeptali, kde je budova rozhlasu. Jaroslav hned pochopil, proč tam chtějí jet, a protože byl vodák, dobře věděl, jak vypadají mosty zespoda a jak jsou stabilní. Poslal je tedy špatným směrem k radnici na náměstí, kam vedla cesta právě přes most, který by váhu tanku jistě nevydržel. Rusové jeli a zastavili těsně u mostu. Chvíli tam stáli a radili se, zda mají jet dál. Nakonec s tankem vycouvali. V té chvíli už byl ale Jaroslav s přáteli dávno pryč a vyhnul se jistému trestu.

Jaroslav kromě vodáctví miloval i fotografování. Od dětství měl fotoaparát vždy po ruce, jeho otec ho již ve třetí třídě seznamoval s principem clony a času. Fotil neustále, ale roku 1968 bohužel ne, protože mu jeho otec fotoaparát zabavil. Dokázal si dobře představit to nebezpečí, které by jeho synovi hrozilo, kdyby byl u něho fotoaparát spatřen. Přesto Jaroslav něco málo nafotil, hlavně na vojně. Ruská armáda zabavovala tranzistorová rádia i to, co rádia připomínalo. Dědeček vzpomíná na úsměvnou historku, jak si jeho kamarád briketu, nasadil do ní svářecí drát a to mu zabavili v domnění, že se jedná o rádio, také.

Do října 1968 byla možnost dostat se přes hranice a Jaroslav měl myšlenky útěku. Uvědomoval si, že se bude situace v republice zhoršovat. Dobře si uvědomoval, že kdyby utekl, tak by asi již nikdy neviděl své rodiče. Obával se také toho, že by musel do cizineckých legií a že by musel zabíjet lidi. To vše sehrálo roli v tom, aby zůstal.

3. října 1968 rukoval Jaroslav na vojnu do Českých Budějovic (Čtyři Dvory), kde strávil dva roky. Působil na pozici řidiče tanku a právě útvarového fotografa.

Pozice útvarového fotografa mu přinesla spoustu výhod, ale také mu vzala hodně sil. Byl za tuto pozici rád, protože při ní vykonával aspoň to, co ho baví a co ho provázelo celý život.

Na vojně se odpočítávaly dny do konce. Když chybělo vojákovi 300 dní do konce, udělala se tzv. „třístovka“. Jednalo se o namalovanou bankovku s průvodním dopisem, která se posílala rodině, přátelům a známým. Jaroslav jakožto útvarový fotograf tu bankovku udělal v podobě fotografie, namnožil ji a dával ji zájemcům. Každý měl radost z toho, že mu chybí už jen 300 dní do civilu, až na důstojníky. Jednou si Jaroslavovo přítel Jan Bejdák nadepisoval obálky u stolku dozorčího. Přišel k němu dozorčí vojskového tělesa a naštvaně se zeptal, od koho ty třístovky má. Ten autora označil mého dědu. Dozorčí přišel k Jaroslavovi, otevřel noční stolek, který byl plný třístovek a chtěl mu je zabavit. Jaroslav se snažil vyjednávat, že to má pro svoji potřebu a že to chce rozeslat všem příbuzným – bez výsledku. Na denním rozkaze zazněl trest 5 dní po službě z důvodu šíření tiskovin, takže strávil 5 nocí ve vazbě.

Na konci vojny byl Jaroslav přeřazen do vojenské nemocnice v Českých Budějovicích, což bylo blízko jeho domu. Jaroslav jako útvarový fotograf musel během vojny nafotit spoustu materiálů, které nesměly vyjít ven. Fotografie sice odevzdal, ale negativy mu zůstávaly, a to mu komplikovalo odchod z vojny. Kdyby u něj negativy někdo objevil, mohl by to být obrovský problém. Šel tedy za svým velitelem, který mu tyto materiály k focení nosil, aby mu řekl, co s tím má dělat. Jenže on nevěděl. Jaroslav se tedy rozhodl, že je uschová doma v bezpečí. Dal si je do batohu, k tomu ještě nějaké soukromé fotografie a šel přes bránu. Důstojník, který měl službu, chtěl vědět, co má Jaroslav v batohu. Vzal mu ho, a jak uviděl fotografie, na nichž byli jeho přátelé sedící na hlavni tanku, podal hlášení a děda musel jít k veliteli divize. Právě major, který dával Jaroslavovi k focení přísně tajné dokumenty, ho vedl k veliteli divize, plukovníku Lafkovi. Velitel divize měl na stole fotografie a žádal Jaroslava o vysvětlení. Ten mu odpověděl, že se jedná o skromný pokus o uměleckou vojenskou fotografii. Plukovník Lafek ho vyhnal s verdiktem „Sabinov“ kvůli špionáži. Sabinov byl údajně nejhorším místem, kam mohl být voják poslán. Jednalo se o nápravné zařízení, které spadalo pod vojenskou justici. To pro Jaroslava byla velmi těžká situace. Nevěděl, co má dělat. Ale naštěstí si vzpomněl na majora Perníka. Jaroslav se totiž přátelil s dcerou zmíněného majora, který si Jaroslava kvůli tomuto přátelství oblíbil. Dědeček neváhal a vypravil se za ním. Vše mu vysvětlil a major Perník mu slíbil, že mu pomůže. Během pár dnů se z oblíbeného Jaroslava stal „neviditelný voják“. Bavili se s ním prý pouze 2 lidé z celé vojny. V den odjezdu do Sabinova se nic nedělo a Jaroslav tam neodjel. Dodnes neví, jak to major Perník udělal, i když by to rád zjistil. Zanedlouho skončila pro Jaroslava vojna a mohl jít domů.

I po tom všem, co se událo, vzpomíná Jaroslav na rok 1968 spíše v dobrém. Již nemyslí na to špatné, co se v roce 1968 odehrálo, protože se snaží to zlé z paměti vytěsnit. Přesto tvrdí, že člověk by neměl zapomínat na minulost. Měl by znát historii svého národa, aby byl schopen si uvědomit, co vše se může stát…

Galerie
Amatérské plakáty v ČB, 1968 Amatérské plakáty v ČB, 1968
Bohuslav Mrštík, ČB u KOH-I-NOORu, 1968 Prostřílené Národní divadlo v Praze, 1968
Detail prostříleného Národního divadla v Praze, 1968 Amatérské plakáty v ČB, 1968
Amatérské plakáty v ČB, 1968 Amatérské plakáty v ČB, 1968
Amatérské plakáty v ČB, 1968 Amatérské plakáty v ČB, 1968
Jaroslav Tůma, vojna v ČB, 1968 Jaroslav Tůma, 1959
Jaroslav Tůma, v jeho domě na Libivi, 2016.
České Budějovice

České Budějovice jsou krajským městem Jihočeského kraje v České Republice. Jedná se o univerzitní město, které leží na soutoku řek Vltavy a Malše. Žije zde přibližně 95 000 obyvatel. České Budějovice skrývají mnoho zajímavých pamětihodností a míst, např. Samsonova kašna na náměstí Přemysla Otakara II., Černá věž, katedrála sv. Mikuláše či Piaristické náměstí. Budějovice jsou pivním městem. Vyrábí se zde Budweiser Budvar. Dané město je jak pro mě, tak pro mého dědečka životním městem. Pro mě z důvodu toho, že zde momentálně studuji a můj dědeček tu zase vyrůstal. Jedná se o krásné město, které navštěvuje spoustu turistů. Jak již zaznělo ve slavné Cimrmanově hře Záskok: „V Českých Budějovicích by chtěl žít každý…“