Sedm desetiletí ve čtyřech republikách

Babička se narodila jen několik měsíců od skončení druhé světové války v Evropě, 25. září roku 1945. Po necelých třech letech zažila roku 1948 únorový převrat. O obou těchto událostech se dozvěděla od svého dědečka, který ji často vyprávěl, neboť rodiče se stranili s ní o tom mluvit. Avšak vzpomínky na důsledky války má, neboť ji a její sestru děda bral na procházky do míst, kde byly nějaké stopy války, a povídal jim o různých příbězích, které se staly, mimo jiné o tom, že Plzeň osvobodili Američané nikoliv Rudá armáda. Za každým takovým vyprávěním poznamenal, aby si to nechali pro sebe, neboť to bylo již v 50. letech, tedy jednak v době po převratu a jednak v době nejtvrdší perzekuce ze strany režimu.

Ve škole se později učili to, co bylo systémem uznáno za pravdu, ale babička od dědy, občas i od rodičů, věděla své. Následovala měnová reforma, o níž říká to, že když si šli s mámou proměnit peníze, viděli nějakou starou paní brečet nad poloprázdným kufříkem, neboť z jejích pracně nastřádaných peněz nezbyla ani polovina. Přesto ji ovlivňování režimem navzdory dědovo povídání neminula, neboť mi vyprávěla, že když se probudila v den, kdy zemřel Gottwald, a slyšela to v rádiu, rozbrečela se.

Po základní škole následovala práce, poté večerní škola, které však nechala, neboť se jí narodila dcera a později i syn – můj táta. Vdala se za dědu, který pocházel z Ústí nad Labem a jeho matka byla německá baronka, byť jen formálně, stejně prý byla na svůj statut hrdá. Dědovo bratr zahynul při válce o Anglii někde nad La Manchem. Táta se narodil necelé dva měsíce před 21. srpnem 1968. Babička chvíli uvažovala o emigraci na Západ, ale nakonec se rozhodla neutéct, neboť se obávala, že s několikaměsíčním dítětem by to byl problém. Mimo jiné vzpomíná na velký strach a nejistotu, když v ulicích Plzně stály sovětské tanky. Říká, že strach byl vidět i u sovětských vojáků, sami prý pořádně nevěděli, proč tu jsou, někdy prý neměli pořádně ani co jíst nebo pít. A ačkoliv strach měli všichni, někteří se k nim jako k lidem chovali nenávistně, někteří s nimi soucítili, babička říká, že když jednou odnesla vodu a chleba nějakým mladým vojákům, někteří sousedé se na ni dívali skrz prsty.

Následovalo období normalizace, které babička strávila prací ve Škodovce a vychováváním dětí. V některých ohledech se to skutečně vrátilo k normálu, protože si pamatuje, že když byli na dovolené v Chlumu u Třeboně, tedy v místě, které je velmi blízko hranice, a šli na procházku do lesa a vyšli na louku viděli záblesk od dalekohledu pohraniční hlídky, a protože se k nim informace o tom, že občas někoho chytili či dokonce zastřelili dostaly, vrátili se zpět do lesa.

Poté přišel roku 1989, o němž babička mluví jako o roku nejistoty, zvláště během revoluce. Říkala, že bylo vidět velké napětí již od ledna, přeci jenom to bylo dvacet let od chvíle, kdy se upálil Jan Palach. V té době táta studoval vojenské strojírenství v Brně. Říká, že i na škole a v armádě to bylo velmi nejisté, jedni si nebyli jisti, jestli přijde mobilizace nebo ne. Přišel sedmnáctý listopad večer a o pár dní později už ve Škodovce nebylo vidět ani jediného komunistu, ovšem nepřibyl ani neubyl ani jeden nový člověk. Na rok devadesátý a na rok jedenadevadesátý vzpomíná jako na zázrak. Vzpomíná na chvíli, kdy se s dcerou mohla svobodně vydat do Paříže, aniž by musela podepisovat všelijaká čestná a jiná prohlášení. O několik let později dokonce byla schopna podívat se i na Krétu, což pro ni byla vůbec první chvíle, kdy letěla letadlem. Po těchto skvělých věcech přišla velká a malá privatizace. Říkala, že také dostala nějaké kupony, ale jelikož se v tom nevyznala, získala jen pár stovek korun. Poté přišlo rozdělení Československa roku 1993, což nevnímala ani nijak moc negativně nebo pozitivně. Následoval přelom tisíciletí, při němž však neočekávala konec světa, a vstup České republiky do Evropské Unie roku 2004. Změnila i zaměstnání, odešla ze Škodovky a stala se vrátnou. Dnes už je v penzi a některé věci ji po roce 1989 zklamaly, přesto hodnotí současný systém jako menší zlo než období totality.

 

 

Ludmila Kopecká

"Ludmila Kopecká se narodila 25. 9. 1945.
V roce 1951 nastoupila do školy, o dva roky později zemřel Gottwald. V roce 1960 dokončila základní školu včetně nepovinné deváté třídy, ale místo dalšího studia se rozhodla pracovat.
V roce 1964 potkala svého manžela, se kterým se později vzala. Roku 1966 se jí narodila dcera a o necelé dva roky později v roce 1968 i syn. Syn se jí narodil měsíc před okupací vojsky Varšavské smlouvy.
Následující roky normalizace prožila ve svém zaměstnání ve Škodovce, jediná nepěkná událost byl rozvod roku 1974.
Poté prožila sametovou revoluci, kdy chodila na demonstrace, byla členkou OF.
Během 90. let vycestovala několikrát do zahraničí.
Od roku 1999 do roku 2009 pracovala jako vrátná, poté odešla do důchodu.
Zažila i nové tisíciletí, vstup ČR do NATO i EU.
Dle jejích slov je se životem spokojena, neboť se jí povedlo vychovat své děti a do jisté míry i děti jejích dětí."

Galerie
synova přísaha v Brně (1987) svatba (1964)
svatba (1964) foto na autě (1959)
kresba od dětské lásky (1954-1955) citát Klementa Gottwalda v pamětníčku (1950-1955)
Šátkování (1954) se sestrou a s kotětem (1951)
Průkazové foto (1948) Čtyři generace (1948)