PŘÍBĚH OTCE A SYNA. Příběh o lidské statečnosti a nespravedlnosti komunistického režimu.

Příběh vypráví Otmar Oliva junior, ale jsou to vlastně příběhy dva. Nejprve vypráví příběh svého otce, který již nežije. Potom vypráví příběh svůj.

Otmar Oliva senior se narodil v sudetoněmecké rodině. Vyrostl v Olomouci, tam byl aktivním skautem. Po vyhlášení protektorátu se musel s rodinou vrátit do domovské obce v Sudetech a v roce 1939 narukoval do německé armády. V době narukování měl 18 let. Prošel těžkým výcvikem v německém námořnictvu a byl poslán do posádky v Biarritz v Biskajském zálivu. Odtud utekl s pomocí francouzských odbojářů zvaných Maquis do Anglie. Tam vstoupil do 1. čs. obrněné brigády, které velel brigádní generál Liška. Stal se velitelem obrněného transportéru Brem Carrier, se kterým později dojel až do Československa. Účastil se vylodění v druhém sledu v Normandii a poziční bitvy u Dunkerque. Pod vlajkou spojenců se zůčastnil osvobození Československa. Dojel až do Plzně, kde byl u Rokycan v květnu 1945 demobilizován. Vrátil se zpátky do Olomouce a zapojil se opět do činnosti skauta, kde byl vůdce 1. skautského oddílu Olomouc. V roce 1960 byl odsouzen v zinscenovaném procesu k mnohaletému vězení. Byl ve věznici v Heřmanicích, v Kdyni a na Mírově. Z vězení se vrátil v roce 1965. Po okupaci Československa v roce 1968 emigroval do Švýcarska, kde se stal bankovním úředníkem. Se svým synem se viděl pouze jednou v roce 1969, kdy jej ještě směl navštívit, pak v roce 1979 se setkali v Řecku. Když již Otmar Oliva junior nesměl cestovat, potkali se ještě jednou tajně v Maďarsku. Otmar Oliva senior zemřel 27. 6. 1998 v Zürichu, kde byl pohřben. Po návratu je manželky do Čech, byly převezeny jeho ostatky na Velehrad, kde mu syn sochař Otmar Oliva udělal hrob.

Otmar Oliva junior se narodil 19. 2. 1952 v Olomouci. Když mu bylo 5 let, tak se rodiče rozvedli a Otmar vyrůstal u otce a jeho nové ženy. Když jeho tatínka zatkli, bylo mu 8 let. Samotné zatčení, které proběhlo v noci, si dodnes pamatuje. Nejvíce si vybavuje rozbitý obraz generála Eisehowera, který měl otec spolu s uniformou a vyznamenáními uložený na památku v truhle. Během otcova věznění žil u matky a jezdil otce do kriminálů navštěvovat. Když se otec v roce 1952 vrátil z vězení, bylo Otmarovi 13 let a vrátil se k otci. V roce 1967 začal studovat Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti. Po okupaci Československa se jeho otec rozhodl emigrovat do Švýcarska. Otmar junior ale odjet nechtěl a zůstal doma. Navázal přátelský až otcovský vztah se svým profesorem na škole Vladislavem Vaculkou, který v roce 1977 po domovní prohlídce provedené Státní bezpečností dostal infarkt a zemřel. Otmar se v roce 1969 vypravil navštívit otce, ale ve Švýcarsku nezůstal a vrátil se zpátky do Československa. Pro jeho výrazné umělecký talent byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze. Po skončení akademie dostal poprvé a naposledy se svou budoucí ženou výjezdní doložku na cestu do zahraničí, kde se v Řecku setkal se svým otcem. Jak zjistil po letech, byla mu touto cestou nabídnuta emigrace. Když se vrátil, aniž to věděl, bylo rozhodnuto, že ho pro své protisocialistické smýšlení budou sledovat. Cílem bylo dostat jej do vězení. To se povedlo v roce 1979, kdy byl zatčen a za protistátní činnost (rozšiřování tiskovin Charty 77) byl odsouzen ke 20 měsícům vězení. Byl nejprve ve vazební věznici v Českých Budějovicích a poté celý trest ve věznice v Plzni na Borech. Z vězení se vrátil v roce 1981 a usadil se na Velehradě. Hned po návratu z vězení byl sledován agenty Státní bezpečnosti, kteří zjistili, že se nevzdal svého protikomunistického smýšlení. Proto bylo nařízeno monitorovat dále jeho činnost s cílem jej znovu obvinit a zavřít. K tomu ale již nedošlo, protože v roce 1988 a 1989 už se přiblížil konec komunistického režimu. Otmar Oliva byl po změně poměru v Československu řádně rehabilitován, v roce 2015 získal od ministerstva obrany Osvědčení o odboji a odporu proti komunistickému zřízení. Byl oceněn i ministrem kultury Danielem Hermannem, který mu v únoru 2017 propůjčil řád Rytíře českého umění. Otmar Oliva vystavuje své sochy po celém světě, v roce 1995 realizoval kapli Redemptoris Mater ve Vatikánu na přímou zakázku od papeže Jana Pavla II., který jej také několikrát přijal na audienci. Otmar Oliva žije na Velehradě. V roce 2016 byla na Velehradě otevřena galerie se stálou výstavou prací Otmara Olivy s názvem Příběh sochy.

Otmar Oliva

Jsou to příběhy dvou lidí – otce a syna. Příběh vypraví syn, protože otec již nežije.
Otmar Oliva senior se narodil 31. 12. 1921 ve Starém Šaldorfu u Znojma. Byl ze sudetoněmecké rodiny. Vyrostl v Olomouci. V roce 1939 musel narukovat do německé armády. V roce 1940 utekl do Anglie a stal se vojákem 1. československé obrněné brigády, které velel brigádní generál Liška. S ní se zúčastnil bojů ve Francii a pod vlajkou spojenců i osvobození Československa. V roce 1960 byl v inscenovaném procesu odsouzen a uvězněn. Z vězení se vrátil v roce 1965. V roce 1968 emigroval do Švýcarska, kde 27. 6. 1998 zemřel. Je pochován na Velehradě.
Otmar Oliva junior se narodil 19. 2. 1952 v Olomouci. Vystudoval v Praze Akademii výtvarných umění jako sochař. V roce 1979 byl zatčen a odsouzen za protistátní činnost. Z vězení se vrátil v roce 1981. Neměl pas, aby nemohl vycestovat a byl pod neustálým dozorem Státní bezpečnosti. Po roce 1989 byl rehabilitován, v roce 2015 byl uznán jako účastník odboje a odporu proti komunismu. V roce 2017 mu bylo ministrem kultury propůjčeno ocenění Rytíř české kultury.

Galerie
Otmar Oliva přebírá od ministra kultury Daniela Hermanna řád Rytíř české kultury, Praha 26. 2. 2017. Otmar Oliva s přítelem, cestovatelem Miroslavem Zikmundem, Velehrad 2013.
Sochař Otmar Oliva s knížetem Karlem Schwarzenbergem, pro kterého vyzdobil rodinou kapli v Murau, Velehrad 2006. Sochař Otmar Oliva na osobní audienci u papeže Jana Pavla II., Vatikán 1993.
Prezident Václav Havel na návštěvě Otmara Olivy (první zleva) v jeho velehradském ateliéru, Velehrad 1993. Osvědčení Ministerstva obrany ČR o tom, že Otmar Oliva jr. byl účastníkem odboje a odporu proti komunismu, 2015.
List ze spisu z archivu Státní bezpečnosti, který byl zaveden na Otmara Olivu jr., ve kterém je doporučeno další sledování s cílem znovu Otamra Olivu znovu uvěznit, 1984. Zamítnutí žádosti Otmara Olivy jr. o vycestování do Švýcarska, 1987.
List ze spisu z archivu Státní bezpečnosti, který byl zaveden na Otmara Olivu juniora, kde popisují jeho sledování a vyloučení z výstavy jihomoravských výtvarníků, 1988. Táborová poukázka z vězení na Borech podepsaná od Otmarových spoluvězňů. Je mezi nimi i podpis Václava Umlaufa, filozofa a pedagoga a Jiřího Dienstbiera prvního ministra zahraničí porevolučního Československa. Plzeň-Bory 1982.
Kresba Otmara Olivy jr. z vězení. Kresby vynášel tajně z vězení statečný obhájce přidělený Otmaru Olivovi. Vazební věznice v Českých Budějovicích 1979. Dopis Mezinárodního červeného kříže Otmaru Olivovi sr., kde se zavazuje, že bude zjišťovat zdravotní stav Olivy jr. ve vězení, Ženeva 3. 11. 1980.
Věznice Plzeň-Bory, kdy byl vězněn v letech 1979-1981 sochař Otmar Oliva. Foto © Jindřich Štreit. Otmar Oliva se svým profesorem a rádcem Vladislavem Vaculkou, který zemřel na následky infarktu po domovní prohlídce od Státní bezpečnosti v roce 1977.
Otmar Oliva senior se po letech znovu setkal se svým synem Otmarem (uprostřed), Landeck 1990 (výstava Prisma, na které vystavoval také sochař Otmar Oliva). Slavnostní přehlídka Čs. obrněné brigády generála Lišky v Praze 30. května 1945. Otmar Oliva senior druhý zleva.
Otmar Oliva (třetí zleva) se svými spolubojovníky z ČSOB generála Lišky, Plzeň 1945. Otmar Oliva senior v obrněném transporteru Bren Carrier, západní Čechy 1945.
Otmar Oliva senior s budoucí ženou na obrněném transporteru Bren Carrier, západní Čechy 1945. (Povšimněte se skautské lilie, kterou si skaut Otmar Oliva namaloval na blatník transporteru.)