Jak se zbavit nepohodlných lidí „zákonnými prostředky“

Agata Bachurová se narodila 6. února 1939 Jozefu a Valerii Paulenovým v obci Malé Bedzany u Topoĺčan v západním Slovensku. Pocházela ze šesti sourozenců, kromě bratra měla ještě čtyři sestry.

Její otec se angažoval v politickém životě – jasnou volbou se pro něj stala Agrární strana, za války sloužil u Červeného kříže a v bezprostředně poválečných letech – při volbách roku 1946 – se uchýlil ke straně Demokratické. Jeho aktivní politické zapojení a hluboká křesťanská víra celé rodiny později přispěly k tomu, že se stali obětmi vykonstruovaného soudního procesu jako vesničtí boháči a s cejchem „kulak“ se museli ještě dlouho poté potýkat jak oni, tak i jejich potomci.

Polnost náležející Agatinu dědovi, Štefanu Paulenovi, s rozlohou čítající dvacet osm hektarů a s tím i hospodářství jakožto starší syn automaticky převzal její otec. Jako majitel byl však stále veden dědeček, Štefan Paulen, a přestože se ve vsi a v okolí už nějakou dobu proslýchalo, že se schyluje k něčemu, co by mohlo ovlivnit hospodáře, zejména ty s větším pozemkem, Štefan Paulen i přes naléhání Agatina otce odmítl rozdělení polnosti mezi něj a jeho další děti pojistit právně.

Zanedlouho, 23. 2. 1949, skutečně vešel v platnost zákon o JZD, resp. JRD a začala kolektivizace. V čele takto nově vznikajících JRD stály „politicky spolehlivé“ osoby, tedy většinou ti, kteří o hospodaření neměli ani potuchy. Otec to věděl a nepřál si, aby o zemědělství rozhodoval někdo, kdo mu nerozumí. Proto se chopil iniciativy a začal obcházet ostatní hospodáře z okolí s cílem založit družstvo, které by si řídili oni sami.

Bohužel, o jeho snaze vytvořit družstvo neovládané „spolehlivou osobou“ kdosi informoval komunistickou správu obce a ta začala ihned jednat – Agatina rodina byla pro výstrahu ostatním ocejchována značkou „vesnických boháčů“, resp. rodinou kulaků a začala být sledována, a to nejen komunisty samotnými, ale i jejich nejbližšími sousedy a kamarády, kteří k tomu byli pod pohrůžkami donuceni.

Každý rolník i zemědělský podnik museli ze zákona povinně odevzdávat část své roční produkce, byl-li však někdo označen za „vesnického boháče“, byl oproti jednotným družstvům značně znevýhodněn. Agatin otec tak například musel odevzdat dané množství vajec nebo mléka ne podle počtu krav a slepic, ale právě podle velikosti obdělávaného pozemku.

Již brzy nebylo pro Paulenovy možné předepsaným kontingentům vyhovět. Nejen pro jejich množství, ale také proto, že Agatini sourozenci, jakmile dosáhli zletilosti a mohli pracovat, nesměli být zaměstnáni v hospodářství, ale v továrně, takže musela sledovat, jak její otec zůstal na vše sám.

V jejich domě pobývalo šest dětí, rodiče a prarodiče, tedy deset lidí. Vlastnili pět koní, deset krav, mladý dobytek a drůbež. Pro rodinu však nesměli spotřebovat nic z toho, co se jim urodilo, a ani zabít jediný kus z chovu bez patřičného povolení, které jim nikdy nebylo uděleno – když si pro sebe kvůli jídlu chtěli zabít jedno jediné prase, členové ONV ihned přišli a dotyčný kus dobytka zabavili, samozřejmě bez nároku na náhradu.

Domovní prohlídky, které po tomto incidentu následovaly takřka každý měsíc a které se konaly vždy v otcově nepřítomnosti, se neustále stupňovaly. Agata popisuje jejich průběh většinou stejně – rozházeli peřiny, prohrabali skříně a všechen osobní majetek. Vše, co měli podle tabulek předepsaných kontingentů navíc, jim zabavili a pak vystavili v obchodě s cedulí s nápisem: „Nadnormativní zásoby kulaka“.

Při poslední prohlídce, v červnu roku 1952, se však otec náhodou doma nacházel. Zatímco u těch předchozích dokázala Agata se svými nejstaršími sestrami prosbami a umlouváním zabránit nejhoršímu, nyní vše nabralo rychlý spád. Jejich otec se nezdržel slova a začal se hlasitě domáhat vysvětlení, co tam hledají a proč, což se stalo záminkou pro to, aby ho mohli zatknout.

Oficiální vysvětlení znělo, že dlouhodobě neplnil předepsané kontingenty pro stát. Ale pravý důvod byl nasnadě – jednalo se o vesnického kulaka, u kterého se tak jako tak plánovalo, že bude odstaven. Všechen dobytek poté odvedli do vedlejší vesnice do továrny a sebrali veškeré krmení.

Po jeho zatčení k nim navíc přijeli ozbrojení příslušníci SNB s nákladním autem a příkazem odvézt jejich veškeré nadnormativní zásoby. Zásoby, které se všechny daly složit pouze na malém kousku plochy nákladního auta, přičemž zbytek prostoru zůstal žalostně prázdný.

Agatě bylo tehdy 13 let. Na veřejný soud s otcem, který se konal 30. července 1952 na náměstí v okresním městě Topoĺčany, ji společně s její mladší sestrou Valerií maminka kvůli jejich útlému věku nevzala. Nebyly však jediné z rodiny, které se ho nezúčastnily – v ten samý den, kdy měl mít otec soud, byl stanoven povolávací rozkaz k PTP určený jejich bratru Gustovi, a to přesně dvě hodiny předtím, než měl samotný soud začít.

Otce odsoudili na tři a půl roku, zabavili veškerý jeho majetek a nadto mu uložili padesát tisíc korun pokuty. Nikomu z rodiny to nedávalo smysl – zbavili ho totiž majetku, který po právní stránce nebyl ani jeho, jelikož jako majitel byl stále evidován Agatin dědeček. To však zřejmě nikoho příliš nezajímalo, jelikož se stejně jednalo o rodinu kulaků.

Odvolací soud se konal v Nitře. Zde mohla Agata po dlouhé době alespoň na chvíli setrvat v blízkosti svého otce, který mezitím pobýval ve věznici v Ilavě a Leopoldově, ovšem neměla dovoleno s ním promluvit, natož ho obejmout. V těch předchozích věznicích jim byla povolena návštěva, ale mohli spolu mluvit pouze skrze malé okénko a nic víc. Soud v Nitře nakonec předešlé rozhodnutí potvrdil a Agatin otec byl odvezen do Jáchymova, kde si měl svůj trest odpykat.

Ačkoli byl otec u soudu ujištěn, že se jeho rodině nic nestane, o rok později – 22. dubna 1953 – se Agata od maminky, která byla pozvaná na národní výbor, dozvěděla, že jim bez řádného odůvodnění bude další den ráno v osm hodin přistaveno auto a že bude s celou svou rodinou vystěhována.

Agata ten den nešla do školy. Nikdo jim neřekl, kam jedou ani co s nimi bude. Na cestu jim byl jako doprovod přidělen příslušník SNB v uniformě a se zbraní v ruce, jako by se očekávalo, že její rodina, složená nyní po bratrově odvedení a otcově uvěznění pouze z jejích sester, matky a prarodičů, kteří byli kvůli stáří nuceni na Slovensku zůstat a oddělit se tak od nich, bude klást zvlášť silný odpor.

Novým domovem se pro Agatu stala česká obec Honbice na Chrudimsku. Paulenovi zde nebyli jedinou vystěhovanou rodinou – celkem se jednalo o devět rodin z Česka i Slovenska, které se usadily ve staveních jiných lidí, kteří byli taktéž vystěhováni.

V novém statku se zpočátku moc dobře nežilo – páchlo to tam po zelí a v zimě tam bylo chladno. Při stěhování se jim do auta už nevešlo nic, co by využili k hospodaření ani žádné topivo. Pomoci se dočkali až od neznámých lidí z jejich rodiště na Slovensku, kteří jim poslali něco málo dřeva, aby vystačili přes období zimy.

„To člověk pozná, jak málo potřebuje k životu,“ upřesňuje Agata. „I když nejhůř na tom zůstal děda…“

Agatin dědeček, Štefan Paulen, si synovo uvěznění a vše, co následovalo – včetně vystěhování zbytku rodiny – velice vyčítal, zejména proto, že pozemek byl psán právě na jeho jméno.

Jejich vysídlením to ale neskončilo, pověst vesnických kulaků se s nimi táhla po celou dobu. V roce 1954 chtěla Agata po ukončení měšťanské školy jít studovat na obchodní akademii – ačkoliv její prospěch byl velice dobrý, nebyla na školu přijata, a to kvůli posudku, ve kterém byla jakožto členka rodiny kulaků vykreslena v těch nejhorších barvách.

Kromě toho byla nucena, stejně jako její sestry, pracovat na statku, který jim byl v Honbicích přidělen, bez opory v podobě nějakého muže, který by se jich před vedoucím statku, jež je soustavně šikanoval, zastal. Ta přišla až s příchodem Jozefa Paulena.

Agatin otec po návratu z vězení o svém pobytu tam nemluvil a nikoho nikdy nejmenoval. Na dotazy svých dětí ohledně viditelných fyzických zranění odpovídal vyhýbavě, nejčastěji říkal, že takhle se ve vězení léčily bolesti.

Od 60. let mohl otec pobírat důchod. Jelikož jich na statku v Honbicích žilo dohromady šest a tehdy již nemocná maminka žádnou sociální dávku nedostávala, chtěl si zažádat o zvýšení penze. Nebylo mu však vyhověno, protože nárok na ni měli pouze lidé s důchodem do 600,-. Ten jeho čirou shodou okolností činil totiž 601,-, o pouhou korunu víc.

Při mírném uvolnění v 60. letech se většina rodin z Honbic přestěhovala zpět do svých domovů. Měly výhodu v tom, že v nich za jejich nepřítomnosti někdo pobýval a staral se jim o ně. Agatina rodina takové štěstí neměla – hospodářství zůstalo od jejich odchodu neobydlené a začalo pozvolna chátrat (dnes z něj zbyl pouze sklep). A kromě toho zde v Česku už většina Agatiných sourozenců, včetně jí samotné, v té době měla své vlastní rodiny.

Agata se za svůj život setkala s různými charaktery lidí, ale vždy ji nejvíc mrzelo, když se jí někdo zeptal: „A co vám bylo, když jste měli statek?“ Obvykle už totiž nikoho nezajímá, že musela před poutí stát frontu minimálně ve dvou masnách, aby měli doma na tento křesťanský svátek každý alespoň ten jeden řízek. A přitom právě víra jim byla největší psychickou posilou a oporou v překonávání těchto těžkých let.

Rodiče se pádu totality a náhrady za způsobené křivdy a existencionální strádání nedožili (matka zemřela roku 1972, otec roku 1984). Až v roce 2015 se Agatě a jejím sourozencům dostalo určitého peněžního odškodnění za odebranou půdu, ovšem pouze díky tomu, že se většina z nich rozhodla svůj díl odprodat. Jejich násilím odebraný domov jim to však už nevrátí – místo, na kterém kdysi stávalo Paulenovo hospodářství, je dnes zcela zarostlé travou a plevelem a kvůli několika desítkám potenciálních dědiců je tak právoplatně nazýváno „územím nikoho“.

Použité zdroje:

Rozhovor s pamětníkem

Vzpomínky pamětníka mimo záznam

Jiří Urban: Venkov pod kolektivizační knutou – Okolnosti exemplárního „kulackého“ procesu

 

Agata Bachurová

"Agata Bachurová se narodila 6. 2. 1939 v Malých Bedzanech v okrese Topol’čany na Slovensku Jozefovi a Valerii Paulenovým. Měla pět sourozenců – jednoho bratra a čtyři sestry.
Na Slovensku navštěvovala měšťanskou školu až do roku 1953, kdy ji a její rodinu označili za kulaky a přemístili je do Honbic na Chrudimsku v Čechách. Tam pokračovala ve studiu Měšťanské školy v Hrochově Týnci. Chtěla studovat Obchodní akademii v Chrudimi, ale i přes vynikající prospěch a přímluvy ředitele ji kvůli přehnaně nevyhovujícímu posudku na studium nepřijali. Nakonec nastoupila do Zemědělské učňovské školy v Pardubicích. Z této školy poté pokračovala na Účetní zemědělskou školu v Ústí nad Orlicí. Původně měla nastoupit jako účetní v pohraničí, ale účetní si vyžádal rovněž státní statek v Kočím, což byla vedlejší vesnice, a tak začala pracovat tam.
Roku 1957 se seznámila s Vladímírem Bachurou a o tři roky později se vzali. V roce 1961 se jim narodil první syn Vladimír a o čtyři roky později druhý syn Václav. Po roce 1989 se již na Slovensko nevrátila. Agatě je dnes osmasedmdesát let, dodnes žije v Honbicích a v současné době má pět vnoučat."

Galerie
Agata Bachurová, rozená Paulenová, 78 let (vyfoceno 21. 1. 2017, Chrudim) Fotografie rodiny Paulenů, popis fotografie: Štefan Paulen (uprostřed), Jozef Paulen (napravo od Štefana Paulena), Valerie Paulenová (nalevo od něj),  Agata Bachurová, rozená Paulenová (druhá zleva),  její sourozenci: Terezie, Helena,  Anna, Augustín
Jozef Paulen, Malé Bedzany Augustín Paulen, bratr Agaty - po odvolání k PTP (Pomocné technické prapory)
Potvrzení o propuštění Jozefa Paulena z vězení (31. 1. 1955) Hrubý náčrt rukou Agaty Bachurové vykreslující původní podobu Paulenova hospodářství v Malých Bedzanech na Slovensku před vystěhováním
Co zbylo na místě hospodářství - po smrti Štefana Paulena byl stanoven poplatek za dědické řízení na 150 000,-, které nikdo z jeho dětí neměl, proto dnes pozemek kvůli několika desítkám dědiců pouze chátrá Dokument psaný Jozefem Paulenem 28. 1. 1968 - žádost o náhradu za nespravedlivé uvěznění a vystěhování: 1. část
2. část dokumentu 3. část dokumentu
4. část dokumentu