Jak přežít, když to snad ani není k životu ?

Moje babička Marie Pospíšilová, rozená Vašíčková,  se narodila v roce 1930 v Bystřeci u Lanškrouna v době celosvětové krize. Tato doba byla provázena nezaměstnaností v důsledku krachování továren a bank,  chudobou a hladem, které se dotýkaly i rodiny, do níž se Marie narodila.

První vzpomínky Marie jsou z období mobilizace v roce 1938 a nástupu do školy. Vzpomíná na velký strach, vyhrožování Henleina i Hitlera,  na všeobecnou  tísnivou náladu ze začínající války. Z Německa již začínaly chodit zprávy o pogromech- likvidaci židů. Obec Bystřec spadala do oblasti Sudet. V této době se rodina Marie přestěhovala do jiného, o něco lepšího pronajatého domku, kde byla možnost chovat několik slepic, králíky a kozy, takže bylo zajištěno alespoň trochu živobytí.

V archivech obce Bystřec ( zdroj archiv Ústí nad Orlicí) je zmínka z roku 1939 o statečnosti místních obyvatel, kdy se konaly volby inscenované Němci. Každý občan dostal dva lístky, na jednom bylo psáno velkým písmem „Ja“( Ano) a na druhém malým písmem „Ne“. Lístkem „Ja“(Ano) měl každý občan projevit souhlas  s německou okupací, začleněním obce do Sudet a tím i do německé říše. V obci Bystřec však projevilo souhlas jen 84 občanů a 639 občanů hlasovalo záporně. Většina občanů byla připravena se odstěhovat, aby mohla bydlet v Protektorátu. Později však od toho bylo občany upuštěno a většina z nich prožila celou válku v rodné vsi. Bystřec byla jedinou českou obcí, která se tak masově vyslovila proti německému občanství a pobytu v Sudetech.

Marie vzpomíná na školní docházku, škola jí bavila, díky výbornému učiteli, který nasazoval život a děti tajně učil i české dějiny, se dal lépe zvládat i strach z řídícího, který byl tvrdý a velmi přísný Němec, jmenoval se Julius Reichsteter, ve válce udával  lidi Němcům.

Po skončení základní školy v roce 1944 přišla obsílka nařizující Marii registraci na Pracovním úřadě v Lanškrouně a Marie byla ihned nasazena do služby do Čenkovic do rodiny SA Gruppenführera  Francweissera. Nejhorší byla práce na poli, len se trhal ručně, obilí se muselo odebírat a vázat do snopů. Čtrnáctiletá Marie musela mlátit len, ten se dával na pás, kde zůstávalo semínko. Tato práce byla vysilující, stejně jako všechny ostatní práce v domácnosti, například drhnutí podlahy kartáčem do běla. Po celou službu měla velký hlad, protože jí dávali jen minimum jídla. Domů k rodičům mohla jít jen 1x za 14 dnů v neděli odpoledne. Přes les  z Čenkovic do Bystřece spěchala, aby se doma najedla a vykoupala, protože u Němců nebylo ani kde se umýt.

Díky jedné nepříjemné situaci se nakonec z této služby dostala. Spolunasazený Polák Marii jednou po práci vzal vedle do statku za dalšími pracovně nasazenými děvčaty popovídat si. Sloužil zde i jeden mladý čeledín, chvíli si popovídali všichni ve vší slušnosti, rádi za spřízněnou duši. Marie se vrátila pozdě večer a selka, u které Marie sloužila, jí hrubě spílala, že otěhotní.  Shodou náhod jí v té době přišla pozvánka na očkování, takže jí šla maminka vyzvednout a vyrazily k lékaři do Výprachtic.  Lékař, který ji měl oočkovat, udělal i prohlídku, dal prohlášení, že Marie žádného muže “ ani neviděla“ a že selku může žalovat, nicméně měl podezření na TBC a poslal ji na vyšetření do Ústí nad Orlicí. Lékař v nemocnici v Ústí nad Orlicí skutečně zjistil u MarieTBC. Bauerführer Matějka, který měl na starosti pracovní síly v obci, kvůli zjištěnému TBC a zprávě z nemocnice nechal Marii na pomoc mamince, protože tatínka měli celých 6let války na totálním nasazení v Teplicích v muniční továrně, kde pracoval spolu s polskými zajatkyněmi.  Marie vzpomíná na situaci, kdy se zajatkyně domluvily a jejich krutou Němku – dozorkyni zabily. Jedna ze zajatkyň obětovala svůj život a způsobila výbuch části pracovní haly. Tatínek Marie jezdil domů třeba jen 1x za měsíc. Marie se musela naučit všechny domácí práce, uvařit, podojit kozy, zaopatřit domácnost a maminka tak mohla jedenkrát za celou tu dobu jet za tatínkem na několik dní. Mariina maminka přijela z této návštěvy těhotná. Pořád zvracela a bylo jí fyzicky špatně. Přitom jídlo bylo na lístky, nebyly luštěniny, maso, ovoce, vitamíny a maminka byla pracovně nasazená do zemědělství k sedlákovi.

Za 9 měsíců od maminčina výletu za tatínkem, byl 10. únor 1945, na svět se hlásila sestra Hana. Byla noc, venku hodně sněhu, cesta k porodní bábě vedla přes hranice ze Sudet do Protektorátu.  Marie vzpomíná na velký strach, který zažívala jako 14letá dívka, když v noci, potmě, ve sněhu a zimě šla pro porodní bábu z Bystřece do Jablonného nad Orlicí. V domě, kde porodní bába bydlela, byl zároveň hostinec a všude kolem byli opilí Němci. Marie se velmi obávala,  že ji znásilní, zabijí. Naštěstí vše proběhlo dobře a své mamince Marie pomoc přivedla. Porod byl velmi těžký a dlouhý, ale nakonec se sestra Hana narodila zdravá. Tuto dobrou zprávu chtěla Marie poslat svému otci Františkovi do zaměstnání, ale Němec obsluhující telegram schválně zprávu pozměnil a místo dobré zprávy „dcera se narodila“ odeslal zprávu „dcera zemřela“ (místoTochtergeboren odeslal Tochtergestorben). Otec vůbec nevěděl, že jeho manželka porodila, a domníval se mylně, že zemřela  dcera Marie.  Z nucených prací utekl, aby se dostal k rodině, a do konce války byl nucen se ukrývat mezi partyzány.

Další nebezpečnou situací byl čin Mariina 15letého bratra Františka, který v roce 1944 dostal nápad utéct k partyzánům- v té době byl také na nucených pracích u sedláka v Žichlínku. V noci Němcům ukradl nějaké zbraně, ti však při přepočítávání zjistili, že jim nějaké zbraně chybí, a u Františka pod postelí chybějící pušku našli. I přes kruté mučení stále opakoval, že se chtěl jen naučit střílet. Ve chvíli, kdy by řekl pravdu, zastřelili by Němci jeho i celou jeho rodinu. Marie mu mohla 1x za 14 dní nosit kousek chleba a čistou košili, jezdila za ním do Lanškrouna do vězení, protože jejich maminka byla v té době těhotná a nebyla již takové cesty schopná, navíc krátkým návštěvám předcházelo dlouhé čekání a poslouchání nářku trápených vězňů, když musela chodit ještě nejdříve pro povolení k bratrově návštěvě. Kvůli tomu, že byl František uvězněn za krádež a ne za odboj, byl po skončení války velký problém dostat ho z vězení. Po několika pokusech se nakonec podařilo tatínkovi syna z vězení dostat.

Po válce se byla rodina nucena vystěhovat z domku v Bystřeci, protože se původní majitel chtěl opět vrátit do svého domu, a tak jim bylo přiděleno obydlí po odsunutých Němcích v Žichlínku. Krátce po válce proběhla měnová reforma, vydělané marky byly zablokované na vázaném vkladu a rodinám se přidělila jen malá částka na osobu. V tuto dobu neměli rodiče žádný příjem ani zaměstnání, ani možnost vypěstovat si něco na poli. Určité množství potravin i v poválečné době bylo na příděl na lístky, které vydával obecní úřad na osobu všem obyvatelům.  Po nějaké době jim bylo přiděleno pole, které patřilo k domu, kam se nastěhovali.

V roce 1946 musely všechny děti z rodin, které měly nějaké hospodářství, jezdit 2x týdně do zemědělské školy v Lanškrouně, což trvalo zhruba rok. Na studium Marie vzpomíná jako na hezký čas.

Po ukončení školy v roce 1947 byla Marie zaměstnaná v Tesle Lanškroun jako dělnice v předvýrobě. Při dojíždění na kole do tohoto zaměstnání se ovšem po jedné sněhové bouři a následném nachlazení opět ozvaly nemocné plíce a díky tomu se závodní lékař zasadil o přeřazení Marie na lehčí práci do kanceláře do nákupního oddělení a poté do sekretariátu do poštovního oddělení.  Zde pracovala až do vážného úrazu. Dne 4.června 1951 ji srazil opilý řidič autobusu,  kterým měla jet do zaměstnání. Následkem nehody byla zlomená pánev, zlámaná žebra a klíční kosti a vnitřní zranění.  Zdravotní následky si Marie nese po celý život. Byl zázrak, že tuto nehodu přežila, možná i díky primáři Karlu Hellmuthovi, který se ten den vrátil z politického vězení. Po válce byl pan primář uvězněn, protože jeho kolega – internista, měl údajně mít vysílačku a tento MUDr.Hellmuth o tom měl vědět. Vlastnit vysílačku, kterou mohl komunikovat se západem, byla za této komunistické doby protistátní činnost, za níž jeho kolegu ve vězení zabili. MUDr.Hellmuth byl natolik kvalitní lékař, že o něj nechtěli vlivní komunisté přijít, a z vězení si ho vyžádali zpět. Marii se tedy dostalo péče od velmi kvalifikovaného lékaře, kterému vděčí za svůj život. Následovalo mnoho operací a pobytů v nemocnicích a následná péče v lázních.

V roce 1953 ji postihla další nešťastná událost. Bratr František, který se vrátil z vojny a se kterým měla Marie velmi blízký vztah, zjistil nevěru své manželky a podvodnou činnost  své tchyně. Řekl, že odejde se svojí malou dcerou domů k rodičům a rozkrádání potravin z družstevní kuchyně rodinou své manželky nahlásí policii. Jeho švagři  ho ještě tu noc oběsili. Jelikož rodina Františkovy manželky sympatizovala s komunisty, byla provedena falešná pitva a do oficiální zprávy byla uvedena jako příčina úmrtí sebevražda. Vrazi byli alkoholici a v opilosti po hospodách vyprávěli, jak se celá událost měla, vědělo se po celé vesnici, jak to doopravdy bylo. Aby tuto situaci Marie psychicky zvládla, rozumný lékař ji předepsal na ¼ roku pobyt v Mariánských lázních, kde doléčovala poúrazové zlomeniny a zároveň se psychicky zotavovala.

V květnu 1953 proběhla další měnová reforma, pro nekomunisty v kurzu 5:1 jen do určitého obnosu a vklady do 20.000 poměrem 10:1, takže rodina Marie opět přišla o většinu úspor.

Mariin bratr František měl velkého kamaráda Jirku a právě tohoto Jirku si Marie později vzala za muže a na podzim 1955 se jim narodila jediná dcera Květoslava.

I přes svůj nelehký život a mnoho životních zkoušek je stále  Marie plná života, ochotná pomoci člověku i zvířatům v nouzi,  je a vždy byla skvělou babičkou, prababičkou, energii jí dodává práce na zahrádce, umí povzbudit, pohladit, mít potřebný nadhled a dodávat nám odvahu a mnoho lásky a pochopení. Já ji mám nesmírně ráda.

 

Marie Pospíšilová

Marie Pospíšilová se narodila 15. 8. 1930 Marii a Františkovi Vašíčkovým v Bystřeci. V době narození byla světová hospodářská krize a velký hlad a nezaměstnanost. Její o rok starší bratr František se chtěl dát za druhé světové války k partizánům, byl chycen, ale přežil. 1944 hned po škole musela na službu k němcům do Čenkovic,kde měla velmi tvrdou práci s minimem jídla a takřka žádnou možností základní hygieny. Díky zjištěné TBC mohla službu ukončit. V únoru 1945 Marie prokázala statečnost při cestě do vedlejší vesnice pro porodní bábu. 1945 stěhování z Bystřece do Žichlínku. Od roku 1947 byla zaměstnána v Tesle Lanškroun. V roce 1951 prodělala úraz s těžkými následky, následovaly operace a pobyty v nemocnici a invalidní důchod.Těžce nesla násilnou smrt bratra v roce 1953. Roku 1955 se vdala a narodila se jí narodila jediná dcera Květoslava. 1958 nástup do zaměstnání Tesla Lanškroun-plánovací mzdové oddělení. 1963 stěhování do Králik za zaměstnáním manžela ( fotograf). Marie zaměstnána na mnoha místech: spořitelna Králíky-kvůli mnoha přesčasům s malým dítětem přechod do smíšeného zboží, cukrárna zde 2 roky ,10let s manželem ve fotografii, poté zaměstnaná v drogérii, po operaci žlučníku v r 1978 domácí práce- broušení a rovnání nanukových dřívek, souběžně hlídání vnučky. Od 1986 péče o starou matku až do její smrti. Poslední 2 roky před důchodem Tesla Králíky -letování žárovkových drátků. Žije stále v Králíkách.

Galerie
zápis z kroniky obce Bystřec-poválečné stěhování r. 1945-do Žichlínka i Marie s rodinou ( Vašíčkovi) zápis z kroniky obce Bystřec-poválečné stěhování r. 1945
Marie únor 2017 Marie s Jiří před svatbou 1954
Marie - lázně 1952 Marie s dcerou Květoslavou, rok 1958
rodiče pamětnice- Marie a František Vašíčkovi svatební Marie a Jiří Pospíšilovi 1955
Marie s milovaným bratrem Františkem