Horníkem i muklem, Vértešiho život byl plný zvratů

Jozef Vérteši se narodil 20. ledna 1935 v prvorepublikové Bratislavě. Matka Helena trpěla chronickou nemocí a otec Ludovit byl obchodním cestujícím, přičemž později padl při osvobozování Stalingradu. Jozefovo rané dětství tím bylo poznamenáno, otce nepoznal a kvůli chudobě nemohl vyrůstat ani se svou matkou a jejím druhem. Z kojeneckého ústavu putoval do dětských domovů a střídavě byl v péči pěstounských rodin.  „Všechny informace o svém dětství a o mých rodičích jsem získal až zpětně od známých a většinou až tak z páté ruky,“ vysvětluje pamětník.

Sám byl nejmladší ze čtyř sourozenců, sestra Helena se poměrně brzy osamostatnila, s bratry Arpádem a Lájošem se však jeho osud proplétal ještě dlouho. V období druhé světové války nemohl navštěvovat školu, ty byly zavřené, u své pěstounské rodiny se tak věnoval pasení dobytka. „Ke konci války přibývaly nálety a my jsme vždy běželi do polí, kde jsme si lehli do lánů konopí, kukuřice a brambor a čekali. Kopali jsme také bunkry pod stohy slámy, kde jsme se plánovali v případě nutnosti schovat, nikdy jsme je ale nepoužili. Později jsem si uvědomil, že to byla hloupost. Kdyby stoh zasáhla bomba, začal by hořet a my bychom uhořeli,“ vzpomíná Vérteši.

S koncem války se pojí i další pamětníkova vzpomínka. „Jednou večer se ozvalo zabušení na dveře našeho skromného příbytku a někdo se německy dožadoval, abychom ho pustili dovnitř. My jsme se neozývali, během pár minut ale bylo slyšet ruštinu a pak i samopal. První linie Rusů střílela Němce, občas některé jako zajatce odvedli. Hledali pak Němce po celé vesnici, byli si jistí, že tam jsou. U nás byli dva dezertéři z fronty, které přivedl jeden ze synů mojí pěstounky. Ti měli nahnáno, že je zastřelí. Přemýšleli jsme, co s nimi. Nakonec se schovali pod postel, dva vedle sebe. Nevím, jestli ten Rus to dělal schválně nebo se bál, ale když samopalem šmátral pod postelí, tak na ně musel natrefit. Nic ale nenašel a odešel,“ popisuje pamětník. Tehdy si ruští vojáci udělali své velitelství, noclehárnu a odvšivárnu přímo u nich doma, Jozef spal ale pořád ve své bedně se zrním, tu mu nechali.

Po válce žil Jozef poměrně spokojený život u svých pěstounů, zakrátko ale přišel další zvrat. Jeho bratr Arpád pro něj přišel a od pěstounů ho odvedl zpět k biologické matce. „Arpád byl lajdák, sám utekl od svých pěstounů a toulal se po světě. Domluvil se pak s naší matkou, že mě přivede zpět domů. V podstatě mě ale vytrhl z blahobytu a přivedl do chudoby,“ vzpomíná Jozef.

Útěk v bratrově doprovodu byl pečlivě naplánovaný, klukům s ním dokonce pomáhala Arpádova pěstounka. Jozef si ráno při odchodu na pastvu sbalil teplé oblečení a odpoledne, když šel pastýř s krávou do sousední vesnice, utekli. Cestu neměli snadnou, ve vesnici nasedli na vlak, ale museli nejprve přejet hranici do Maďarska a pak se vrátit na Slovensko. Dobytčákem dojeli do Vácu, odtud se ale dostali dál jen díky ochotě jednoho ze strojvedoucích. „Souhlasil, že  nás odveze do Rece, ale jedině, když se zahrabeme do uhlí a nedáme o sobě při přejezdu hranice vědět. To se povedlo,“ říká Vérteši.

V západoslovenské Reci začal chodit do slovenské školy, slovensky ale neuměl ani slovo. Přesto si vzpomíná, že za pozdní příchody děti učitelé trestali ranami kladivem do rukou. Nemoc Jozefovy matky byla čím dál horší a tak rodina chovala prase, jehož maso mělo matce pomoci. Protože ale neměli peníze na léky, museli prase prodat. Posledním zoufalým krokem mělo být přestěhování do Frývaldova (dnešní Jeseník), kde tou dobou žily Heleniny sestry. „Uspořádali jsme dražbu všech našich věcí, prodali jsme ale jen židle, takže na jízdenky jsme peníze nezískali. Mezitím ale maminka stejně umřela,“ vzpomíná na na jedny z nejtěžších chvil svého života pamětník.

Původně měl zůstat u nevlastního otce, na vlastní žádost se však vydal se sestrou Helenou a bratrem Arpádem za příbuznými do Frývaldova. Jako jedenáctiletý však byl při hledání zaměstnání svých sourozenců spíše na obtíž. Nakonec byli oba bratři zaměstnáni u lesníka Svobody a Jozef dokonce na krátko chodil do české školy, jakkoliv na něm nezanechala žádný vliv. Po určité době museli bratři kvůli neshodám se Svobodou odejít a na krátko je zaměstnal „kulak“ Bubeník, u kterého pomáhali na statku. Jozef tam ale po vzoru svého bratra začal lajdačit – chodil načerno do kina, při převážení mléka zapřáhl psa a za ukradená vajíčka si nechával servírovat zmrzlinu. „Pak přišel někdo z Červeného kříže a nařídil, že už lajdačím moc a musím do dětského domova. Nechtěl jsem, ale nakonec mě tam lstí dostali,“ vysvětluje Jozef.

V dětském domově ve Vítkově byl spolu s dalšími dětmi prvním chovancem a byl poslán do čtvrté třídy místní školy, ačkoliv stále neuměl pořádně česky. To se časem konečně naučil, ačkoliv bez základů nejen jazyka se v učivu těžko pokračuje a už vůbec člověka nemůže bavit. Do další třídy prošel jenom díky vychovatelce, která si ho oblíbila a zařídila u učitelů, že nepropadl. V šesté třídě se na scéně objevil kamarád Karel, který měl pro další směřování Jozefova života velký význam. „Přijeli k nám verbovat hornické učně a Karlovi to učarovalo. Já jsem nechtěl, ale Karel mě nakonec přemluvil a odjeli jsme tedy do Ostravy do učení za horníky,“ říká Vérteši.

Po dvou měsících na povrchu začal fárat, podle vlastních slov byl ale v rubáni naprosto nešťastný. Přestože nesplňoval věkové podmínky, využil nabídky a místo dvouletého učení na horníka se nechal vyučit rubačem za pouhého půl roku. Smlouva u dolů mu skončila v roce 1954 a v tu dobu se jako na zavolanou objevil bratr Arpád, který ho odvezl k sestře Heleně, která tou dobou už bydlela se svou rodinou v Jablonci. Tam našel Jozef práci nejprve ve firmě Elektropraga a později ve firmě Plastimat, kde prováděl expedici plastových výrobků. Se sestrou se o něco později nepohodl a našel si svůj podnájem. „Za patnáct korun jsem bydlel v malé, smrduté a špinavé komůrce, ze které mi bylo neustále na zvracení. Nevydržel jsem tam ale dlouho,“ popisuje pamětník.

V roce 1955 mu totiž přišel povolávací rozkaz na vojnu. Nastoupil tedy do vlaku a odjel do neznáma. Jaké překvapení však zažil, když z vlaku vystoupil v severomoravské Orlové a jakýsi voják jim oznámil: „Vítáme vás ve vašem novém pracovišti, po výcviku budete pracovat na karvinských šachtách.“

Tak byl Jozef rád, že se dostal z dolů a nyní ho to čekalo znovu. Ve skupině vojínů určených k rubání uhlí byli jednak režimu nepohodlní občané, ale také ti, kteří byli vyučení horníci. I na šachtě si však dokázal Jozef získat určité výhody svou drzostí. Vydával se například za negramotu a učil se tak znovu číst a psát a jak sám říká, předstírat že člověk neumí číst a psát je ještě horší než to skutečně neumět.

Při svém pobytu na vojně byl součástí technických praporů, tzv. TP. Díky své předchozí zkušenosti s kombajny se dokonce stal prvním pomocníkem důlních kombajnérů. Opět to ale nemělo trvat dlouho. Při jednom z podnikových zájezdů se s kolegy opili, rozbili cenný inventář hotelu a natropili i další škody. Výsledkem pro Jozefa bylo předvedení před prokurátora a odsouzení ke třem měsícům civilního vězení. Při výkonu trestu se pak podílel na budování Ostravy-Poruby.

Po propuštění z vězení i z vojny se vrátil k sestře do Jablonce, kde ho opět zaměstnali v Plastimatu, i když jen jako skladníka. Kriminální období ale ještě neskončilo. „Bratr se setrou se zapletli do vykrádačky sokolovny a já, ačkoliv jsem se na tom nepodílel, jsem dostal šest týdnů kriminálu za to, že jsem o tom věděl,“ vzpomíná trpce Vérteši.

Na podzim téhož roku obdržel opět povolávací rozkaz, zbývalo mu totiž dosloužit tři měsíce z povinné vojenské služby. Tentokrát ale narukoval do Plzně k bojovému útvaru ženistů. Když se vrátil domů, objevil tam jen zapečetěný byt a kufr se svými věcmi u sousedů. V tuto chvíli se však na scéně objevil druhý bratr Lájoš. V dopise ho pozval k sobě do Svitu pod Tatrami, kde prý může bydlet a práci tam také najde.

Ve Svitu pod Tatrami začal Jozef pracovat jako podnikový hasič v Tatrasvitu a ačkoliv patřil mezi ty nejlepší a vyhrával s kolegy hasičské soutěže, příliš si tam nevydělal. Při práci tak ještě chodil po brigádách. Tom mohl být také jeden z důvodů, proč se nakonec nechal (opět) přesvědčit svými kamarády a odjel s nimi zpět do Ostravy, kde vstoupil do učení, jehož výsledkem mělo být zaměstnání ve Východoslovenských železárnách a skvělé platové podmínky. Nic takového se nekonalo, pamětník pracoval nejprve ve Vítkovicích a posléze v Nové huti. V Ostravě však poznal svou první manželku Annu. Ta pracovala v cukrárně a posléze v kartonářce, už tehdy ale měla podlomené zdraví. V roce 1960 nicméně měli svatbu.

Rok společně novomanželé bydleli ve Vratimově u Anniných rodičů, pak dostal Jozef byt v nedalekém Havířově. V roce 1964 však manželka podlehla nemoci. „Měla už z dětství zánět ledvin a přidala se k tomu ještě leukémie. Nevěřil jsem, že to nejde vyléčit a dokonce jsem napsal dopis prezidentovi. Všechna čest, přišla mi odpověď i s letenkou do Prahy, abych mohl ženu odvézt do Thomayerovy nemocnice. Byla tam dva měsíce, ale už jí nebylo pomoci,“ vzpomíná na další úmrtí nejbližší osoby Vérteši.

Jako vdovec se vrátil do Havířova a o rok později získal v Nové huti poukaz na ozdravný pobyt do Luhačovických lázní. Tam při rozlučkové tancovačce poznal Zdenu Matúšovou, které dal lístek se svou adresou a s tím, že mu může někdy napsat. „A ona opravdu napsala. Po nějaké době za mnou dokonce přijela a pak se ke mně i nastěhovala. No a v roce 1968 jsme měli svatbu,“ líčí pamětník seznámení se svou současnou manželkou a babičkou šesti vnoučat.

V následujících letech se postupně Jozefovi a Zdeně narodili dcery Kateřina a Renáta a syn Peter. V sedmdesátých letech ještě Jozef uvažoval o emigraci a zapsal se tak do podnikového kurzu němčiny, ten mu však nakonec pomohl úplně jinak. Díky známosti spolužačky z tohoto kurzu získal pozici v hutních montážích a v následujících letech tak objížděl republiku a svařoval na montážích.

 

Jozef Vérteši

Jozef Vérteši se narodil 20. ledna 1935 v Bratislavě. Dětství prožil střídavě v dětských domovech a u pěstounských rodin. Od jedenácti let žil v severomoravském Frývaldově (dnešní Jeseník) a Vítkově a v šestnácti odjel do Ostravy jako hornický učeň. V roce 1954 se odstěhoval za sestrou do Jablonce, kde pracoval ve firmě Plastimat. Ve dvaceti letech byl odveden na vojnu, kde jako součást technického praporu musel opět fárat. Po nedobrovolném pobytu za mřížemi a krátkém návratu domů si musel odsloužit poslední tři měsíce u ženistů v Plzni. V roce 1958 odjel za bratrem do Svitu pod Tatrami, kde pracoval nějakou dobu jako hasič. O rok později se vrátil do Ostravy, kde nastoupil do Nové huti a kde také poznal svou první ženu. Ta ovšem v roce 1964 zemřela na leukémii. O dva roky pozdě poznal svou druhou manželku, se kterou se oženil v roce 1968. Usadili se v Havířově a Jozef v sedmdesátých a osmdesátých letech objížděl republiku jako svářeč hutních montáží.

Galerie
Jozef Vérteši, Havířov, 2017 Manželka Anna, Jozef Vérteši a sestra manželky, Vratimov, rok 1961
Svatba Jozefa Vértešiho s první manželkou Annou, rok 1960 Jozef Vérteši jako zaměstnanec mostáren Vítkovice, rok 1959
Vítězové požárnické soutěže Podtatranská prúdnice, Svit pod Tatrami, rok 1958 Nejlepší požárníci v soutěži družstev, Jozef Vérteši označen šipkou, Svit pod Tatrami, rok 1958
Jozef Vérteši (pátý zleva) při stavbě dřevěného mostu v Plzni, rok 1957 Jozef Vérteši při závěrečném vojenském cvičení, říjen 1957
Bažant Jozef Vérteši při narukování na vojnu, Karviná-Sovinec, rok 1955 Hornický učeň Jozef Vérteši, Ostrava, rok 1951
Jozef Vérteši (zcela vlevo) při pracech v dětském domově ve Vítkově, rok 1950 Kamarádi Karel Chovaneček a Tomáš Koňařík s Jozefem Vértešim (zleva), dětský domov, rok 1950
Jozef Vérteši a jeho bratr Arpád (zleva), rok 1940