S pytlíkem hraček do krytu

Petr Vysoký se narodil 11. 9. 1939 v Praze, deset dní po začátku druhé světové války. Podle jeho názoru byl život při druhé světové válce podstatně jednodušší, než život těsně po ní. Od začátku války jezdila rodina často  do Mokropes, kde měla nově postavenou chatu a kde bylo bezpečněji. Tam k nim jezdíval Ing. Teplý, který byl původně v armádě. Vozíval s sebou také kufr, který, jak pan Vysoký později zjistil, obsahoval vysílačku, patřící odbojové organizaci Obrana národa. Jednou ale pan Teplý zmizel, byl zatčen, když jel z Mokropes a zbytek války strávil ve vězení. Kdyby prozradil, kdo ho ukrýval, měla by z toho celá rodina obrovské problémy. Rodiče pana Vysokého se vždy děsili, když slyšeli dupání vojenských bot před domem, ale pan Teplý je neprozradil a dopadlo to dobře.

Pan Vysoký však válku prožíval nejsilněji později, když přišly nálety na Prahu. Vždy, když se ozvalo německé hlášení, že jsou letadla např. v prostoru Ober Donau (Horní tok Dunaje) a blíží se k Praze, utíkal s pytlíkem hraček do krytu. Z těchto hlášení pochytil, že kilometr se německy řekne „kilométa“ a nadšeně to vyprávěl rodičům. Jednou však přišel onen nálet, kdy si bombardovací jednotka, kvůli navigační chybě, spletla Prahu s Drážďany. Většina bomb spadla kolem Karlova náměstí a dokonce i dům Vysokých, který byl asi kilometr daleko, při bombardování nadskakoval. Po náletu se chodili dívat na mohutné krátery, které vznikly po bombách a na pyrotechniky, kteří kolem nich chodili.

V Mokropsech nálety nehrozily. Děti tam chodívaly sbírat staniolové proužky. Ty shazovala letadla, aby nebyla vidět na radarech. V únoru nad Mokropsy přeletěla obrovská spousta letadel, která mířila na Drážďany. Pan Vysoký vzpomíná, jak i přes 200 kilometrů, které je dělily, slyšeli vzdálené dunění a v noci byla celá severní obloha zbarvená do ruda. O několik let později dokonce chodil po horách s jedním svým kamarádem Němcem, který útok na Drážďany přežil díky tomu, že s ním (s ročním miminkem) jeho maminka vlezla do jezírka v parku. V Mokropsech zažívali nálety amerických stíhaček Mustang P51, nejskvělejších stíhaček druhé světové války, které ve dvojicích, nebo samy, ničily lokomotivy od vlaků na trati. Podle slov pana Vysokého měli tolik slušnosti, že pokud to byl osobní vlak, tak nejdříve jednou přelétli nad ním, aby dali civilistům možnost utéct z vlaku a zalehnout do polí, a teprve potom lokomotivu rozstříleli. Jednou takhle zaútočili na vlak na nádraží v Mokropsech. Tatínek přemlouval malého Petra, aby se s ním šel podívat na nádraží, ale on se příliš bál, a tak se díval jen z bezpečí střechy chaty. Z lokomotivy unikala oblaka páry a tatínek po návratu říkal, že byly prostřílené i koleje.

V květnu 1945 válka skončila a jeho tatínek šel ještě s dalšími lidmi převzít skladiště zbraní v Černošicích. Němečtí vojáci ale prohlásili, že civilistům se jen tak nevzdají, a tak se s nimi tatínek musel chvíli německy dohadovat (uměl velmi dobře německy, protože pocházel z Kašperských Hor na Šumavě), až nakonec uznali, že už se za Německo bít nebudou a odešli. Chvíli před revolucí také partyzáni vyhodili do povětří ložisko železničního mostu, který poté chodili opravovat ruští zajatci. Když byli osvobozeni sovětskou armádou, jejíž část tábořila na místě dnešního fotbalového hřiště, byla všude v Mokropsech spousta vojáků.  Jednou, když si hráli u řeky, našli vojáka v bezvědomí. Běželi domů a křičeli: „Tam je nějakej mrtvej voják!“. Rodiče se na něj ihned šli podívat a zjistili, že se jen opil do bezvědomí a tak zavolali důstojníka, který mu sebral pistoli a s lístečkem ho nechal ležet. Rusové si brali náramkové hodinky jako válečnou kořist. Jednou k Vysokým domů přišla ruská hlídka, aby zjistila, jestli nemají v domě zbraně a tak maminka pověsila své hodinky na parohy, které kdysi dávno ulovil pradědeček a jako trofej je vystavil na stěně. Hlídka si hodinek nevšimla a tak je maminka zachránila. Rusové si s oblibou navlékali všechny hodinky, které „ulovili“ na ruku a často se stávalo, že byli viděni vojáci, kteří měli od zápěstí až po loket jen náramkové hodinky.

Pan Vysoký má také krásné vzpomínky na Šumavu. Jeho tatínek mu o ní hodně vyprávěl, protože tam vyrůstal. Poprvé se pan Vysoký dostal na Šumavu až v roce 1946.  Přijel tehdy na Šumavu na prázdniny a byly to nejkrásnější prázdniny v jeho životě. Koupali se v řece, obdivovali skautský tábor a hráli si. Jednou šel s babičkou pěšky ze Sušice do Kašperských hor a cestou měl velkou žízeň. Babička ho zavedla k léčivému prameni, ze kterého se konečně mohl napít. Malý Petr se také moc chtěl podívat na šumavskou slať. Jeho tatínek ho tedy jednou vzal motocyklem k rašeliništi u Zhůří. Vypadalo to, že bude pršet a tak tatínek zaťukal na dveře u jednoho německého sedláka a po jeho svolení si motocykl nechal u něj ve stodole. Když se vrátili z rašeliniště, měl malý Petřík hlad a tak se tatínek zeptal statkářovy manželky, jestli by jim nemohla dát kousek chleba. Odpověděla, že zrovna upekla chleba a udělala máslo a tak jim krajíc ukrojila. Pan Vysoký říká, že to byl nejlepší chleba, co kdy v životě jedl.

Kašperské hory osvobozovala americká armáda, kterou tam sice pan Vysoký nezažil, ale doslechl se, že stejně jako ruská armáda toužila po hodinkách, brali si Američané kukačkové hodiny. Ve vesnici Zhůří zbyla ještě malá skupinka Hitlerjugend, která se starostou nenechala přemluvit, aby nedělala výpadky proti americké armádě. Jednou ukradla americký džíp a američtí vojáci v domnění, že stojí před svými, nechráněně došli k džípu. Po chvilce už leželi provrtaní kulkami na zemi. Na tom místě mají až dodnes pomníček.

Stýc Petra Vysokého žil na Šumavě. Nastoupil do elektrárny, ve které měl jeden zaměstnanec pistoli proti Werwolfům (německým partyzánům). Jednou ji v pracovní době čistil a zapomněl v ní náboj. Strýc stál zrovna před ním a tak mu náboj prostřelil břicho. Přijela pro něj záchranná služba. Nevypadalo to moc nadějně a tak říkal, že by chtěl být pohřben u kostela Svaté Anny. Naštěstí byl v Sušici jeden vynikající chirurg, který ho zachránil, i když mu musel odebrat polovinu žaludku.

Po válce se život začal pomalu vracet k normálu. Malý Petr začal druhý školní rok v pražské škole, první třídu absolvoval v Mokropsích.  Začal chodit do Sokola a poté do Skauta. V roce 1948 ale přišli na svou poslední schůzku, kde jim vedoucí oznámil, že byl skaut zrušen. Po základní (tehdy obecné a měšťanské) škole se dostal na gymnázium s rozšířeným vyučováním ruského jazyka. Na této škole to ale vůbec nebylo lehké, protože měli sedm hodin ruštiny týdně. První pololetí tedy začalo čtyřkou z ruštiny. Učitelé na škole byli ruští běženci.  Jednou z nich byla ruská šlechtična, která měla velmi osobitou češtinu, do které občas míchala i výrazy, které pochytila od studentů.

Po gymnáziu vystudoval Petr Vysoký Eletrotechnickou fakultu ČVUT. Vojenskou službu absolvoval na Slovensku, v Liptovském Mikuláši. Má na to prý ty nejlepší vzpomínky, protože byl blízko svých oblíbených hor. Po vojně nastoupil do práce na Akademii věd. Po čtyřech letech se jako asistent vrátil na Elektrotechnickou fakultu ČVUT, na které poté pracoval skoro celý aktivní život. Chvíli před penzí přešel na Dopravní fakultu.
Na Elektrotechnické fakultě měl kolegu, který choval slepice. Vždycky si do práce bral plechovku od barvy a do ní si nechával dávat zbytky pro ona zvířata. Jednou šel i s tou plechovkou v batohu na demonstraci (17. listopadu 1989) a když ho policisté praštili pendrekem přes záda, trefili zrovna onu osudnou plechovku. Nádoba vydala obrovskou ránu, ze které byli všichni policisté tak zmatení, že mohl v klidu utéct. Na tento den má pan Vysoký ale i další vzpomínky. Zrovna o tomto víkendu organizovali s kamarády orientační běh pražských horolezců v Lužických horách. S tehdy desetiletou dcerou Helenkou připravovali  část nočního orientačního závodu a rozmisťovali kontroly po lese. Byl krásný podzimní den, svítilo slunce a oni celý den chodili. Postupně se zešeřilo, Helenku začaly bolet nohy a ještě k tomu zabloudili. Naštěstí nakonec vše dobře dopadlo, kontroly stihli rozmístit a dorazit včas ke startu, ještě než závod začal. V noci se severní obloha zbarvila do ruda. „To musí bejt požár v Polsku.“ říkali si. Pak se ale ukázalo, že to byla mimořádná polární záře. Další den měl pan Vysoký běžet denní část orientačního závodu se svým kamarádem Josefem Vavrouškem, pozdějším ministrem životního prostředí ve federální vládě. Večer před během se ukládali v místním hostinci ke spánku. Jak postupně přijížděli další účastníci, zjistili, že se v Praze něco děje. Tenkrát nebyly mobilní telefony a tak tam nemohli zavolat, aby zjistili situaci. Kamarád nakonec řekl, že zítra na běh nepůjde, že musí zpět do Prahy. Pan Vavroušek tedy odjel, ale pan Vysoký zůstal a zúčastnil se závodu. Když přijel domů, dozvěděl se, co se tehdy v pátek 17. 11. stalo na Albertově. V pondělí ráno už se konaly studentské akce na jednotlivých fakultách. Tak se šli s kolegy podívat do Dejvic, kde sídlil zbytek jejich fakulty. Bylo tam opravdu živo, řečnilo se v posluchárnách, a tak si něco z projevů vyslechli a šli zpátky. Večer vyšel z Dejvic velký průvod studentů až na Staroměstské náměstí, kde se setkal se studenty z Albertova a ze Žižkova a poté následovaly proslovy. Pan Vysoký se tam byl s kolegy podívat a další den to v práci probírali. Najednou tam přiběhl udýchaný pan Vavroušek a říkal: „Kluci, nedokázali byste ozvučit Václavák?“. Pan Vysoký mu ale odvětil tím, že na to by potřebovali kilowattové výkony a oni mají k dispozici jen pár zesilovačů o výkonu pár desítek wattů. Poté jeden kolega navrhl, že by mohli zkusit spojit pár megafonů dohromady, což by mohlo fungovat. Pan Vavroušek na to odpověděl: „Zkuste cokoliv udělat, strašně by to pomohlo, bude tam mluvit Havel.“ Nakonec všechno vyšlo a tak mohli slavit úspěch.  Začala doba plná naděje, ale zde naše vyprávění končí.

Příběhy 20. století
Otázky: Barbora Žárská
Odpovědi: Petr Vysoký
Datum: 12. 2. 2017

 

Petr Vysoký

Petr Vysoký se narodil 11. 9. 1939 v Praze. Během 2. světové války se jeho rodina uchýlila na chatu v Mokropsech, kde se cítila bezpečněji než v Praze, ohrožované nálety. Otec Petra Vysokého - Ing. Václav Vysoký - pocházel ze Šumavy, z Kašperských Hor. V Praze pracoval jako učitel na reálné škole. Matka, Růžena, rozená Cermanová, z Hořic v Podkrkonoší, byla sociální pracovnicí Magistrátu Hl.města Prahy a často vzpomínala na své nadřízené - Dr. Miladu Horákovou a Dr.Petra Zenkla. Petr Vysoký chodil v Praze na základní školu Hanusova v Praze 4. Po základní škole absolvoval tzv. Ruské gymnázium. Dále vystudoval ČVUT, obor slaboproudá elektrotechnika. Po vysoké škole šel na vojnu do Liptovského Mikuláše. Rád na to vzpomíná, protože měl odtud blízko do hor. Jako horolezec z HO VŠ Slavia, se totiž každou volnou chvíli snažil strávit ve skalách či na horách. Po absolvování základní vojenské služby začal pracovat v Akademii věd. Za několik let změnil své pracovní působiště na Elektrotechnickou fakultu ČVUT, kde nakonec setrval téměř celou dobu svého "pracovního" života. Věnoval se zde oboru Technická kybernetika, biomedicínské inženýrství a fuzzy logika. Posledních několik let své profesní kariéry učil na dopravní fakultě ČVUT, kde vykonával také funkci proděkana pro studijní záležitosti. Manželka Jana pracovala neuvěřitelných 50 let jako technická redaktorka v nakladatelství Mladá fronta. Mají dcery Janu, provdanou Žárskou, narozenou v roce 1974 a Helenu, narozenou roku 1979.

Galerie
Na vycházce okolo Hořic v Podkrkonoší Petr Vysoký na procházce s maminkou - u Hořic v Podkrkonoší. Takové krásné panáky ze sena už dnes neuvidíme.
Petr Vysoký se svým otcem Václavem Vysokým na cestě z Hořic v Podkrkonoší do Vřesovic V Hořicích v Podkronoší s dědečkem Františkem a babičkou Růženou Cermanovými
Dědeček Petra Vysokého, legionář František Cerman, pes Jork a malý Petr Vysoký,  fotografováno na dvoře pekařství F.Cermana v Hořicích v Podkrkonoší Petr Vysoký se svojí matkou Růženou, sociální pracovnicí Magistrátu hl.m. Prahy na chatě v Mokropsích u Prahy. Chata byla postavena v roce 1939.
Malý Petr natírá (vodou) pumpu na chatě v Mokropsích. Obrázek Peltonovy trubíny, který visel v kabinetě Václava Vysokého, otce Petra Vysokého, a který malého Petra tak fascinoval, že proto chtěl studovat elektrotechniku.
Chata v Mokropsech vyžaduje stálou péči... Petr Vysoký v roce 2017 při návštěvě lužního mlýna v Cerekvici nad Bystřicí, kde se narodila jeho matka