Když je láska k režimu silnější než láska k vlastní rodině

V dnešní době nám narození se do bilingvní rodiny může připadat jako veliké plus (nenásilnou formou se učíme dva mateřské jazyky, máme příbuzné v cizině apod.). Bohužel, paní Eliška Švecová takové štěstí neměla, a ačkoliv se narodila do česko-německé rodiny, zažila si již jako malé děvčátko věci, které si jen málokdo z nás dokáže představit.

24. listopadu roku 1933 se v Hranicích na Moravě narodilo české ženě a původem německému vojákovi (narozenému též v Československu) malé děvčátko. Holčička dostala jméno Eliška Lesingerová.

Roky plynuly, dívka rostla jako z vody a situace v Evropě se začala s příchodem nacistického režimu měnit. Adolf Hitler v této době přicházel k moci a Eliščin otec jakožto pravověrný Němec byl milovníkem Adolfa Hitlera. Nebylo mu tudíž po chuti, že jeho dcera není čisté rasy. Otázka čisté rasy  ve zmiňované době připadala mnohým Němcům klíčová a někdy důležitější než cokoliv jiného. A tak si jednoho dne pro malou Elišku přišli do školy dva němečtí důstojníci v naleštěných holínkách, popadli nebohé děvčátko a odvlekli neznámo kam.  Půl roku ji maminka hledala, až se ji podařilo nalézt v dětském domově (Kinderheimu) v Uherském Hradišti, kam ji nechal přemístit otec a kde měla být převychována na čistokrevnou Němku.

V domově žily jak děti ze smíšených manželství, tak děti českých rodičů, kteří si mysleli, že pokud budou jejich děti umístěny do podobných ústavů, bude jim věnována větší a lepší péče a budou mít lepší vyhlídky do budoucího života.

Dětské domovy, jež sloužily k převýchově na čistou rasu, nebyly žádnou pohádkou. V domovech bylo zcela zakázáno mluvit česky, komunikace probíhala pouze v němčině. Mnoho dětí však německy vůbec neumělo, a dorozumívání pro ně bylo obtížné. Když vychovatelky slyšely promluvit někoho česky, byl potrestán bitím (pohlavky, facky). Eliška však měla to štěstí, že rodiče jejího vlastního otce mluvili doma německy. U nich trávila poměrně dost času, protože ti se v Německu kolem roku 1934 neměli špatně.  Proto ji tam maminka posílala, aby dívka nestrádala. Z tohoto důvodu uměla už jako dítě alespoň trochu Německy.

Jídlo v domově bylo na příděl a nejčastěji byla podávána vločková polévka, vločková kaše a podobná jídla nenáročná na suroviny. Hlad děti neměly, nicméně žít v takovém ústavu nebylo jednoduché. Stesk po domově, tvrdý režim a další faktory měly neblahý vliv na křehkou dětskou  psychiku. Panovala zde tvrdá výchova – ve 4:30 byl budíček, pak studená sprcha, rozcvička a společná snídaně.

Poté následoval odchod do školy. Po vyučování kráčely děti seřazeně zpět do dětského domova, kde si musely vyndat sešity, napsat si úkoly, naučit se a teprve potom si mohly hrát v herně, např. Člověče nezlob se. Na jaře a v létě bylo dětem dovoleno obhospodařovat na velké zahradě záhonky.

V domově žilo asi 45 dětí všechny okolo 6 let věku. Spaly ve velkých ložnicích na dřevěných postelích, přikryty dekami upředenými z kopřiv, škrábajícími a pro děti naprosto nevhodnými.

O děti pečovalo v ústavu více lidí. Byla zde vedoucí ústavu, která se jmenovala Elza a děti ji musely oslovovat „maminka“ (Heimmmutti). Ta byla ze všech vedoucích nejpřísnější. Našli se zde však i vychovatelky a zaměstnanci, kteří měli s dětmi soucit, viděli v nich malá nevinná stvoření, nikoliv někoho, koho mají převychovat. Například jedna hodná vychovatelka, jež přijela z vybombardovaného Hamburku jenom v županu, protože o všechny ostatní věci přišla, uměla trochu česky a s dítky si hrála hry nebo jim četla pohádky bratří Grimmů.

V německé škole, do které musely všechny děti chodit, měly hodného třídního učitele, jenž s nimi mluvil i česky, když něčemu nerozuměly.

V internátě pracoval jako kuchař pan Rýgl. Pan Rýgl byl Čech a choval se k dětem moc hezky. Snažil se, aby se všechny najedly, ačkoliv příděl surovin, který dostával, byl bídný. Když děti dostaly nějaké jídlo od rodičů, dělily se s ostatními.

Jednou za tři týdny, pokud měla Elza dobrou náladu, směly malí svěřenci odjet od soboty do neděle domů za rodiči na návštěvu. Pokud se někdo z návštěvy včas nevrátil, byl trestán. Díky návštěvám u příbuzných nezapomněla Eliška český jazyk, protože si hodně četla české knížky. Číst se naučila záhy, již v pěti letech, a dokonce předčítala knihy i svým sestřenicím Otylce a Janičce. Nadto byla Elišky maminka totálně nasazená jako švadlena a činnost vykonávala ve stejném ústavu, do kterého byla umístěna i její dcerka. Eliška k ní tajně utíkala do prvního poschodí. Nesměl ji ale nikdo chytit. Kdyby se to stalo, hrozil by jí trest v podobě výprasku nebo zavření na samotku.

Okolo roku 1942, v době bombardování Německa, se do ústavu dostaly děti z německých oblastí. Hovořily pouze německy a neměly dobrý charakter, chovaly se k českým dětem nadřazeně. Německé děti byly „něco víc“ a české „nic“.

V těchto těžkých časech, kdy se zemi nedostávalo uhlí, a byly tak vyhlášeny uhelné prázdniny (Kohlferien), musely děti odjet domů. V této době uhelných prázdnin neminula Elišku spalničková epidemie, při které tenkrát málem přišla o zrak. Maminka s ní proto jezdila do Olomouce na oční kliniku, kde si i tři týdny poležela. Tam se o ní staraly hodné německé jeptišky.

Ke konci války se dětský domov zavíral a děti měly být poslány domů k rodičům. Jakmile se Eliška dozvěděla, že půjde nadobro domů k mamince, přiběhla do společenské místnosti a začala česky vykřikovat: „Panečku, děcka, děcka, já jdu domů, já půjdu k mamince!“ Následoval výprask a pár facek od hlavní vychovatelky. Ale Elišce to bylo jedno, měla hlavně radost, že se nadobro dostane domů.

Když skončila válka, vrátila se Eliška k rodičům. Elišky vlastní otec požádal o rozvod, neboť maminka nechtěla podepsat přihlášku k německé národnosti. Maminka se po rozvodu znovu provdala, tentokrát za nadporučíka Československé armády. Ten musel požádat o svolení k sňatku Ministerstvo obrany. Eliščin otčím byl dobrý člověk a děvčátko si ho ihned zamilovalo. Kvůli jeho práci se ale celá rodina často stěhovala a nějaký čas žili společně i v Praze.

Návrat do české školy nebyl pro Elišku jednoduchý. Holčička uměla česky číst, nikoliv psát. Učitelka v české škole byla nemilosrdná a děvčátku se za jeho písemné patvary smála. Nicméně se vše Eliška rychle doučila.

Vlastního otce viděla naposledy jako sedmiletá na soudním jednání, při kterém se rozhodovalo, komu bude Eliška svěřena do péče. Jeho německá rodina chtěla, aby se vrátila „domů“ do německého prostředí.  Její vlastní otec narukoval k německé armádě. Během války byl raněn a na následky zranění zemřel. Po válce nechali němečtí příbuzní Elišku hledat Mezinárodním červeným křížem a na základě jejich žádosti dostala povolení podívat se za nimi do Německa i v období komunistického Československa. Vše pro ni bylo cizí a otcův hrob jako by byl hrobem neznámého člověka.

Po základní škole nastoupila Eliška roku 1952 do internátu a začala studovat v Českých Budějovicích obor zdravotní sestra. Před nástupem na střední musela dělat rozdílové zkoušky, aby se ověřilo, že školu zvládne. Studium Elišku velice bavilo, a i následně během výkonu práce se dále ve svém oboru vzdělávala. Ihned po škole začala pracovat jako zdravotní sestra v nemocnici v Českých Budějovicích a po celý život dále pomáhala lidem. Možná ji k tomu vedly prožitky z dětství, kdy podporovala ostatní děti, a díky tomu měla blízko k lidem a chtěla být nápomocná i nadále.

Na německý jazyk a Němce Eliška i přes všechny zážitky nezanevřela a němčinu ve svém životě hojně využívá i doposud. Sama má mnoho německy mluvících přátel.

Příběh paní Švecové je velice inspirativní, protože neměla krásné dětství, ale přesto se nenechala zlomit a po celý svůj život se věnovala pomoci ostatním lidem. Během rozhovorů nikdy neprojevila sebelítost a vždy zdůrazňovala, že pamětníků s podobnými příběhy je nespočitatelně.

 

Eliška Švecová

"Paní Eliška Švecová se narodila 24. listopadu 1933 v Hranicích na Moravě do smíšené rodiny Lesingerových. Její maminka, česká občanka, pracovala jako švadlena a otec, narozený v Československu německým rodičům, byl příslušníkem Československé armády.
Roku 1937 byla paní Švecová na přání svého otce umístěna v Hranicích na Moravě do tzv. Kinderheimu (dětského domova), aby zde byla převychována na německé děvčátko.
Během 2. světové války se otec paní Švecové nechal rozvést s její matkou, kvůli otázce čisté rasy.
Po 2. světové válce se paní Švecová mohla vrátit domů ke své mamince, která si mezitím našla nového manžela, důstojníka Československé armády. Ten se po zbytek svého života staral o paní Švecovou jako o vlastní dceru.
Z důvodu otcova zaměstnání se rodina často stěhovala po celé republice. Jeden čas žila i v Praze.
Roku 1952 začala paní Švecová studovat v Českých Budějovicích na zdravotní sestru. Ihned po maturitě nastoupila do nemocnice jako staniční sestra. Zde se seznámila se svým manželem, kterého si roku 1955 vzala. Později se jim narodila dcera.
Paní Švecová se podruhé vdala a vyvdala si i nevlastní dceru.
Nejdříve žila s dcerou v Českých Budějovicích, poté se přestěhovala do Kamenného Újezdu, kde žije dodnes."

Galerie
Maminka paní Švecové Vlastní otec
Paní Švecová za mlada se svou maminkou Svatba paní Švecové
Atestace na vrchní sestru Atestace na sociální pracovnici ve zdravotnictví
Zdravotní sestry při trochu neobvyklé činnosti Paní Švecová při práci
Paní Švecová se svými spolupracovnicemi Hranice na Moravě
Hranice na Moravě Jak vypadá paní Švecová dnes