Poslední svědek popravy německých vojáků v Boskovicích

Jako rámaře a blízkého spolupracovníka mého táty knihaře, jsem znal pana Zdeňka Komárka od dětství, ale až teď nedávno jsem objevil jeho příběh. Při našich setkáních mě odzbrojil nejen svou nevěřitelnou pamětí a činorodostí, ale také tím, že mi věnoval dva nástroje, kterými před více než 100 lety pracoval můj pradědeček, povoláním švec.

Tak tady je jeho příběh.

Pan Zdeněk Komárek se narodil 3. 10. 1929 v malé vesnici Buková uprostřed Drahanské vrchoviny. Jeho rodiče se museli v roce 1928 odstěhovat z rodných Boskovic, protože jeho otec Arnošt Komárek (čs. dobrovolec z let 1918 – 1919 a člen obce legionářské) byl jeden ze stávkujících dělníků v tehdejší boskovické továrně, která se věnovala kovovýrobě.

Našel si novou práci na pile v Bukové a tehdy se narodil Zdeněk, v pořadí třetí chlapec v rodině. V roce 1936 se celá rodina odstěhovala zpět do Boskovic, kde začal Zdeněk chodit do druhé třídy chlapecké školy. Jako tehdy většině lidí v té době vstoupila do života II. světová válka, tak ani pan Komárek není výjimkou.

Zajímavá je jeho vzpomínka hned na první den obsazení Československa hitlerovským Německem 15. března 1939. Ten den byla zima a napadl mokrý sníh, děti se při cestě ze školy koulovaly. Na náměstí bylo už plno vozů, aut a tanků, všude velký zmatek. Když se školáci blížili ke kapličce, hodil tehdy desetiletý Zdeněk kouli tak nešťastně, že zasáhla německého vojáka jedoucího na motorce přímo do helmy. Tehdy kulomet namířený na chlapce naštěstí mlčel, ale ten si první německé slovo z úst vojáka „Du Scheißer!“, pamatuje dodnes.

Vzpomíná na soužití s židovskými chlapci, kteří se povyšovali nad ostatní a smáli se, že neumíme dobře německy. Sám dodává: „Jako děti jsme to nebrali nijak vážně“.  Podobnou zkušenost mají i jiní pamětníci a všichni se shodují, že atmosféra byla napjatá a nikdo nevěděl, co bude následovat. Na nucený odchod židovského obyvatelstva si dobře pamatuje a neomylně ukazuje místa opuštěných židovských obchůdků, kde se Židé řadili a odkud odjížděli většinou na svou poslední cestu. Z Boskovic v roce 1942 odjelo 458 židovských obyvatel a po válce se vrátilo pouhých 14. Jednou z nich byla  Eliška Brzická manželka bratrance Arnošta Komárka – otce.

Výraznou vzpomínkou z dětství  byla návštěva  tehdejšího ministra školství, kolaboranta Emanuela Moravce v místní škole. Učitel, který zde působil a utekl ze Sudet před německou okupací, nebyl schopen podat ministrovi ani hlášení, protože se třásl po celém těle.

Válka v Boskovicích očima dospívajícího kluka probíhala, kromě několika popravených lidí, bez větších následků. Jedním z  nich byl jeho příbuzný Jan Veselý, člen odbojové skupiny Za svobodu, která měla na svědomí např. atentát na hotel Lamplota v Letovicích, který sloužil jako ubytovna Hitlerjugend. Potom, co Zdeněk vychodil chlapeckou školu a měšťanku, padlo rozhodnutí jít se učit řezbářskému řemeslu.

Blížil se konec války a Němci začali být nervózní. Ze zámeckého skladu vojenského oblečení, kde byl mimochodem i pan Komárek několikrát na nucených pracích, začali rozprodávat různé druhy oblečení.

V sobotu 5. 5. 1945 v dopoledních hodinách stála fronta lidí u malého obchůdku naproti řezbářské dílně. Zřejmě větší množství lidí přilákalo pozornost pilotů sovětských bombardérů, kteří shodili na místo dvě bomby. Velkou náhodou nebo možná jiným řízením přežil pan Komárek doslova svou vlastní smrt. Střepiny z bomb zabily celkem sedm lidí na místě, tři podlehli zraněním později, dva zasažení přišli o nohu a spousta dalších bylo zraněno. Prameny většinou uvádí devět mrtvých, ale podle svědectví našeho pamětníka není nikde uveden jeden mrtvý zajatec, údajně mongolské národnosti, kterých v Boskovicích v té době bylo víc. Jedním z mrtvých na místě byl Vilém Kupsa – muž, který utekl z totálního nasazení v Německu, v Boskovicích se ukrýval a do řezbářské  dílny si chodil přivydělávat. Ten stál u ponku, kde obvykle stával náš pamětník a střepina, která proletěla oknem, mu rozťala hlavu. Ještě dva dny po tragédii si někteří obyvatelé města mysleli, že oním zakrváceným tělem, které vynášeli později z dílny, bylo tělo Zdeňka Komárka.

Konec války ještě přinesl jiné události, které se mu vryly hluboko do paměti. Němečtí vojáci se dali na zběsilý úprk do kopců, které Boskovice obklopují, na koních, kolech, jak se dalo, jen se nedostat do zajetí Rudé armády. Ta skutečně večer 8. 5. 1945 dorazila do Boskovic, kde byla vítána s velkou slávou. Někteří důstojníci se ubytovali u místních lidí, také u Komárků byla pro jednoho takového připravena teplá vana, postel a snídaně. Za odměnu dostala maminka látku na šaty, které potom často nosila a nakonec v nich byla i pohřbena.

Událost, které náš pamětník byl očitý svědek, dnes už poslední žijící, a o které zatím v žádných pramenech není zmínka, se stala údajně  9. 5. 1945. Ten den z okolních kopců začaly proudit davy německých zajatců, kteří byli chyceni nebo se vzdali dobrovolně, podle vyprávění jich mohlo být několik set. Na louce na konci Boskovic, kousek od bydliště pamětníka byli všichni shromážděni a u stolu s psacím strojem pečlivě jeden po druhém identifikováni. Bylo vybráno celkem 16 zajatců, kteří byli převedeni na druhou stranu k lesnímu porostu. Všechno oblečení, kromě spodního prádla, si museli sundat a postavit se k vzrostlým stromům. Na pařez před odsouzené samozvaní soudci postavili kulomet, který chvilku na to ukončil jejich životy. Tohle všechno, včetně zoufalého pokusu o marný útěk jednoho důstojníka, sledovali dva šestnáctiletí kluci schovaní za stromem přímo na místě popravy. Druhý den byli popravení vězni jinými svými kolegy zahrabáni do hromadného hrobu a ten nijak neoznačen a zapomenut je na tom místě dosud.

Tento zážitek se stal původním motivem k natočení svědectví pana Komárka, který se už několik let snaží na toto místo upozornit a zajistit mu alespoň nějakou pietu.

Vzhledem k tomu, že řezbářská dílna byla výbuchem částečně zničena a starý pan mistr František Přikryl odešel do důchodu, musel Zdeněk pokračovat v učení ve stolařské dílně u Horáků, kde potom několik let pracoval.

Pamětník se zmiňuje o tom, že začátek 50. let a s tím spojené perzekuce lidí, kteří s režimem nesouhlasili, on sám nesledoval a jako mladý člověk se o politiku moc nezajímal. Jeho nejčastější odpověď na podobné otázky zněla: „Každý režim má své příznivce a odpůrce“.

4. 11. 1950 se Zdeněk Komárek oženil a krátce po narození prvního syna v roce 1951 přichází povolávací rozkaz a nástup na vojnu k nově vznikající Pohraniční stráži. Velmi podrobně líčí pamětník své působení v elitní složce armády. Popisuje těžký vojenský i policejní výcvik, tvrdé podmínky při stavbě provizorních příbytků, hlídky nebo smrt kamarádů. S trochou nostalgie se zamýšlí nad skutečností, jak se na členy Pohraniční stráže dívali lidé tenkrát a v dnešní době.

Žádného ostrého zásahu se osobně nezúčastnil, ale vzpomíná si na rok 1953, kdy bylo hlášeno, že v noci má přecházet hranice bývalý ministr průmyslu Bohumil Laušman. Sociální demokrat, který po únoru 1948 byl odvolán z vlády a na přelomu let 1949 a 1950 emigroval a žil v Rakousku. Podle slov pamětníka měli pohotovost celou noc a nakonec ráno dostali hlášení, že se ministr sám vzdal a byl převezen z Rakouska do Československa. Z dostupných pramenů je dnes zřejmé, že všechno to byla jen hra STB, která podle všeho sama Laušmana unesla z jeho salcburského bytu.
Přichází zpráva o skonu diktátora Stalina a po několika dnech i Gottwalda. Za oba dva drží pohraničníci tryznu a už počítají týdny do návratu z vojny. Místo očekávaného konce vojny je tu rozkaz a s ním uplatnění § 39: 192 dní navíc, přidržen k výjimečnému cvičení. Na protest se mazáci z 11. roty nechali ostříhat dohola. Od nadřízených je to bráno jako vzpoura a rebelové jsou převeleni každý k jiné rotě. Shodou okolností se pamětník dostal na velitelskou rotu do Nýrska, která už nebyla v první linii, a tak se trest paradoxně stal odměnou.

Tam ho čekalo zajímavé setkání s pozdějším ministrem vnitra Rudolfem Barákem, kterého znal už z jeho působení v Boskovicích jako bezpečnostního referenta ONV a člena rady.

Hned po návratu z vojny pracuje v Horákově znárodněné stolařské dílně, přejmenované na UP závody a vstupuje do KSČ. Byli tam všichni, ostatní přemlouvali, i teta, která za války přišla o synovce, partyzána, říkala: „Kam jinam bys chtěl jít, jedině ke komunistům.“ Dostal nabídku na výhodné zakoupení pozemku, postavil si první dům a  přešel do komunálních služeb do rámařské dílny. V příštích volbách byl zvolen poslancem MNV (dnes městský zastupitel) a pracoval v bytové komisi. Pomalu si začal uvědomovat, že hodně lidí zneužívá svého postavení a snaží se pro sebe získat různé výhody.  Po tom, co odmítl přidělit nezákonně byt synovi jednoho prominenta, mu někteří dávají najevo svou moc.

Přichází rok 1968, přesně 19. srpen, při zájezdu havaruje u Rychnova nad Kněžnou autobus plný boskovických občanů. Na místě zůstávají tři těžce zranění a jedním z nich je i pan Komárek. Všechny bouřlivé dny po 21. srpnu jdou zcela mimo něj, několik dní v nemocnici bojuje o život a se strachem sleduje, zda bude ještě někdy vůbec chodit. Jakmile se po několika měsících vrátil, jeho spolustraníci ho obviní z protestu proti vstupu vojsk a navíc mu přitíží jeho nesouhlas s vyloučením ze strany a odvolání z funkce předsedy MNV Josefa Kočvary. Jelikož celý život pracuje manuálně, nemají ho jak potrestat, poděkují mu za práci v bytové komisi a další volby už jsou bez jeho účasti.

Život pamětníka lemovaly všechny důležité události dějin 20. století a jedním ze zajímavých důkazů je i skutečnost, že na vlastní oči viděl všechny naše prezidenty, od Masaryka až po Zemana.

Přijít k panu Zdeňkovi Komárkovi znamená potkat člověka plného života, velmi zručného řezbáře, zahrádkáře a jak on suše poznamenává- starodůchodce. Přesto, že ne se všemi jeho názory souhlasím, musím říct, že jeho životní zkušenosti, nadhled a neuvěřitelná paměť na lidi místa a okolnosti je stále obdivuhodná.

 

Zdeněk Komárek

Zdeněk Komárek se narodil 3. 10. 1929 v malé obci Buková na Drahanské vrchovině. Jeho rodiče museli opustit rodné Boskovice, poté co se otec zapojil do stávky v jedné z boskovických továren.
V roce 1936 se rodina vrátila do Boskovic, kde začal Zdeněk navštěvovat chlapeckou školu. Jedním z nejsilnějších zážitků na konci války bylo shození dvou bomb na Boskovice, které také postihlo řezbářskou dílnu, kde se učil.
Další událost z konce války, kterou si pamatuje a je jejím posledním žijícím svědkem, byla přítomnost u popravy několika německých vojáků polním soudem kousek od pamětníkova bydliště.
V r. 1950 se oženil a v následujícím roce nastoupil na vojnu a stal se jedním z prvních příslušníků nově vznikající Pohraniční stráže.
Po návratu z vojny v r. 1954 pracoval v ÚP závodech v Boskovicích a vstoupil do KSČ. Postavil si vlastní domek a dostal nabídku pracovat jako rámař v Komunálních službách města Boskovic.
V roce 1962 byl ve volbách zvolen poslancem MNV (městský zastupitel) a pracoval v bytové komisi. V srpnu 1968 při nehodě autobusu utrpěl těžká zranění a několik týdnů strávil v nemocnici v Rychnově nad Kněžnou. Jakmile se vrátil, byl obviněn z toho, že neschvaloval vstup vojsk, a protože nehlasoval ani pro odvolání tehdejšího starosty, bylo mu vyhrožováno a po příštích volbách skončil ve své funkci poslance i člena bytové komise.
Po smrti své ženy v r. 1984 prodává svůj dům a staví si v jiné části města malý domek s vysněnou zahrádkou, kde žije dodnes."

Galerie
Zdeněk Komárek 1947 Zdeněk Komárek - současnost
Děti z Habeše ( dnes Podlesí ) 1950 1936, 2. třída, první lavice, bílá košile hrabě Hugo Mensdorff - Pouilly, hned za ním Zdeněk Komárek
Legitimace dobrovolce Arnošta Komárka- otce Kácení máje - průvod 1946 - Boskovice
4.B. 1943, Zdeněk Komárek, spodní řada, třetí zleva Zdeněk Komárek - pohraničník
Tablo z vojny Tablo z vojny - detail
Vyznamenání Osobní průkaz poslance
Dům bývalé řezbářské dílny, před který spadla 5.5. 1945 bomba Pamětní deska od akademického sochaře Bedřicha Čelikovského, spolužáka Zdeňka Komárka
Zpráva o náletu z 6. 5. 1945 - první strana Zpráva o náletu z 6.5. 1945 - druhá strana
Místo v Boskovicích, kde proběhla poprava 16 německých vojáků V řezbářské dílně
řezbářské práce řezbářské práce
řezbářské práce řezbářské práce
řezbářské práce řezbářské práce
řezbářské práce řezbářské práce
řezbářské práce řezbářské práce