Jaroslav Suk

Jaroslav Suk

Bojovník, revolucionář, odpůrce komunistického režimu. Za svůj život se angažoval v protikomunistické činnosti v rámci Charty 77, Hnutí revoluční mládeže a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Vyvíjel aktivity namířené proti tehdejšímu totalitnímu režimu v Československu a zabýval se rozšiřováním tiskovin a publikací protikomunistického charakteru. Bojoval za to, abychom opět získali svobodu a odloučili se od vlády, která v Československu ještě nedávno panovala.

Jaroslav Suk se narodil 27. 12. 1948 v Lounech. Pocházel z komunistické rodiny a do své osmé třídy chodil na základní školu v Čechách. Poté se se svými rodiči přestěhoval do Moskvy. Jeho rodiče byli novináři a v Rusku pracovali jako dopisovatelé ČTK. Pan Suk zde ukončil základní vzdělání a po střední škole pokračoval ještě jeden rok na novinářské fakultě. V Rusku poprvé poznal pravou stranu komunismu. Seznámil se s disidenty a lidmi, kteří seděli nějakou dobu ve vězení nebo zpívali tzv. zakázané písně. Začal se o tyto věci více zajímat, nahrával si texty zakázaných písní a dostal se do kruhu lidí, kteří s tímto režimem nesouhlasili.

V 60. Letech se v Československu rozdělila komunistická strana na reformisty a konzervativce, kteří měli zastoupení i v Rusku. Byli to např. pan Petránek, Dienstbier, Dobrovský a další, se kterými pan Suk spolupracoval i později. Naučil se také mnoho jazyků a začal pracovat na přepisu Samizdatu a překládal své první knihy.

Po prvním roce studia se přestěhoval zpět do Prahy, kde se přihlásil na filozofickou fakultu. Zapojil se do Studentského hnutí a společně s dalšími členy založil Akademickou radu studentů. Poté v roce 1968 vypukla  invaze a do Československa přijely první ruské tanky. V reakci na to došlo k následným demonstracím. Rada studentů sbírala podpisy na ulici pro znovunavázání demokratických vztahů s Izraelem, vybírala peníze na Biafru aj. Invazi samozřejmě nikdo nečekal. Pan Suk se se všemi svými známými snažil proti okupaci a proti režimu všemožně bojovat. Při své činnosti navštěvoval také různé továrny a oslovoval dělníky, aby byla vyvolána generální stávka. Sám stál v čele stávky začínající 17. listopadu. Snažil se prostřednictvím Vysokoškolského akčního výboru oslovovat studenty na schůzích a jiných setkáních, aby jim ukázal pravou stranu režimu. Jeho skupina nakonec vedla stávku po celém území Československa. Bohužel nedošlo k tomu, aby se vytvořil celostátní orgán, a tak se všechny fakulty řídily podle té pražské. Výjimku tvořila olomoucká a také zemědělská fakulta v Praze, které byly v činnosti velice aktivní a iniciativní.

Velký vliv na pana Suka měl čin, který provedl Jan Palach, který se na protest proti režimu veřejně upálil. Znamenalo to průlom v jeho smýšlení. „Už žádné kompromisy“ řekl si tehdy. Bohužel bylo jasné, že jejich legální studentská organizace bude brzy zakázaná. Musela se tedy vytvořit ilegální organizace, která nesla jméno Hnutí revoluční mládeže. Do této společnosti se přidali mnozí lidé z fakult, ale také dělníci a další, co se s režimem nechtěli smířit. Pořádaly se různé akce např. vydávání letáčků, psaní po zdech, překládaly se různé texty apod. Organizace byla ale po čase odhalena. „Estebáci“ poslali do jejich řad špeha a následně pozavírali asi 20 jejich členů. Někteří byli odsouzení, jiní vyhozeni z univerzity. Pan Suk byl odsouzen na dva roky odnětí svobody. Všichni byli obviněni z toho, že se chtějí prosadit na posty ministrů. Samozřejmě nikdo neměl takový cíl. Ironií je, že následně se asi 5 z nich ministry nebo řediteli státních odborů opravdu stalo.

Když začalo postupné propouštění z vězení a členové této organizace se za se dostali na svobodu, dále se chtěli režimu postavit. Jejich činnost se tentokrát zaměřila na pašování různých tiskovin z jiných zemí k nám a následně jejich propagaci v Československu. Pan Suk se svou ženou založili také své vlastní malé nakladatelství, což byl v danou dobu opravdu statečný kousek. Svému nakladatelství dali jméno Krtek a datel a jeho prostřednictvím byly vydávány samizdatové materiály a jiné důležité zakázané dokumenty. Bohužel lidí, kteří byli ochotni se do takových věcí zapojovat, ubývalo.

V letech 1974 a 1975 vydali v nakladatelství své první knížky v kriminálním slangu tedy v jazyku, kterým se mluvilo ve věznici, o argotu světských lidí a také vojenské slovníky. ,,Všechny dokumenty jsme psali na psacím stroji“, dodává pan Suk. V dalších letech bojovali za to, aby byli propuštěni hudebníci ze skupiny The Plastic People of the Universe. Museli sbírat podpisy, aby toho dosáhli. Hudebníci byli propuštěni a poté navštěvovali dům pana Suka a stali se z nich dobří přátelé. Pan Suk se roku 1976 stal členem Charty 77.V té době pracoval v tiskárně, na stavbě a nakonec i ve spalovně Vysočany, protože mu bylo znemožněno dále studovat. Konkrétně prováděl demineralizaci vody, což byla práce, při které mohl psát a číst a toho se samozřejmě dalo i patřičně využít.

Hodně lidí mělo strach přidat se do Charty 77,aby nebyli postihováni režimem. Pan Suk byl ale příkladem toho, že kromě domovních prohlídek komunisté nic dalšího nepodnikali. V dubnu roku 1977 byl založen Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Byla to doba, kdy komunisté začali unášet lidi do lesů a tam je zbili a nechali. Výbor se tedy rozhodl všechny tyto události dokumentovat ve Sdělení.

Sdělení se posílalo na státní orgán, zejména generálnímu prokurátorovi nebo vládě. Aby lidé nemohli říct, že nic nevěděli, jako to potom po válce říkali nacisté, kteří se vymlouvali na to, že nevěděli, že byly vyhlazovací tábory. Roku 1989 nevěděli, že se systém zhroutí. Represe straní bezpečnosti se stále zhoršovala a zesilovala. Proti rodině pana Suka rozběhli akci s názvem Asanace, která měla za úkol vyhnat lidi z Československa a v případě pana Suka se jim to také podařilo. ,,V roce 1981 jsem požádal o vystěhování z důvodů ohrožování mých dětí a rodiny“, vzpomíná pan Suk a dodává,že kdyby byl tu dobu sám zůstal by. Ale za těchto okolností to nešlo. Z rodinou se vystěhovali do Švédska. Vedle všech aktivit výboru mimo jiné vydávali i samizdat na obranu všech nespravedlivě stíhaných a Charty 77. Zde byl autorem dokumentu o vězeňství a o spotřebě, ve kterých se snažil zvěčnit všechny své názory. Pravdou je, že nikde ve světě se nepodařilo sjednotit všechny politické názory tak, jako v této organizaci. Pan Suk se v emigraci zabýval zejména propagací a podporou nečinnosti naší opozice v Československu, pomáhal také Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Společně sbírali peníze, zabývali se dopravou tiskovin, knih a časopisů do Československa, které zde v ČSR vydávali. Posílali zde auta, ve kterých se skrývaly dopisy, knihy a leckdy to byli lidé, kteří vědomě riskovali, že je zavřou na hranicích, což se také několikrát stalo. Byli to stateční lidé, kterým vděčíme za to, co dnes máme. A patřili mezi ně i lidé z jiných zemí.

V roce 1989 přišla Sametová revoluce a éra komunismu konečně skončila. Náš stát jí ale bohužel zůstal poznamenaný dodnes…

A ptaly jsme se..

Proč a jak vznikl název nakladatelství „Krtek a datel“?

Pan Suk byl „Krtek“, který přispíval do zahraničních časopisů, psal články… Jeho manželka byla „Datel“, který stále ťuká do stroje. Samozřejmě ona také vybírala dokumenty k tisknutí. A zase naopak, i pan Suk se podílel na technické tvorbě knih. Dělal hlavně vazbu a kreslené úpravy.

Jak se taková kniha vyráběla?

Nejdříve ji pan Suk napsal, sehnal od přátel spisovatelů nebo přeložil. Následovalo psaní na průklepový, téměř průhledný papír 18g/m2, který se pak na čtení musel podložit bílým papírem, aby byl čitelné. Následovalo lízání. To rodinu Sukových navštívili kamarádi, z úkrytů se vytáhl materiál, který byl seřazen po stránkách. Na stůl se rozložily papíry a na hromádky se „slízávaly“ stránky, aby se seřadily knihy. Pro tuto práci se vždy scházelo více lidí, aby to netrvalo moc dlouho. Po lízání se musely knihy svázat. Buď použili lis či se stránky zatížily, natřely klihem a zavěsily se do deskových listů, kde se přilepily. Tlusté svazky byly zpevňovány hřebíky. Nakonec se knihy už konečně mohly rozdávat nebo i prodávat.

Co je to underground?

„Underground je společenství lidí mimo stát, restrikce, nucenosti, kulturní prostředí nemilující etatismus, společenství přátel vzájemně se podporujících v paralelním světě. V totalitě to byl vyhrocený postoj a velmi vystavené, ohrožené společenství. Lidi v Undergroundu nebojovali proti něčemu, ale chtěli žít vlastním životem, poslouchat a dělat hudbu, která se jim líbí, kdežto totalitní stát chtěl mít vše pod kontrolou. Tak hnal tyto lidi do opozice, kde byli její významnou součástí,“ vysvětluje pan Suk.

Měli jste nějaké skrýše knih, dokumentů, které jste schovávali před komunisty?

Pan Suk vzpomíná:,,Měli jsme skrýše různého druhu pro věci, s nimiž se pracovalo, ty byly někde poblíž schované třeba narychlo mezi plechy trouby v kuchyni. Postavili jsme ovšem s Ivanem Dejmalem větší kůlnu, která měla stěny duté a na různých místech byly skrýše. Taky jsme využili různých zvláštností našeho domu a vytvořili si ukrytý prostor asi o dvou krychlových metrech, kde jsme měli celou knihovnu. Nikdy nic neobjevili! Taky díky tomu, že jsme říkali, že věci ukrýváme ve sklepě, ale to bylo jen kódové označení,“ zakončuje pan Suk.

Litoval jste někdy, že jste se musel vystěhovat z ČSR?

Litoval vždy a dodnes toho lituje. Bylo to z donucení. Má to své kladné stránky, např. by se panu Sukovi asi nenarodily další dvě děti, kterými byli obdařeni ve Švédsku. Ale základní pocit je křivda, ztráta vlasti. Návrat není jednoduchý, vrací se jen postupně, čtyři děti mají zaměstnání ve Švédsku, mají zde vnuka atd.

Bylo rozhodnutí podepsat Chartu 77 správné rozhodnutí?

„Takto jsem nikdy neuvažoval, byl to logický krok, byl jsem v opozici proti režimu už od studentských let, seděl jsem ve vězení, neměl jsem co ztratit. A chtěl jsem ovlivňovat vývoj společnosti, prosazovat demokracii, působit proti okupaci atd.“ vysvětluje pan Suk.

 

Jaroslav Suk

Narodil se 27. 12. 1948 v Lounech. V osmé třídě se se svými rodiči přestěhoval do Moskvy. Ukončil základní vzdělání a dále studoval na střední škole a ještě jeden rok na novinářské fakultě. Zde poprvé poznal pravou stranou komunismu a začal proti němu bojovat. Po prvním roce studia se vrátil zpět do Prahy, kde v roce 1968 vypukla invaze. Pan Suk byl tehdy členem Studenstkého hnutí později Akademické rady studentů. Různými činnostmi dávali najevo svůj nesouhlas s režimem. Tato organizace byla později zakázaná a vytvořila se nová pod jménem Hnutí revoluční mládeže. Ta už byla na rozdíl od dřívějších v ilegalitě. Byla ale odhalena a pan Suk s jinými členy strávil dva roky ve vězení. Poté co je propuštěn, začíná se věnovat pašování tiskovin a zakládá společně se svou ženou nakladatelství Krtek a datel. Za nějakou dobu je na jeho rodinu vyhlášena akce s názvem Asanace, která měla vyhnat odpůrce režimu ze země. Pan Suk následně v roce 1981 emigruje do Švédska. Proti režimu se ale angažuje i zde. Pomáhá organizovat přejezdy aut s pašovanými dokumenty a zabývá se jejich propagací v Československu. Domů se ale nikdy nevrátil a v současné době žije ve švédském městečku Uppsale. Překládá knížky a věnuje se svým zálibám a rodině.

Galerie
Setkání hudebníků u Sukových doma, na fotce p. Suk a p. Karásek Návštěva ruského Suzdalu v roce 2014
Podpis Charty 77, 1. 1. 1977 Jaroslav Suk 1979, fotku fotil Jan Bednář