Anabáze kolem lounské nemocnice

Paní doktorka Alena Lapáčková se v letošním roce dožívá významného životního jubilea – 95 let.

Narodila se 4.9.1922 ve Vysokém Chvojně u Pardubic. Nejbližší větší město jsou Holice v Čechách. Její rodiště (narodila se doma – jen za přítomnosti „porodní báby“, jak to tehdy bylo zvykem) je velice poetické místo. Ze tří stran obklopené lesy se spoustou zvěře – tomu odpovídalo i zaměstnání jejího otce – byl zaměstnancem lesní správy. Její maminka byla původním povoláním učitelka, ale po narození dětí se věnovala rodině, tzv.“žena v domácnosti“, což bylo tenkrát také obvyklé. Její manžel (otec p.doktorky) byl vdovec, z prvního manželství si přivedl 2 děti, paní doktorka byla tedy třetí v pořadí. S nevlastními sourozenci se snášela velice dobře.

Do obecní školy chodila přímo ve Vysokém Chvojně. Ačkoliv to byla pouze dvojtřídka, měla z ní velmi dobré základy. Pak se rodina přestěhovala do Prahy-Střešovic, kde p.doktorka dokončila 5.tř.obecní školy a po té absolvovala dívčí gymnázium. Tam se učila povinně německy a francouzsky. Mimoto hrála na housle a navštěvovala kreslířskou školu. V té době o studiu medicíny ještě neuvažovala, myslela spíše na učitelské povolání (měla vzor ve své mamince i ve svých učitelích, kterých si velmi vážila).

Po maturitě (1941)nemohla pokračovat ve studiu, protože vysoké školy byly po celou dobu války zavřeny. Začala tedy pracovat v pokladně holešovického vlakového nádraží jako tzv.“dělnice na výpomoc“, kde působila až do konce války. Po válce němečtí lékaři, kteří u nás za protektorátu pracovali, odešli, takže lékařů byl nedostatek. Po 6 letech se otevřely vysoké školy a zájem o studium byl obrovský, obzvlášť na medicíně. Hlavně chtěli pokračovat ti, jimž vysokoškolské studium přerušila válka. Celkem bylo nových studentů asi 4 tisíce a ti se samozřejmě do běžných poslucháren nevešli. Proto se přednášky pro ně konaly ve velkém sále pražské Lucerny tzv.“Lucernový semestr“. Pro takové množství studentů nebyl dostatek učebnic, proto se přednášky podomácku tiskly a studenti si je vzájemně půjčovali. Naše budoucí paní doktorka se připravovala na první rigorózní zkoušku z lékařské biologie ještě se čtyřmi dalšími studenty. Učili se společně z jedné učebnice, jeden z nich vždy přečetl nahlas určitou partii a ostatní ji svými slovy zopakovali. Zkoušku pak úspěšně zvládli, ale celé studium zakončili pouze dva (včetně p.doktorky). Z důvodu vysoké náročnosti byl úbytek studentů značný, takže z původního „Lucernového semestru“ k promoci dospěla pouze polovina, tedy asi 2 tisíce studentů.

První dva roky po válce se naskytla možnost vyjíždět za hranice. Do Francie jezdily tzv.“repatriační vlaky“, přivážející zpátky lidi, kteří tam byli nasazeni za války. Spolek mediků také uspořádal zájezd do Francie a do Itálie. V době medicínského studia byla p.doktorka  členkou střešovického Sokola. Tehdy se pořádaly výměnné prázdninové zájezdy pro děti do Belgie. Ona jim dělala tlumočnici (mluvila s nimi francouzsky) a zároveň zdravotnici. Nejdříve přijely do Čech belgické děti, byly ubytovány v hotelu v Karlových Varech. Ale k opačné výměně už nedošlo, protože komunistický režim „přitáhl otěže“ a volné cestování skončilo. P.doktorka tam směla jezdit dále, ale jen na povolenku. Tyto „výjezdy“ patřily k jejím nejhezčím zážitkům. Naopak jako jednu z nejhorších vzpomínek uvedla ve svém vyprávění příběh z války.

Po dokončení studia medicíny p.doktorka v Praze umístěnku nedostala. Vybírat si nemohla, jelikož nebyla ve straně. Na pokyn ústeckého kraje byla vyslána do Loun. Denně tedy dojížděla „pouhých“ 60 km, dokonce i v sobotu, protože tehdy ještě byly pracovní. V lounské nemocnici pak prožila celý profesní a dokonce i část osobního života, proto je její vztah k ní velice významný. Velmi ráda vzpomíná na vstup do svého prvního a současně i posledního pracoviště. Areál lounské nemocnice byl velice rozlehlý. Její výstavba probíhala v letech 1927-1930. Nemocniční budovy byly po stránce architektonické na vysoké úrovni. Postupně se prováděly různé přístavby, vzniklo tak dokonalé seskupení budov. Paní doktorka sama dokonce absolvovala vyhlídkový let z Rané, takže ten krásný pohled z výšky zažila osobně. Kolem nemocnice se rozprostírala krásná rozsáhlá zahrada, která za pěkného počasí poskytovala pacientům příjemné posezení na čerstvém vzduchu. Staral se o ni zahradník. Nemocnice fungovala jako samostatná hospodářská jednotka, měla svého správce, ředitelem byl lékař. V hospodářské budově bydlely řádové sestry, které perfektně zajišťovaly potřebné zdravotní služby, ale také pracovaly na zahradě. Pěstovaly tam zeleninu, kterou využívala kuchyně. Zpracovávaly i ovoce z ovocných stromů, které tam rostly, především jabloně. Za zahradou byl dokonce prasečák, kde se chovala prasata, která zkonzumovala zbytky z kuchyně. Kuchyně potom zužitkovala prasata, takže to byl takový výhodný koloběh. Po r.1951 začal nátlak na náhradu řádových sester civilními. V Lounech fungovala rodinná hospodářská škola, která pak byla přeměněna na zdravotní. Její absolventky nastoupily do nemocnice a nahradily řádové sestry. Byla zřízena funkce vrchní a staniční sestry. Některé z řádových sester odešly do ústavu pro postižené děti (po mozkové obrně). Řády se potom rušily.

Koncem r.1950 měla lounská nemocnice 2 primariáty: chirurgii s gynekologií, primářem byl MUDr. Klán a internu s primářem Zimmermannem, oba přišli z pražských klinik. Při interně fungovalo plicní oddělení (TBC), infekční oddělení a nezbytná pitevna s márnicí. V té době p.doktorka pracovala na interně. V hospodářské budově bylo také ubytování pro dojíždějící lékaře, což byla většina. Byly tam  2 byty pro primáře, ti ale dostali byt ve městě, takže byty zůstaly k dispozici řadovým lékařům. Byt tvořil jeden služební pokoj. Příslušenství a jídelna byly na společné chodbě. V r.1951 se p.doktorka provdala za MUDr. Zdeňka Lapáčka, který v té době pracoval na rtg.v Kladně. Se svým manželem potom pokračovala v dalším odborném vzdělávání, byl starší, už měl více zkušeností. Lapáčkovi dostali k užívání jeden služební byt, ve kterém strávili 12 let. Byli takto k dispozici 24 hod.denně, takže vlastně neustálá „příslužba“. Narodil se jim syn Zdeněk, potom dcera Alena. Při výchově jim pomáhali rodiče paní doktorky, kteří bydleli v Praze. Po návratu z mateřské dovolené začala MUDr. Lapáčková pracovat na chirurgii na poloviční úvazek a druhou polovinu strávila na ambulanci ORL, kterou vedl MUDr. Markes. Postupně přibývalo lékařů i civilních sester. Bylo zrušeno infekční oddělení, na jeho místě vzniklo dětské, primářem se stal MUDr. Moravec, po něm MUDr. Singer. MUDr. Lapáčková složila atestaci z interny a z transfuzní služby.

V nemocnici se postupně zřizovaly další obory – jako první to bylo hematologicko- transfuzní oddělení, první oddělení tohoto typu v ústeckém kraji. MUDr. Lapáčková dostala nabídku pracovat na tomto oddělení.  Proto absolvovala jednoroční atestační kurz v ústavu hematologie v Praze. Posléze se stala primářkou tohoto oddělení a zůstala zde až do své penze. Měla na starosti také pobočky v Žatci a Podbořanech, kde byly krevní sklady. Probíhaly nábory dárců pro TO – zpočátku placené s nárokem na 1 den pracovního volna, pak jen bezplatné tzv.“čestné“ dárcovství.

Další větší rozvoj lounské nemocnice proběhl v 80.letech 20.stol. Vznikl Okresní ústav národního zdraví. Pod touto hlavičkou pracovala nemoc nice a také poliklinika, která zpočátku sídlila na Tyršově náměstí. Tam bylo vše velice šikovně pod jednou střechou a ve středu města. Pak se poliklinika přestěhovala do nové budovy, která se stala součástí nemocnice. Došlo k velkému zvyšování nároků na personál. Prováděly se zde veškeré operace kromě neurochirurgie. Vznikl velký park sanitek. Nemocnice měla vlastní kotelnu, jakožto zdroj tepla nejen pro sebe, ale i pro jiné podniky města Loun, které se na ni napojily. Byla tedy nejen samostatná, ale dokonce i vydělávala.

MUDr. Lapáček se stal primářem chirurgie, kde pracoval až do své penze. Zemřel v 80 letech (1999). Po něm nastoupil MUDr. Josef Dubský. MUDr. Lapáčková pracovala v lounské nemocnici až do svých 81 let.

Podle slov p.doktorky KSČ odjakživa prohlašovala: „Po staru se žít nedá“. Tato teorie přetrvává stále, ale bohužel se mění k horšímu. Bývalé sociální výdobytky byly zrušeny, ale ničím novým „lepším“ nahrazeny nebyly. Dříve byl „ špitál“ výukovým centrem, všichni začínající lékaři museli absolvovat tzv.“kolečko“ ve 4 základních oborech. Dnes to musí zvládat ve svém volnu a dokonce si to i sami zaplatit. Takže není divu, že raději odcházejí do ciziny. Podle MUDr. Lapáčkové je vinou tehdejšího vedení města, že nemocnice skončila. Zbylo z ní jen zaopatřovací zařízení tzv.“LDEnka“, interní ambulance a hematologická poradna. V jedné z budov byla zřízena dětská psychiatrická nemocnice. Nad ztrátou nemocnice a její současnou devastací vyjádřila p.doktorka velikou lítost.

V současné době si p.doktorka Lapáčková užívá zaslouženého důchodu, ale dění v medicíně nepřestala sledovat. Navštěvuje své děti – dceru Alenu, která bydlí v Praze a syna Zdeňka, bydlícího u Berouna.  Zvládnout cestu autobusem do Prahy a metrem po Praze považuje za samozřejmost. V létě ještě cestuje s kamarádkou po republice. Nyní dává do pořádku rodinné fotografie, ráda čte a to zvládá dokonce bez brýlí! Sama se stará o domácnost  tzn.nákupy, vaření, úklid atd. Jen s náročnějšími akcemi jí pomáhá dcera. Paní doktorka preferuje především fyzický pohyb, zdravou výživu a hlavně duševní aktivitu – to je její recept na dlouhověkost.

Alena Lapáčková

Paní doktorka Alena Lapáčková se narodila 4.9.1922 ve Vysokém Chvojně u Pardubic. Tam navštěvovala i obecní školu. Ačkoliv se jednalo pouze o dvojtřídku, výuka byla kvalitní. Pak se rodina (rodiče a dva nevlastní starší sourozenci) přestěhovala do Prahy, kde paní doktorka pokračovala ve studiu na gymnáziu. Po maturitě nemohla pokračovat ve studiu, protože vysoké školy byly zavřeny. Začala tedy pracovat v pokladně holešovického vlakového nádraží jako tzv. “dělnice na výpomoc“. Po válce byla přijata na medicínu. Po dokončení studia dostala umístěnku v lounské nemocnici, kam denně dojížděla (60 km). V r.1951 se paní doktorka provdala za MUDr. Zdeňka Lapáčka. Dostali k užívání jeden služební pokoj v lounské nemocnici, ve kterém strávili 12 let. Narodil se jim syn Zdeněk, potom dcera Alena. Po návratu z mateřské dovolené začala paní doktorka pracovat na chirurgii a ORL. Pak složila atestaci z interny a transfuzní služby. Absolvovala jednoroční atestační kurz v ústavu hematologie v Praze. Posléze se stala primářkou tohoto oddělení a tam zůstala až do své penze. V lounské nemocnici pracovala až do svých 81 let. V letošním roce jí bude 95 let. Stále ještě navštěvuje obě děti a vnoučata, má i jednu pravnučku. Dává do pořádku rodinné fotografie, ráda čte. Svoji domácnost (tzn. nákupy, vaření, úklid, praní) si udržuje ještě vlastními silami, jen velké nákupy jí obstarává dcera. Stále se zajímá o dění v medicíně a moc lituje uzavření lounské nemocnice.

Galerie
Alena Lapáčková, 1941, maturita skupina lékařů, A. L. druhá zleva, první zleva Anna Hegerlíková (sestra herečky Antonie Hegerlíkové), 1951
skupina lékařů a zdravotních sester + řádové, ve druhé řadě třetí zleva MUDr. Klán (ředitel a primář), 1951 Alena Lapáčková, 2017, knihovna Louny
Alena Lapáčková, 2017, knihovna Louny Michaela Maxová s dcerkou, lounská porodnice, 1981
nádvoří, celkový pohled hospodářská a administrativní budova
chirurgický pavilon interní pavilon
infekční pavilon a pitevna kotelna, celkový pohled
celý areál se zahradou z „ptačí perspektivy“ (kresba);  - fotografie 07-13: zdroj: http://nemocnicelouny.agel.cz/o-nemocnici/historie-nemocnice.html - rok 1930 administrativní budova
chirurgie gynekologie a porodnice
interna dětské oddělení
pitevna kotelna
orientační tabule (oddělení fungující v současné době) dialýza
dětská psychiatrická nemocnice pramen Luna
zahrada s internou; - fotografie 14 - 25: autor Michaela Maxová, březen 2017