Ve víru poválečných dějin

Celý příběh bych mohl začít koncem druhé světové války. Ze západu se probíjeli spojenci, v oněch severských oblastech u Liberce byla však aktuálnější rudá armáda probíjející se z východu.

Sovětští vojáci vybírali všechny muže, jež by potenciálně mohli být vojáky Wehrmachtu a donutili je vydat se na nedobrovolný pochod, a až po několika dnech, v některých případech i týdnech, zjišťovala, že se jedná jen o sedláka, nikoli německého vojáka.

A k tomuto pochodu byl donucen i můj praděda, jež se dostal tlačen Sověty až kamsi do Polska.

Po několika dnech ho však propustili a on se hladový a vyčerpaný vrátil domů.

A s koncem války přišel i protiakt agrese vůči německému obyvatelstvu, které zde do té doby, a to i v předválečné době, neproblematicky žilo. Z oblasti Sudet byli odsunuti ze svých domovů všichni lidé německého původu bez rozdílu, jestli s válkou souhlasili či nikoliv.

Zkrátka jim přišel dopis, že mají několik dní na to, by si sbalili své osobní věci a ten a ten den se dostavili do rozřazovacího tábora, kde jim zavazadla prohlédli a po několika dalších dnech je posílali vlaky do Německa k dalšímu rozřazování a zařazování. Na osobu si přitom mohli brát jen několik desítek kil zavazadel. Zbylý majetek zde však nezůstal dlouho ležet, ujalo se jej mnoho dobrodruhů, jež neměli co ztratit a tak se do Sudet přestěhovali a prázdné domy si zabrali. V mnoha případech se ovšem stávalo, že jejich péče o dotyčné nemovitosti vedla k prudké hodnotové devalvaci.

Proč o tom však vyprávím? V odsunu byly též čtyři pětiny mé rodiny z pradědovy strany. Byly odsunuti do Německa a se zbytkem své rodinou se viděli až po mnoha letech. Moje prababička se svými rodiči a sourozenci již nikdy neviděla.

Ale dějiny se mlely dál, přišel únor roku 1948 a s ním převzetí moci komunisty.

Uplynul přibližně rok a mé rodině byl znárodněn statek, ve kterém po generace žila, a který jí byl jediným domovem. A nyní přišlo oznámení, že se z něj mají vystěhovat a sebou si smějí vzít jen osobní věci, nanejvýš nábytek. Ze všech hospodářských zvířat si mohly ponechat pouze slepice, zbylá zde museli nechat. A toto vše proběhlo bez jakékoli kompenzace či alespoň náhrady střechy nad hlavou.

Praděda neměl, kam by se s manželkou a sedmi dětmi uchýlil, sám si však zařídil ubytování v nedaleké vesnici Malá Skála, kde se s jakýmsi správcem statku domluvil, že u něj bude pracovat, starat se o onen statek a vše s ním související, výměnou za ubytování a směšnou mzdu.

Statek, který ještě před krátkou dobou patřil jemu nyní dostal jakýsi politicky angažovaný muž, jemuž byl tento statek přidělen. Ten se ovšem o takové hospodářství neuměl starat, na rozdíl od pradědy k tomu neměl praxi a hlavně vztah.

Celý statek zničil prakticky za jediný rok, nejprve místo zasetí veškeré obilí prodal, pak místo toho, aby si nadělal dřevo na zimu vyřezal trámy stodoly, jejíž střecha následně spadla, koně přivázal za bouřky ke sloupu a ta nebohá stvoření zabil blesk. A tak bych mohl pokračovat dál a dál, nakonec celé hospodářství lehlo popelem a pro pradědu si přišli StBáci s podezřením, že ze msty stavení sám zapálil. Naštěstí měl alibi a tak neskončil na zbytek života neprávem ve vězení.

Po několika letech strávených na Malé Skále přišlo další překvapení v podobě finančního úředníka, který od rodiny žádal doplatit nájem za ony čtyři poválečné roky, kdy žily na statku v Dalešicích. Přitom tak nějak opomněl fakt, že bydlíte-li ve vlastním stavení, obvykle za něj nájem neplatíte.

Vzhledem k opravdu malé výši platu, jejž praděda dostával a tomu, že nyní bydleli v podnájmu, však neměl úředník možnost něco jim zabavit a hlavně, praděda záhy napsal kamsi, (traduje se, že snad až na ministerstvo) kde usoudili, že byl ze svého statku vystěhován neprávem a přišla mu nabídka, že se může vrátit.

Statek, do kterého se tedy nyní mohl vrátit, však už několik let neexistoval. Po poznámce, že se tam praděda s rodinou milerád vrátí, dají-li ti, jež jej vystěhovali, hospodářství do původní podoby, mu byla jako kompenzace nabídnuta malá chaloupka na okraji vesnice.

Praděda odmítl přijmout takovouto směšnou náhradu, vesnické zastupitelstvo mu alespoň tedy nabídlo, že zde může doživotně žít v pronájmu za údržbu. Po jeho smrti si jedna z jeho dcer chaloupku odkoupila.

To nakonec rodina přijala, a to je prakticky konec celého příběhu. Možno ještě dodat, že po sametové revoluci jeho děti, můj děda a pratety dostali odškodným jen poměrně malou část toho, co jim bylo roku 1949 sebráno.

 

Josef Hujer

Narodil se v posledním roce války. Jakožto synu kulaka mu nebylo dovoleno studovat, a tak se vyučil zámečníkem. Větší část života pracoval v podniku Liaz v Jablonci nad Nisou.. Má tři děti a je ženatý. V současnosti je již v důchodu.

Galerie
Nákres původního statku v Dalešicích