Život babičky Danuše

Moje prababička Danuška Kučerová se narodila 7. 1. 1923 v Plzni Doubravce. Tam chodila 5 roků do obecné školy, potom 4 roky do dívčího reálného gymnázia a ještě na dvouletou obchodní školu. Vyrůstala sama a její otec Alois Kučera tam vlastnil Drogerii a matka Božena byla v domácnosti a jen v obchodě vypomáhala. Tatínek pocházel z Pardubic Jesničánek a maminka z Nemošic.

V Nemošicích měla své prarodiče Mandysovi, kam velmi často jezdila a trávila tam celé prázdniny. V létě se chodila koupat do řeky Chrudimky a tam se seznámila se svým budoucím manželem Františkem Veselým.

Po absolvování školy se 16. srpna 1941 vdala a byla ženou v domácnosti. Vdala se tak brzo, protože byla ročník 1923 a ženy narozené v roce 1924 byly odesílány na práci o továren do Německa. Odsun na vdané ženy se nevztahoval.

Pradědeček byl ve mlýně, v Nemošicích účetním, a protože tady mleli obilí “ na černo“, což bylo ve válce zakázáno, byl na udání 17. 3. 1943 zatčen a uvězněn. Byl převezen do vazby k soudu v Pardubicích.

Po jeho zatčení chtěla prababička vědět přesnou příčinu zatčení, ale známí a příbuzní ji utěšovali, že se mu nic nestane a že se brzo vrátí. Po zatčení byla u ní v bytě v Pardubicích provedena domovní prohlídka, kdy ji byl celý byt prohledán a rozházen. Stejně tak byla provedena domovní prohlídka u její babičky v Nemošicích. Tam je údajně doposud pistole, kterou tam zakopal, když dostal zprávu, že bude asi zatčen. Do vazby měla povolenou návštěvu 1x za měsíc. Nebyla to pro ní dobrá doba.

Stále přemýšlela, co se asi stalo. Byla velmi mladá a o politice spolu nemluvili.

Pamatuje se, že přišel pan ing. Palouš a chtěl, aby manžel někoho zaměstnal asi parašutistu, potřebovali k vysílačce silný proud a ten ve mlýně byl. Od záměru upustili, manželovi se to nezdálo, protože do mlýna chodili neustále revizoři Fiala a další. Zdálo se jim, že je to moc blízko u Pardubic.

V roce 1942 byli vysazeni parašutisté Bartoš a Valčík a v Pardubicích vznikla skupina, která je ukrývala a obstarávala taky stravu. V té skupině byl nejspíše jmenovaný ing. Paluš, který byl s dalšími 39 členy popraven. I další manželův kamarád z autoklubu pan František Hladěna byl zatčen a po krutém výslechu spáchal sebevraždu skokem z okna v budově Oberlandatu v Pardubicích.

Toto období nebylo pro prababičku vůbec lehké. V té době čekala narození svého prvního dítěte. Hodně času s ní trávila její teta paní Růžena Sokolová, která byla bezdětná a v roce 1942 ovdověla.

Ta se jí věnovala, než se jí narodila dcera Danuše 2. 9. 1943. Za manželem na návštěvě ve vazbě měla několikrát i dceru, aby jí otec viděl. Mluvit mohli pouze o soukromých věcech a za přítomnosti bachaře. V této době s tetou často pobývaly u vzdálených příbuzných v Železných horách ve Vápeném Podole, protože v Nemošicích byla odpoledne po 17 hodině slyšet střelba, při které byli odsouzení popravováni, a to prababička nemohla snášet s představou, že totéž hrozí i manželovi.

Pradědeček byl ve vězení v Pardubicích do 11. února 1944, pak byl převezen do Prahy na Pankrác, kde proběhl dne 17. února 1944 soud. Odsouzen byl na 5 let a 10 měsíců pro hospodářskou sabotáž s doložkou návrat nežádoucí.

Měl číslo vězně 4 485/3 a dne 15. března 1944 byl transportován do vězení Bernau v Bavorsku. Tam po měsíčním věznění 15. 4. 1944 v nemocnici v Prienu zemřel.

Prababička potom dostala pouze telegram: Váš manžel zemřel, pohřeb v úterý 18. 4. 1944 a úmrtní list.

Po válce dostala vdovský důchod 495 Kč včetně sirotčího a tak ani po válce neměla život lehčí. Ješ-tě že v Nemošicích chovala její babička slepice, kachny a husy a společně pěstovaly nějakou zeleninu na zahrádce. Na zahradě  bylo drobné ovoce a jablka, švestky a hrušky. V té době se plně věnovala výchově své dcery, mojí babičky.  Prababička rodiče svého manžela nikdy nepoznala, protože v době, kdy se spolu seznámili, už jeho rodiče nežili. Takže moje babička vyrůstala jen s maminkou a jejími prarodiči. Maminka vodila mojí babičku od 4 let do Sokola, a když povyrostla, tak i do rytmiky a když byla ještě větší, tak už sama chodila na tenis, hru na klavír a na bruslení. V létě chodily na pěší výlety a v zimě jezdily na lyže. Snažila se tedy mojí babičce zajistit spokojené a radostné dětství a částečně nahradit i chybějícího tatínka.

Aby se prababička částečně odreagovala, tak sama chodila také každé pondělí a čtvrtek večer cvičit do Sokola a po tu dobu babičku hlídali bezdětní manželé Žákovi, kteří s nimi bydleli v jednom domě v přízemí. Jinak musely být stále spolu.

V září 1945 se prababička stala členkou místní odbočky svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých po obětech nacismu. Přihláška má pořadové číslo 1 139 z 8. listopadu 1945.

Po válce se něco dozvěděla o manželovi a jeho pobytu v koncentračním táboře v Bernau od pana Františka Plachého, který byl též uvězněný a vyprávěl, že když vězňové nestíhali práci na rašeliništích, vypouštěli na ně psy. Babička mluvila osobně o svém otci s MUDr. Karlem Jičínským, který se také vrátil z Bernau. Dozvěděla se, že otec zemřel na zánět pobřišnice po prasklém zánětu slepého střeva.

V roce 1949 začala babička navštěvovat základní osmiletou školu v Pardubicích Gorkého ulici. V té době jim do bytu nastěhovali rodinu podnájemníků do jednoho pokoje a tak se k nim přistěhovali i rodiče prababičky Alois a Božena Kučerovi z Plzně.

V roce 1950 nastoupila prababička do zaměstnání do Chemodrogy na osobní oddělení. Tam vstoupila do KSČ jako válečný poškozenec.

V roce 1957, když babička ukončila základní školu, přišlo zklamání, protože nebyla dělnického původu, tak nebyla přijata na Střední průmyslovou školu potravinářské technologie v Pardubicích. Protože ale svého otce vlastně ani nepoznala, tak podala proti nepřijetí odvolání a nakonec byla přijata.

V roce 1961 babička ukončila školu maturitou a nastoupila do zaměstnání na umístěnku do Průmyslu trvanlivého pečiva v Pardubicích. Prarodiče Kučerovi se odstěhovali zpět domů do Plzně.

Babička Danuše Veselá se v říjnu 1962 provdala za Jaroslava Šimka, narozeného 1. ledna 1939 v Nebahovech. Ani můj děda neměl lehký život. Pochází z 5 synů, byl z nich nejmladší a dnes už žijí pouze dva jeho sourozenci. Jeho otec, můj pradědeček, pan Jan Šimek narozený 27. dubna 1900 byl komunistickým režimem odsouzen k vězení za částečné nesplnění dodávek zemědělských plodin, masa a mléka. Za toto bezpráví byl 2. října 1990 zcela rehabilitován a odškodněn, ale toho se bohu-žel sám už nedožil. Jeho synové za údajné neplnění dodávek však v té době museli nastoupit na základní vojenskou službu k oddílům PTP.

Rok po svatbě, tedy v roce 1963 se mým prarodičům Danuši a Jaroslavovi 6. května narodil můj otec Tomáš a prababička si svého prvního vnuka užívala. V té době s ní celá rodina žila ve společné domácnosti. Prababička tak mohla ráno vodit až později mého otce svého vnuka do jeslí a rodiče ho mohli vyzvedávat už v brzkých odpoledních hodinách, protože chodili do práce od 5:30, takže ne-musel trávit v jeslích celý den.

Život šel dál a v roce 1966 naší rodině Státní plemenářský ústav Kladruby nad Labem navrátil pozemek u čp. 2 v Nemošicích, kterým byla zahrada. Tato zahrada resp. pozemky totiž po smrti paní Mandysové, babičky paní Leharové, v roce 1949 byly bez jakéhokoli titulu  předány do hospodaření socialistické společnosti. Hlavně moje prababička byla ráda, že se mohla znovu podívat do míst, kde trávila svoje dětství a mládí. V jakém stavu byly nemovitosti po hospodaření socialistické společnosti, asi není třeba popisovat.

Největším jejím zklamáním byl však rok 1968, kdy díky Pražskému jaru se začala dozvídat podrobnosti a okolnosti o vykonstruovaných politických procesech. To jí přivedlo k rozhodnutí, že ukončí své členství v KSČ a odevzdala svoji členskou legitimaci na OV KSČ.

Následovala prověrka a výsledkem bylo její vyškrtnutí z KSČ a hned následovalo přeřazení na děl-nickou pozici prodavačky do prodejny Sport. Ze zdravotních důvodů odešla z Drobného zboží a nastoupila do Domácích potřeb v Kostěnicích do skladu lustrů na dělnickou pozici. Tam zůstala až do roku 1977, kdy odešla do tzv. stop-důchodu, aby se starala o svého druhého vnuka Libora, který se narodil v roce 1973. Ten totiž nesnášel pobyt v Jeslích a hrozilo, že bude trpět neurózou.

Vraťme se ale ještě do roku 1968, kdy se prababička 16. února znovu po 27 letech provdala, a to za pana Ladislava Lehara, příslušníka čsl. zahraniční  armády. Jeho životní osudy za války však vydají na samostatný příběh, který také, jako účastník bojů u Tobrúku, sám sepsal.

V roce 1997 jsem se narodil já, Jakub, první pravnuk. Další pravnoučata má od mého strýce pana Libora Šimka, a to Aničku narozenou v roce 2010, Ondřeje narozeného v roce 2013 a loni narozenou Alžbětu. Nás, pravnoučata si užívá nejvíce v létě v čp. 2 v Nemošicích, kde bývá s mojí babičkou a mým dědou celé léto na chalupě.  Je to navrácená nemovitost, kterou si po roce 1989 upravili k obývání, protože JZD všechno na zahradě i obytnou budovu zruinovalo.

Můj otec Tomáš i strýc Libor vystudovali Vysokou pedagogickou školu. Otec aprobaci matematika, základy techniky a Libor češtinu, dějepis.

Já budu letos končit středoškolské studium a babičce jsem slíbil, že se s ní po maturitě zajedu ještě jednou podívat do Prienu, kde má její tatínek hrob. Prababičku bychom chtěli vzít pochopitelně také, ale její zdravotní stav to nedovoluje a na psychiku by to bylo příliš velké vypětí.

To je příběh mé rodiny, která toho zažila ve 20. století celkem dost smutného.

 

Danuška Leharová

Životopis

Jmenuji se Danuška Veselá, rozená Kučerová. Narodila jsem se 7. ledna 1923 v Plzni.

Navštěvovala jsem tam 5 tříd základní školy, potom 4 třídy dívčího reálného gymnázia a ještě dvou letou obchodní školu. Po absolvování studia jsem se 16. srpna 1941 vdala a byla ženou v domácnosti. 2. září roku 1943 se mně narodila dcera Danuše Veselá, ale hned v roce 1944 jsem ovdověla, manžel František Veselý zemřel v koncentračním táboře Bernau v Bavorsku. Do roku 1950 jsem byla stále ženou v domácnosti, protože jsem se starala o nezletilou dceru.

V roce 1950 jsem nastoupila do podniku Chemodroga Pardubice, který se potom přejmenoval na Drobné zboží Pce. Pracovala jsem zde do roku 1970 a odsud jsem odešla do národního podniku Domácí potřeby Pardubice v Koštěnicích. Pracovala jsem až do roku 1977, kdy jsem odešla do starobního důchodu.

Galerie
Foto ze svatby, Danuška a František Veselý, 16. srpen 1941 Aktuální foto, zleva: Danuška Leharová, Dana Šimková