Sedm životů Zdeňka Polanského

15. březen 1939 byl studený, sychravý den. V Praze pršelo a sněžilo dohromady.

Rodina Polanských bydlela v Lucerně na Václavském náměstí. Zdeněk Polanský byl prokuristou Báňské a hutní společnosti, jeho žena Marie vlastnila módní salon s klobouky. Měli dvě dcery, Evu, narozenou r. 1931, a o tři roky mladší Hanu. Postavení rodičů přivedlo do blízkosti rodiny významné osobnosti, které navštěvovaly Polanských literárně-zábavné večery. Mezi hosty patřili Baťovi, Hana Benešová, Alice Masaryková, Svatopluk Machar. Eva i Hana byly často vytaženy z postele, aby společnost pobavily hrou na piano nebo baletním číslem. Machar věnoval otci svou knihu Kriminál, ve které líčí vlastní odsouzení za vlastizradu a činnost v odboji za 1. světové války. Rodinným přítelem byl také začínající spisovatel Eduard Kirchberger1). Ten věnoval Marii svůj román Cesta přes mrtvé2) a tatínkovi revolver. Polanští byli od března 1939 zapojeni do vojenského odboje Klapkovy skupiny a kolem distribuce časopisu V boj!

Dne, kdy Němci obsadili Prahu, rodina Polanských vyhlížela z okna na zástupy německých vojáků směřujících od Muzea, když někdo zazvonil. Za dveřmi stál správce Lucerny Šupich a tři němečtí důstojníci. Šupich důrazně požádal tatínka, aby pustil důstojníky k oknům ve svém bytě, a jemu nezbylo než vyhovět. Eva si vzpomíná na nablýskané vysoké holínky a vojenské rajtky. Na otázku Němců, jak se jí líbí uniformy, poznamenala plynně německy, že jsou to ošklivé uniformy zlých vojáků, a tatínek ji raději rychle odvedl. Polanští pochopili, že Lucerna je nebezpečné místo pro jejich aktivity, a koncem r. 1939 se přestěhovali do nového domu v Žitné ulici, kde tatínek získal služební byt.

Rodiče pokračovali v odboji. Eva vzpomíná, že tatínkovi jednou někdo zavolal, aby se dostavil do 2. patra jednoho domu v Lazarské, kde bude muž v klobouku s kufrem, který je potřeba uklidit do bezpečí. Tatínek jednal dle pokynů, na dané adrese našel muže v klobouku a kufr. V obavě, zda není podezřelý, vlekl těžký kufr do své kanceláře. Tam ho otevřel, aby zjistil, že je plný zbraní. Ukryl je v archivu za ozdobnou lištou ve slepé horní polici skříní. Vzpomněl si, že má doma ještě pistoli od přítele Kirchbergra a nemůže pro ni najít vhodný úkryt. Přinesl ji do práce a přidal k ukrytým zbraním. Vše se dařilo až do března 1942.

17. března v půl sedmé ráno vtrhli do bytu Polanských tři příslušníci Gestapa: Hartel, Müller a Wollner.

Eva vzpomíná, že první zahlédla tatínkovu noční košili, ze které čouhaly nohy v trepkách. Když se podívala výš, uviděla revolver mezi tatínkovými lopatkami. Držela ho osoba, kterou už nikdy nevymaže z paměti. Byl to Wilhelm Wollner3), gestapák nejhrubšího ražení. Gestapáci zamkli byt a za strašného řevu ho celý převrátili vzhůru nohama. Pak odvedli tatínka a zabavili rozhlasový přijímač.

V den, kdy byl otec zatčen a jeho život začal nabírat směr Macharova Kriminálu, Sv. Machar zemřel. Mamince volala jeho dcera Jiřina, že našla otce mrtvého. „A mně právě Gestapo odvedlo Zdeňka,“ řekla maminka. Jiřina seznala, že to je mnohem horší, všeho nechala a přijela za maminkou. Ten den si maminka sbalila kufr a čekala, kdy přijde Gestapo pro ni.

Přišli za dva dny. Maminka důstojně zvedla kufr, ve dveřích se otočila a řekla: „Evo, jsi teď nejstarší. Kdybychom se s tatínkem nevrátili, musíš se o Hanu postarat.“ Evě bylo 10 let. Dcery zůstaly samy s mladičkou hospodyní Věrou. V následujících dnech je opakovaně Wollner navštívil. Při jedné z návštěv řekl Evě: „Tatínek chodí k výslechu v košili se zmačkaným límečkem, vypadá strašně. Kde má nějaké pěkné košile, já mu je odnesu.“ Eva vybrala pro tatínka ty nejkrásnější s vyšitým monogramem. Když po nějakém čase čekali v úřadovně pražského Gestapa na krátké setkání s tatínkem, všimla si, že má Wollner na stole tatínkovo rádio a na sobě košili s monogramem ZP.

Z bytu v Žitné se musely děti vystěhovat k tatínkovu bratrovi na Zlíchov. Život se jim ze dne na den obrátil naruby, poprvé poznaly hlad a žily v trvalé nejistotě, co s nimi bude.

Rodiče byli v Pečkárně vyslýcháni Wollnerem každý zvlášť. Maminka byla ve vazbě na Karlově náměstí, tatínek na Pankráci. Při jednom z výslechů konfrontoval Wollner maminku s jejich přítelem Kirchbergrem. Nechal ho přivést, aby ji usvědčil z převzetí zbraně pro tatínka. Kirchberger klečel ve Wollnerově kanceláři a říkal: „Paní Polanská, tady jsme na Gestapu, tady se nesmí lhát. Vždyť si vzpomínáte, jak jsem Vám přinesl revolver pro Vašeho manžela. V mém románu4) je i jeho číslo.“ Maminka pochopila, že Kirchberger vyzradil všechno. Jestli Gestapo najde ukryté zbraně, bude s nimi konec. Sama nevěděla, kde se v ní ta síla vzala, ale přistoupila ke Kirchbergrovi, vrazila mu z každé strany jednu facku a všechno popřela.

Jiné setkání, na které maminka vzpomínala, se událo při příchodu na celu vězeňkyň. Jedna ve dveřích jí řekla: „Já jsem Milada. Není tu volné lůžko, budeš spát se mnou na kavalci.“ Byla to Milada Horáková. S maminkou se spřátelily a navzájem si dodávaly sílu. Milada jí říkala: „Ty máš dvě dcery, já jednu. Musíme to zvládnout.“ Maminka do cely propašovala v účesu krucifix, ke kterému se společně modlily.

Koncem roku 42 pustili maminku na revers. Podařilo se jí zjistit, kdy bude tatínek vyslýchán v Pečkárně. Sama čekací místnost před výslechem znala – tzv. Biograf, suterénní místnost, kde vězni seděli bez hnutí v řadách na dřevěných lavicích a na bílou stěnu se jim promítal celý život – a věděla, že má u stropu okna na ulici. Nutila dcery, aby se po ulici honily a křičely na sebe hlasitě jmény. Tušila, že gestapáci tatínkovi namluvili, že rodina je mrtvá a na ničem už nezáleží.

Zdeněk Polanský zažíval ve vyšetřovací vazbě těžké chvíle. Při jednom z výslechů stál v Pečkárně s čelem přitisknutým ke zdi vedle Julia Fučíka. Pochopil, že promluvil také jeho přítel Kirchberger a litoval svého nápadu přidat revolver k ostatním ukrytým zbraním. Měl strach, že sám už nevydrží dlouho mlčet. Když ho vedli chodbou na Pankráci, vysmekl se a skočil z okna ve druhém patře. Nevěděl však o záchranné síti. Pouze si roztrhl bradu a zlomil ruku. Na tři měsíce ho dali nahého do tzv. kobky.

Další zastávka byla Malá pevnost Terezín v zimě 42/43. Tam byl nucen kácet stromy, na které museli lézt Židé jako závaží a při pádu stromu umírali. Z Terezína byl poslán do koncentračního tábora Buchenwald. Stále ve vyšetřovací vazbě, ale se značkou RU („Rückkehr unerwünscht“ – návrat nežádoucí) od Wollnera ve spisu. Byl to de facto rozsudek smrti bez soudu.

V Buchenwaldu však existovala silná podzemní síť. Ti, kteří měli přístup ke spisům, je tajně vnášeli do tábora, kde z nich jiní odstraňovali závadné dokumenty. S dobrou němčinou ho Němci využívali pro práci v kanceláři mimo tábor. Dostával se i do archivu, ze kterého začal vynášet spisy. To byla činnost riskantní, neboť při průchodu bránou hrozila osobní prohlídka. Němci však Polanského znali, a tak vždy jen mávli rukou, aby šel. Při jednom z průchodů, kdy měl na těle schovaný spis, strážný tatínka zastavil, vzpomíná Eva. „Halt“ znamenalo osobní prohlídku, objevení spisu a jistou smrt. Ve stejnou chvíli přijelo na bránu nákladní auto, a tak strážný jen mávl na Polanského, aby šel. Ten znovu jen těsně minul smrt.

Jako tatínek pomohl jiným vězňům, tak někdo pomohl jemu. Když byl 31. 3. 1943 převezen do Prahy ke Zvláštnímu soudu, ve složce už značku RU neměl. A protože neprozradil další články v distribučním řetězci odbojové organizace, Zvláštní soud neměl kromě svědectví5) Wollnera a Kirchbergra žádný přímý důkaz a překvapivě ho 1. 4. 1943 propustil. Toho dne přišel tatínek domů a řekl: „Tak jsem se vám, děti, vrátil aprílem.“6) Všechno vypadalo na šťastný konec.

Tatínek se držel v ústraní, po půl roce však jeho ostražitost opadla.7) A tak jednoho listopadového dne při procházce s manželkou po Václavském náměstí se přímo proti nim zjevil Wollner. „Ale pane Polanský? Copak vy tady?“ zeptal se. Pro Wollnera, který žil v domnění, že jeho RU ve spise již vykonalo své, bylo setkání s volně se procházejícími Polanskými šokující. Eva nikdy později v životě neviděla nikoho tak plakat jako ten večer tatínka. Druhý den jel v poutech zpátky do Buchenwaldu.8)

Vše se znovu zlomilo. I maminka se musela vrátit do vězení a odsedět svůj trest v ženské věznici v Řepích. Propustili ji 12. 11. 1944, načež se společně s dcerami znovu shledaly u babičky na Vinohradech. O tatínkovi však neměly zprávy. Když válka skončila, netušily, jestli žije a s každým transportem čekaly. Byla už polovina května a tatínek se nevracel.

Jednoho dne ke konci května byly Eva s Hanou samy doma, když někdo zazvonil. „Tvrdil, že je náš tatínek, ale my jsme ho odmítly pustit dovnitř.“ Zdeňka Polanského, který vážil 45 kilo, ani jedna dcera nepoznala. A tak když se vrátila domů maminka, našla ho sedět na schodech. Kvůli dobré němčině, pomáhal po osvobození s likvidací tábora, a proto se vrátil až ke konci května.9) Byl živý.

Krátce po válce vzal tatínek své kolegy z Báňské a hutní do archivu. Odmontoval ozdobnou lištu a vytáhl nejprve revolver zn. Mauser-Werke A.G. číslo 400240 a pak všechny ostatní zbraně. „Tahle skrýš mě a celou rodinu zachránila před jistou smrtí“, řekl s úsměvem.

Wollner byl dopaden v Bavorsku a v dubnu 47 stanul v Praze před soudem. Uznal ho vinným jako příslušníka Gestapa a SS a za těžké ublížení na zdraví při výsleších. Poprava se konala 23. 4. na dvoře Pankrácké věznice. Veřejná poprava rozhodně nebyla něčím, co by Polanští vyhledávali, ale tohle byl výjimečný případ. Oba seděli v první řadě. Když se kat zeptal Wollnera na poslední přání, střetl se s Polanskými očima. Pak sklopil hlavu a řekl, že žádné nemá.

Eduarda Kirchbergra otec po válce potkal, ale Kirchberger se setkání vyhnul naskočením do jedoucí tramvaje.10) Rodiče se s ním pak už nikdy nesetkali.

Naopak přátelství maminky s Miladou Horákovou přetrvalo. Paradoxní paralela jejího osudu za Němců a za komunistů byla pro naši rodinu mementem. Stejně tak nepravdivá gloriola kolem Fučíka.11)

Eva Krupičková, Hana Smekalová

Eva Krupičková (rozená Polanská) se narodila 20. 6. 1931 v Praze.
Před válkou v letech 1937-39 navštěvovala Státní francouzskou obecnou školu v Praze.
Když školu Němci za války zavřeli, musela přejít v letech 1939-41 na Obecnou školu v Praze 2, Na rybníčku. Po obecné škole studovala v letech 1941-46 Střední školu + JUK Praha-Vinohrady. Po válce, v letech 1946-49 absolvovala Odbornou školu pro ženská povolání-obor modistství, zakončenou tovaryšskou zkouškou. Chtěla být modistkou po mamince, která měla před válkou modistický salon v Paláci Lucerna.
V letech 1949-54 pracovala v podniku Textilní tvorba Praha-Příkopy, v dokumentačním oddělení. Zde absolvovala další odborná školení. V roce 1954 přešla do "budované" Oděvní tvorby, nejprve do oddělení kontroly a později do provozu, jako vedoucí výrobny a provozovny-výroba klobouků a jejich prodej.
V období od r. 1960 do r. 1966 pracovala na ředitelství podniku Drobné zboží Praha -
v oddělení zásobování. V roce 1966 přešla do kontrolního oddělení Školské správy v Praze 4, kde prováděla kontroly ve školách. Zde zůstala až do svého odchodu do starobního důchodu v roce 1994.

Hana Smekalová (rozená Polanská) se narodila 7. 6. 1934 v Praze.
V letech 1940-44 navštěvovala Obecnou školu v Praze, Vinohradech, v letech 1944-48 měšťanskou školu a v letech 1948-49 JUK při střední škole Praha Vinohrady.
V letech 1949-53 studovala Vyšší školu výživy v Praze 2, Podskalská 10. Studium v roce 1953 ukončila maturitou.
Po maturitě od roku 1953 pracovala v podniku Restaurace a jídelny v Praze 1, 2 a 7 ve funcích provozní (Hotel Evropa, Hotel Beránek, Hotel Tatran, Hotel Belveder).
Při zaměstnání si v letech 1968-1970 doplnila pedagogické vzdělání na UK Praha a získala diplom "Odborný učitel". Od roku 1971 vykonávala práci inspektorky pro školní jídelny na obvodě v Praze 5 a 10, a to až do roku 1974. Od r. 1974 až do odchodu do důchodu učila na středních hotelových školách, a to v Praze 2, Podskalská 10 a v Klánovicích Praha 9. Od r. 1999 je ve starobním důchodu.

Galerie
Současná fotografie. Zleva: Hana Smekalová, Eva Krupičková Potvrzení Vojenského historického ústavu o aktivním odboji M. Polanské
Polanští v roce 1943 krátce před zatčením obou rodičů Zleva: Hana, Eva a Marie Polanské, cca 1938 - reklamní foto Modistického salonu Mme. Polanské
Osvedčení účastnika boje za svobodu - Marie Polanská Osvedčení účastnika boje za svobodu - Zdeněk Polanský
Nekrácená verze příběhu - str.8 Nekrácená verze příběhu - str.7
Nekrácená verze příběhu - str.6 Nekrácená verze příběhu - str.5
Nekrácená verze příběhu - str.4 Nekrácená verze příběhu - str.3
Nekrácená verze příběhu - str.2 Nekrácená verze příběhu - str.1