Komunismus jako vzpomínky na mládí

Komunismus jako vzpomínky na mládí

František Bicek se narodil 16. března roku 1964 v Českých Budějovicích, své mládí však strávil v pohraniční v Českých Velenicích. Jeho otec František Bicek zde pracoval jako pasová kontrola na hraničním přechodu s rakouským Gmündem. Matka Kateřina Bicková pracovala jako skladnice v ŽOS (železniční opravy a strojírny).

Emigrace

Psal se rok 1982, mladému Františkovi bylo 18 let. Nic netušící rodina Bickových vyrazila na návštěvu k Františkově babičce ze strany otce, která bydlela v Údolí u Nových Hradů. Babička pro ně měla v tu dobu špatnou zprávu. Oznámila jim, že Františkova teta Vlasta emigrovala s dětmi a manželem. Špatná zpráva to byla pro Františka a celou rodinu Bickových. Vlasta začala se svou rodinou nový a svobodný život za hranicemi komunistického Československa, pro rodinu tím ale spustila lavinu postihů. Františkův otec byl vyhozen ze zaměstnání a rodina byla hlídaná tajnou policií. Pro Františka, jako mladého člověka, měla emigrace jeho tety jednu pozitivní vidinu, a to že by mohl jednou obdržet jako dárek rifle nebo např. nějaké zahraniční hudební desky, věci, které v Československu nebyly k dostání. Nic takového se samozřejmě nestalo, korespondence byla velmi hlídaná a Františkův otec se bál kontaktu s jeho sestrou. Jedinou osobou, se kterou byla Vlasta v kontaktu, byla její matka Růžena, které bylo 70 let, a jako důchodkyně a milující matka se občasné korespondence nebála. Františkova  Babička byla odchodem dcery velmi zasažena. Nad vodou ji držely dopisy, které ji Vlasta psala, a ve kterých je informovala o jejich životě. Vlasta s manželem a dětmi strávili rok v utečeneckém táboře v Rakousku, kde čekali na azyl od několika států. Vlasta popisovala v dopisech, že v utečeneckém táboře panuje strach a nejistota z budoucnosti. Nikdo z nich nevěděl, jak dlouho budou ještě čekat, a jestli se jim v nové zemi vydaří začít znovu a svobodně. Ale udělat krok do neznáma se Vlastě a její rodině vyplatil. Po roce čekání dostali azyl do Kanady, kde žijí dodnes.

Františkův otec prožíval těžké období, přesvědčen, že už nikdy neuvidí svou sestru, jeho matka už se nikdy nesetká se svou dcerou, nestálý dozor a ztráta zaměstnání. Dlouhodobé trápení a stres vedl k tomu, že Františkův otec prodělal silnou mozkovou mrtvici, ochrnul na celou levou část těla. Velkou vůlí a snahou Františkův otec začal znovu chodit, následků do konce života se však nikdy nezbavil.

Odchod na vojnu

Sotva se Františkova rodina vzpamatovala z důsledků emigrace tety Vlasty, přišla pro mladého Františka další důležitá životní etapa. Dvacetiletý František si užíval mládí, byl plný sil. Radost mu však překazil odchod na vojnu. V roce 1984 byl povolaný do Mariánských Lázní. S příchodem na vojnu se musel vzdát svých dlouhých vlasů, rozloučit se na dva roky s rodinou a přáteli. František měl to štěstí, že se dostal do útvaru, kde nebyla šikana. Místo ní však na jejich útvaru bylo zavedené mazáctví, které mělo svá pravidla. Znamenalo to, že mladší vojáci museli více uklízet, více sloužit starším vojákům. Mazáctví dokonce podporovali a přiživovali vojáci z povolání, kteří si tím udržovali pořádek na jejich útvaru.  I když se nejednalo o šikanu v pravém slova smyslu, nastaly na vojně situace, které byly vyhrocené a  docházelo i k menším potyčkám.

V roce 1985 probíhala v Československu spartakiáda, která se týkala i vojáků. Františkův útvar se však aktivně nezapojoval, Mariánské Lázně se nacházely pár kilometrů od západní čáry a vojáci z Františkova útvaru dostali za úkol bránit vlast a být bdělí. Museli plnit bránící úkoly, které se skládaly z fiktivních bojů, PŠM (Politické školení mužstva) o tom, že západ proti východu zbrojí, a východ musí být stále ve střehu, cvičili střelby.

František se na vojně podíval i smrti do tváře. Vojáci, kteří jeli ze cvičení, měli problém s technikou, a tak velitel vozu rozhodl, že nepojedou dál, přenocují a zatopí si centrálou, která vyráběla proud, jehož zplodiny však mohou být i smrtelné. A v tomto případě i byly. Bohužel pro tyto vojáky to byla poslední noc v jejich životě. Jednalo se o vojáky, kteří byli s Františkem přímo na rotě. Jak František popisoval „každý voják si tenkrát uvědomil, že to mohl být i on sám, kdo mohl té noci zemřít“. Kromě této nešťastné události zemřel Františkovi na vojně také kamarád z Českých Velenic, se kterým nastupoval na vojnu. Údajně zemřel na následky meningokoka. Období to tedy nebylo vůbec veselé a dva roky na vojně ubíhaly pomalu.

František byl během vojny pouze 4x doma. Každý voják měl nárok na jednu dovolenku za rok. Za zásluhy či mimořádné činy se dostávaly tzv. opušťáky nebo-li krátkodobé opuštění vojenské posádky. František dostal opušťáky dva. Jeden dostal za vyznamenání vzorného vojáka. Na Vánoce s rodinou však mohl František zapomenout, trávil je také ve službě. Vojenské Vánoce probíhaly tak, že vojáci byli osvobozeni od každodenních úkolů a měli posunutou večerku, která bývala ve 22. 00 hodin. Jedinou vánoční atmosféru připomínala večeře, ke které se podával kapr a místo salátu byla bramborová kaše. Večer byl bez dárků, bez stromečku a bez cukroví. Na vůni Vánoc si museli vojáci počkat 2 roky.

Návrat domů

František měl velkou radost, když mu vojna po dvou dlouhých letech skončila. „Byl jsem šťastný, že to mám za sebou“ líčí František svůj návrat. Svůj návrat z vojny šel oslavit do hospody v Českých Velenicích, kde ho vítali kamarádi. Oslavování civilu se zvrhlo písněmi od Karla Kryla, které byly označovány jako protistátní. „Zjednat pořádek“ přijeli příslušníci VB. František, který přijel právě z vojny nebyl pro VB tolik známý a byl ušetřen vyšetřování. Ostatní takové štěstí neměli a nevyhnuli se domovním prohlídkám a výslechům.

Zakázaná hudba

František byl milovníkem hudby, což mohl být a často i byl v komunismu problém, protože ne všechna hudba byla povolena. Všechny texty písní musely projít cenzurou.František byl fanoušek např. Pražského výběru, který patřil k zakázaným skupinám. Přesto se ale pořádaly koncerty, kterých se František také účastnil. Takové koncerty sebou nesly velké riziko, a to zásah VB. I takovou zkušenost František má. Při odchodu ze zábavy v Jílovicích byl napaden příslušníky veřejné bezpečnosti, zmlácen a odvezen do lesa. V šoku se František snažil zjistit, kde ho vysadili. Po chvíli zjistil, že se nacházel u Boru u Suchdola nad Lužnicí. Tiše se zase vrátil domů, nikomu nic neřekl, ani svému otci, kterého chtěl ušetřit starostí. Stěžovat si nemohl, protože nebylo komu. Tohle chování  ze strany VB bylo bohužel běžné a František nebyl jediný, kterému se v době totality stalo něco podobného.

Sametová revoluce

V roce 1989 bylo Františkovi 25 let. Čtvrt století svého života prožil v totalitním režimu, nikdy nečekal, že pozná kapitalismus a jednou bude jeho nedílnou součástí. V listopadu 1989 se vše změnilo. František vzpomíná na tento rok jako na jednu velkou euforii. Vzpomíná, jak k sobě byli lidé milí a vlídní, jak se lidé více družili, byli šťastní a své radosti prožívali spolu.

Tzv. Sametová revoluce přinesla mnoho změn, jednou z ní byla také možnost cestování. Františkova první zahraniční cesta nevedla nijak daleko, vedla jen pár metrů od jeho bydliště. Díky revoluci se mohl podívat na své rodné město z druhé strany, z rakouského města Gmünd. František sice přešel jen pár metrů, přesto přišel do úplně jiného světa. Do vyzdobeného města, kde měly obchody plné výlohy. Regály plné jídla, nic nechybělo. Viděl obchody se sportovními věcmi, které si zaujatě prohlížel. Na tyhle dnes už obyčejné a standardní věci nebyl v Československu nikdo zvyklý.

Františkovi, jako ostatně celé společnosti a státu, Sametová revoluce změnila život. Díky revoluci začal pracovat v  německé firmě, která otevřela svou pobočku v Českých Budějovicích. František také začal po revoluci cestovat. Jeho cesty vedly do Skandinávie, Turecka, Španělska. Cesty nevedly jen z Československa ale také zpátky do Československa. Emigranti, kteří se rozhodli jít za svobodou, se nyní mohli vrátit či navštívit svou rodnou zemi a setkat se s příbuznými. Mezi takovými byla i Františkova teta Vlasta, která přiletěla ze zámoří krátce po revoluci. Františkův otec se tak mohl setkat se svou sestrou. Setkání proběhlo v Údolí u Nových Hradů u Františkovy babičky. I přes všechny rány, které zapříčinila Vlastina emigrace, bylo setkání přátelské a šlo o šťastné setkání. Vše proběhlo bez nějakých výčitek. Františkův otec tyto události nedával za vinu své sestře, ale komunistické straně a režimu. František na komunismus vzpomíná jako na své mládí. A protože na své mládí většinou vzpomínáme v dobrém, nezáleží až tak na tom, v jakém režimu jsme ho prožili. Každá doba má své zápory a klady. V komunismu těch záporů bylo samozřejmě více, člověk byl omezován, nemohl se svobodně vyjádřit, nemohl cestovat. Tyhle věci si František uvědomuje, a tak netvrdí, že za komunistů bylo líp, ale že měl krásné a pestré mládí. Vzpomíná na to, jak se radoval z maličkostí. Např. když sehnal nové džíny nebo kazetu Karla Kryla.

 

František Bicek

"František Bicek se narodil 16. března roku 1964 v Českých Budějovicích, své mládí však strávil v pohraniční v Českých Velenicích. Jeho otec František Bicek zde pracoval jako pasová kontrola na hraničním přechodě s rakouským Gmündem. Matka Kateřina Bicková pracovala jako skladnice v ŽOS (železniční opravy a strojírny).
V roce 1982 emigrovala Františkovi Bickovi teta Vlasta do Kanady (sestra otce Františka). Tato událost spustila rodině lavinu postihů. Františkův otec byl vyhozen ze zaměstnání a rodina byla hlídaná tajnou policií.
V roce 1984 odchází František na vojnu do Mariánských Lázní. Zde je povinen 2 roky plnit brannou povinnost a chránit vlast. Po návratu z vojny se Františka dotýkaly tvrdé praktiky totalitního režimu, zejména při návštěvě zábav a zakázaných koncertů.
Rok 1989 přinesl Františkovi nové možnosti. Díky revoluci mohl vidět své rodné město z druhé strany a začít cestovat."

Galerie
František Bicek na vojně
Vyznamenání vzorného vojáka František Bicek se svým otcem při odchodu na vojnu
Odchod na vojnu v roce 1984