Dva roky ve straně

Karel Piller, můj děda, o své minulosti vlastně nikdy příliš nemluvil. Prý se mu nezdála natolik důležitá, aby o ní někomu dlouze vyprávěl. Z těch několika málo střípků, povětšinou zábavných historek, které tu a tam v průběhu let dával k dobru, se mi ovšem postupně začal skládat poněkud odlišný obrázek. Před několika měsíci konečně dal na mé naléhání a já se dozvěděl o něco více o něm a o části mé rodiny. Je to vskutku příběh obyčejného člověka, který dělal, co mohl, aby mohl žít dobrý život bez toho, aby ztratil úctu sám k sobě.

Narodil se v prosinci roku 1939 v Sušici, takže z éry nacismu si prakticky nic nepamatuje. První vzpomínky datuje někdy do roku 1945, kdy Sušici osvobodily jednotky americké armády. Vojáci házeli dětem čokoládu, žvýkačky a další sladkosti. Vychodil základní školu v Sušici, po které přešel na tzv. „jedenáctiletku“. Jednalo se o náhradu za zrušená gymnázia. Protože jeho rodiče neměli dostatek finančních prostředků, aby ho mohli poslat na studium na vysoké škole, šel na tzv. „SAJ“ – studium absolventů jedenáctiletek – na stavební průmyslové škole. Tato forma studia plnila funkci odborné kvalifikace maturantů. Místo obvyklých čtyř trvala pouhé roky dva, jelikož se probíraly pouze odborné předměty. Po úspěšném zakončení studia byl v červenci 1959 umístěn do OSP Polička (okresní stavební podnik) na pozici mistra. V říjnu téhož roku nastoupil na dva roky na vojnu k jednotce protiletadlového dělostřelectva do Prachatic. Říká, že měl štěstí, protože se dostal do poddůstojnické školy. To s sebou neslo pár výhod. Jejich poručík vystudoval vojenskou akademii a byl to spíše voják, než horlivý straník, kteří byli v té době dosazováni do postů vyšších vojenských hodností, a rozumný člověk. Jejich oddíl navíc nesídlil přímo v kasárnách, tudíž se pravděpodobně vyhnuli obvyklé buzeraci a šikaně.

Po vojně dal děda v práci výpověď, protože Polička leží 250 kilometrů od Sušice a v té době již byli jeho rodiče staří, otec dokonce po mozkové mrtvici. Zažádal tedy o místo v SOLO Sušice, továrně na sirky, která byla známá i za hranicemi státu. I dnes výroba pokračuje, pouze na krabičce malým písmem stojí: „Země původu: Indie“. Tam práci nedostal a teprve po měsíci ho přijali do společnosti PAP Sušice, kde pracoval do roku 1983 ve funkci investičního technika. Firma produkovala papírové kelímky na marmelády, papírové pivní kelímky aj. Výroba byla nejprve manuální a vzhledem k celorepublikovému monopolu na daný typ produktu, neexistoval nikdo, kdo by mohl dodat specializované stroje. Když podnik modernizoval výrobu, musel si své stroje vyvíjet sám. V letech 1968/69 se přeorientoval na kelímky z umělé hmoty, což v praxi znamenalo kompletní přestavbu výrobních hal. Každý takový rozsáhlý projekt je náročný na organizaci pracovních sil, plánování a objednávání materiálu. Právě materiál působil dědovi v době centrálního plánování velké potíže. Vše se muselo objednávat rok dopředu, jinak bylo téměř nemožné něco sehnat.

Do roku 1966 bydleli děda s babičkou v Rejštejně, asi 14 kilometrů od Sušice, v bytě 1+1 bez tekoucí vody a se suchým záchodem. Pro vodu museli chodit přibližně 90 metrů od bytu. Když babička otěhotněla, začal se děda shánět po vhodnějším bydlení. V té době, přibližně v polovině 60. let, se v Sušici stavěly první panelové domy. Okamžitě si jeden předplatili, ale vzhledem k nepoměru počtů zájemců a bytů bylo dědovi jasné, že pokud nevstoupí do strany, není vůbec jisté, jestli ho nakonec dostane. Vzhledem k situační tísni a intenzivnímu nátlaku se rozhodl v roce 1966 vstoupit. V roce 1968 do země vstoupila vojska SSSR a vojska tzv. spřátelených armád Varšavské smlouvy. Na protest proti tomu, a také že o tom již delší dobu uvažoval, vrátil svou členskou knížku, čímž ze strany zase vystoupil. Zároveň přesvědčil a inspiroval některé další lidi, aby učinili to samé. Tím se v očích systému stal nepohodlným rozvracečem. Děda se domnívá, že svou pracovní pozici si udržel jen proto, že ji nikdo jiný vykonávat nemohl a zřejmě ani nechtěl. Vedení podniku PAP Sušice ho však nepřímo trestalo přidáváním úkolů, zatímco plat zůstával stejný. Proto dal v roce 1983 výpověď a přešel k melioračnímu družstvu, které vypracovávalo projekce pro zemědělce, poté ke Společnému zemědělskému podniku Klatovy. Během převratu byl na operaci žlučníku, a když se vrátil z nemocnice, podnik již neexistoval. Vrátil se na krátkou chvíli do PAP Sušice, ale kvůli neshodám s vedením přijal nabídku od nově zakládané firmy, která ale kromě projektování staveb vydělávala i na hracích automatech. Společně s ostatními stavaři odešel projektovat jako soukromník až do ochodu do penze v roce 2000.

Jestliže systém příliš netrestal dědu za odchod ze strany v oblasti pracovní, o to více se vynasnažil v jiných oblastech. Když se strýc Milan s výborným prospěchem hlásil na střední průmyslovou školu, nechtěli ho napoprvé vzít. Přestože přijímací zkoušky udělal, nemohl ho ředitel z kádrových důvodů přijmout. Až po odvolání, kdy se za něj zaručil příbuzný, v té době major a „dobrý kádr“, mohl nastoupit na školu. Stejný scénář se opakoval na přijímacích zkouškách na vysokou školu.

V 70. letech 20. století si děda našel společně s kolegou z práce nevyužitý objekt na Šumavě a chtěli ho odkoupit od statků, rozdělit napůl a přestavět na chalupu. Takovou koupi musel v té době posvětit Městský národní výbor Sušice. Jeho tajemník byl nejprve proti a souhlas nepodepsal, opět s ohledem na odchod ze strany v roce 1968. Děda musel využít osobních kontaktů a tajemník nakonec ustoupil a povolení podepsal.

Ke konci 80. let 20. století se strýc Milan zúčastnil květnového shromáždění u pamětní desky připomínající osvobození Sušice americkou armádou. Od předsedy KSČ v Sušici se děda dozvěděl, že strýce StB na shromáždění vyfotila a následně ho sledovala. Naštěstí se čas režimu krátil, a tak neměl čas podniknout jakékoli kroky, které by jemu či celé naší rodině znepříjemnily život.

Bylo na minulém režimu i něco dobrého? Lidé si prý byli blíž a drželi při sobě. Děda se domnívá, že to bylo nedostatkem svobody, kterým trpěli všichni stejně. Kvůli uzavřeným hranicím a plánovanému hospodářství trpěl rozvoj.

„Jinak člověk byl zase rád, že když to tak vezmu ke konci života, že můžu říct, že jsem nikomu vědomě neublížil, nikoho neokrad a takže v tomhle má člověk svědomí čistý.“

Životní příběh mého dědy není plný velkých gest ani hrdinských obětí. Troufám si však tvrdit, že to je svědectví všech obyčejných lidí, kteří se jen snažili za daných podmínek žít dobrý život a být dobrým člověkem. Ukazuje nám, že ne vždy jsme mohli žít svobodně, nejen v otázce cestování do ciziny, ale i v rámci vlastní země. Když jsem podával přihlášku na vysokou školu, jediné, co mi mohlo zabránit v studiu, byl nedostatek znalostí. Nikdo se mě neptal, kdo jsou mí rodiče, jakého jsem politického či náboženského vyznání.

Můj děda je pro mě skutečným vzorem. Je moudrý, rozhodný, a přestože to z jeho sebevědomého vystupování nemusí být vždy zřejmé, má zlaté srdce a nikdy se ke svým bližním neobrátil zády.

 

Karel Piller

Karel Piller se narodil 13. prosince 1939 v Sušici. Základní školu i jedenáctiletku absolvoval v Sušici. Odborné zaměření absolvoval na Stavební průmyslové škole v Klatovech. V roce 1959 byl zaměstnán jako mistr v OSP Polička. O dva měsíce později byl povolán na vojnu. V roce 1961 přešel do podniku PAP Sušice jako investiční technik, kde pracoval až do roku 1983. V roce 1966 vstoupil do strany a o dva roky později z ní zase vystoupil. V roce 1983 přešel k melioračnímu družstvu, které bylo později sloučeno pod Společný zemědělský podnik Klatovy. V roce 1990 podstoupil operaci žlučníku a když se vrátil z nemocnice, podnik již neexistoval. Vrátil se na pár měsíců do PAP Sušice, ale vzápětí přešel do nově vzniklé soukromé společnosti, která se zabývala stavební projekcí. Z morálních důvodů firmu opustil a do roku 2000, kdy odešel do důchodu, pracoval na volné noze.

Galerie
Děda na vojně