Sokolská rodina

Sokolské hnutí v Chocni

Sokolské hnutí je skupina lidí, která se snaží posílit tělesnou i duševní stránku svých členů a potažmo celého národa. Jeho členové to neměli nikdy moc jednoduché. Dr. Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner dne 16. února 1862 založili první sokolskou jednotku v Praze. Tím začalo zatýkání a věznění Sokolů za Rakouska-Uherska, zastavení činnosti hnutí za 1. světové války, šíření pomluv o sokolském dění a jeho urputný boj za zachování demokracie, likvidace hnutí za nacismu a fašismu za 2. světové války a ,,nahánění“ Sokolů do koncentračních táborů – pod šibenice, před popravčí valy a do plynových komor. Řeklo by se, že zlo proti Sokolům už je pryč, ale nebylo.

Když byl v Chocni postaven v roce 1925 u vchodu do chráněné přírodní reservace Peliny ( před zámkem p. O. F. Kinského) památník sochaře Stino Peukerta, nikdo netušil, jakých událostí bude tento kámen svědkem. Modelem mu byl Jaroslav Stráník. Tato socha stojí dnes v parku u zámku v Chocni.

Osudy rodiny Stráníkových

Je to právě 60 let, kdy se v Chocni odehrála tato událost.  V říjnu 1954 tehdejší komunistický režim postihl nevinnou rodinu.

V Chocni v Palackého ulici, dříve Leninově, č. p. 149 žila spokojeně rodina Stráníkových. Otec Jaroslav, truhlář nar. 28. 12. 1902, + 1977 svůj volný čas věnoval převážně mládeži jako cvičitel Sokola, později Spartaku. Jeho manželka Vilemína roz. Novotná nar. 28. 5. 1904 byla velice vzdělanou a kvalifikovanou učitelkou na měšťanské škole v Chocni a nadšenou sokolkou. Vedení školy uvažovalo o jejím zařazení do vedení školy. Měla tři děti Jaroslavu, Evu a Janu. Jaroslavova sestra, Jarmila Stráníková nar. 8. 12. 1903, + 11. 12. 1991 se starala bratrovi o domácnost a po odpolednech a večerech vedla jako náčelnice ženské složky a cvičila sokolská děvčata. Spokojený rodinný život byl přerušen 24. října 1954, když neznámý pachatel v Chocni urazil soše rudoarmějce hlavu. Otec večer mezi dobrými přáteli prohodil, ,,… tak nám Pepíčkovi Stalinovi urazili hlavu“. V časných ranních hodinách vnikli otevřenými okny neznámí soudruzi v kožených kabátech do bytu rodiny. Bez vysvětlování pročesali místnosti, zatkli všechny tři dospělé – Jaroslava, Vilemínu i Jarmilu. Při opakované domovní prohlídce 24. a 30. října odnesli rodinné šperky, peníze, vkladní knížky, osobní doklady a veškeré písemnosti o choceňském Sokole. Vzali si i vzory papírů ze školních sešitů dětí, tužky, inkousty, řetízky, náušnice, snubní prsten, mince, špendlíky a podobné velezrádné důkazy. Tyto věci byli nevratně zabaveny.  Dotyčné pány v kožichách vůbec nezajímalo, že v domě zůstaly bez dozoru a bez veškerých prostředků tři nezletilé dcery. Díky sousedovi, zlatníkovi Jaroslavu Frydrychovi, bylo o ně postaráno. Dojel do Horního Jelení, kde žila teta děvčat Augustina Paukertová 76 ti letá učitelka na penzi. Přijela do Chocně a starala se o děvčata se svým důchodem 600 Kčs. Žádala, aby jí byl dán alespoň poslední Jardův plat z Orličanu, nebylo jí vyhověno. Matka Vilemína byla propuštěna z vazby. Byla ihned propuštěna ze školy a měla si najít práci. Se svými deseti dioptriemi v brýlích nastoupila na zdejší pile jako dělnice u stroje na výrobu parket. Její měsíční plat byl 800 Kčs. 27. prosince 1954 byl Jaroslav Stráník odsouzen na 1 ¾ roku a Jarmila na 2 ¼ roku za pobuřování proti republice. Odsouzeni byli povinni hradit náklady trestního řízení. Jako vánoční dárek dostali rekreaci se státním zaopatřením. Jaroslav byl poslán do uranového dolu v Jáchymově a Jarmila mezi vybranou společnost prostitutek v Bratislavě. Na základě rozsudku a jeho zmiňovaném dodatku přišel výměr, aby Jaroslav zaplatil 1.152,40 Kčs a Jarmila 909,10 Kčs s poznámkou, že sice ve vězení pracovali, ale nepodávali dostačující pracovní výkony dle stanovených norem a to v době 83 dnů. Jen amnestie prezidenta z 9. května 1955 umožnila návrat Jaroslava a Jarmily zpět domů. Ani jeden z nich již nepřišel zpět mezi sportovce. Jaroslav se od té doby nestýkal ani se svými sousedy, kromě pana Frydrycha. Jarmila nevyšla na ulici ani nechodila do kostela. K hrobu svých blízkých ji od roku 1965 vozil autem její synovec.

Jaroslav nastoupil jako truhlář u firmy Dřevotvar. Jeho plat byl 1.000 Kčs měsíčně. Jarmila dál vedla rodinnou domácnost. V rodině již zůstala navždy i teta Augustina Paukertová. Jaroslav a Jarmila se obrátili na okresní prokuraturu se žádostí o prominutí zaplacení vymáhané částky 2.061,50 Kčs, jelikož příjem rodiny pro sedm lidí činil 2.400 Kčs. Majetek zabavený při domovní prohlídce činil i s financemi přes 50.000 Kčs, ale nebyl nikdy vrácen. Na svou žádost dostali 19. října 1955 rozhodnutí, že lhůta k zaplacení je stanovena 15 dnů pod následky exekuce. Jejich žádost byla důvodná, jelikož manželé Stráníkovi mají 1. 800 Kčs měsíčně a Jarmila Stráníková může jít pracovat do národního podniku nebo v socialistickém sektoru. Děti ve stáří od 10 do 12 let mohou být dány do dětských institucí. Tuto správu napsal JUDr. Jaroslav Liška, vedoucí úředník kanceláře prokuratury ve Vysokém Mýtě. Rodině nic jiného nezbývalo než zaplatit.
Děvčata rostla a jedna po druhé končila měšťanku.

Jaroslava se v roce 1957, ve svých 14 letech, dostala alespoň na mlékařské učiliště v Lipové u Jeseníku. Po vyučení pracovala v choceňské mlékárně. Žádala o přijetí na lékařskou průmyslovku v Kroměříži.  Ředitel mlékárny, soudruh Fajfr, ji však studium nedoporučil. V srpnu 1962 nastal výlet choceňských mlékařů na Moravu. Autobus asi ve sto kilometrové rychlosti narazil v Mohelnici do hradební zdi. Byli mrtví i ranění. Jaroslava měla porušenou páteř, ale rychle se z toho dostala. Po třech letech se však její zdravotní stav zhoršil a má problémy dodnes. Sepsáním úrazového protokolu byla odškodněna pojišťovnou 2.000 Kčs. Nyní je matkou tří dětí.

Eva, se svými jedničkami, nastoupila v roce 1959 jako tkadlena do textilky v místní Hedvě. Nastoupila na denní studium na uměleckoprůmyslové škole textilní v Brně. Eva dostudovala a pracuje jako návrhářka textilu v České Třebové. Za její úspěchy jí bylo děkováno i z nejvyšších státních míst. Vdala se a má syna.

Třetí dcera, Jana, vyšla roku 1962. Nejdříve tkala v Hedvě a potom studovala na průmyslové škole textilní v Ústí nad Orlicí. Vystudovala, stala se techničkou. Vdala se a má dceru. Její muž zakrátko zemřel, vdala se znovu a přibyl syn.

Přišel leden 1968 s náznaky svobody. Potom 21. srpen. Stráníkovic rodina žila stále pohromadě. Lidé se začali ptát, proč byli vězněni. Stráníkovi poslali 27. února 1969 veškeré dokumenty o jejich odsouzení panu JUDr. L. Štěpánovi do Prahy. Slíbil jim, že celý případ přešetří. Dne 12. října 1970 krajská prokuratura v Hradci Králové přezkoumala postup orgánů trestního řízení a rozhodnutí soudu v této trestní věci, při čemž neshledala důvod podat stížnost pro porušení zákona.

V roce 1972 umírá teta Augustina Paukertová a v roce 1977 otec Jaroslav Stráník. Matce Vilmě začínají přibývat roky, ale také dioptrie v brýlích. Stahuje se do ústraní a postupně slepne. Na obě ženy, Jarmilu i Vilmu, zapomíná okolí i bývalý žáci. Teprve v roce 1990 byli všichni rehabilitováni, dostali jen malé odškodnění za dobu ve vězení. Ztracená léta a poškozené zdraví nemůže nahradit nikdo.

Tímto končí smutný příběh jedné sokolské rodiny.

O tíživé situaci rodiny v 50. letech vypovídá následující dopis.

Jaroslavův dopis z vězení

Manželce

Děkuji za dopisy, potěšili mně. Když jsem poslal první dopis z nového pracoviště, dostal dopis od Tebe z Chrudimi, byl krásný a potěšující. Piš mi, jak budeš míti čas, těším se na Tvůj dopis. Vzpomínám na Vás každý den. Jak se Vám vede, stýská se mi po Tobě a dětech. Těším se, až mi pošleš fotografie. Jsem zdráv a vede se mi dobře. Noha mě bolí, ale snáším to dobře. Potěšilo mě, že se Janička dobře učí, Evička, že dostala vyznamenání, je to od ní krásné. Jaruško, nic si z toho nedělej, že ti učení tak nejde, jako Evičce, snaž se, abys ji dohonila. Těším se na Váš dopis. Zde je ještě velká zima a sníh. Vzpomínám na oslavu strýčkova svátku, jak ses měla na oslavě? Až budeš, strýčkovy posílat dopis pozdravuj ode mne, že mu přeji hlavně moc zdraví. Sděl mi kde je Jarmila a jak se jí vede! Pozdravuj ode mne, doufám, že se sní, sejdu brzy. Tetě Justi ať nestůně a že za její práci pro vás jí děkuji. Nevím, jak se tetě za to odměním. Jak mi sděluješ, jak jsi zhubla, z toho si nic nedělej, já sem to nemyslel tak ve zlém, jak si to myslíš. Víš dobře, že Tě mám rád. Přeji Vám veselé svátky velikonoční, budu na Vás vzpomínat, jak se Vám vede. Jak chodíte na procházky? U Vás je krásně, zde sníh a zima. Napiš mi brzy, těším se na dopis.

Zdravím Vás všechny a buďte zdrávy.

Líbá Tě Tvůj Jaroslav

4/4 1955                                                                               Jaroslav Stráník, Ostrov u Kar. Varů

Váš táta, Jaroslav Stráník

 

Jaroslava Medunová

"Jaroslava Medunová roz. Stráníková se narodila 17. září 1943 v Klášterci nad Orlicí. Její otec, Jaroslav Stráník, byl truhlář a svůj volný čas věnoval Sokolu. Matka Vilemína roz. Novotná byla učitelkou. Má dvě sestry – Evu a Janu.
Žili si spokojeným životem v rodinném domě v Chocni, než neznámý pachatel urazil zdejší soše rudoarmějce hlavu.
Po tomto incidentu začali komunisté celou rodinu vyslýchat. Několikrát jim vtrhli do domu a sebrali různé věci. Zabavili jim jak peníze, tak klenoty i vkladní knížky.
V této době chodila Jaroslava do šesté třídy.
Velikým zklamáním pro ni bylo, že nesměla jít studovat na žádnou střední školu, i když měla velice dobré známky. Ve svých 14 letech se dostala alespoň na mlékařské učiliště v Lipové u Jeseníku. Hned po vyučení začala pracovat v choceňské mlékárně. Žádala o přijetí na lékařskou průmyslovku, bohužel jí však studium nedoporučili.
V srpnu 1962 se stala nehoda, při které si způsobila vážný úraz páteře. Následky má dodnes. V této době jí bylo dovoleno studovat dálkově průmyslovou školu mlékařskou. Dalších 5 let jezdila do Kroměříže a svá studia zakončila maturitou.
Socha rudoarmějce byla opravena a dodnes stojí před budovou Obchodní akademie v Chocni.
Dnes je Jaroslavě Medunové 73 let. Je matkou tří dětí a žije spokojený život v Chocni.
Často však vzpomíná na své mládí, které si užila jen do 10 let. Potom už musela tvrdě pracovat – pomáhat rodině.
Dnešní generaci vzkazuje, ať si váží svobody a demokracie."

Galerie