Rebel s baseballovou pálkou

Dostat se v šedesátých letech do konfliktu s policií není vůbec těžké. Stačí hrát softball nebo baseball, sporty, které v té době zní tak exoticky, svobodně, lákavě.  A vlastně takhle se František Rudl dostal i k podpisu Charty 77. Ale od začátku.

Na Františka měl od dětství velký vliv jeho dědeček, který ho vychovával, když byl tatínek ve vězení. „Jeho oblíbený slovo bylo: „Vidíš bolševika, neptej se a střílej“. A i další příbuzní mu poněkud kazili třídní profil i vztahy se spolužáky „Tak jsem byl nazývanej „imperialista“, „záškodník“ a já už nevím všechno, vím, že mi nadávali „Rudl – štrůdl.“ Po základní škole nastoupil i přes drobné komplikace na jedenáctiletku. Vysoká škola nepřicházela z politických důvodů v úvahu, a tak nastoupil jako dělník v Lovosicích do továrny. „Paradoxem všeho bylo, že v roce 1964, respektive 5, v šedesátým čtvrtým to přišlo, že jsem jako dělnický kádr pověřen zastupovat Severočeské chemické závody Lovosice na Vysoké škole chemicko-technologické.“ To přišlo jeho tatínkovi neobyčejně vtipné a právě díky této historce k sobě našli cestu. Jenomže tatínek byl neprávem označen jako sudetský Němec a „nějak zmizel, máma říkala, že prostě pracuje někde jinde, což chápu, docela, že s tím nechtěla zatěžovat mě.“ Proč a kam zmizel, došlo Františkovi až mnohem později. „Vidím před sebou na Náměstí Republiky kostel svatýho Josefa, a tam jsem si vzpomněl, že tam maminka jezdila s dědou se modlit, aby táta zůstal zdravej. To jsem nechápal proč, tehdy mě bylo málo, když v tom Janově jsem byl od nějakejch 4 let, 5 let, to mě mohlo bej 6 let, 7 let, 8 let, když jsme tam takhle jezdili, vždycky jednou za měsíc se jezdilo do Prahy se modlit. Ale já jsem nevěděl ke komu nebo proč.“

Ale zpět k vysoké škole. „Já jsem pak odešel v tom šedesátým čtvrtým do tý Prahy, na Vysokou školu chemicko-technologickou, kterou jsem začal velice úspěšně, tím, že jsem opakoval první ročník, protože jsem místo školy navštěvoval všechny pražský hospody. Měl jsem telefonní seznam, kterej tehdy byl volně přístupnej, tam byl seznam všech hospod, a já jsem si jednu po druhý odškrtával, myslím, že všechny.“ Začal také hrát softball a baseball, kvůli čemuž se o něj poprvé začala zajímat policie. Po vysoké škole nastoupil na vojnu a ani tady nechybělo dobrodružství. „My, netuše s Jirkou, že to, co si posíláme, že by mohlo bejt součástí špionáže, tak jsme si psali kde bydlíme, kolik nás tam je, kolik je nás na pokoji, jakou máme šarži, kdo nám tam velí, a když jsme si to po letech prohlíželi, ty naše dopisy, tak jsme říkali „Oni nás klidně mohli zavřít!“ Jsme se oba tomu velice zasmáli, ale v tu chvíli mě do smíchu nebylo.“

Po vojně, v roce 1975, se, přestože nesplňoval žádnou z politických podmínek (členství v ROH apod.), přihlásil na konkurz do Organizace zahraničního obchodu Inspecta, kam byl na přímluvu souseda, soudruha Červíčka, který ředitel Inspecty ujistil, že se nechystá emigrovat, přijat. A díky tomuto zaměstnání měl možnost ilegálně vozit do Československa knížky. „Od Martina Štrumfa, respektive od jeho sestry Evy, která byla provdaná do Německa, jsem získal adresy na exilová vydavatelství a přes paní Wagnerovou z Ebenfurthu v Rakousku jsem si začal objednávat knížky ze ´68 Publishers, Index, Listy, Svědectví…“ Díky důmyslnému balení knížek do krabic pracího prášku zalepených speciální páskou všechno fungovalo až do chvíle, kdy tohle tajemství pravděpodobně někdo prozradil. A tak přišel o práci a novou sháněl obtížně. „A to bylo docela zajímavý, protože přece žádný pronásledování neexistovalo, přišel jsem do nějaký fabriky, „Chemika? Jó, potřebujem,“ za dva dny už mě nepotřebovali,“ až nakonec sehnal práci v autoškole. Ale i tady docházelo k absurdním situacím: „Pan ředitel Dufek říkal, že má jeden problém. Že musí každej měsíc na mě napsat jakési hlášení. A jestli bych si ho nemohl psát sám. Já vím, že jsem tehdy na něj koukal jako blázen, začal jsem se smát, protože jsem říkal „Tohle když budu někomu říkat, tak mě nebude věřit, že jsem si to přečetl v knížce a že si to teď prostě jako vymejšlím.“ Směl učit jen na nákladních autech a to pouze brance a Vietnamce. A neustále ho sledovali, jestli nekrade naftu, jako to prý v autoškole tehdy dělali všichni.

V roce 1978 podepsal Chartu. A také jí rozšiřoval, i lidem, u kterých by asi málokdo předpokládal, že ji budou chtít podepsat. „Moje žáky zkoušel výhradně pan major Pecháček, kterýmu jsme říkali Pec-háček. A pan major Pecháček za mnou jednou nenápadně přišel a říkal mi: „Pane inženýre, vy prej jste podepsal Chartu. Myslíte, že by se dalo zařídit, že bych eventuálně nějak někde něco našel?“ Já jsem tehdy přemýšlel, jestli to není provokace, ale pak jsem si říkal: „No co? Co se mi může stát?“ Major Pecháček sice nepodepsal, ale upřímně ho překvapilo, že kvůli textu, který jen shrnuje to, co si všichni myslí a bojí se to říct, se tolik lidí dostalo do problémů.

V roce 1980 přišla zajímavá série „náhodných“ událostí: podal žádost o vystěhování, která byla velmi rychle zamítnuta, byl přepaden neznámými pachateli. Když nahlásil přepadení na policii, řekli mu, ať si druhý den přijde pro protokol. „Takže já jsem si tam druhej den přišel pro protokol a oni mi řekli, že jsem tam nebyl.“ A brzy na to přišel o práci. „A tak jsem začal pak sbírat různě ovoce a všelijak různě, prostě hlavně aby bylo razítko v občance, to bylo nejdůležitější.“ Byl podruhé přepaden, jeho syna nevzali do mateřské školy.  A pak dostal předvolání na cizineckou policii, kde mu řekli, že se jako nežádoucí osoba má připravit na vystěhování. Přípravy nebyly jednoduché. „My jsme museli napsat i kolik mají plenek ty děti, kolik máme kapesníků, kolik máme papírovejch kapesníků, kolik máme tužek, všecko jsme museli napsat, sepsat, chodili k nám to kontrolovat, vždycky minimálně tři lidi, dva celníci a určitě vždycky jeden estébák mezi nima, všecko prohlíželi, všecko koukali, a na některých bylo… na tom jednom bylo vidět, jak si vyhlíží, co odtamtaď všecko zmizí.“ Ale chamtivý estébák si věci vyhlížel marně. Rudlovi všechno rozdali známým.

Při překračování státní hranice došlo k dalšímu neočekávanému rozšiřování Charty – tentokrát si ji vzal celník. „Pak jsme přijeli do Rakouska, tam prostě na tý hranici, teď člověk neuměl ani slovo německy, tak to bylo vždycky: „blušššč“, se prostě přehnaly nějaký slovíčka, no tak jsme lámanou angličtinou, trošku lámanou němčinou, jsme si s nima dali nějaký číslo telefonní, který jsem si tehdy ještě pamatoval, oni zavolali, tam se ozval pan Janýr.“ Ten Rudlovým půjčil peníze a dovezl je na Obere Donau 17, místo, kde bydleli a scházeli další lidé zbavení z podobných důvodů československého občanství – Pavel Kohout, Pavel Landovský, v roce 1982 začali přijíždět další lidé, například Martin Štěpánek. Sehnat práci nebylo jednoduché. „Tak jsem si obstaral vypálené elektromotory a my jsme z toho začali těžit měď s Martinem. Vypadali jsme teda jako… uhlíři je slabé slovo, protože jsme byli černý až za ušima, ale Martin se ukázal jako velice zdatný a velice chytrý člověk, takže nám to odsejpalo docela, takže jsme si vydělali i nějaký peníze.“  S pracovním povolením pak bylo všechno jednodušší – František se mohl věnovat chemii, podílel se dokonce na výzkumech pro NASA. „To byla velice zajímavá práce, bylo to pro NASA, a povedlo se nám nějak udělat pro NASA spoustu věcí, oni to potom používali při jejich dalším kosmickým výzkumu, respektive provozu, že používali určitý slitiny vanadu na základě toho, co Reutte tehdy dodalo.“

A dnes, v důchodovém věku, se vrací k tomu, kvůli čemu se vlastně na začátku dostal do konfliktu s policií – k baseballu. „Trénuju jenom malinký děti od šesti do deseti let baseball a ty mi dodávaj takový síly, že se tady můžu teď smát s váma a je mi dobře.“

 

František Rudl

František Rudl se narodil 17. července 1946 v Chrudimi. Vyrůstal u dědečka v Janově nad Nisou, protože jeho otec byl na „převýchově“. Když se otec z převýchovy vrátil, přestěhoval se František zpátky do Lovosic za matkou. I přes drobné komplikace byl přijat na střední školu, na vysokou školu už ale ne, proto nastoupil jako dělník do chemické továrny v Lovosicích, kde se vyučil strojním zámečníkem a jako dělník se dostal na VŠCHT. V letech 1971 byl na vojně v Bělé pod Bezdězem. Díky práci pro OZO Inspecta jezdil pravidelně do Rakouska, odkud vozil tajně zakázané knížky. Celá věc se ale prozradila, přišel o zaměstnání a začal učit v autoškole. V roce 1978 podepsal Chartu 77 a v listopadu byl i s rodinou zbaven československého občanství a musel se vystěhovat. Ve Vídni se seznámil s dalšími lidmi se stejným osudem. Sehnat práci nebylo snadné, ale postupně se přes získávání mědi ze starých motorů dostal až k velmi zajímavému výzkumu pro NASA, později k výrobě pracích prášků a odsiřování elektráren a různým dalším zajímavým zaměstnáním. Dnes je v důchodu a trénuje malé děti baseball.

Galerie
Listina o propuštění ze státního svazku České socialistické republiky, 29.10.1981 Dopis Gustávu Husákovi druhá část, 25.6.1981
Dopis Gustávu Husákovi prví část, 25.6.1981 Praha, srpen 1968
Praha, srpen 1968 Praha, srpen 1968
Praha, srpen 1968 Praha, srpen 1968
Praha, srpen 1968