S čistým svědomím ve špatném světě

Žádná totalita nemůže vzniknout a následně existovat, pokud ji svým tichým souhlasem netoleruje většina. Angelika Hanauerová, skromná a nenápadná žena, která k této většině nepatřila a neporušila své přesvědčení a morální zásady, byla ochotná dát veřejně najevo svůj názor, a to i přesto, že jí toto rozhodnutí zásadně změnilo život.

Narodila se 3. 10. 1943 do rodiny stavitele Karla Hanauera a Jožky, rozené Kvašňovské, původem ze Slovenska, jako druhé dítě, 3 roky po svém bratrovi Karlovi. Otec byl v období 1. republiky architektem funkcionalistou a po smrti svého otce zdědil část jeho firmy. Díky němu mohl studovat ve Francii, navíc disponoval penězi i prostorem pro svou vlastní tvorbu. Po skončení války byl prezidentem Benešem jmenován profesorem na fakultě architektury. Maminka byla velmi nadaná v mnoha směrech. Vystudovala matematiku a fyziku a později jazyky a právo.

Angelika se narodila do movité pražské rodiny, než si však začala plně uvědomovat své okolí, došlo ke společenským změnám, většina rodinného majetku byla znárodněna a ze společensky vysoko postavené, prominentní rodiny se stali „nepřátelé společnosti“. Angelika k tomu podotýká: „Občas nebylo na topení, takže jsme žili v takovém bytě, kde to za mrazu bylo dost hrozné“. V té době byli ovšem s bratrem dětmi a nepřipadali si nijak zvlášť znevýhodněni.

Díky postoji rodičů si již od útlého dětství uvědomovala nesrovnalosti ve společnosti, ale zvlášť významně to na ni nedoléhalo. Nepředstavovalo pro ni problém navštěvovat kostel, a přitom toužila vstoupit do Pionýru, i když toto mělo k sobě vztah jako oheň a voda. Pionýrská mládež patřila k propagandistickému programu komunismu, zatímco křesťané byli režimem pronásledováni. Díky dobrému prospěchu se však nakonec stala pionýrkou i přes špatný kádrový posudek (byla „buržoasního původu“). Dostala požehnání od rodičů a vytoužený rudý šátek. *Kádrový posudek byl spis o třídním původu a ideologických postojích občanů, včetně jejich rodiny a širšího okolí.

Prospěla u maturity na výbornou, ale protože ji z kádrových příčin škola nedoporučila k dalšímu studiu a navíc někdo musel zabezpečit rodinu (otec byl v invalidním důchodu a bratr šel na vojnu), našla si zaměstnání pomocné dělnice. Tehdy sama uvěřila tomu, co všude slýchala: že její rodina patří mezi „zahnívající buržoasii“, která je určena k likvidaci, ale mezi dělnickou třídou člověk najde pravdu a sám sebe. Bylo jí necelých 17 let a byla přesvědčená, že „ti dělníci jsou takoví ryzí, takoví opravdoví a že jsou to ti skuteční pracující“, popisuje a dodává: „Byl to šok, to byla žumpa, oni kradli, oni byli strašně sprostí a vůbec nechci vykládat, co všechno se tam dělo.“

Dělníci ji navíc mezi sebe nepřijali, posmívali se jí, že je „slečinka z vyšších vrstev“, která se mezi ně nehodí, že „mluví jako kniha“, užívá cizí slova a „ať si táhne mezi své“. Pořád jen pumpovala a tahala po žebřících lešení pytle s betonem, až jim nakonec vyhověla a namluvila, že půjde studovat prestižní školu, režii hraného filmu na FAMU. Sama si tím zvýšila sebevědomí. Jenže v podniku si zjistili, kdy se konají přijímací zkoušky, tudíž se jich musela skutečně zúčastnit. Ukázalo se, že není vše ztraceno. Z několika set uchazečů prošla talentovými zkouškami až do poslední desítky. Nebyla sice přijata, protože jí chyběly potřebné písemné práce a natočené filmy, ale byla jí poskytnuta supervize od profesorů k přípravě na příští přijímací zkoušky. Za rok ji na FAMU přijali a začala studovat režii hraného filmu.

Při „uvolnění“ v 60. letech Angelika odjela na rok do Anglie, kde studovala na Royal College of Arts. Byla tam velmi zaskočená odlišností Čech a Anglie, nejen politickým systémem, ale také kulturou a smýšlením.

I přes zmíněné „uvolnění“ se stále muselo vyjíždět na tzv. „výjezdní doložku“, speciální doklad, bez kterého nikdo nemohl překročit hranice ČSSR. Doložka měla vždy platnost pouze na určitou dobu. Protože jí naše úřady doložku neprodloužily (kvůli politickému konfliktu s tehdejším profesorem FAMU O. Vávrou), mohla se legálně vrátit do ČSSR až v době Dubčeka roku 1968, tím pádem studovala šest místo pěti let. Studium FAMU úspěšně toho roku zakončila.

21. 8. 1968 Angelika natáčela film pro ostravskou televizi. Byla příliš zaměstnána prací a o momentální politické situaci neměla aktuální informace. Ráno se v hotelu probudila do obsazené Ostravy. Na pokoji měla hluchý telefon, hluché rádio a na klidu jí nepřidala ani pokojská, která zmateně pobíhala po hotelu a křičela, že Čechy obsadili Poláci a připojili nás k Polsku. Vyšla na ulici, kde ji chtěl legitimovat ruský voják, což bylo poslední kapkou, a ona se zhroutila. Ihned ji odvezli do nemocnice, odkud ovšem záhy utekla rovnou na nádraží a vydala se prvním vlakem domů, do Prahy, kde se cítila bezpečně i přes informace, které se k ní dostaly, že v Praze je revoluce, bojuje se na barikádách a nacházejí se zde již první mrtví.

Po návratu domů se ukázaly válečné představy trochu nadnesené, přesto zůstávala situace vážná. V Praze jezdily všude ruské tanky, v noci duněla střelba z těžkých zbraní a mezi lidmi se šířil strach. Pro Angeliku však mělo mnohem větší dopad to, co následovalo.

Studenti FAMU nesměli vstoupit do praxe před dokončením školy. To znamenalo, že mezi dokončením studia a normalizací měli velmi málo času získat si umělecké jméno. Začínající umělci ztráceli možnosti získat kvalitní práci, zvláště, jako v případě Angeliky, když se odmítli účastnit na komunistické propagandě. Dalším problémem byl zákon o příživnictví, kvůli kterému hrozilo lidem, kteří nedostali žádné zaměstnání, odnětí svobody až na 3 roky nepodmíněně.

Angelika se uvnitř této nezaviněné situace postupně dostala mezi „underground“. (Doslovný překlad „podzemí“. Šlo o životní styl, který vznikl v západní Evropě a USA. V ČSSR byli mladí lidé do tohoto postavení často vehnáni totalitním režimem a následně kriminalizováni.) Toto protestní prostředí ale mělo i své minusy, alkohol či drogy, vulgarismy nebo střídání partnerů a toto se Angelice příčilo.

Toužila odjet do civilizované země, totiž emigrovat na Západ, a proto využila svého vztahu s Američanem Charlesem Rommelem, provdala se za něj a odjela do USA, kde chtěla zůstat. V ČSSR ale žila její nemocná maminka, otec byl již po smrti a bratr měl vlastní rodinu, proto se zanedlouho vrátila zpátky k matce (stále ještě vdaná, o rozvod požádala až po návratu domů).

V době po svém návratu náhodou navštívila bytovou přednášku Jana Patočky. Na přednášku šla s tím, že to „nějak přežije“, netušila, o co se přesně jedná, a název v ní vzbuzoval představu „snobárny“. Odcházela však s obrovským zážitkem, jejími slovy „to bylo něco“. Poté už nechyběla na žádné Patočkově bytové přednášce.

Pohybovala se i dál v kruzích protirežimní společnosti (underground a intelektuálové), ale jako praktikujcí katolička nyní tíhla především k věřícím křesťanům z těchto skupin i z „podzemní církve“. Velmi důležitým momentem pro ni byl okamžik, kdy se několik intelektuálů, mezi nimiž byl i Jan Patočka, zastalo mládeže (konkrétně Plastic People of the Universe) a bojovali za jejich práva. Když se později dozvěděla, že byla kolem Jana Patočky sepsána jakási petice za lidská práva, dopídila se k textu Charty 77 a rozhodla se ji pro své přesvědčení a svědomí podepsat. Bylo pro ni velmi důležité, že se dokázaly spojit tak odlišné skupiny lidí. Chartu podepsala, přestože se jí některé věci uvnitř společenství Charty nelíbily.

V té době ještě nebyla rozvedená, úřady však nestihly zaznamenat ani její svatbu, a proto si nespojily její jméno Hanauerová, figurující v občanském průkazu, a jméno Rommelová, kterým podepsala Chartu 77. Trvalo další čtyři měsíce, než jí změnili v občanském průkazu jméno na Rommelovou. Byl to pro ni malý úřednický dar, neboť během těchto čtyř měsíců jako by pro StB (Státní bezpečnost) neexistovala. Po uplynutí této doby, kdy se v úředních listinách objevilo její nové jméno, ji StB okamžitě navštívila a Angelice začala nová životní etapa – život pod stálým dohledem tajné policie. Stýkala se v této době s lidmi z prostředí Charty, byla ovšem vždy velmi opatrná, neboť „to prostředí bylo také prolezlé fízly“.

Roku 1982 jí byl nabídnut vystěhovalecký pas do USA za to, že by čas od času navštívila kontaktní osobu a za úplatu poskytla pár důležitých informací o fungování českého exilu. K této věci zaujala nekompromisní stanovisko, ani na okamžik nezauvažovala, že by tuto nabídku přijala.

Angelika nikdy nebyla fyzicky mučená, StB se ovšem zaměřila na její přátele, byli zastrašováni, trestáni. V té době psala příběhy pro děti. Kamarád, který ji nechával v nakladatelství dětské knihy vydávat, přišel jednou vyděšeně o půlnoci na návštěvu s tím, že nakladatelství navštívila StB a budou muset spolupráci ukončit, jeho vyhazují z práce, a skončil v nemocnici. Jiný kamarád v podobném ohrožení využil dovolené v Jugoslávii a emigroval do NSR. Následně se jistou dobu bála s někým se více stýkat, aby jemu a jeho rodině nepřivodila problémy.

Poté pracovala čtyři roky jako pomocná ošetřovatelka u Místního národního výboru, ale tato práce byla citově velmi náročná. Když jí zemřel v náručí 14. pacient, z práce odešla a chvíli roznášela noviny. I z této práce ovšem musela odejít. A tak nastoupila jako pomocná vychovatelka ve školce pro nedoslýchavé děti. Zde pracovala až do revoluce, kdy nastal velký zájem o její osobu mezi filmaři a „televizáky“.

Angelika se však dlouho rozhodovala, zda zůstat u své současné práce mezi malými nedoslýchavými dětmi, nebo se vrátit zpět ke svému řemeslu, které neměla nikdy možnost trvale provozovat. Nakonec se rozhodla na základě výroku tehdejšího kardinála Tomáška „Každý na své místo!“. Vnitřně cítila, že její místo je právě u filmu a tam se také vrátila.

Následně se plně věnovala tvorbě dokumentárních filmů, nejprve jako externí spolupracovník ČT a později jako její zaměstnanec.

 

Angelika Hanauerová

Angelika Hanauerová se narodila 3.10.1943 v Praze. Po maturitě na pražské střední škole pracovala rok jako pomocná dělnice ve Fasádostavu. Následující rok jako „klapka“ u filmu. Pak byla úspěšně přijata na FAMU, kde roku 1968 absolvovala režii hraného filmu.
Následně natáčela pro Československou televizi a Krátký film Praha a od roku 1971 se zaměřila na scenáristickou a literární tvorbu pro děti (O kohoutkovi a slepičce, 1975; Kouzelné bačkůrky, 1977; O kašpárkovi, 1977; Zlatovláska, 1981).

Provdala se do USA brzy se však vrátila zpět do ČSSR a požádala o rozvod.
V únoru 1977 podepsala Chartu 77 a poté se již nemohla věnovat psaní pro děti. Roku 1982 jí byl nabídnut vystěhovalecký pas, což jednoznačně odmítla a začala se věnovat práci s invalidními a umírajícími lidmi v Praze, zároveň překládala undergroundovou a teologickou literaturu. Několikrát změnila zaměstnání a nakonec až do revoluce pracovala ve školce pro nedoslýchavé děti.

Koncem roku 1989 se vrátila ke své profesi. Natočila pro ČT víc než 40 dokumentů z oblasti disentu (Filosof, který splnil svou úlohu: Jan Patočka, Charta 77), z prostředí římskokatolické církve (Stát proti víře, Josef kardinál Beran, Vzpoura pastýřů, Irská cesta, Pouť na konec světa), ale i drobnější dokumenty a filmy z cyklu Lapidária atd. Získala festivalová uznání i cenu Trilobita. Zároveň byla později zaměstnána jako dramaturgyně duchovního vysílání ČT.
V současné době se filmařské profesi již plně nevěnuje a žije v Praze."

Galerie
Současná fotografie  Dokument Charta 77 pro ČT ; 1997
Doba Charty 80. léta V New Yorku 1974
Začátek 70. let Dokument po FAMU 1968-9
Na FAMU Absolvenťák 1967 Na FAMU 1964
První přijímání Angelika s bratrem
Rodiče 1939