„Socialismus je krásná myšlenka, soudružko. Škoda, že to nefunguje…“

Druhá světová válka se právě začíná obracet díky pádu Stalingradu, zatímco 3. února 1943 v Praze přichází na svět Jan Suchý.

V Praze prožívá první tři roky života, ale záhy se stěhuje s rodiči do Děčína. Jeho tatínek totiž v Praze působil jako geodet a za malé zvýšení platu byl poslán do pohraničí na dosídlení.

Jan si vzpomíná na působení dětských zločineckých part, hlavně tzv. Jauklova bandy v poválečném Děčíně. Příkladem jejich vandalismu je, že zavinili vykolejení vlaku, nebo odvázali loď z kotviště. Každý se jich bál, dokonce i policisté a učitelé. Pan Suchý často ven s kamarády nechodil, bylo to nebezpečné.

Z dětství (v deseti letech) si také pamatuje, jak v roce 1953 večer Antonín Zápotocký prohlásil, že nebude žádná měnová reforma. A hned ráno byla. Všechny peníze se směnily v poměru 1:5, ale množství peněz vyměněných v tomto poměru bylo omezené, zbytek se měnil 1:50. Jeho rodiny se to ale nijak zásadně nedotklo.

Ve čtvrté nebo páté třídě složil Jan pionýrský slib. Rodiče mu jako malému neříkali své názory na režim, takže měl z toho, že se stal pionýrem, velikou radost. Když přišel domů, prohlásil: „Dneska je můj nejšťastnější den v životě!“, načež mu tatínek odvětil slovy „No, můj taky.“ Tehdy si myslel, že má tatínek radost, že se stal Jenda pionýrem, ale ve skutečnosti jej pár měsíců před tím vmanipulovali k tomu, aby si zažádal o členství v KSČ a stal se čekatelem na členství. Právě v den, kdy se stal Jan pionýrem, mu přišlo vyrozumění, že pro nedostatek aktivity nebyl přijat. Tehdy ale Jan ještě netušil, že tatínek má takovou radost kvůli odmítnutí této žádosti.

Když zemřel Stalin, před školou se střídali pionýři před vlajkou a hořícím plamenem. Pan Suchý se na čestné stráži také vystřídal a pamatuje si, jak byl hrdý, že se při této povinnosti udržel a neplakal.

Ve 12 letech, v roce 1955, se přestěhoval s rodiči do České Lípy, protože zde jeho otec získal práci vedoucího okresního měřičského střediska. Jan tu začal navštěvovat ZŠ Partyzánská, kterou v roce 1957 dokončil.

Poté začal navštěvovat místní jedenáctiletku (dnes bychom řekli gymnázium). Tady v roce 1959 založil s kamarády svou první dixielandovou kapelu, kvůli které měli její členové trochu problémy, protože tento hudební styl pochází z Ameriky. Záchranou bylo to, že se jedná původně o hudbu černošskou, ač ji často hráli také běloši. Ač se nařízení později již dodržovalo spíše sporadicky, podle platných pravidel kapely musely hrát asi 90 nebo 95 % skladeb původem z východního bloku.

V roce 1960 odmaturoval. Před maturitou se musel rozhodnout, na kterou školu dále. Jan měl po celý život dvě silné záliby – matematiku a hudbu. Nakonec se rozhodl pro matematiku a v září nastoupil na Libereckou vysokou školu strojní a textilní. Tady se mu ale nelíbil způsob výuky, a navíc byla škola plná studentů průmyslových škol, na které se jen těžko dotahoval, co se technických znalostí týče, a tedy i prospěchu.

Přestoupil proto po Novém roce na zdejší Pedagogický institut. Vybral si aprobaci matematika a hudební výchova. Na škole také pozvedl místní kapelu a se spolužáky vydávali školní časopis Šutr (některé výtisky jsou dnes k nahlédnutí v SOkA Liberec). Jan byl spolužáky pověřen, aby nultému časopisu napsal úvodník. Napsal tam tehdy, že Šutr chce bít nepravosti a nechce se podřizovat žádné linii. Ještě ten den se musel dostavit na krajský výbor KSČ, kde mu položili ultimátum – buď napíše článek, který bude tuto „linii“, tedy komunistický politický směr, podporovat, anebo bude ze školy vyhozen. Nakonec na ultimátum vyzrál článkem o dvou válčících černošských kmenech, který byl sice metaforickým vyjádřením podpory míru a ne socialismu, ale stačilo to. Ono nulté číslo bylo komunisty zničeno a dnes již není instituce, na které by jej šlo dohledat.

Na vysoké škole potkal svou manželku Janu.

Mužští studenti  zde také měli každou středu den vojenské přípravy, který vždy začínal politickou aktualitou. Jednoho dne se stalo, že předstoupil spolužák Vladimír Chrpa, který spustil: „Mírová politika SSSR se dá nejlépe dokumentovat na tom, že ačkoli podle Rudého práva žádné rakety na Kubě nemá, tak přesto podle dnešního výtisku Rudého práva své rakety odváží.“ Zmiňovaného chtěli nejprve vyhodit ze školy, ale zastal se ho rektor, přestože byl velký komunista.

Když pak Jan v roce 1964 dokončil vysokou školu (a jeho žena střední zdravotní školu), rozhodli se, že se vezmou, aby dostali umístěnku blízko sebe. Ona tedy začala pracovat v českolipské nemocnici a Jan na ZŠ v Horní Polici.

Tady se mu stalo to, že když opravoval vstupní prověrky ve sborovně, sešla se v místnosti místní mládežnická organizace. Náhle se jej zeptal jeden ze „svazáků“, jestli by nechtěl dělat předsedu místního Svazu mládeže. „Jestli vám nevadí, že nejsem členem, tak klidně,“ odvětil Jan, a protože tehdy byl členem skoro každý, mysleli si všichni, že jen žertuje. A tak se stal předsedou, aniž by byl členem. Když pak přišel papír s titulkem „Výkaz činnosti“, napsal tam pingpongový turnaj, protože s kluky hráli stolní tenis, když šli do hospody, tak to zapsal jako schůzi a podobně, takže ačkoli ve skutečnosti nic nepořádali, oficiálně byli velmi aktivní. Procházelo to, až příštího roku přijeli dva svazáčtí funkcionáři předat místním standartu za nejlepší organizaci v okresu. Jeden z nich se k němu přitočil s tím, že nemohou nalézt jeho doklad o členství. Když se dozvěděli, že Jan není členem, hned se rozčílili: „Jak to že nejste členem?!“ Funkcionáři mu nabídli zpětné doplnění členství, ale odmítl, protože jej brzy čekala vojenská služba.

Když pak v říjnu 1965 nastoupil na vojnu na žatecké letiště, hned při prvním nástupu přišel „politruk“ (zástupce velitele pro věci politické) a něco pošeptal veliteli, načež on zařval: „Svobodník absolvent Suchý! Čtyři kroky vpřed!“ zaostřil na něj a dodal „Vás si budu pamatovat!“. A pamatoval.

Během vojny se mu také narodila dcera Martina.

Po vojně, která mu skončila na Vánoce 1966, se přestěhoval do Liberce. Zde během vpádu vojsk Varšavské smlouvy celou noc psal a vylepoval plakáty v azbuce, které měly vysvětlit Rusům, jaká je v Československu situace. Poté se kvůli manželčině lepší práci v roce 1970 znovu přestěhovali do České Lípy a postupně působil na několika různých školách, ale na žádné nepobyl moc dlouho.

Pořídil si osmibitový počítač Sharp 211, který si koupil za rodinné úspory za 14 300 Kč (s tehdejším platem asi 3 000 měsíčně), a to dokonce bez vědomí manželky. Součástí uživatelského manuálu byla i učebnice jazyka Basic, ve kterém se naučil programovat. To bylo velmi neobvyklé, protože počítače tehdy měly jenom velké firmy a nikdo nevěděl, jak moc se tato technologie rozšíří.

Když o pět let později odešel, protože se nepohodl s ředitelkou školy, na které tehdy učil, začal si hledat místo programátora. Jenže kam přišel, tam mu řekli, že mají programátorů nedostatek, a následně druhý den, že jsou jejich místa plně obsazena. Takto se to opakovalo několikrát, až se dozvěděl, že mu vedoucí školského odboru zařídil zákaz intelektuální práce.

Nakonec šel pracovat do Okresního podniku služeb na oddělení propagace. Především zde dělal reklamní plakáty, výlohy obchodů a podobně, občas se ale dostal i k propagaci režimu.

Po práci v podniku služeb se vrátil v roce 1979 do školství a učil na ZŠ ve Cvikově. Tady měli každých asi 14 dní politické školení. Během jednoho z nich se jej místní předsedkyně organizace KSČ zeptala, co si Jan o socialismu myslí, na což jí odpověděl: „Socialismus je krásná myšlenka.“. Předsedkyně se významně podívala po ostatních, neboť jej předcházela pověst odpůrce režimu, a on dodal, „Jenom škoda, že to nefunguje.“ Kvůli tomuto výroku jej začali komunisté všelijak šikanovat (např. neustálým dohledem a tresty za maličkosti).

V době, kdy učil ve Cvikově, sehnal vedoucí pionýrů šest počítačů Sharp s tím, že Jan na nich bude vyučovat. Když  začal učit matematicko-fyzikální praktika, v jejich osnovách již bylo programování, ale jen 4 hodiny v roce. A protože měl nastat podle komunistické propagandy obrovský počítačový boom, začal vyučovat programování každý druhý týden. Když přišla na jeho hodinu kontrola, Jan pokračoval ve výuce programování. Když kontrolorka zjistila, kolik hodin už má odučených, prohlásila: „Soudruhu, ty si děláš z osnov lidovou tvořivost!“. Jan odvětil: „A soudružko, čteš noviny?“ což ale jako argument nepomohlo a dostal příkaz s výukou programování skončit.

Protože měl zle kvůli výuce programování a komunisté jej šikanovali kvůli výroku o nefungujícím socialismu, rozhodl se opět odejít ze školství a začal pracovat jako programátor u OPBH, to byl rok 1988.

Tady na svém počítači v listopadu 1989 tiskl materiály Občanského fóra, jehož byl členem. Pro OF aktivně pracoval, tiskl, roznášel materiály a diskutoval s lidmi.

Jeho tchyně byla na přelomu totality a svobody těžce nemocná, a protože byla velmi statečná, řekli jí, když se její život chýlil ke konci. Když vyprávěla tuto smutnou zprávu své rodině, vpadla do místnosti Janova dcera a řekla všem, že je těhotná. Tchyni ta zpráva potěšila a rozhodla se neumřít dřív, než se to malé narodí. A když se narodilo, vyslovila druhé přání, aby zvolili Havla prezidentem, pak že už může v klidu odejít. Když Havla 29. 12. zvolili, ráno ji začal její manžel budit se slovy „Vstáváme. Babušo, vstáváme, zaspali jsme. Co se tak směješ?“, ale zjistil, že je mrtvá. „Šťastná, že zvolili Havla, zemřela ve spánku s úsměvem na rtech. Neumím si představit krásnější smrt,“ říká pan Suchý.

Po revoluci jej komunisté ještě stihli vyhodit z práce kvůli tisknutí materiálů OF, takže nastoupil opět na několik dalších škol. Po dosažení důchodu odešel na ZŠ Partyzánská, ale nevydržel zde dlouho kvůli přístupu žáků ke škole a k učitelům, učit již pro Jana nebyla taková radost jako dříve.

Dnes je doma a učí několik žáků soukromě na hudební nástroje. Pokud má někdo problém s matematikou, taktéž mu rád pomůže s doučováním.

Jan Suchý

Jan Suchý se narodil 3. 2. 1943 v Praze. V roce 1955 se odstěhoval do České Lípy, kde navštěvoval osmiletou ZŠ Partyzánskou a poté místní jedenáctiletku. Roku 1961 nastoupil na liberecký Pedagogický institut, kde se spolužáky tiskl časopis Šutr, kvůli jehož úvodníku jej vyslýchala StB. Poté co vystudoval s aprobací učitele matematiky a hudební výchovy, dostal v roce 1964 přiděleno místo učitele na základní škole v Horní Polici. Výkon tohoto zaměstnání byl přerušen nástupem k armádě. Po návratu z vojny prostřídal do roku 1978 několik škol. Když odešel ze školství, nastoupil k Okresnímu podniku služeb (zde byl vedoucím oddělení propagace). Pak se vrátil do školství a učil na ZŠ ve Cvikově, kde působil až do roku 1988. Řekl tam předsedkyni místní organizace KSČ, že socialismus je krásná myšlenka, která nefunguje, a učil programování každý druhý týden navzdory osnovám. Kvůli tomu odešel k OPBH, kde pracoval jako programátor. V roce 1989 se vrátil do školství, v roce 2005 odešel do důchodu.

Galerie
Fotografie z let 1979 a 1988, Jan třetí z leva v horní řadě Fotografie z let 1979 a 1988, Jan první z leva v horní řadě
Jan Suchý dnes Bývalá budova Pedagogického institutu v Liberci
Několik čísel časopisu Šutr