KDE skončím ??

Antonie Švobová, rozená Vaníková, se narodila 9.1.1923 v malém městečku na Ukrajině, v její západní volyňské části, která v té době patřila Polsku. Vyrostla s rodiči, mladším bratrem a mladší sestrou na statku. Tatínek byl starosta městečka a celá rodina se věnovala chodu hospodářské usedlosti.
Před rokem 1940 vznikla velká skupina nacistických koncentračních a pracovních táborů, které byly vybudované v okolí vesnic Mauthausen a Gusen v Horních Rakousích, asi 20 kilometrů východně od Lince. Přestože se komplex nejdříve sestával z jediného tábora u Mauthausenu, časem se rozšiřoval a stal se jedním z největších komplexů pracovních táborů v Němci ovládané Evropě.
Kromě čtyř hlavních táborů existovalo u Mauthausenu a v blízkosti Gusenu v Rakousku a jižním Německu dalších více než 50 pobočných táborů, kde byli vězni využíváni k nuceným pracím. K pobočným táborům Mauthausenského komplexu patřily i kamenolomy, muniční továrny, doly, zbrojovky a továrny na výrobu zbraní nebo také stíhacích letounů Messerschmitt Me 262.

Pro Antonii Švobovou vše začalo v jejich 19 letech, kdy byla v roce 1942 pozvána spolu s dalšími třemi ročníky (1923,1924 a 1925) na registraci pro umístění do pracovního tábora. Všichni absolvovali lékařskou prohlídku, a pokud daná osoba splňovala zdravotní podmínky, tak byla odvezena na vykonávání nucených prací pro nacistické Německo. Někteří se stejně jako paní Antonie dostali pro pracovního tábora do Rakouska. Hned po transportu proběhlo rozdělení do továren. Paní Antonie Švobová byla zařazena do menší dílny, kde se starala o vývoj a výrobu střelných nábojů pro německou armádu. Říkalo se, že pracovní podmínky v takovýchto továrnách byly o něco lepší než podmínky v jiných táborech v Rakousku nebo v Německu. Na dílně paní Antonie pracovala s lidmi z mnoha jiných zemí. Byly zde kromě Ukrajinek také Polky, Rakušanky, Slovenky, Rusky i Francouzky. Jeden Francouz například měl na starosti seřizování a opravování strojů a další Rakušan vedl celý úsek výroby. Paní Antonie se během práce blíže seznámila s jednou Rakušankou, které byla už starší, a tak trochu ji brala jako svoji dceru. Rakušané měli jiné podmínky než ostatní. Dostávali příděly ovoce a zeleniny navíc, protože zde byli doma, a tak se s ní Rakušanka dělila o jídlo. Pracovní doba trvala dvanáct hodin, někdy se pracovalo v noci, někdy ve dne. V táboře byly velmi špatné pracovní podmínky, docházelo i k týrání vězňů a někteří na tom nebyli zdravotně dobře. Ubytování bylo velmi nuzné, noci přečkávala paní Antonie v dřevěné chatce, kde se sotva dalo spát a částečně do ní zatékalo. Oficiálně nebyl umožněn jakýkoli kontakt s domovem. Nesměly se psát dopisy, bylo to trestné, ale přesto se paní Antonii podařilo být v kontaktu s příbuznými z Českých Budějovic, kteří jí tajně posílali dopisy a také jídlo na přilepšení. V pracovním táboře byla až do konce války, tedy téměř dva roky.

Po válce dostala paní Antonie nabídku od již zmíněné Rakušanky, zda by nechtěla zůstat u ní v Rakousku. Uměla totiž několik jazyků, mluvila dobře německy, rusky, ukrajinsky, česky i polsky, a tak by měla možnost sehnat si bez větších problémů práci. To však odmítla, stýskalo se jí po domově, kam se chtěla vrátit. Vydala se tedy pěšky domů, ale po cestě byla proti svojí vůli zadržena Rusy. Rusové totiž na konci války vyrabovali všechny továrny, zabavili stroje na výrobu zbraní a násilím odvezli i pracovníky z jednotlivých táborů, aby využili jejich znalostí při výrobě zbraní. Při transportu se paní Antonie seznámila s jednou Polkou jiné továrny. Jednou v noci cestou do Ruska, jakmile se naskytla možnost, se pokusily společně o útěk. Opravdu se jim to podařilo a paní Antonie se dostala se až do Vídně a z Vídně do Čech, k příbuzným do Českých Budějovic. Potom jela za tetou do Trnávky u Ostravy, kde se úplnou náhodou šťastně setkala se svým bratrem.

Bratr paní Antonie sloužil jako voják ve Svobodově armádě a po válce dostal zemědělskou usedlost v malé vesnici Lubník u Lanškrouna, kam se později za ním přestěhovali také rodiče se sestrou. Paní Antonie tam našla i svého životního partnera, se kterým v Lubníku založili rodinu a vychovali společně dvě děti.

Paní Antonii Švobové bychom chtěli poděkovat za její trpělivé vyprávění, přestože na tuto dobu velmi nerada vzpomíná a patří k nejtěžším obdobím jejího života.

 

Antonie Švobová

"Antonie Švobová, rozená Vaníková, se narodila 9.1.1923 v malém městečku na
Ukrajině, v její západní volyňské části, která v té době patřila Polsku. Vyrostla
s rodiči, mladším bratrem a mladší sestrou na statku. V jejich 19 letech, kdy byla v roce 1942 pozvána spolu s dalšími třemi ročníky (1923,1924 a 1925) na registraci, byla umístěna do pracovního tábora v Rakousku. Zde byla po celou dobu 2. světlové války. Po válce chvíli žila s příbuznými v Českých Budějovicích a nakonec se usadila v Lubníku na statku kde žije dodnes."

Galerie