Dobrovolně si zvolil nejnáročnější profese své doby

Můj otec Václav Hušák se narodil na konci 2. světové války jako dlouho očekávaný syn po 4 dcerách mamince v domácnosti a otci jako kočímu zaměstnanému v malé zemědělské usedlosti nazývané Ovčín poblíž městečka Smečno ve Středních Čechách. Z vyprávění svých rodičů se později dozvěděl, jak se ukrývali v jámě vybudované na zahradě při ústupu německé armády, která prohlížela a rabovala obydlené oblasti na jaře roku 1945. V úkrytu přebývali několik dní, bylo mu pouze 8 měsíců a často plakal, a proto se jeho rodiče obávali prozrazení. Naštěstí se tak nestalo.

Po válce šel jeho otec pracovat k Českým drahám jako posunovač a rodina dostala byt přímo v nádražní budově stanice tehdy Libušín, nyní Kamenné Žehrovice. Náplní práce posunovače bylo rozpojování a spojování vozů, přehazování výhybek a přistavování vagónů k naložení uhlím a zemědělskými produkty.

V jeho 5 letech se odstěhovali do Kačice ke své babičce. O rok později začal docházet do místní pětitřídní základní školy. Ve 3. třídě se stal pionýrem, na krku nosil červený pionýrský šátek a na opasku kalhot měl přezku s nápisem „K práci a obraně vlasti“ „Vždy připraven“. Od 3. třetí třídy chodívali každoročně na 1. máje pěšky na slavnostní průvod do města Nové Strašecí vzdáleného 8 km. V roce 1954 se povinně začalo nacvičovat spartakiádní vystoupení s krychlemi, které si na nácvik museli vyrobit sami, na vlastní vystoupení už dostali originálně vyrobené krychle žluté barvy. Spartakiáda probíhala systémem okresních vystoupení, z nichž nejlepší postoupili do krajského kola a z nich opět nejlepší do Prahy na Strahovský stadion na celostátní Spartakiádu, která se poprvé konala v roce 1955 a opakovala se každých 5 let. Kromě nacvičování na Spartakiádu a školního tělocviku chodívali pravidelně cvičit pod Tělovýchovnou jednotou (kdysi Sokol) do místní Sokolovny.

Druhý stupeň základní školy musel absolvovat v sousední vesnici Tuchlovice, kam pravidelně ráno dojížděl autobusem. Pokud neměl odpolední vyučování a nechtěl čekat na autobus do 14:30, často chodíval pěšky 2,5 km polními cestami domů. Ve 14 letech se přihlásil do Dobrovolného sboru požárníků – družstvo mladších(dnes Dobrovolný sbor hasičů), kde několik dalších let působil.

Po skončení osmileté základní školní docházky v roce 1958 nastoupil do Odborného učiliště SONP Kladno (Spojené ocelárny národní podnik) do výučního oboru Strojní zámečník. V roce 1960 proběhla 2. celostátní Spartakiáda, již rok předtím se průběžně nacvičovala soutěžní sestava Pracovních záloh s barevnými prapory na tyči v rámci výuky tělocviku. Dva roky probíhala výuka spojená s prací v přináležících dílnách školy, 3. rok byla součástí studia i praxe v daném podniku na různých pracovištích podle zaměření výučního oboru.

Můj otec si v rámci svého oboru vybral jako své působiště Centrální elektroúdržbu v Huti Poldi, kde po vyučení nastoupil jako řádný zaměstnanec na pozici elektrozámečník od roku 1961. Součástí jeho práce byla výměna při poruše a oprava elektromotorů a elektromagnetů všeho druhu v celém závodě. Postupně se seznámil se všemi provozy a výrobními činnostmi, které se v podniku odehrávaly.

Když dosáhl 18 let, tedy v roce 1962, obdržel povolávací rozkaz k účasti na odvodu na vojnu. Musel se dostavit k posudkovému lékaři, který rozhodl, zda je schopný vojenské služby. Pokud by tomu tak nebylo, dostal by tzv. modrou knížku, která znamenala neschopnost vojenské služby. S posudkem lékaře přišel na Vojenskou správu, kde proběhl pohovor o zařazení k různým druhům zbraní. Můj otec se rozhodl pro výsadkové vojsko, s určením k 7. výsadkového pluku zvláštního určení v Holešově.

Na podzim roku 1962 začal probíhat pro brance výsadkového vojska předvojenský výcvik ve Svazarmu (Svaz pro spolupráci s armádou) v teorii, v tělesné přípravě a v balení padáků, během něhož stále chodil do svého zaměstnání v huti Poldi. Další rok od jara do léta proběhlo v rámci výcviku na letišti v Rakovníku postupně 5 seskoků z letadla AN-2 zvaného Andula.

1. října 1963 se hlásil v kasárnách v Holešově k nástupu na dvouletou vojenskou službu, čímž přerušil své zaměstnání, do něhož se po vojně mohl vrátit. K jeho útvaru byli přijímáni výhradně dobrovolníci z důvodu vysoké fyzické i psychické náročnosti. Denní rozvrh byl dodržován bez ohledu na počasí, veškerá pohybová činnost probíhala v poklusu. K tomu se celý 1. měsíc učili slavnostnímu pochodu a pořadové přípravě k řádnému zvládnutí přísahy, která proběhla na náměstí v Holešově.

Vojáci byli připravováni k průzkumu v hlubokém týlu nepřítele, tzn. 300 – 600 km za linií, kam se předpokládala doprava letounem IL-14 a následný výsadek padákem. Z toho důvodu museli ovládat velké množství různých bojových činností od kladení výbušných systémů a jejich zneškodňování přes zvládnutí boje zblízka, zneškodňování protivníka, budování skrytých pozorovacích stanovišť a přežívání v nich až po vedení přesné střelby na různé cíle včetně raketových systémů. Během vojenské služby absolvoval celkem 15 seskoků z letadla včetně jednoho z balónu.

Po skončení vojenské služby roku 1965 se vrátil zpět do svého původního zaměstnání na huti Poldi. Zároveň se však rozhodl v pokračování v parašutistickém sportu pod Svazarmem a stal se instruktorem branců/výsadkářů v předvojenském výcviku, z čehož pro něj plynuly výhody provádět sportovní seskoky zdarma.

Činnost instruktora prováděl 2 roky, během nichž provedl dalších 24 seskoků z letadel AN-2 a L-60 Brigadýr. Následně se oženil a přestěhoval do sousední vesnice Nová Studnice do bývalé zemědělské usedlosti k manželce a jejím rodičům. V roce 1969 se mu narodil syn Martin.

Následující rok se rozhodl změnit zaměstnání z důvodu vyššího výdělku, který by lépe zajistil jeho rodinu. Nastoupil nejprve na Důl Nosek v Tuchlovicích jako důlní zámečník, po 2 letech přešel pracovat na Důl Nejedlý I. v Libušíně. Následně na nově vybudovaný Důl Kladno, uvedený do provozu v roce 1973, jehož důlní jáma se nacházela cca 100 metrů od Dolu Nejedlého, který přestal být v provozu a sloužil jako větrací jáma.

Jeho prací byla montáž a demontáž potrubí pro stlačený vzduch, potrubí pro tlakovou vodu, větraček (větrací roury) a ventilátorů, hřeblových a pásových dopravníků, hydraulických systémů, závěsných kolejových drážek a lanových vrátků. V 80. letech byl do dolů zaváděn nový způsob ražení chodeb razícími kombajny a dobývání uhlí tzv. stěnováním s pomocí jednotlivých hydraulických stojek a kompletních výztuží pro různé výšky uhelných slojí (0,8 – 3,5 m). Proto absolvoval čtrnáctidenní školení na dole Dukla v Havířově, aby měl kvalifikaci na tuto novou technologii.

Po 5 letech práce v dole se stal dobrovolným důlním záchranářem a chodil sloužit na HBZS Vinařice (Hlavní báňská záchranná stanice). Tato pohotovostní služba byla připravena kdykoli zasahovat při důlních haváriích, v závalech a při zranění více horníků. Pokud nastal nezvladatelný požár v dole, nezbývalo než zazdít přístupové chodby. Často museli pracovat v zakouřeném prostředí za pomoci dýchacích přístrojů.

Po 20 letech práce v dole mu byl pro dlouhodobější zdravotní problémy k 1. 1. 1991 přiznán invalidní důchod, ve kterém je dodnes.

Galerie
Můj otec Václav Hušák, jeho sestra Marie, její spolužačky Marie Voráčková a Jana Jonáková, jeho sestra Běla,  zima 1955, Kačice (zdroj: archiv mého otce) Zadní strana fotografie č. 1 s podpisy vyfotografovaných (zdroj: archiv mého otce)
Dům v Kačici, ve kterém vyrůstal (snímek, jak vypadá dnes) (zdroj: archiv mého otce) Původní Základní škola v Kačici postavená roku 1885 (zdroj: archiv otcova spolužáka p. Malce)
Základní škola v Kačici po dostavbě v roce 1911 (zdroj: archiv otcova spolužáka p. Malce) Základní škola v Kačici v roce 2013 (zdroj: archiv otcova spolužáka p. Malce)
1. třída Základní školy v Kačici 1951 (zdroj: archiv mého otce) 3. a 5. třída Základní školy v Kačici 1953 (zdroj: archiv mého otce)
Sokolovna v Kačici těsně po výstavbě v roce 1922 (zdroj: archiv otcova spolužáka p. Malce) Zahájení provozu Sokolovny v roce 1923 - cvičení členů Sokola (zdroj: archiv otcova spolužáka p. Malce)
Sokolovna ze 40. let 20. století (zdroj: archiv otcova spolužáka p. Malce) Chátrající Sokolovna z roku 2013 (zdroj: archiv otcova spolužáka p. Malce)
8. třída Osmileté základní školy v Tuchlovicích 1958 (zdroj: archiv mého otce) Můj otec ve 14 letech (zdroj: archiv mého otce)
Dobrovolný sbor požárníků - družstvo mladších 1958 (zdroj: archiv mého otce) Nástup k požárnímu útoku 1959 (zdroj: archiv mého otce)
Učňovská dílna Odborného učiliště SONP Kladno, dnes SOŠ a SOU Kladno (zdroj:http://www.sou-dubska.cz/?module=gallery&id=12) Budova SOŠ a SOU Kladno, dříve Odborné učiliště SONP Kladno (zdroj:http://www.sou-dubska.cz/?module=gallery&id=19)
Huť Poldi v roce 1940 (zdroj: archiv otcova spolužáka p. Malce) Bývalé SONP Kladno - huť Koněv a huť Poldi 2002 (zdroj: archiv otcova spolužáka p. Malce)
Můj otec v 17 letech (zdroj: archiv mého otce) Jeho maminka Karolína Hušáková na dvoře jejich domu 1961 (zdroj: archiv mého otce)
Můj otec v 18 letech (zdroj: archiv mého otce) Balení padáku při předvojenském výcviku branců/výsadkářů na letišti v Rakovníku 1963 (zdroj: archiv mého otce)
Můj otec po 1. seskoku padákem z letadla AN-2 na letišti v Rakovníku 1963 (zdroj: archiv mého otce) Večer po seskocích na letišti v Rakovníku 1963 (zdroj: archiv mého otce)
Nástup výsadkářů do letadla (zdroj: http://www.601skss.cz/historie.html) Vojenská přehlídka Ostrava-Bratislava 1965 (zdroj: archiv mého otce)
Můj otec v uniformě 1965 (zdroj: archiv mého otce) Sportovní seskoky po vojně 1966 (zdroj: archiv mého otce)
Důl Nosek 2004 (zdroj: http://www.kladnominule.cz/front.page/photos/156?gallery=164&photo=3067) Důl Nejedlý III, později Důl Kladno v Libušíně po ukončení provozu v roce 2002 (zdroj:http://www.hornictvi.kladnominule.cz/d367l-schoeller---jaacutemy-nejedlyacute-i-a-nejedlyacute-iii.html)
Pamětní list k 50. výročí vzniku 7. výsadkového pluku ZÚ v Holešově 2011 (zdroj: archiv mého otce) Pamětní deska na vstupu do objektu bývalých kasáren 7. výsadkového pluku ZÚ v Holešově (zdroj: http://www.601skss.cz/udalosti/2011/2011_08_27_Slavnostni_nastup_7_vysadkoveho_pluku-Holesov/slavnostni_nastup_7_vysadkoveho_pluku-Holesov.html)
Můj otec u pamětní desky 7. výsadkového pluku ZÚ v Holešově 2011 (zdroj: archiv mého otce) Slavnostní nástup bývalých příslušníků k 50. výročí vzniku 7. výsadkového pluku ZÚ v Holešově 2011 (zdroj: http://www.601skss.cz/udalosti/2011/2011_08_27_Slavnostni_nastup_7_vysadkoveho_pluku-Holesov/slavnostni_nastup_7_vysadkoveho_pluku-Holesov.html)
Kasárna 7. výsadkového pluku, Holešov (dnes Střední policejní škola)

V roce 1961 byl zformován 7. výsadkový pluk zvláštního určení a byl umístěn do Holešova pod Hostýnskými vrchy. V říjnu roku 1963 byl můj otec povolán k vykonání vojenské služby u tohoto vojenského útvaru. Při vstupu do areálu se po levé straně nacházelo velitelství pluku, ošetřovna, důstojnická jídelna, garáže automobilové techniky, sklady vojenského materiálu, balírna padáků. Napravo od vstupní brány se táhla třípodlažní budova pro ubytování mužstva. Před ní se nacházel rozlehlý nástupní prostor pro celou vojenskou posádku, protilehlou stranu uzavírala stejná třípodlažní ubytovací budova. Z pravé strany nástupní prostor uzavírala jídelna mužstva. Za jídelnou se nacházelo rozlehlé cvičiště vybavené klasickou pěšáckou překážkovou dráhou a mnohem náročnější výsadkovou překážkovou dráhou. Posádková střelnice byla umístěna za vesnicí Dobrotice v zalesněném terénu vrchu Lysina.

Bývalá vstupní brána kasáren 7. výsadkového pluku ZU v Holešově (zdroj: http://www.spshol.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=241&Itemid=295) Areál Vyšší a Střední policejní školy MV v Holešově, dříve kasárna 7. výsadkového pluku ZU (zdroj: http://www.spshol.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=241&Itemid=295)
Příběh místa

Jednoho dubnového dne v poddůstojnické škole odpoledne při samostudiu probírali miny. Kromě nášlapných a jiných protipěchotních min měli k dispozici i protitankovou minu talířového tvaru se cvičnou rozbuškou uvnitř, která při iniciaci vypouštěla dým. S dalšími vojáky se dohadovali, zda ji lze odpálit i pořádným dupnutím na kontakt, jinak potřebuje sílu nášlapu 160 kg, tj. po najetí vozidla nebo tanku, pod člověkem nevybuchne. Jeden robustní voják Karpíšek se rozhodl na roznětku dupnout vojenskou botou (kanadou). K překvapení všech se odpálení povedlo, z miny se začal valit oranžový dým a zaplavovat učebnu a nenapadlo je nic lepšího než tu minu vážící okolo 6 kg vyhodit z okna 3. podlaží na prostor nástupiště. Bylo štěstím, že byl odpolední klid a nástupiště bylo prázdné, ale nad kasárnami se vznášel obrovský oranžový mrak. Nějakou dobu se nic nedělo, zřejmě dozorčí útvaru zjišťoval telefonicky u dozorčích rot, co se kde stalo. Nebylo těžké na to přijít, jelikož se ještě z učebny valil oranžový kouř. Během půlhodiny byl pro ně vymyšlen trestný pochod. Celá četa o 30 vojácích dostala rozkazem poplach a plyn (tzn. nasadit si protiplynové masky). Každé družstvo muselo jednoho jako zraněného naložit na nosítka, vyzdvihnout na ramena a pochodovat ze schodů z 3. patra ven z budovy a dále z kasáren směrem na Hostýnské vrchy. Pokračovali v pochodu a střídali se v nesení „zraněného“ do zalesněných kopců, kde v tu dobu ještě byli zledovatělé cesty. Proto občas někomu podklouzly nohy a zraněný spadl na zem, potloukl se a ostatní s ním. Z toho důvodu nikdo nechtěl být nesen na nosítkách. Takto šli až do půlnoci, kdy jim poddůstojníci zaveleli stát, konec plynu, raněný dolů a jde se zpátky do kasáren. Tam dorazili asi okolo 3. hodiny ranní, přičemž je za 3 hodiny čekal budíček, nástup na rozcvičku a normální výcvikový den podle rozvrhu jako by se nic nestalo.