Jaký je rozdíl mezi vnučkou vlastence ze Sudet a synem učně německého řezníka?

Po silnici od obce Úněšov se valí kolona vojáků. Vítá je německý jásot a české mlčení. Píše se podzim 1938 a západočeská obec Zahrádka zažívá první dějství dramatu, které se do dějin 20. století zapíše pod pojmem „Sudety“. Osmiletá Libuše Molcarová s mladší sestrou postávají opodál všeho dění, pozorují ho nejistě, s obavami. Vojáci se diví, proč dívky také nejdou k nim.

„To jsou Češi,“ odpovídá někdo z německých obyvatel. Z dnešního pohledu překvapivě to na vojákově přístupu nic nemění. Dál pobízí děvčata, aby přišla blíž. Ale ona nejdou. I když ve svém věku asi ještě zdaleka nechápou, co se to vlastně s jejich domovem děje, tuší, že mezi jásající shluk nad vesnicí nepatří. Liší se jednou podstatnou věcí. Jsou Češky.

Oproti tomu, devítiletý Jaroslav Nový v nedaleké Horní Bělé neprožívá zdaleka tak dramatické chvíle. Na sále jejich hostince jsou sice provizorně ubytováni vojáci a celníci, kteří museli opustit česko-německé hranice, ale německá armáda sem nemíří. Alespoň prozatím. Horní Bělá už je ve vnitrozemí. Od Zahrádky ji dělí pouhé čtyři kilometry a lidé z obou vesnic se navzájem znají, donedávna leckdy pracovali na území té druhé a měli více méně bezproblémové vztahy. Přesto jednou v budoucnu mají Libušiny děti na vlastní kůži poznat, že mezi ostatní spolužáky – pro změnu Čechy, podle názoru učitelky nepatří. Tentokrát totiž budou ti z pohraničí.

Hranice nacistickým Německem okleštěného Československa se toho roku, 1938, v důsledku podpisu Mnichovské dohody přesunula právě mezi Zahrádku a Horní Bělou, respektive její část Hubenov. Táhla se mimo jiné přímo skrz Černý rybník, lidově zvaný „Porajt“, což není vodní plocha příliš velké rozlohy, takže tento fakt dnes působí značně absurdně. Po čase se Němci přeci jen trochu stáhli. Rybník přenechali na území Československa, zanedlouho Protektorátu Čechy a Morava a hranice jak mezi státy, tak mezi oběma vesnicemi začínala až na lesním rozcestí „U Františka“ – tam byl postaven i strážní srub, který stál podél cesty k Mosticím.

Dlouholeté klidné soužití česko-německého obyvatelstva v Zahrádce sice neutrpělo větších trhlin, žádná ze čtyř českých rodin se z vesnice neodstěhovala, znamenalo to ale například uzavření české školy a nástup všech dětí do té německé. To se týkalo právě malé Libuše. Vzpomíná, že se jí tam vůbec nechtělo. Není divu. Zvláště dědeček – Eduard Koza, byl český vlastenec. Ještě před válkou se na vnučku velice zlobil, když mluvila doma německy. U Molcarových tak jistě panovala nálada spíše protiněmecká. Ne snad ani tak proti obyvatelům vesnice, jako spíše proti roztahovačné nacistické říši.

Rok se sešel s rokem, píše se březen 1939 a Horní Bělá zažívá obdobnou scénu, jako na podzim Zahrádka. Jen s tím rozdílem, že postupující německou armádu vítá jen to české mlčení. Jaroslav a jeho rodina však jistě zažívají podobné pocity, jako nedávno Molcarovi. Strach, úzkost, nejistotu. Vzniká Protektorát Čechy a Morava. Ač polovina března, v Horní Bělé dosahují sněhové závěje leckdy výšky oken stavení. Až se nabízí, i ta příroda se tomu bezpráví bránila.

Nových měli jako jedni z mála do Sudet povolení vstupu, jezdili tam stahávat dříví, protože němečtí hospodáři koně z nějakého důvodu nevlastnili. To se pak po čase ukázalo jako výhoda. Jaroslavův tatínek, někdejší učeň německého řezníka, ovládal skvěle němčinu a tak díky povolení, se mohl vydat – v době nedostatku v Protektorátu, nakoupit na pouť do blízkých, avšak sudetských, Všerub.

I Molcarovi si s nakupováním na druhé straně hranice zažili své. Již zmíněný dědeček Eduard se vydal, zřejmě tajně, přes hranici k ševci do vesnice Krašovice, nechat si ušít šaty. V Protektorátu také nakoupil cigarety. Na cestě zpátky ho ale pohraničníci chytili, cigarety zabavili a dědeček pak musel platit pokutu. Nové šaty mu však zůstaly.

Dědeček a jeho vlastenectví je samo o sobě výraznou částí v Libušině příběhu. Za války pochopitelně tajně poslouchal zahraniční rozhlas, což bylo samozřejmě nebezpečné a zřejmě také věděl o tom, že hajný Vinopal, který mimo jiné opatřoval Novým povolení k přechodu přes hranici, schová v hájence na Dlouhé louce ruské uprchlíky. Sám dědeček prý také jednou uprchlíkům neznámého původu, skrývajících se v lese, nesl jídlo. Jugoslávcům, kteří unikli z transportu smrti, zase pomáhal hajný Pašek z Hubenova. Ti v houštině v lesích U Františka na konci války nakonec zemřeli. Dnes je na tom místě malý pomník udržovaný právě Hubenovskými.

Válečná léta pozvolna ubíhala dál a s nimi se měnily i názory a postoje. Poté, co německým rodinám ze Zahrádky začali synové a muži postupně padat na frontě, ta tam byli jejich sympatie k nacistickému vůdci, doposud zbožňovanému. Není divu, že doručovatel špatných zpráv, poté co by několikrát svědkem toho, jak v takové chvíli rozlícené rodiny shazují Hitlerovy portréty, rozdupávají je, nadávají, se až bál opět jít s dalším oznámením. Jednou proto poslal svou dceru s kamarádkou Libuší. A tak to dívka viděla na vlastní oči.

„Hitler letěl dolů, začal po něm šlapat…“ vzpomíná dnes třiaosmdesátiletá pamětnice.

Na sklonku války přijeli jedné noci do Zahrádky rakouští vojáci, kteří se potřebovali ukrýt před letadly. Automobily schovaly do stodoly a vojáci pak u Molacarů nějaký čas pobyli.

„Hele, pusť nám tam cizinu,“ řekl pak jeden z vojáků Libuši, které bylo v té době už patnáct let. Dívka pokrčila rameny, proč by jim rádio nepustila, vojáci se chovali dobře a neviděla důvod, proč by to neměla udělat. Naladila tedy požadovanou stanici. Přitom to bylo pochopitelně zakázané a tohle byli vojáci německé armády. To bylo ihned jasné dědečkovi. Nejprve se velice rozhněval na vnučku.

„Ještě k posledku se dostaneme do maléru,“ řekl pak.

Vojáci ho ale hned ujišťovali, že se nemusí bát, že nic neřeknou. Do války šli za Německo pravděpodobně nedobrovolně a měli jí dost zrovna tak, jako obyvatelé Zahrádky. Není na tom nic zvláštního, uvážíme-li, že Rakousko před válkou potkal dosti podobný osud, jako Sudety.

I pan Jaroslav má z roku 1945 pozoruhodnou vzpomínku. Začátkem jara toho roku byl sál jejich hostince opět plný, tentokrát pro změnu Němců a to tzv. „národních hostů“ – lidí, jež se v roce 1939 nastěhovali do Polska a teď prchali před Rudou armádou. Měli také francouzské zajatce – ti pro ně původně pracovali, teď byli však na útěku společně. Ženy pak pomáhaly Jaroslavově mamince a babičce s přípravou na sadbu brambor. A v době, kdy byli pořád zakázané tancovačky, ale už bylo jasné, že válka se chýlí ke konci, pak společně Češi, Němci i Francouzi při harmonice tancovali pod lípou u rybníka, přímo ve středu vsi. A bylo jim to jedno, že jejich národy stojí na různých stranách barikády.

V květnu přišel konec války a s ním osvobození nejprve americkou, potom Rudou armádou – Horní Bělá i Zahrádka totiž opět stály na pomyslné hranici – tentokrát americké a ruské zóny. A tak – ačkoli děvčata s šeříky v květnu vítala americké vojáky, poté zde nějakou dobu strávili i ti ruští.

Bylo sice po válce, poslední dějství sudetského dramatu však mělo teprve přijít. Odsun Němců, který proběhl do dvou let od roku 1945. V Zahrádce nezůstala jediná německá rodina – nikdo nebyl prokazatelným antifašistou. Museli opustit rodné domy, které tu jejich rodiny budovaly po dlouhá léta, a mohli si sebou vzít jen 50 kilo z celého svého majetku. Z celé Zahrádky zůstávaly jen ty čtyři české rodiny. A lidé, které Libuše znala celý svůj život, spolužáci, kamarádi, sousedé, museli pryč.

„Mlčte, neplačte, neplačte, my se vrátíme!“ opakovala stále jedna z německých žen.

Jejich domy ale po čase obsadili Češi z okolních vesnic, zejména ti, kteří neměli mnoho majetku. Byli mezi nimi i lidé z Horní Bělé. Pak docházelo k rabování a velké statky obhospodařované lidmi, kteří neměli zkušenost ani vztah k místu, upadali. Dlouho trvalo, než si k sobě noví obyvatelé vesnice našli cestu.

„Já si na ně nemohla zvyknout…“ vzpomíná paní Libuše.

Zdá se, že tady příběh Sudet končí. Ale zdaleka ne. Slovo „Sudety“ a „pohraničí“ se pak ještě na dlouhou dobu stalo synonymem pro něco horšího, méněcenného – alespoň pro některé lidi. Děti Libuše – tehdy už Baborové, to pak ve škole v Dolní Bělé poznaly na vlastní kůži. Psala se padesátá léta. Oni byli TI Z POHRANIČÍ.

Co na tom, že je od „vnitrozemských“ vesnic dělí pár kilometrů. Co na tom, že vnučka vlastence ze Sudet zažila věci tak podobné těm, které zažil syn učně německého řezníka ve vnitrozemí? Strach při okupaci, všelijaké přechody příbuzných přes hranice kvůli nákupům nebo třeba konec války v klidném soužití se zástupci národů na druhé straně barikády? Chvíle dramatické i absurdní, smutné i veselejší? Vždyť se od sebe skoro vůbec jejich příběhy neliší. Rozděluje je jen ta umělá, násilně vytvořená hranice nacistického Německa a Protektorátu Čechy a Morava, která už dávno přestala existovat. Jen v myslích lidí někdy přetrvala déle.

Dnes už to tak ale naštěstí zdaleka není. Paní Baborová pojem Sudety nevnímá jako jakkoli hanlivý. A současná nejmladší generace, která žije v místech, kde se tenhle příběh kdysi psal? Málo kdy ví, co to vlastně ty Sudety byli.

Cestou od Úněšova to začalo. Tak to Úněšovem také zakončeme.

Čtrnáctiletý Honza zvaný Hanz pochází právě z této kdysi sudetské obce. Mezi ním a vnučkou pana Jaroslava nedávno proběhl následující rozhovor:

„… no, já teď pracuju na takovým projektu o Sudetech…“

„Sudetech?“

„To bylo pohraniční území v Československu, kde spolu žili Češi a Němci až do druhý světový války. Úněšov tam spadal taky…“

„No… dyť my máme barák po Němcích!“

„Hanz, to si děláš legraci? Vy máte barák po Němcích a nevíš, co to byli Sudety?!“

Tímhle se příběh Sudet už tedy snad definitivně dočkal svého konce. Generace, které se dotkl, pomalu ubývá a nové většinou nic neříká. Začíná se na něj zapomínat. Jestli je to pozitivní či nikoli, to už je jiná otázka…

Galerie
Kdysi napůl český, napůl německý Černý rybník, 2013, Renáta Nová Rybník u něhož byla pořízena dobová fotografie v součastnosti, 2013, Renáta Nová
Pohled ze Sudet do vnitrozemí, 2013, Renáta Nová Dnešní pohled na Zahrádku ze silnice na Hůrky, 2013, Renáta Nová
Česko-německá mládež v Zahrádce, válečné období, archiv pamětnice
Rozcestí U Františka, Horní Bělá

Rozcestí zvané „U Františka“ se nachází na pomezí území obcí Horní Bělá a Zahrádka, přibližně 2 km od Černého rybníka. Sbíhá se zde pět cest – k Černému rybníku (lidově Porajtu), k Hubenovu, k Mosticím (součást obce Zahrádka), na Bult (k vesnici Hůrky) a na Kostelík. Od podzimu 1938 do května 1945 tímto místem procházela hranice nacistického Německa a Československé republiky, od r. 1939 Protektorátu Čechy a Morava. Hranice měla být původně už v místě Černého rybníka – táhla se přímo středem vodní plochy, nakonec se však Němci stáhli až k Františku. Postavili zde strážní srub, který stál při cestě k Zahrádce. Bývalou hranici zde dnes nic nepřipomíná.

Na rozcestí mezi cestami na Bult a Kostelíky se nachází svatý obrázek (podle něj název rozcestí – zobrazuje totiž sv. Františka) a malý ukazatel na Hůrky.

Nedaleko rozcestí U Františka se také ukrývali Jugoslávci, kteří unikli z transportu smrti.

U Františka - cesta k Černému rybínku, 2013, Renáta Nová U Františka - cesty k Mosticím a na Bult, 2013, Renáta Nová
Nově udržovaný hrob Jugoslávců, 2013, Renáta Nová Starý kříž u hrobu Jugoslávců, 2013, Renáta Nová
Rozcestí U Františka - vlevo vnitrozemí, vpravo pohraničí, 2013, Renáta Nová
Příběh místa

Na rozcestí U Františka se fyzicky přímo neodehrála žádná část z příběhu L. Baborové a J. Nového – ačkoli, nedaleko něj pobývali jugoslávští uprchlíci, kterým pomáhal pan hajný Pašek z Hubenova.

Rozcestí však v příběhu hraje ještě jinou, symbolickou úlohu. Je totiž právě tou uměle vytvořenou hranicí mezi nacistickým Německem a Československem, která už dávno přestala existovat. Jen v myslích některých lidí přetrvala. U Františka se dělil kraj na „vnitrozemí“ a „pohraničí“ – a někteří lidé to pak ještě po léta vnímali jako něco „lepšího“ a „horšího“. Děti paní Baborové to zažily na vlastní kůži. Oni byli ti z pohraničí. Přestože bydleli jen pár kilometrů od ostatních, vnitrozemských vesnic.

Stojíte-li na rozcestí zády k cestě na Kostelíky, máte před sebou jakési rozcestí našich nedávných dějin. Je libo doprava – do Sudet? Nebo doleva – do Protektorátu?

A to je důvod, proč jsem při výběru místa, které čtenářům představím blíže, vybrala právě rozcestí U Františka.