Marianna s jedním N

Ne všichni její generační vrstevníci měli takové štěstí. Marianna s humorem vypráví o tom, jak se rodině podařilo utéct z okupované Prahy, co zažívala jako mladá dívka v emigraci a jak reaguje na dnešní nový rasismus.

Marianna Pollaková se narodila na Královských Vinohradech do dobře situované asimilované židovské rodiny. Její tatínek obchodoval s cukrem, měl obchodní styky po celém světě a tato skutečnost rodině během okupace zachránila život. Marianna chodila do dvou obecných škol současně – české a německé. Sama je živým dokladem toho, že Praha 30.let minulého století byla jazykově i kulturně česko-německo-židovská. Její nejlepší kamarádky byli sice ze židovských rodin, ale rodiče je už tenkrát nechali pokřtít.

Starší bratr Marianny studoval medicínu. Po Mnichovu Marianna vystoupila ze školy a prozíravě se věnovala studiu jazyků. Otec, vnímající hrozící nebezpečí, odjel z republiky a snažil se pro rodinu připravit cestu k emigraci. Nejschůdnější pro něj bylo zajistit jim pobyt v Řecku. Obtíže se získáním řeckého víza popisuje Marianna s humorem, ačkoli v roce 1939 to jistě nebylo snadné. Nakonec pomohly známosti a to, že bratr Egon byl pohledný mladík. V Řecku po invazi nemohli sourozenci zůstat a tak se rozhodli, že odjedou do Francie, bojovat proti Hitlerovi. Jejich rodičům se po nějaké době podařilo odjet do Palestiny, kde přečkali válku.

Marianna s Egonem šťastně dopluli do Marseille. Bratr vstoupil do československé armády a Marianna sama odjela vlakem do Paříže. Její představa byla, že bude pracovat v nemocnici. Jako dobrovolnice Červeného kříže by však byla bez prostředků a tak si našla práci načerno u zubaře, českého emigranta. Když se Němci blížili k Paříži, dr.Kraus nařídil okamžitý odjezd, ač byla neděle a 2 hodiny v noci a tak jí zachránil život. V 7 hodin už byly všechny silnice beznadějně ucpané.

Všichni utíkali na jih, auto s Mariannou dojelo do Agde. V Sete se nalodila na loď, aby s bratrem a jeho jednotkou odjela do Anglie. Byla to uhelná loď plující do Gibraltaru. Na moři byli 3 týdny, nevěděli, kam jedou, ale kromě strádání hladem a špínou se skamarádila s Madeleine, která se později stala její švagrovou.

Konečně se dostali do Londýna. Marianna vypráví, jak za tmy našli dům na jihovýchodním okraji Londýna, kde měla s kamarádkou bydlet. Na zvonek nikdo neodpovídal. Po chvíli sousedka vyšla a dala jim, úplně cizím lidem, klíče. Uvnitř je čekal prostřený stůl. Majitel domu pan Ryan, řidič autobusu, se vrátil z práce až k ránu.

V Londýně Marianna našla práci u zubaře, ale to už byl rok 1941 a doba nekončících náletů. Zůstat ve mětě se stalo nebezpečné a tak se rozhodla odjet za bratrem do Chomley Park u Chesteru. Váleční uprchlíci nesměli z nějakého důvodu jezdit na kole. Marianna a Madeleine nedbaly a do Chesteru, kde se měly každý týden hlásit u policie, jezdily na kole. Jednou jim policajt doporučil, až přijedou příště, aby kola radši nechaly za rohem.

Následoval krátký pobyt v Leamington Spa a práce v továrničce na kartáče.

Spojení s Protektorátem bylo špatné, zprávy z domova Marianna neměla. Pouze se jí podařilo poslat telegram rodičům do Palestiny, že loď s oběma, i s jejím bratrem, šťastně přistála v Liverpoolu.

V Londýně Marianna prošla kurzem Červeného kříže a dostala práci v nemocnici. V nemocnici nepracovala dlouho, onemocněla a později dostala práci ve stravování. Ve svém volnu chodila do levicově orientované party lidí Mladé Československo a do klubu Czechoslovak British Friendship Club, kde se seznámila s Arnoštem Langerem a v roce 1943 se za něj provdala.

Arnošt byl tzv. dělnický kádr, dobrodruh, španělák, který na kole sjezdil Evropu. Byl z úplně jiného světa než Marianna. Pocházel ze Sudet z Vejprt, z německé antifašistické rodiny. Arnošt uměl trochu česky, ale mluvil s chybami. Manželé spolu v Anglii mluvili německy, až později, doma, česky. V roce 1944 se jim v Londýně narodila dcera Věra. Zůstat v Londýně v době náletů bylo nebezpečné. Marianna s dítětem byly evakuované a odjely do Llanwrtyd Wells ve Walesu, kde její bratr Egon pracoval jako lékař československého gymnázia.

Když válka skončila, vrátili se domů. Marianna vzpomíná na film s Gary Cooperem, ve kterém na jednom záběru šel po Karlově mostě a v pozadí byly vidět Hradčany. Ten film viděla v Londýně snad čtyřikrát. Neuvažovali o tom, že by se nevrátili. Věřili, že to bude doma dobrý. Až po Únoru chtěli emigrovat do Austrálie, ale to je už úřady komunistického Československa nepustily.

Marianna, když přišla do Anglie, uměla mluvit anglicky. Po roce studia v Praze dokonce složila tzv. Univerzitní zkoušku. Byla tedy schopna vysvětlit anglické policii, že nechce mít v dokladech ženskou koncovku – ová, ale Pollak a později Langer. Nechce, ani formálně, patřit otci nebo manželovi.

Po návratu z emigrace neměla rodina kde bydlet – Marianna s Arnoštem a Věruškou se odstěhovali k jeho rodičům do Vejprt. Její rodiče se vrátili z Palestiny a dostali jeden pokojíček v podnájmu. Až později v restituci jim byl vrácen dům v Želízích. V Československu 50. let byla emigrace v Anglii v očích oficiálních míst velký problém. I fakt, že Arnošt byl interbrigadista byl prohřešek. Fakt, že nebydleli v centru, ale na venkově, je zachránilo: po celodenním výslechu na StB Arnošta pustili domů. Po roce 1989 Marianna dostala odškodné. Peníze procestovala, což byly nejlíp investované peníze, říká.

Na dotaz, co říká protiromským pochodům u nás, Marianna říká: „být jiný je prohřešek“ To je také původ antisemitismu. Zdůrazňuje nutnost vzdělání jako předpoklad úspěchu nejen u nás, ale i v USA a jako příklad dodává vtip o pozitivní diskriminaci.

Galerie
Zlatá svatba A. a M. Langerové Tovaryšský list maminky Marianna Langerové
Rodinná fotografie pořízená po odjezdu Marianny s rodiči a bratrem do Řecka, 1940/41 Sourozenci Karel a Lizzie Pollakovi, oba zahynuli v koncentračním táboře
Francouzské vízum z roku 1939, vstup v Marseille Do pasu v Londýně na konzulátu dopisováno do křestního jména druhé n
Marianna Pollaková, cestovní pas Arnošt Langer, Vejprty
Marianna Pollaková, 19 let, jako dobrovolná sestra Československého červeného kříže, Praha 1939 Marianna Langerová, 23.10.2013
Marianna Langerová, rozhovor, 23.10.2013