Před obyčejnými lidmi se musíme hluboce sklonit

Vyprávění pamětnice, učitelky a mládežnické pracovnice paní Jany Bernardové, bytem Turnov, Ohrazenice 100

Narodila jsem se v Praze v r. 1933 v rodině malého živnostníka – ševce. Maminka dělala posluhovačku. Bydleli jsme ve Vodičkově ulici. Jako pětiletá jsem zažila manifestaci 30. 9. 1938, když šli lidé k Pražskému hradu a volali „Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!“.

Do školy jsem začala chodit v Praze-Strašnicích. Protože byl můj tatínek zapojen do ilegální činnosti, rodina se odstěhovala z centra Prahy do Strašnic. Hned první noc z 15. na 16. 3. 1939 Němci na seznamy poskytnuté gestapu zatkli dva otcovy bratry ve Vlašimi a tatínek pravděpodobně poprvé zatčení ušel. Do 1. třídy jsem začala chodit ve Strašnicích do dřevěných bud, protože naši školu obsadili němečtí vojáci.

V 1. třídě se nás učitelka zeptala: „Kdo doma poslouchá cizí rozhlas?“ To už bylo po 15. 3. 1939. Zvedlo se asi sedm ručiček. Ta učitelka byla natolik statečná, že si rodiče, jednoho po druhém, zvala do školy a varovala je. Kdyby to jeden z těch rodičů někde udal, tato učitelka by válku nepřežila.

Poté, co Němci zavřeli ve Vlašimi tatínkovy starší bratry, mu bylo doporučeno, abychom se odstěhovali z Prahy. Tak jsme se nastěhovali na Benešovsko do vesničky Teletín. I tímto tatínek asi unikl zatčení, do té doby měl neustále spojení na ilegální komunistickou síť. Byl z pěti dětí, měl zatčené dva bratry a pak ještě sebrali v Praze jeho švagra.

Nejstarší 16letý bratranec přestal studovat gymnázium a šel se ve Vlašimi učit ševcem. V továrničce, kde pracoval, zažil zátah gestapa. Naštěstí byl varován. Znal ilegální síť na Vlašimsku, a kdyby byl tvrdě vyslýchán, jako gestapo vyslýchalo strýce, mohl by něco prozradit. Strýce vyslýchalo gestapo v Benešově 3 měs., a oni nikoho neprozradili, přestože znali ilegální síť komunistické strany. Mlátili je, a přesto nikoho kvůli nim nezatkli, nikoho nezradili. Za to byli v KT Dachau a Buchenwald.

Jednou jsem si, po válce, strýce pozvala k žákům v 5. třídě na besedu. Nikdy o koncentráku

nehovořil, a on se před těmi páťáky rozplakal, když řekl, že bylo nejhorší, když do koncentráku ráno přivezli děti v kočárcích a večer byly ty kočárky prázdné a ty děti už nikdo nikdy neviděl…

Vesnička Teletín byla v první etapě vystěhování Benešovska, aby v té oblasti mohlo být vybudováno cvičiště SS. Bylo to v r. 1942. Vystěhovali jsme se do Neveklova, kde jsem navštěvovala 3. a 4. třídu školy. Tam jsem dostala poslední vysvědčení, a odsud jsme se stěhovali do Sv. Jána pod Skalou. Když nám pan učitel dával v neveklovské škole vysvědčení, říkal: „Děti, my se vrátíme, nebojte se, držte se.“ A snažili se nás v těch nejhorších letech učit tomu, abychom měli tuto zemi rádi.

Jednou jsme se probudili a kolem Neveklova stál každých 30 metrů jeden německý voják. Když jsem šli do školy, celou cestu i ve škole jsme stále brečeli. Nikdo totiž nevěděl, co se stane! Do každého domu vešli němečtí vojáci. K mým rodičům přišel voják staršího věku, který mluvil částečně česky – byl zřejmě z pohraničí. Ten jen chtěl, aby maminka zvedla peřiny a otevřela kredenc. U tety, která bydlela o dva domky dále, bylo vyházené všechno. Do konce svého života je to pro mě noční můra. Mé nejhorší sny byly o tom, že mě honí němečtí vojáci, kteří projížděli auty po zabraném území.

Na vyklizených územích bylo devět koncentračních táborů, malých sice, ale bylo v nich zajato mnoho našich význačných lidí. Dodneška se budím zvukem sirény. Nikdy mě nenapadlo, že siréna znamená „hoří“, já si vždy myslela, že je to nálet.

Vzpomínám na dny kolem atentátu na Heydricha. Tehdy už jsme bydleli mimo Prahu. Měli jsme v té době rádio, sledovali jsme to tedy jenom z něho. I zde mám vzpomínku: Já jsem měla lékařku, přítelkyni rodičů, jmenovala se Dáša Pejsigová-Hrubá. Chodila jsem k ní, velice jsme se stýkali, a když jsme se přestěhovali z Prahy, kontakt jsme přerušili. A najednou byly ty hrozné vyhlášky, obrovské plakáty, noviny plné popravených lidí. Mezi nimi i spousta přátel mých rodičů. Mnoho měsíců po atentátu jsem si v novinách přečetla, že za schvalování atentátu na Heydricha byla popravena dr. Pejsigová-Hrubá. Bylo to tolik měsíců poté proto, že tato lékařka byla těhotná a miminko ji nechali porodit. Snad si pro ně měl dojít jeho otec, ale když přišel na gestapo, řekli, že jestli nechce pod sekeru taky, tak ať odejde…

Do Neveklova k nám chodila paní se dvěma dětmi. Ta paní jednou přišla k nám, plakala a říkala mamince, že dostali pozvání do transportu a že se bojí o děti. Přestože jsme měli tři strýce v KT, neuměl si nikdo představit, co tam bude. A moje maminka jí říkala: „Paní Kaufmannová, co by mohli udělat dětem?“

Na měšťanku jsem chodila pěšky ze Sv. Jána pod Skalou do Loděnice a to už tam tehdy byli partyzáni. Tak jsme byli velice poučeni, že kdyby za námi někdo přišel a chtěl po nás svačinu, nesmíme nikomu nic dát, protože byli také provokatéři. Osvobození jsem prožila ve Sv. Jánu. Pátého května 1945 lidé již pálili obrazy Hitlera, německé vlajky. Tatínek zapnul rozhlas a bylo slyšet volání Prahy o pomoc. Pak přišli lidé s tím, že přijeli Američané od Plzně. Tak se maminka svátečně oblékla a že je pojedeme vítat. Američané to nebyli, ale kolem našeho domu projížděla nějaká armáda, o níž jsme si mysleli, že je to sovětská armáda – byli to vlasovci, kteří kolem nás projížděli směrem na Prahu.

Když se prezident Beneš vracel do republiky, jel se mnou tatínek do Prahy a já stála na rampě Národního muzea a vítala ho. Osvobození pro nás byl obrovský pocit, který jsme dosud nezažili. Bylo to něco výjimečného. Vychovalo to v nás mladých cit pro všechno dobré, spravedlivé, a aby se již nikdy nic takového nemohlo opakovat! Byť tu nešla fronta, byly to hrůzy. Mí strýčci se všichni z koncentráku vrátili. Jeden strejda vážil 46 kg – dospělý chlap!

Já jsem své vzpomínky vykládala i dětem ve škole a dnes se o tom hovoří jako o něčem dávno minulém. Ale to vůbec minulé není, nespravedlnost je na světě dál. V jedné básni se praví: Až zmlkne štěkot kulometů, čestný mír vzejde na světě…

A dneska? Už neštěkají jen kulomety, jsou zbraně daleko horší, lidé umírají v bídě a největší peníze jdou na zbrojení. A já bych toto chtěla říci mladým lidem, o které se moc bojím: My jsme si prožili těžký život, ale i život krásný, bohatý, plný citu a obětavosti, lásky, a já se bojím, že mladá generace se může dostat do daleko horších situací, než jsme se dostali my. Proč není klid v některých koutech světa? Já jsem máma, které umřely děti na nemoci, a když ty jiné mámy musely posílat své děti do války a věděly, že třeba už je nikdy neuvidí, nebo děti neviděly tatínky, bylo to hrozné! A dneska se to děje a svět se nedokáže vzepřít!

V r. 1946 jsem četla první vydání Reportáže, psané na oprátce Julia Fučíka. Přestože mi tehdy bylo 13 let, Fučík byl pro mě celoživotním vzorem – pro celou naši generaci. Dávalo nám to sílu k překonávání mnoha těžkostí. Moc mi vadí štvanice, která je dnes na Fučíka rozpoutána. Reportáž byla vzorem nejen pro nás, ale byla to nejpřekládanější naše kniha.

Musím říci, že jsme všichni vyrostli, měli jsme krásné dětství a mládí, a najednou se před námi po válce otevřel svět. Rozhodně není pravdou, že jsme prožívali nějaké ošklivé období. Najednou mohly i chudé děti do škol, takže i mí bratranci z maminčiny rodiny mohli dostudovat.

Když začal Svaz mládeže, v 15 letech jsem do něj vstoupila. Nosili jsme bílé košile a modré znaky SČM. Začala jsem chodit do dvouleté družstevní školy v Berouně. Protože nebyla pro tatínka v této části Berounska práce, dostal nabídku do Českého Dubu.

Vyučila jsem se tkadlenou v Textilaně Liberec, kde jsme měli svazáckou organizaci a soubor. Náš soubor vedl Ilja Doležal, sólista liberecké opery, a my jsme pod jeho vedením vyhrávali krajská kola Soutěže tvořivosti mládeže.

Začala jsem vést pionýrský oddíl. Chodili jsme na výlety, zpívali, hráli jsme si s dětmi. Od mládí jsem říkávala, že bych se ráda stala učitelkou. Protože jsem pořád mezi dětmi žila, začala jsem ve Svazu mládeže i pracovat. V Českém Dubu byl také Dům mládeže s klubovnou, kde jsme se my mladí scházeli, připravovali třeba tancovačky. Zase se skláním před učiteli. Všichni učitelé různého náboženského a politického přesvědčení nám velice pomáhali při vytváření pionýrské organizace.

Pak jsem se vdala, měla jsem dvě dcery. Začala jsem dálkově studovat pedagogickou školu pro učitelky mateřských škol, poté národních škol. Pak po mateřské dovolené jsem šla dělat okresní tajemnici mládeže, jezdila jsem po školách. Musím říci, že tam byly perfektní kolektivy, pro děti se vždycky dělalo maximum. „Obyčejné“ děti se dostávaly k takovým možnostem, které jsme my jako děti první republiky a války neměly.

Pak jsem působila v mateřské škole a od r. 1962 učila na národní škole až do důchodu. V tom jsem našla svůj životní cíl, smysl svého života a ještě dlouho v penzi jsem učila. Přestože mám život hodně těžký, musím říci, že mě moji bývalí žáci mají rádi. Nikdy jsem dětem nelhala, vždycky jsem jim říkala to, co jsem si myslela, a ony do dneška na mě vzpomínají. Já jsem měla ráda lidi, byla jsem obětavá, vždy jsem s dětmi jednala poctivě.

Jednou jsem vyhrála zájezd do Sovětského svazu – bylo to v r. 1959. Udělalo to na mě ohromný dojem. Viděli jsme u každé řeky pobořený most, následky války. Když jsme se setkávali s obyčejnými lidmi a oni nás začali objímat, a když nám vyprávěli své životní příběhy z války, co se tam stalo za hrůzy – tak dodneška nemohu pochopit, že se nyní směšují události mnohem pozdější. Já sama jsem máma a vím, co to je ztratit dítě. Vím, co ti lidé museli prožít, daleko horší věci, než jsme si tady mohli představit. Ať dělají politici, co chtějí, ale za to obyčejní lidé nemůžou. Kdyby jen některé části z toho, co jsem tam tehdy vyslechla, byly zaznamenány, jsou z toho romány. Před takovými lidmi se musíme jenom hluboce sklonit – ne před ideologií, před obyčejným člověkem.

Člověk, to prý zní hrdě. A mělo by to tak být.