Malá velká žena

Všichni asi známe pojem „Malý Velký muž“. Pro mě ale existuje taková žena. Hledáme hrdiny, kteří bojovali ve válkách, prožili peklo koncentračních táborů, hrdiny protifašistického odboje a podobně. Paní, o které chci vyprávět, tímto sice neprošla a přesto byl její život velice dramatický a bohatý na prožitky, a to od svého narození v roce 1902 až do roku 2002, kdy tento svět ve svých téměř sto létech opustila. O příběhy, které nám tato vyjimečná žena často vyprávěla, bych se s vámi chtěla podělit. A proč je v mých očích tato žena hrdinkou ? Vždyť zachránila život před jistou smrtí čtyřem lidem. Svému otci, manželovi, bratrovi a synovci. A to mnohokrát i s nasazením života vlastního. Avšak pro obsáhlost vzpomínek a množství prožitých dramatických událostí, je nesmírně těžké, v rámci textu limitovaného počtem znaků, popsat většinu z nich. Mohu se stručně zmínit jen o některých zajímavějších příhodách ze života této, postavou malé, ale odvahou a duchem „Velké“ ženy.

Jmenovala se Kristýna Maršíková a narodila se na Ukrajině v rodině Volyňských Čechů, v české vesnici Šestákov. Její prarodiče sem přišly v roce 1879 z Rakouska-Uherska z vesničky Sedlečko v Jižních Čechách . V té době byl v Českých zemích hlad a chudoba. Lidé tak odcházeli na dvě strany. Část z nich přes moře do Ameriky ,jiní,kteří se moře báli a neměli tolik finančních prostředků, putovali po souši do Ruska, kde bylo podle zvěstí mnoho nevyužité zemědělské půdy a lesů. Ruský car Alexandr II., nabídl přistěhovalcům řadu výhod, aby tak přispěli ke zvýšení hospodářské a kulturní úrovně jeho lidu.

Malá Kristýnka uviděla první světlo světa v domě, který postavili její rodiče na pozemku koupeného lesa. Les byl totiž levnější než zemědělská půda a proto většina chudších přistěhovalců volila tento postup. Les museli nejdříve pokácet, stromy pořezat na desky a trámy, ze kterých se později postavil celý dům a zhotovil se i nábytek. Z pokáceného lesa se odstranili pařezy, země se poorala, osela potřebnými plodinami, aby měla rodina živobytí na celý rok a vysázely se ovocné stromy. Postupně si pořizovali dobytek a drobná domácí zvířata. A tento cyklus se opakoval po několik generací, až do konce 2. svět. války. Těžko si dnes dovedeme představit kolik těžké práce, potu, dřiny a strádání museli tito přistěhovalci vynaložit k zajištění základních životních potřeb.

Je na místě dodat, že zde byly mimo vesnic ukrajinských a českých, také vesnice německé a polské. Vzorné hospodaření měli němečtí obyvatelé, kteří byli mnohdy i vzorem Čechům. Zato ruské vesnice na tom byly špatně, protože hospodáři propily vše co měli. Jejich ženy přiváděli do té bídy jedno dítě za druhým. O některých postupech zemědělských prací, jako např. střídání plodin, hnojení chlévskou mrvou atd., neměli ani ponětí a uváděly je v nefalšovaný údiv, nebo v posměšky.

Vraťme se ale na začátek našeho příběhu. Malá Kristýnka byla nucena již v útlém věku pracovat a pomáhat v domácnosti. Později postupně přebírala práce kolem hospodářství, zahrady i pole. Byla pracovitá, rychlá, svědomitá a žádná práce ji nebyla na obtíž. Když však někteří její vrstevníci začali chodit do školy, zatoužila být mezi nimi.

Poslechněme si její vlastní vyprávění. / audio B-S1-001 /

Když se však Kristýnka vrátila ze školy, čekalo jí doma nemilé překvapení. Protože odešla do školy bez dovolení, neušla potrestání od svého táty. To jí však neodradilo a příští a následné dny se vše opakovalo. Když otec po jejích slovech :“ Táto bijte, třeba zabijte, ale do školy stejně půjdu.“, usoudil, že po zlém nic nespraví, napsal souhlas k návštěvě školy a Kristýnka vyhrála svoji malou bitvu, ne však na dlouho. / audio B-S1-002 /

V roce 1914 však na nic netušící a poklidně žijící obyvatele Volyňské oblasti dolehly útrapy 1. světové

války. Po vstupu Ruska do války se teprve od vojáků, kteří táhli vesnicemi dozvídali, kdo s kým vlastně bojuje. Nejhorší časy však nastali po ústupu ruských vojsk od Haliče. Mnoho vesnic museli jejich obyvatelé opustit. Území obsadili kozáci, kteří rabovali a zapalovali domy před očekávanou frontou.

Stalo se, že jednou v noci přijeli kozáci i do jejich vesnice. Lidé je museli ubytovat ve svých domech, poskytnou stravu a nakrmit i jejich koně. Veliteli, který se ubytoval i se skupinou vojáků v jejich domě, se do rána ztratilo sedlo. Protože táta Kristýnky byl švec a kvalitní kůži by mohl použít na výrobu bot, padlo pochopitelně první podezření na něj. Pod hrozbou zastřelení měl sedlo okamžitě vrátit. Malá Kristýnka vycítila nebezpečí, které jejímu tátovi hrozilo, pustila se okamžitě do pátrání a sedlo skutečně nalezla ukryté ve stodole. Zlodějem by jeden z ubytovaných vojáků a byl také velitelem na místě, bez milosti, zastřelen.

Poslechněme si malou epizodu, jak si ji do své paměti vryla malá Kristýnka.

/ audio B-S1-003 /

Na jednu kapitolu svého života Kristýnka obzváště ráda vzpomíná. Ta ji mohla obrátit její život naruby, kdyby tomu ovšem osud přál. /audio B-S1-005, B-S1-006 /

Jak čas plynul malá Kristýnka vyrostla z dívčích šatečků. V té době její starší sestra po známosti s chlapcem přišla do jiného stavu. Byla to na tu dobu velká ostuda pro celou rodinu. Její nastávající si kladl neúměrné požadavky na věno své budoucí nevěsty. Otec nakonec s těžkým srdcem souhlasil, jen aby byla „pod čepcem“.Poučen z této nepříjemnosti rozhodl, že se situace již nebude opakovat a Kristýně našel ženicha sám.

Kristýně bylo sedmnáct. Její budoucí manžel Antonín Pasevič byl o sedmnáct let starší. Jako věno dostala Kristýna 5 hektarů lesa. Čekala na ně opět velmi těžká práce. Vymýcení lesa, stavba domu a založení hospodářství. Po nějaké době se Kristýně narodil chlapec Václav. Dva roky na to chovala Kristýna další dítě, chlapečka Vladimíra. Ten však ve 4. měsíci svého života zemřel na záškrt. Osud nebyl však příznivě nakloněn ani prvorozenému synu Václavovi, který byl později ve svých 20-ti létech, za tragických událostí zabit Banderovci. Další osudová rána pro Kristýnu. Kolik jich ještě musí unést tato drobná žena ? Manžel Toník byl náruživý rybář a tak, když se v hospodářství, hlavně zásluhou pracovité a cílevědomé Kristýny, začalo dařit, koupili v blízkém městě Dubně pozemek na stavbu domu a k tomu půl hektaru bažinaté půdy, na které vybudovali rybník pro chov kaprů. Postupně po dokončení domu se do Dubna přestěhovali a původní dům na vesnici prodali. Ukázalo se, že chov a prodej kaprů, byl víc než dobrým počinem, který přinášel značný výdělek. Všechny peníze utržené v tomto obchodě ukládali do banky. Tehdy se platilo Rubly, a to v ryzím zlatě. Jaké však bylo zklamání, když si po létech přišli pro své úspory. Místo zlatých rublů, které do banky nosili, dostali papírové, inflační bankovky, které měly sotva cenu papíru na němž byly vytištěny a všechno zlato bylo nenávratně pryč. Dejme ale opět slovo Kristýně. / audio B-S2-001 /

Na vysvětlení dodávám, že Josef a „Jacka “ , které Kristina uvádí ve svém příběhu, byl její bratr se ženou Polské národnosti Jadwigou a jejich syn Vláďa, kterého při útěku před Banderovci zapomněli v domě na kolébce, se stal o mnoho let později mým manželem.

Další dramatické události na které hrdinka mého vyprávění vzpomíná, se týkají jejího synovce Vládi, jak jsem již uvedla, mého manžela. Nyní bude moje hrdinka vyprávět jeho osud. Než k tomu však dojde, musím ještě do jejího vyprávění vložit příběh o záchraně života jejího bratra Josefa, otce malého Vládi, který by bez jejího heroického činu, bezpochyby již nebyl mezi živými. Událost se stala v době, kdy se zjistilo, že Josefova žena Jadwiga i se svým synkem zmizela ze sklepního úkrytu v Dubně.

Bratr Kristýny Josef, učinil tehdy marný pokus svoji ženu s malým synem Vládikem najít a vypravil se s nadějí na jejich záchranu znovu do města. Když se nevrátil ani na druhý den, rozhodla se Kristýna, přes všechna varování své rodiny, jít svého bratra hledat. Proplétala se mezi Ruskými vojenskými transporty, hledala mezi mrtvými podél cest, až se dostala do Dubna. Bratra našla za ostnatým drátem spolu s několika desítkami dalších internovaných lidí čekajících na transport neznámo kam, nejspíše ale na Sibiř. Asi díky své nevšední osobnosti, nebo hrsti zlatých rublů, se jí podařilo obměkčit strážného a dosáhnout propuštění svého bratra Josefa na svobodu. Jeho žena s malým synem však již byla v té době v německém transportu na území Polska. Psal se rok 1943. / audio B-S2-003 /

Nastal čas odjezdu Volyňských Čechů zpět do vlasti. Kristýna se přišla rozloučit se soudkyní a ta, jako žena moudrá a předvídavá, vyslovila památnou větu, na kterou si pak po příjezdu do Čech, zejména v 50. létech, při násilné kolektivizaci a komunistickém útlaku, mnohokrát vzpomněla. Ta věta zněla : „Madam Pasevičová, nejezděte do Čech, tam je stejný Ivan, jen má jinou čepici.“

Galerie
Kristýna s dětmi synovce Vládi. Foto z roku  1988, Budišov nad Budišovkou. Kristýna se svým synovcem Vláďou.  Foto z roku 1948, Zábřeh na Mor.
Kristýna se svým manželem Toníkem a dvouletým synem Václavem . Foto zhotoveno v Dubně v roce  1925.