Uhelným krokem kladenskou rockovou scénou

Jiří Pidrman se narodil 20. května 1959 v kladenské nemocnici. Tatínek Jiřího pracoval na dráze, jeho maminka také, ale ta pocházela z řeznické rodiny. Jiří sám sebe označuje jako drážního a řeznického synka. Dětství i mládí prožil Jiří v Kladně, kde bydlí dodnes. Ze svého domu například pozoroval jako devítiletý v roce 1968 sovětská bojová vozidla, která jezdila z nedalekého nádraží na Prahu. S Kladnem je Jiří spjat v mnoha ohledech. Genius loci tohoto středočeského města zaznívá z jeho vzpomínek nejen v případě hraní v kladenské rockové kapele Anopheles, ale také prostřednictvím šestnáctiletého pracovního úvazku na dole Mayrau.

Komáři, kteří neštípou

K hudbě měl Jiří vztah od malička. První kytarové krůčky ušel pod vedením svého strýce, legendárního hudebníka Bory Kříže. Hudbě se Jiří věnoval i na vojně, ale hlavně ve vlastní kapele, která byla založena v Kladně-Rozdělově v roce 1978. Název skupiny Anopheles (komár, jehož samička přenáší malárii) vzbudil v tehdejším politickém ovzduší u rozhodujících osob nevoli, jež byla způsobena cize znějícím slovem. Doporučen byl český název, a tak kapela několik let působila pod „ryze domácím“ jménem Laser. Tento paradox je jen jedním z mnoha, se kterými se mohli hudebníci v předrevoluční době setkat. Jiří vzpomíná mimo jiné na schvalování nových textů příslušnou komisí na odboru kultury, či na teoretické zkoušky z hudby, jež skládal za kapelu právě on, protože při nich byl přítomen i jeho strýc B. Kříž. Některé ze vzpomínek jsou nyní úsměvné, ale z mnohých spíše mrazí v zádech. První koncerty kapely se odehrávaly v Kladně a blízkém okolí, v seskupení se během 35 let vystřídalo několik hudebníků. Jiří Pidrman je jedním ze zakládajících členů, který ve skupině hraje dodnes, a to na basovou kytaru. Zároveň je autorem převážné většiny textů, mezi které patří také kladenská hokejová hymna Heja Kladno. V jeho textařské práci se prolíná mnoho motivů ovlivněných kladenskou atmosféru, osobními vztahy, ale například i současnou politickou situací.

Cestička k Mayrovce

Jiří Pidrman vystudoval v sedmdesátých letech odborné železniční učiliště v Praze a Nymburku (elektromechaniku, učební obor s maturitou). Jeho volný čas v Kladně provázely tehdy například známé „čaje“ v kulturním domě. V letech 1978 –80 byl zapsán na VŠ stavební – obor geodezie-kartografie, studium však nedokončil. V roce 1980 Jiří nastoupil do zaměstnání do dolu Mayrau (dříve Gottwald II.), kde pracoval jako důlní měřič a geolog. Důl (dnes skanzen) Mayrau v katastrálním území obce Vinařice je unikátním pozůstatkem kladenské hornické minulosti, kam se Jiří vrací dodnes, i prostřednictvím koncertů Anopheles, které zde několikrát proběhly. Pracovní úvazek na Mayrovce Jiří přerušil hned na počátku, a to nástupem na vojnu, které se chtěl smlouvou s dolem vyhnout, což se mu nepodařilo. Po vojenské službě v Litoměřicích se na Mayrovku vrátil, aby zde zůstal po 16 let. Nejzajímavější na jeho dnešním vyprávění jsou popisy běžného dne na Mayrovce. Skanzen je navíc expozičně uspořádán jako „poslední pracovní den horníka“. Jiří je díky své dlouholeté přítomnosti zde výborným společníkem, pokud se chcete po areálu projít. Stejně tak ale zaujme i jeho povídání o úrazech, které v tomto odvětví bohužel končily nejednou smrtí, a které musel jako jeden z prvních zaznamenat, protože i to patřilo k náplni jeho práce.

Revoluce!?

Revoluční rok 1989 zastihl Jiřího na Mayrovce, stejně jako kdysi nabídka vstupu do KSČ. Po 17. listopadu se organizovala demonstrace i v Kladně, kam se chystali také lidé z Mayrovky, což nebylo samozřejmě z provozních důvodů tak jednoduché. Mimo to u vrátnice dolu tehdy stáli členové lidových milicí, Jiřího spolupracovníci, kteří měli bránit pořádek…. Vyprávění ukončil Jiří vzpomínkami na dobu revoluční, plnou nadšení a naděje. Od roku 1998 pracuje v soukromém sektoru, firmě, která se zabývá výrobou oken. Má jednu dospělou dcera a je rozvedený. Svůj příběh ještě dovršil písemnou formou, kterou chtěl vzpomínky uzavřít:

„Když jsme v roce 1989 chodili po Kladně a jezdili do Prahy na demonstrace, kde jsme společně s ostatními chtěli svobodu, tak jsme netušili jaké nehoráznosti nám následníci těch, kterým jsme důvěřovali, budou provádět. Myslím samozřejmě „politiky“, kteří v posledních zhruba deseti letech vedli či ještě „vedou“ republiku, kraje, magistráty a podobně. Snad jen pár jednotlivců pochopilo a rychle uteklo, protože jim nešmakuje silný kafe. Vybavuji si například Ringo Čecha, kterému říkali: ,,Neboj, zvykneš a taky budeš brát.“ On to nerozdýchal a odešel.

Tito lidé netuší, jak se žije v běžném rytmu obyčejnému občanovi naší, jak se zpívá v nádherné hymně, ještě krásné zemi. Oni tu píseň snad neznají, nebo znají, ale nechápou … nechápou krásná slova, úžasnou melodii. Kdyby to chápali, tak, pokud mají v sobě kousek citu, se chovají jinak. Musíme věřit, že se bude stále zvyšovat počet těch opravdových vlastenců, kteří budou využívat odvod miliard tak, jak se má, a že nás dovedou, kam patříme. My Češi máme a musíme využít chytré, šikovné lidi v průmyslu, ekonomice, lékařství, kultuře, ve sportu. Jsou to ti, kteří nejen slyší: „…země česká domov můj,“ ale hlavně ti a my, kteří chápeme a chceme každý rok doma spatřit „z jara květ“.

Galerie
Dnešní složení Anopheles (rock doprovází unikátní nástroj - cello) Jiří Pidrman v jednom z novějších článků
Tisk se kapele Anopheles věnuje pravidelně Jiří Pidrman dnes
Jiřího dcera (jako malá a dospělá) Vzpomínka na těžební činnost (dole Mayrau)
Kladno minulé Jiřího strýc Bora Kříž
Foto z publikace vydané ke 120 letům dolu Mayrau I na vojně se Jiří věnoval hudbě
Vojna v Litoměřicích V roce 1980 Jiří nastupoval na důl Mayrau
Jiří v prvním roce učení Vzpomínka na první třídu
Rodiče Jiřího Pidrmana