Osmnáctiletou studentkou v Terezíně

,,Přemýšlela jsem, co bych ti tak mohla říct… Ty jsi Kačenko stejně stará jako já tehdy. Vy jste byli letos o prázdninách v Turecku u moře a já jsem tenkrát svoje prázdniny strávila v Terezíně….“ začala moje prababička své vyprávění.

Od malička jsem věděla o prababiččině „terezínské minulosti“, avšak až při zjišťování nových skutečností jsem se dozvěděla hrůzné detaily tohoto případu.

Irma Jarmila Anna Stelčovská se narodila 31. prosince 1924 v Litoměřících Josefu , četnickému strážmistru, a Emilii Julii Stelčovským. Její otec Josef bohužel o 4 roky později zemřel na zápal plic, od té doby žila s maminkou sama v Libčicích nad Vltavou a do školy chodila na gymnásium v Kralupech nad Vltavou. Jak sama říká, byla pilnou studentkou až do kvinty a sexty. V té době se s maminkou stěhovala do domu hospodského, pana Justy v Mnětěši, kterého jí dohodil „strejda Ševčíků“. Děda Justa, jak mu do dnes v rodině říkáme, měl už 2 dospělé děti a tak se nemůžeme divit, že nové obyvatele jejich statku nevítali zrovna s otevřenou náručí. Do septimy na gymnásiu v Roudnici se tak dostala úplnou náhodou v osudném školním roce 1941/1942.

Bylo sobotní dopoledne dvacátého června 1942, všichni doufali, že konečně zazvoní na přestávku, ale školník stále nezvonil. Až později se dozvěděli, že do budovy vtrhlo kladenské gestapo za účelem vyslechnout a uvěznit celkem 46 mladých studentů ze septimy (14 chlapců a 16 dívek), ze sexty 16 chlapců a z roudnické průmyslové školy dalších 38 chlapců. Byli obviněni z údajné přípravy atentátu na Alfréda Bauera, řídícího učitele německé obecní školy v Roudnici n. Labem a také velkého zastánce nacismu, kdy hlavním aktérem měl být Karel Dvořák, spolužák mojí prababičky. Byli odvezeni autobusy do nedalekého Terezína do Malé pevnosti. Zde proběhly několikadenní výslechy všech obviněných. Metody vedoucí k přiznání byly neuvěřitelné a strašné a jak popisovali samotní studenti, byly velmi surové a nelidské. Všechny dívky umístili do cely č. 21 na právě vznikajícím ženském dvoře věznice.

Po týdnu si začala spolužačka Šimková stěžovat jejich dozorci Rojkovi na nevyhovující podmínky v cele: „Aber Herr Inspektor die Zelle ist zu klein für 16 Personen, das Fenster ist auch zu klein und darüber gibt es keine Sonne…! Wir brauchen auch ein Bisschen die Sonnenstrahlung…“ Dodnes se neví, zda-li měl tento monolog nějaký vliv na dozorce, ale za pár dní byli všechny dívky přestěhovány na větší celu s dlouhými tří patrovými palandami. Ze začátku byli na cele jen s lidickými ženami, a tak měli „dost prostoru“. S přibývajícím časem o „pohodlí“ přišly, jelikož gestapo mezitím pozatýkalo příbuzné atentátníků na Heydricha, J. Gabčíka a J. Kubiše.

Zatímco dívky měly trochu volnější režim, chlapci, jak prababička sama říká, toho zkusili daleko víc. Týrali je, mučili a tělesně trestali za jakýkoliv malý prohřešek. Nejprve byl každý z nich na samotce, později je dali k sobě. Podle německého hesla: Arbeit macht Frei… se museli zapojit do práce např. v jednotlivých řemeslných dílnách jako pomocníci. Po několika týdnech se chlapci dostali do tak zvaných venkovních komand. Někteří byli proto posíláni na pokládání kolejí do Ústí n. Labem, další komando pracovalo v nemocniční zahradě v Litoměřicích, kde měli dobrý přísun potravin. Pracovalo se také v cementárnách v Čížkovicích, při opravě jezu v Č. Kopistech či vykládali tabák v Neštěmicích. Za zdmi Malé pevnosti postavili roudničtí studenti spolu s několika židy bázen původně pro protipožární účely. Reality byla ovšem jiná, „řádily“ v ní rodiny krutých esesmanů a vězňům se smáli do obličeje. Kruté zacházení se brzy projevilo na zdraví některých z nich. Spolužák Mirek Lácha zemřel po měsíci a 2 dnech na zápal plic.

Dívky pracovaly nepravidelně. Chodily pást kozy, uklízely v domech dozorců či sklízely a okopávaly na poli před pevností zeleninu, kde byla šance zahlédnout své rodiče, neboť ti tam chodily s nadějí, že uvidí své děti alespoň na dálku. Jejich denní režim byl volnější, a tak si mohly dovolit krátit čas občasným vyprávěním knih, zpíváním čí kreslením (spolužačka E. Blažková), ale také vyšíváním. Ve stejné době byla na ženském dvoře, komunisty popravená, Milada Horáková. Holky jí tajně sledovaly, když měla „vycházku“. Takhle to prababička popisuje: „Pokaždý to bylo stejný, sedla si pod ten vysokej strom uprostřed dvora a nastavovala se sluníčku.“

Po třech měsících byla prababička propuštěna s podmínkou nucené práce konkrétně v lesích na Kokořínsku, kam jí přidělilo gestapo. Také ostatní spolužačky byly postupně propuštěny. Mezi posledními byla začátkem prosince také Sylva Rajtrová, bohužel ještě před vánoci ji opět zatkli. Důvodem bylo zaslané přání k vánocům uvězněné židovce. Po zatčení byla rovnou transportována do Osvětimy, odkud se již nevrátila. Se spolužáky to bylo složitější, jen pár jich bylo propuštěno. U většiny došlo gestapo k tomu názoru, že jejich propuštění je nežádoucí a tak byli postupně zařazeni do transportů do ostatních koncentračních táborů, jako např. Osvětim, Buchenwald, Flossenbürg, Dachau. 8 z jejích spolužáků se již nevrátilo.

Neprodleně po válce bylo zrušeno jejich vyloučení ze školy a umožněno všem studentům „odmaturovat“ (včetně těch zemřelých) kromě H. Mórové, která byla blízkou přítelkyní vlastníka koželužny Wohlfartha, kterého si později vzala a odstěhovala se s ním do Německa, a V. Hájkové, která měla poměr s roudnickým kolaborantem Králem. Tří měsíční vyučování zakončili potvrzením o řádného ukončení studia.

Moje prababička se po válce přestěhovala do Ústí nad Labem, kde si zamilovala místní krajinu ale také mého pradědu a dodnes tu žije.

Malá pevnost Terezín

Tuto svého druhu nejdokonalejší stavbu na světě nechala vybudovat Marie Terezie se svým synem Josefem II., který 10.října 1780 položil základní stavební kámen. Stavba trvala přibližně 10 let a byla pojmenována na počest Marie Terezie, Theresienstadt. Ze stavebního hlediska je to určitě obdivuhodná stavba, která i dnes vzbuzuje respekt před staviteli. Stavbu provádělo 14000 dělníků z celého císařství, zdivo je z červených cihel zvaných šancovky a každý rok stavby jich bylo použito dvacet milionů. Řečiště Ohře bylo uměle narovnáno a podzemních chodeb je celkem 29 kilometrů. Celkové náklady na stavbu se odhadují na 11 až 12 milionů zlatých.

Uvnitř hlavní pevnosti vyrostlo město, které mělo být ochráněno v případě útoku, který ale nikdy nepřišel, neboť nepřátelé se Terezínu raději vyhýbali.

Malá pevnost

Směrem k Praze od pevnosti byla vybudována malá pevnost, která ještě za dob Rakouska-Uherska sloužila jako vojenská věznice. Asi nejznámějším vězněm byl srbský nacionalista Gavrilo Princip, který svým atentátem spáchaným 28. června 1914 v Sarajevu na Františka Ferdinanda d’Este a jeho choť Žofii Chotkovou, zapříčinil vznik 1.světové války. Ten v otřesných podmínkách terezínského vězení po 4 letech 28. dubna 1918 zemřel na tuberkulózu.

Nejčernější období Malé pevnosti přišlo s druhou světovou válkou. Z hlavní pevnosti, respektivě z města samotného se po vystěhování obyvatel stalo židovské ghetto a v Malé pevnosti zřídili nacisté v červnu 1940 policejní věznici. Krom českých a moravských vlastenců a odbojových skupin, zde byli vězněni také poláci, francouzi, italové, angličané a obyvatelé Sovětského svazu. Celkem zde bylo za 5 let vězněno přibližně 32000 lidí. Životní podmínky uvězněných se rok od roku zhoršovaly, vězňové byli nuceni k vysilující otrocké práci. Od roku 1943 se v Malé pevnosti prováděli popravy bez soudního řízení a celkem bylo zastřeleno více než 250 vězňů, poslední poprava proběhla 2.5.1945, při které zemřelo 51 vězňů.

Malá pevnost byla tzv. průchozí věznice, odkud byli vězni posíláni před soud, či jiných koncentračních táborů. Přímo v pevnosti zahynulo na 2600 vězňů v důsledku hladu, tyrání a nedostatečné lékařské péče. Další tisíce zahynuly po deportaci z Terezína.

Malá pevnost byla v roce 1947 prohlášena Památníkem národního utrpení, celé město pak v roce 1992 vyhlášeno památkovou rezervací.

Příběh místa

Všechny fotky ve složce: Místo, jsou focené mou osobou v roce 2013