Retrospektiva mého života v letech 1922–1999

Svědectví Magdaleny Horové, rozené Lorandové z 3. 6. 1999.

Narodila jsem se 24. 7. 1922 v Michalovcích na Slovensku jako druhorozené dítě Margity a Ludvíka Lorandových. Moje sestra Stefanie je o dva a půl roku starší. Otec byl ředitelem mlýna a elektrárny, byl člověkem velkorysým a sociálně cítícím. Rád obdarovával chudé lidi. Celou rodinu zaskočila jeho náhlá smrt, selhání srdce v r. 1928. Přestěhovali jsme se do Žiliny, blíže příbuzným z maminčiny strany. Zde jsem absolvovala dívčí gymnázium.

Po vzniku Slovenského štátu začali proti Židům a Čechům provolávat hesla „Řež a růbaj do krve, nebude to poprvé, pokaj Slovák na Slovensku pánom nebude“. „Slovensko Slovákom, Palestina Židákom, Česi von“. „Dvadsať rokov čestinou nás otravovali“…Taková hesla byla slyšet stále. Tehdy jsem poprvé pocítila antisemitismus. Ze strany slovenských úřadů následovaly zákazy a nařízení pro Židy. Každý Žid musel nosit žlutou židovskou hvězdu. Musel odevzdat radiopřijímač, sportovní a lyžařské oblečení. Židé nesměli chodit do kavárny, do kina, nesměli jezdit dopravními prostředky. Každý musel mít připravené zavazadlo do váhy 25 kg, aby mohl okamžitě odejít na práci.

V této situaci poslali strýčkové z Bratislavy posla, abych okamžitě přijela do Bratislavy. Byla už noc, maminka mi připravila tašku, odpárala hvězdu z oblečení. Vzbudila mně a řekla „Obleč se, honem, honem, musíš se strýcovým poslem okamžitě odjet do Bratislavy“. „Každý z nás jde na nádraží sám, neznáme se“. Měla jsem u sebe rodný list Olgy Košůtové, maminčiny učnice. Toto byl tehdy též doklad totožnosti. Cesta se mi zkomplikovala kvůli spolucestujícímu s hákovým křížem na klopě. Oslovil mně a vyžadoval moji pozornost. Proto po příjezdu do Bratislavy jsem rychle skočila do první tramvaje, ať jela kamkoli. Strýčkové byli nervózní, že jsem nepřišla zároveň s poslem, ale nakonec vše dobře dopadlo. Ještě tentýž den večer mne poslali do Maďarska. V Maďarsku ještě Němci nebyli, nebyly transporty do Osvětimi a dalo se tam s opatrností žít. Bylo nás pár, nejprve jsme jeli vlakem, potom šli hrozným blátem do statku, kde jsme se umyli a dostali trochu mléka. Převaděč dostal zaplaceno od strýčků. Odtud jsem do Budapešti dojela vlakem a taxíkem k rodině mé tety. Velmi hezky mne přijali, ale nechtěla jsem u nich zůstat, abych je nevystavila nebezpečí. Poskytnutí přístřeší uprchlíkovi ze Slovenska bylo trestné. Tady jsem se jmenovala Moháči Teréz a moje sestra Demeter Margit. Každá jsme se ubytovala na jiné adrese, od bratrance jsme dostaly peníze, abychom si sehnaly doklady, zaměstnání a potravinové lístky. Právě kvůli nim jsem se dostala do nesnází.

Jedné noci jsem se probudila a u mé postele stáli detektivové a moje paní bytná jim říkala: „To je Moháči Teréz“. Měla jsem se obléci a jít s nimi. Bránila jsem se, že jsem nic neukradla, oni mi řekli, že nejsem Moháči Teréz. Dovedli mně do Rombach utca, kde byl sběrný tábor. Začaly výslechy. Přiznala jsem, že se jmenuji Magda Lorandová, že jsem přišla ze Slovenska. Potom jsem byla převezena do dalšího sběrného tábora. Ocitla jsem se ve vězení s prostitutkami a zlodějkami. Později nás přemístili do obrovského tábora Riče. Jídlo bylo špatné, ale spaly jsme na slamnících. Po roce přijela nějaká komise, dostala jsme dva týdny dovolené. Odjela jsem k tetičce do Budapešti. Do 16. 3. 1944, kdy Němci obsadili Maďarsko, se mi dařilo dovolenou prodlužovat, měla jsem lékařské potvrzení na ledvinové kameny. Jednoho dne opět přišli detektivové a odvedli mne znovu do sběrného tábora v Rombach utca. Zde jsem se po dlouhé době sešla se svojí sestrou. Chtěly jsme utéci, ale nepodařilo se, odvezli nás do jiného tábora a odtud pak do Osvětimi.

Cesta byla strašná. Byli jsme nacpány v dobytčích vagonech, potřebu jsme musely dělat pod sebe, nebyla ani nádoba. V jednu chvíli jsem měla dojem, že projíždíme Žilinou. Protlačila jsem se k malému okénku a zahlédla nápis Nová Žilina. Měly jsme papír a tužku a se sestrou jsme napsaly vzkaz: „Kdo najde tenhle lístek, ať zajde do Wurmovy ulice č. 11 a řekne Ing. Steinovi (maminka se v r. 1944 provdala za Tibora Steina), že jeho dvě dcery tudy jely dnes v noci. Dotyčný může počítat s odměnou“. Lístek opravdu někdo našel a tak se po Žilině rozšířilo, že odcházejí maďarské transporty. Dojely jsme do Osvětimi, vystoupily z vlaku, nesměly jsme si vzít ani kabelku. „Lékař“ Mengele selektoval lidi – napravo, nalevo. Mně se už nechtělo ani žít. Byl tam plot nabitý elektrickým proudem a u něho lidi, kteří na plot ze zoufalství skočili pro smrt, než by šli do plynu. Vysvlékli nás do naha, dostali jsme nějaký hadr, žádné prádlo. Později mne a mojí sestru poslali do Parchwitzu u Trutnova. Po 3 týdnech v karanténě jsme byly přiděleny do tkalcovny v Bernarticích. Strava byla slabá, lidé umírali vysílením, na tyfus. Po práci jsme celé hodiny stály na dvoře, esesačky se smály tomu, jak trpíme, mrzneme a padáme únavou.

Němci obsadili Slovensko v srpnu 1944 a všechny Židy poslali do koncentráku. Maminka dostala korespondenční lístek od našeho mistra z Bernartic. V něm napsal: Kinder gesund, im Riesengebirge neben Trautenau. Děti zdravé, v Krkonoších, vedle Trutnova. Tak se maminka dozvěděla, kde jsme. A když i ona byla transportována do Osvětimi, mladí práceschopní lidé byli posílání na práce. V kanceláři, pracovala nějaká slovenská děvčata, která maminka znala, poprosila je, aby ji přidělily do Trutnova. Ony to udělaly a tak se dostala do Trutnova – Oberaltstadtu, Horního Starého Města, do muniční továrny. Podařilo se nám, mně a mé sestře, se s ní jednou setkat. Dozvěděly jsme se, že babička byla poslána do plynu. Blížil se konec války, jídla bylo čím dál méně. Dne 9. 5. 1945 nás jedna z nejhnusnějších esesaček hnala do práce a tloukla nás hlava, nehlava. Brzy potom jsme zjistily, že esesačky zmizely. Něco se děje! Ředitel továrny nám řekl: „Holky, je konec války, jste volné, zůstaňte ale v táboře. Cesty jsou nebezpečné.“ „Z jedné strany, 8 km od nás jsou Rusové, a z druhé strany 8 km jsou Američané.“

Měla jsem velkou starost o maminku, proto jsem si vyprosila kolo po jedné esesačce a odjela za ní do tábora v Oberaltstadtu. Našla jsem ji! Ředitel továrny nás všechny tři pak vzal k sobě do bytu. Bylo to úžasné, sedět u stolu, spát v bílých peřinách, jíst, jíst. Maminka nám zde ale onemocněla. Když se uzdravila, vydaly jsme se na cestu – vlakem, pěšky, povozy. Dostaly jsme se domů do Žiliny, kde jsme se shledali s Tiborem, maminčiným manželem. Tibor zjistil, že jeho bratr zemřel a jeho manželku zastřelili někde v horách. Měla jsem spoustu bratranců, skoro všichni zahynuli v plynových komorách. Tatínkova sestra zemřela ve vlaku do Osvětimi. Její syn a spousta jiných byli hnáni k Dunaji, stříleli je a oni padali do Dunaje. Jiní zahynuli v Bergen-Belsenu na konci války na tyfus. Moje nejlepší kamarádka přežila, ale její manžel zahynul. Chtěla bych, aby si lidé pamatovali, že taková hrůza se nesmí ještě jednou stát, bylo to neuvěřitelné, že lidé něco takového vůbec dopustili.

Po válce jsem zůstala u maminky v Žilině, sestra odjela do Prahy. Dostala byt v Kouřimské ulici na Vinohradech. Jela jsem ji navštívit. Seznámila mne s lidmi z jejího okolí, také s jedním pánem ze sousedství. Byl vojákem ze západní armády, Jindřich Hora. Bydlel v bytě, kde před válkou bydlela jeho maminka, která zahynula za holokaustu. Naše vzájemná náklonost vedla k tomu, že jsme se 16. 10. 1948 vzali. 2. 1. 1950 se nám narodila naše jediná milovaná dcera Danuška.

Byli jsme spokojeni a šťastni, ale v období 1950-1952, došlo k velkým změnám. Vojáci, kteří bojovali proti nacistům v západní armádě, začali být pro režim stále více nepřijatelní. Jindra byl absolventem obchodní akademie, mluvil plynně anglicky, německy, francouzsky. Po válce pracoval v exportu a importu podniku Centrokomise. Miloval svoji práci. Ze dne na den dostal z práce vyhazov. Jeho hřích byl jednak v tom, že byl Žid a navíc měl sestru v Anglii.

Byl poslán do dolů v Ostravě, zde dostal trombózu. Vrátil se proto do Prahy, ale jelikož směl pracovat jen fyzicky, našel si práci v truhlárně. Zde si mnoho nevydělal, proto jsem já začala vyšívat. Ve dne jsem se starala o dcerku a v noci jsem vyšívala. Bylo to těžké. Později si Jindra našel práci jako asfaltér střech. Pracoval ve výškách, měla jsem o něj strach. Zde si už vydělal více peněz. Po nějaké době se směl vrátit do kanceláře, ale už ne do exportu, importu.

Danuška absolvovala ZDŠ na Čapajevově nám. v Praze 3. Vynikala v matematice, vyhrála několik matematických olympiád. V r. 1968 maturovala na gymnáziu na Pražačce. Absolvovala 1. ročník matematicko-fyzikální fakulty UK v Praze. V létě r. 1969 pozval stát Izrael studenty z Čech do Izraele. Nejprve 3 týdny pracovali, potom cestovali po Izraeli. Daně se tam velmi líbilo. Poslala nám dopis, že by chtěla v Izraeli zůstat. Já jsem doma stále plakala, měla jsem jedinou dceru a nechtěla jsem bez ní žít. Přemlouvala jsem manžela, abychom jeli za ní. Zdráhal se, a dříve než jsme se nadáli, možnost vycestovat za dcerou se rozplynula. Hranice v Československu se zavřely…. Tehdy manžel souhlasil, abychom požádali o povolení k vystěhování do Izraele, které jsme nakonec dostali. A tak, ač jsme nebyli mladí na to, abychom zase, už potřetí, začali život znovu, jsme 15. 3. 1971 odjeli za naší dcerou do Izraele.

Tady v Izraeli nám, novým přistěhovalcům, přidělili třípokojový byt. Danuška úspěšně zakončila svá studia, našla si práci, vdala se. Bydlíme v Kiryat Yamu. Máme 3 vnoučata. Jelikož nám ponechali čs. občanství, byli jsme s manželem dvakrát v Čechách. Dlouhá léta se Dana nemohla do Čech podívat, protože emigrovala a byli by ji zavřeli. Jindra zemřel na rakovinu plic. Stále přemýšlím, jestli příčinou jeho onemocnění nebylo to, že byl přinucen za komunistů asfaltovat střechy a vdechovat nebezpečné výpary. Dneska se cítím doma zde, v Izraeli. Prožívám s mou novou vlastí vše dobré i zlé.

Můj život nebyl lehký. Židé to mají moc těžké na světě. Přála bych všem lidem na světě Šalom, Šalom, to je mír.