Dva nejsilnější zážitky z dob 2. světové války očima mladé dívky

1.Totální nasazení

Stalo se tak v letech 5.9 1944 – 10.4. 1945, kdy babička musela nastoupit jako dělnice v továrně na letecké součástky. Do továrny se docházelo na směny. Často se tak babičce stávalo, že se domů vracela přes celé Brno i ve dvě hodiny ráno. „Dneska nepochopím, že jsem se sama přes to rozbombardované město nebála jít tak pozdě v noci – ani mě nenapadlo, že by se mi mohlo něco stát.“

V roce 1945 se zvyšoval počet náletů. V továrně tak bylo zcela běžné, že během pracovní doby zahoukal dvakrát-třikrát alarm. „Nejdříve siréna houkala krátce a pak déle a táhleji, což už bylo znamení, že se musíme jít schovat do krytu.“

Poté, co i pracovníci viděla, že se konec války blíží, dokonce i šéfové byli méně tvrdí a přísní na své zaměstnance. „Více se s námi bavili, vtipkovali, pracovní nasazení nebylo tak velké a často jsme ani nesplňovali pracovní plán.“

„Velkým překvapením pro nás taky bylo, že před každým začátkem pracovní doby, jsme fasovali líh – každý dostal štamprli slivovice – povinně.“

2. Vtrhli jim do domu a udělali z něj své velitelství

Je konec 2. světové války, situace v Brně je nekontrolovatelná. Náletů stále přibývá a v Brně není bezpečno, tak se babička s rodinou pro jistotu skrývají u příbuzných na venkově v Dobřínsku.

Když se série náletů téměř utlumí, rozhodnou se vrátit zpět do Brna, netuší však, jaké je čeká překvapení.

Všem se hlavou honily myšlenky o konci války a nadcházejících lepších časech. Proto se nemálo zarazili, když konečně po dlouhé cestě zastavili před svým domem v Brně-Heršpicích. Pomalu k nim přicházel sovětský voják. Babičce Věrce i všem ostatním se rázem vykouzli úsměv na rtech, byl to přece jeden z osvoboditelů země. Voják se napřímil a hrdě pravil: „Váš dům se zabírá pro vojenské účely a stává se z něj prozatímní sovětské velitelství.“ To, že rodina Boudných nemá kde bydlet, je vůbec nezajímalo.

Všichni však považovali ruské vojáky za hrdiny a ani je nenapadlo protestovat, či nevyhovět v jejich požadavcích. Dočasně se nastěhovali ke svým sousedům, kteří byli naštěstí velmi pohostinní a chápaví.

Každodenně procházela babička kolem svého domu a dívala se, jak postupně chátrá. Ruští vojáci jim poničili všechen nábytek, který doma měli – poškrábali a odřeli skříně, obili všechny dveře. Žili mladým rušným a radostným životem, byli rádi, že splnili, co jim nařídili a osvobodili Československo.

Průvody proudících Němců

U cesty, vedoucí na Vídeň za babiččiným domem, v té době obývaný Rusy, byla postavena závora, u které dohlíželi vojáci. V roce 1946 tudy proudily stovky a stovky Němců pryč za hranice. „Chodívala jsem se často dívat, jak celé rodiny i s dětmi a mnoha kufry procházeli městem, ruští vojáci čas od času zavřeli závoru a prohledávali kufry, nebo je celé zabavovali.“

Jednalo se o naprosto prosté a obyčejné vojáky, nejraději chodili bosi a často si také chodili za babičkou povídat. S jedním z nich si také psali i chvíli poté, co se vrátili zpět do Ruska.

Rusko nebylo na takové úrovni jako ČSR, projevovalo se to neznalostí některých nám zcela běžných předmětů – např. hodinek a často byli vojáci i negramotní. „Chodili po městě s vyhrnutými rukávy, na kterých měli třeba čtyři i pět hodinek, každému koho potkali nařídili – Dávaj časy! a poté si je nasadili na ruce a měli z toho obrovskou radost“

Babiččina sestra byla v té době v jiném stavu. „Vojáci, stojící u závory kvůli ní prohledávali německým ženám kufry a hledali kojeneckou výbavičku.“ S pýchou v očích jí pak několik těchto výbaviček darovali. Dobré vztahy mezi Čechy a Rusy byly oboustranné. K odcházejícím Němcům se ale chovali velmi agresivně.

Galerie
Vysvědčení, z let, kdy babička studovala na Dívčím reálném gymnáziu v Brně-Mendlovo náměstí Pracovní knížka, z dob, kdy byla babička totálně nasazena v továrně na výrobu leteckých součástek
Babička Věra Zárubová - 20 let Babička Věra Zárubová, ve svých 16 letech
Brno-Horní Heršpice

Brno, Bohunická ulice 73

Hospodářský statek, plný ovoce a ostatních důležitých plodin, které bylo těžké si během války obstarat, takže vlastnit ho byla velká výhoda. Je osvobození, babiččina rodina se zatím z Dobřínska, kde se ukrývali před nálety na Brno nevrátila. Je proto velkým překvapením, když po návratu zjistí, že se dům stal ruským velitelstvím a jejich domovem se stalo stavení sousedů, kde delší dobu museli všichni společně pobývat.

Dům dodnes stojí a je používán.

Adresa: Bohunická ulice 73, Brno 19-Horní Heršpice, Česká republika

GPS: 49.16322,16.596972

Příběh místa

Jejich dům byl zabrán sovětskými vojáky, nic s tím však nezmohli

Bohunická 73, Brno

Babička i s rodinou se ukrývali u strýčka v Dobřínsku, protože období konce války bylo opravdu kruté. Když se doba zdála klidnější a bezpečnější, rozhodla se rodina Boudných vrátit na svůj statek. Ke svému udivení však zjišťují, že se přeměnil na velitelství sovětských vojáků, osvoboditelů. !!!!!! Co však zmohli? Byli to jejich stateční osvoboditelé. Jejich přechodným bydlištěm se stal dům sousedů, kteří byli naštěstí pohostinní. Na statek se ale často zastavovali pro věci, které tam nechali a s vojáky prohodili sem tam i pár slov lámanou češtino-ruštinou. Před očima však viděli, jak se statek mění. Do skříní byly nabity šrouby na zavěšení zbraní, s nábytkem na který se těžce vyděláváno bylo zacházeno strašně. Vojáci byli většinou mladí, negramotní a neznali mnohé věci, nevážili si věcí. Většinu cenností, například zlaté švýcarské hodinky si přivlastňovali. I přes to všechno se může říct, že se k babiččině rodině chovali slušně. To se všem nebavíme o obyvatelstvu německém. Před stavením vedla cesta, po které proudily davy a davy Němců na Vídeň. Vojáci si udělali ze staré antény, co byl na zahradě závoru přes cestu a německé davy zastavovali. Němci museli svá zavazadla odnést až k velitelství, a tam se v nich vojáci přehrabovali a brali si různé, pro sebe důležité i nedůležité věci. Samozřejmě, že ani nikdy nemuseli na statku uklízet, stačilo jen, aby si v davech vybrali pár dívek a bylo po úklidu. Ovšem úklid asi nebude jediný, co po Němkách vojáci chtěli. Svým prudkým chováním se pyšnil hlavně velitel celého ruského vojska. Povolal si k sobě babiččina švagra a pozval ho na štamprli vodky. Ten však odmítl, to ale neměl dělat. Generál na něj vytasil pistoli a dal mu na výběr, aby pil, nebo se nechal zastřelit. Po této zkušenosti už si raději nikdo s ruskými vojáky nechtěl zahrávat.