Svoboda – touha, která nás dovedla až do konce

Paní Hana Krsková Dvořáková se narodila 26. 11. 1930 v Praze. Když jí bylo 5 let, přestěhovala se s rodiči do Semil, kde získal tatínek paní Dvořákové zaměstnání. V sedmi letech se stala členkou Sokola. Po příchodu 2. světové války, v roce 1939, byly tyto spolky zakázány. Proto začala paní Dvořáková navštěvovat taneční školu paní Růženy Pluhařové. Tanec milovala natolik, že jí pomohl při výběru střední školy. Přihlásila se na pražskou taneční školu. Tam ale nebyla přijata, protože nebyla ve spolku mládeže. Její otec si přál, aby z ní byla doktorka. Ji ale medicína nezajímala a tak se rozhodla, že půjde na fotografickou školu, kam přijata byla. Absolvovala čtyřletou, fotografickou školu v Hradci Králové. Po ukončení studií pracovala jako fotografka u firmy Jiří Hilger – Železný Brod. Po zavření této pobočky se stala vedoucí pobočky semilské, která patřila rovněž panu Hilgrovi. Tou dobou usmrcoval z politických důvodů v semilské nemocnici zdravotní rada Pluhař se sestrou Remzovu kněží. Dva muži je vodili k paní Dvořákové na fotografování. „ Mě se ti pánové zdáli nějací divní.“ Když se při poslechu Svobodné Evropy dozvěděla o tomto činu, začala si fotografie kněžích schovávat. Společně s kamarády se rozhodla, že spáchají atentát na pana Pluhaře, který jezdil za svojí milenkou. „Kluci vytvořili bombičku, která měla bouchnout po nastartování auta. Ráno pan Pluhař nastoupil, nastartoval a odjel. Bombička zůstala na zemi nevybuchlá.“ Paní Dvořákovou s přáteli někdo, ať už známí nebo méně známí udal, a tak se osvědčili její slova: VE DVOU RADA, VE TŘECH ZRADA.

Zapojila se do skupiny ILPKORG 1 (ilegální protikomunistická organizace). Společně s přáteli se snažila zlepšit budoucnost občanů ČSSR. Vytvářeli letáčky s hesly protikomunistickými, citáty TGM a Edvarda Beneše a zprávami ze zahraničí. Ty šířili v Železném Brodě, v Semilech, Košťálově, Nové Pace a Libštátě. K zatýkání došlo na „etapy“ od června do září. Jako první byl zatčen Jaroslav Mochan, který skupinu „vedl“. Paní Dvořákovou zatkli v červenci roku 1952, kdy měla v ateliéru polední pauzu. Byla provedena prohlídka ateliéru a domovní prohlídka. Poté byla paní Dvořáková odvedena na „estébárnu“ v Semilech, kde ji nasadili kožené brýle a společně s dvěma členy skupiny byla převezena do liberecké vazební věznice. Ve vyšetřovací vazbě strávila na samotce 4 měsíce a 9 dní, celkem ve vazbě 9 měsíců. Cela byla čtyři kroky dlouhá a 3 kroky široká. V rohu byl šlapací záchod, který bachař jednou denně splachoval. Přesto, že v cele byla židle a stoleček, odsouzení si sednout nesměli. Ráno dostaly vězenkyně černou kávu a veku, která jim musela vydržet celý den. V deset hodin byla večerka. Bachař položil na zem plech, který byl přidělaný ke zdi. Na něj položil 5cm matraci. K tomu vězeň dostal deku, prostěradlo a podhlavník. V celách byla předepsaná poloha na spaní – znak. To znamená, že si vězeň musel lehnout na záda. Sepnuté ruce a nohy musely být z pod deky vidět aby bachaři věděli, že se vězeň nechce zasebevraždit. V případě, že vězeň změnil polohu, bachař ho vzbudil. Druhý den začali paní Dvořákovou vyslýchat. Výslechová místnost byla malá kancelář, kde byl stůl s psacím strojem a v rohu dřevěná sedačka s tyčí, ke které byly vězni připoutáni. Ve vazební věznici byla paní Dvořáková pouze číslo, a to číslo 468.

26. – 28. 3. 1953 proběhl v Liberci soud. Nejprve se měl odehrát v Semilech, jako velký proces. Nakonec z toho ale sešlo. „Dopředu kdo dostane. Bylo to kruté, ale u toho soudu už je to jenom napsaný a přečtený.“ Samotný rozsudek padl 28. 3. 1953. Paní Dvořáková byla odsouzena k trestu 12 let odnětí svobody za velezradu a byla přeřazena do Pankrácké věznice, kde 3 týdny čekala na další soud, protože prokurátor se odvolal s tím, že se mu zdá 12 let málo. Nakonec ji byl trest zvýšen na 15 let. Skupina byla odsouzena dohromady k více než 200 letům vězení.

Pobyt na Pankráci nebyl příjemný. Několikrát v týdnu docházelo k popravám. Po dvoře se rozléhalo psí vytí. Z Pankráce byla převezena zpět do Liberce a odtamtud do Minkovic, kde byla malá továrna, ve které se brousily české granátky. Otec ji jel navštívit do Liberce. Tam mu ale řekli, že byla převezena do Mínkovic. Po návratu do Semil zaslechl, jak si lidé vypráví, že Hanička dělá na granátech. Tuto informaci bohužel neunesl a spáchal sebevraždu skokem z okna. Paní Dvořáková nebyla na jeho pohřeb puštěna a tak její maminka na všechno zůstala sama.

Všude byly štěnice. Paní Dvořáková byla natolik poštípána, že otekla. Odvezli ji k lékařce do Liberce, kde zůstala, protože mínkovickou věznici museli vyplynovat. Odtamtud byla v roce 1953 převezena do Pardubic. „Ty Pardubice byly už trošku o něčem jiném.“ Postele byly železné. Na celách bylo 24 vězenkyň. Každá měla na chodbě plechovou skříňku. U věznice byla budova, ve které byla kablovna a tzv. švadlárna, kde se šilo pro OTK Trutnov. Když se měnila barva výložek pro bachaře, paní Dvořáková je společně s ostatními přešívala. Jednou za trest pracovala v prádelně, kde ale dlouho nezůstala a byla přemístěna do kuchyně.

Jednou za týden se mohly sprchovat. Na obědy a večeře musely chodit ve štrůdlech. „Velitelé udržovali kázeň, dodržovali předpisy, ale chovali se k nám, jako lidé. Bylo to vězení, ale pořád jsme se mohli nějakým způsobem pohybovat.“ Za vydělané peníze se hradil pobyt, strava a ošacení. Jednou za měsíc dostala každá vězenkyně poukaz v hodnotě 120 Kč, za který si mohly v kantýně u vchodu koupit cukr, kávu, čaj, cigarety, aj. Zbylé peníze se ukládaly na konto.

V roce 1960 vyhlásil tehdejší prezident Antonín Novotný amnestii, díky níž se dostalo domů přes 2 000 vězňů. Každý propuštěný měl desetiletou podmínku a ztratil občanská práva. To znamená, že nesměl volit.

Když v lednu opustila věznici, měla na kontě 385 korun, za které uhradila cestu domů. Musela napsat domů mamince, aby ji poslala oblečení, protože byla zatčena v plavkách a letních šatech. Rozhlížela se po světě a uvědomovala si, že se lidé nezměnili, ale všechno bylo najednou nějak jiné. Po návratu do Semil koupila maminka paní Dvořákové lístky do ochotnického divadla. Obyvatelé Semil ji vřele přivítali, až byla paní Dvořáková překvapena. Ty nejlepší přátele ale navštěvovala ve večerních hodinách. Nechtěla, aby měli z jejích návštěv nepříjemnosti.

Hledání zaměstnání bylo složité. Bála se, že by ji v Semilech „hlídali“. Proto si našla zaměstnání v Pardubicích u fotografa, kde ji nikdo neznal. „Vedoucího předsedu tam dělal nějaký pan Novák, který byl velký komunista. Když mě přijímal, řekla jsem mu, že jsem propuštěna na amnestii a mám 10 let podmínku a on mi řekl: „Slečno Krsková, to mě ale nezajímá. Trest jste si odpykala, teď budete pracovat u nás.“ To mě překvapilo.“ V Pardubicích pracovala 6 let. Poté se vdala. S mužem měla dceru Alici.

Bojovala za lepší budoucnost. Tento boj bohužel nevyhrála. Přesto ale nepřestala věřit hodnotám demokracie.

Galerie
Jedno z tanečních vystoupení Paní Dvořáková v roce 2012
Jeden z letáčků, které skupina ILPRORG1 vytvářela Rozsudek z 28.března 1953 (12.strana)
Rozsudek z 28.března 1953 (11.strana) Rozsudek z 28.března 1953 (10.strana)
Rozsudek z 28.března 1953 (9.strana) Rozsudek z 28.března 1953 (8.strana)
Rozsudek z 28.března 1953 (7.strana) Rozsudek z 28.března 1953 (6.strana)
Rozsudek z 28.března 1953 (5.strana) Rozsudek z 28.března 1953 (4.strana)
Rozsudek z 28.března 1953 (3.strana) Rozsudek z 28.března 1953 (2.strana)
Rozsudek z 28.března 1953 (1.strana) První fotografie paní Dvořákové po návratu z vězení, byla pořízena v roce 1986 na občanský průkaz
Paní Dvořádková vyfotogravovaná ve fotoateliéru pana Hilgra v roce 1962 Rodina Krskových-maminka, tatínek a paní Hana. Fotografie byla pořízena ve fotoateliéru pana Hilgra v Semilech, v roce 1948
Paní Dvořáková v roce 1934