Gestapo na Čabárně, bombardování na Vinohradech, Říp v Africe: Příběh zdravotní sestry z malé hornické osady u Kladna

Jiřina Šnoblová (rozená Burešová) se narodila 16. května 1921 v hornické osadě Čabárna. Ve společnosti mladší sestry a mnoha dalších čabárenských dětí prožila bezstarostné dětství pod křídly pantatíčka Masaryka.

„Tatínek mi řekl: Musíš se naučit šít, vařit a pak si dělej, co chceš.“

Po vyučení se – dle svého přání – stala ošetrovatelkou v Baťově nemocnici ve Zlíně. V roce 1941 se z důvodu náhlé otcovy smrti v Poldovce vrátila k matce do rodné osady, kde se jí krutě dotkla válka.

Za úsvitu 4. června 1942 přepadlo Čabárnu gestapo. V osadě hledali Heydrichovy atentátníky (vodítkem byl stejný dopis, který je zavedl i do Lidic), zadrželi 41 mužů. Jan Šnobl měl ve zvyku každé ráno vyzvednout Jiřinu na Čabárně a doprovodit ji přes les do práce. Kdyby do osady opravdu došel, byl by jako cizí osoba potulující se v okolí v době stanného práva v jasném podezření. Jiřina ho musela varovat. Pod záminkou odchodu do práce v kladenské nemocnici se jí podařilo opustit osadu a společně pak pospíchali varovat své známé v Kladně před hrozícím nebezpečím.

Na osadu se snesl strach a nejistota.

„Tak jsem to viděl, tak jsem to prožil, a tak jsem to nosil v srdci a v duši po celý život … můj blízký druh, kamarád a spolužák z kladenské reálky František Seidel … navždy zmizel v plamenech té Sodomy a Gomory, zažehnuté oněmi nacistickými barbary. V hrůze a děsu jsme se tehdy díval do toho dýmajícího pekla na vzdáleném obzoru, kam jsem hleděl z vrcholu haldy nad naší osadou a vnímal jen ty plameny – které nikdy neuhasnou a nepřestanou připomínat to, na co se nesmí nikdy zapomenout – a co se už nesmí opakovat!“ ¹

Zpět u své záliby: ošetřovatelská škola

Válka přinesla Jiřině i trochu štěstí. Díky zavřeným vysokým školám se jí dostalo výtečného lékařského vzdělání od profesorů, kterým nezbývalo nic jiného, než vyučovat na ošetrovatelské škole. Neurochirurg Arnold Jirásek následně přijal Jiřinu na svou kliniku i do „lékařské rodiny“, která – dle svého patrona – byla velmi soudržná a vstřícná (chodili společně do divadla) a zároveň pedantsky vyžadovala řád: Jiřina nedostala volno ani na svatbu. Už půl hodiny po obřadu ošetřovala pacienty.

Ani válka nedala Jiřině příležitost se radovat ze svého nového svazku. Následujícího dne, 24. prosince 1944, ji zastihl útok hloubkaře při jízdě vlakem do Prahy.² Několikrát se museli běžet schovat do pole. Blížící se konec války hutnil dění. Během únorového náletu na Prahu sloužila Jiřina v Divizní nemocnici zasažené přímo vprostřed budovy, kde bylo schodiště po kterém pacienti utíkali do krytu. Sloužila i během pražského povstání.

„Lékaři dělali co mohli, ale krev nebyla. Pan profesor Sekla, který bydlel na Malé straně se dozvěděl, že nemáme ani obvazy. Sedl na kolo a nedbaje nástrah po celé Praze, všude se střílelo, nám přivezl vše, co měl doma.“

Po válce

S manželem dostali byt po odsunutých Němcích v Holešovicích – v Malém Berlíně. Manžel vystudoval práva a v roce 1947 ho přijali na Ministerstvo zahraničních věcí jako třetího tajemníka. Čabárenské události, které se ho hluboce dotkly, byly podnětem jeho dalšího působení – po celý zbytek života se věnoval odzbrojení.

Do světa

Jiřina cestovala po boku manžela do Ruska, Anglie, USA a sdílela s ním jeho snahy i politické přesvědčení. V každé části světa si našli přátelé – i přes politickou příslušnost.

„Šlo hlavně o odzbrojení. Politická příslušnost nebyla důležitá. Zástupci jednotlivých států měli společný cíl a to je pojilo.“

Jejich dva synové, Igor a Ivan je na cestách doprovázeli až do svých patnácti let, kdy jim režim znemožnil opustit zemi. Jiřina nechala syny doma vydala se na poslední štaci do Afriky, kde strávili šest let.

O dění v Čechách měla jen útržkovitou představu. Vedení českého státu považovala za nekompetentní a xenofobní, přesto pobyt v zahraničí vždy považovala za provizorium a přišlo jí nanprosto přirozené se vždy vrátit domů.

Po návratu z Afriky se se svým manželem vrátila do rodné Čabárny.

Jan Šnobl zemřel v roce 1999.

¹ Šnobl, Jan. Lidice žijí!. Říčany u Prahy : Orego, 1997. 39 s.

² O původcích útoku se spekuluje (www.hloukari.cz); Národní archiv Praha, fond Úřad říšského protektora, BdO Ia 1939-1945, Morgenmeldungen Juli 1944 – Januar 1945, kat.č. 748: 24.12., 22.50 Uhr: Personenzug 1414 Eichen-Kladno mit Bordwaffen beschossen. Maschine beschadigt. Beschuss erfolgte in Nahe der Station Neu-Kladno. Keine Personenverluste.

Galerie
1922; Jiřina Šnoblová - prostřední děcko v nárůčí své matky; Čabárna 23. prosince 1944; před kostelem sv. Ignáce z Loyoly, Praha
1998; poslední společný rok 1959
1984; manželé Šnoblovi; přestavba domku a zahrady k trvalému usazení a odpočinku na Čabárně; výsadba borovic 1999, Jan Šnobl uprostřed (s tmavou kravatou)
F. Sajdl - jeden ze spolužáků Jana Šnobla - byl v Lidicích popraven místo: osada Čabárna
místo: osada Čabárna místo: osada Čabárna
Hornická osada Čabárna

Popis místa zasílám poštou (jedná se o tištěnou brožuru).

shromažďovací místo pro zadržené během razie z 4. června 1942 (a Jiřina Šnoblová, rozená Burešová); zhotovení snímku: listopad 2013 dobové kresby  - Jan Šnobl - přejato z Šnobl, Jan. Lidice žijí!. Říčany u Prahy: Orego, 1997.
Příběh místa

Historiografii místa zasílám poštou – jedná se o tištěnou brožuru (způsob zpracování látky je poplatný účelu).

Pro přepis mluveného slova do psané formy jsem použila metodu vytvořenou ve spolupráci s lingvistou Petrem Lehečkou – trojí překlápění řetězců slov (původně vznikla pro „horničtinu“ v mé knize Takovýho uhlího/umouněný vzpomínky).