Trh si s tím prý poradí – a taky si poradil

Polovina 50. let byla pro mladičkou Helenu Šenfeldovou napínavá. Milovnice lidových písniček a folkloru začala v Praze studovat etnografii, zkoumala v terénu tradiční řemesla a na vlastní oči se potkávala s každodenností československé vesnice. Její profese ji přivedla do Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV), kde jako etnografka prožila téměř 30 let, aby byla svědkyní hořkého konce ÚLUVu v roce 1995.

Ještě před 2. světovou válkou žila malá Helena s rodiči na pražské Pankráci v činžovním domě, kde si pronajímali jednu místnosti. Rodiče moc prostředků neměli a možná i proto volný čas trávili trampováním. Dcerku brali s sebou.

Válka se rodiny dotkla, Helenini strýcové byli vězněni, jeden z nich ve vězení zemřel, druhý přežil Dachau. Ona sama vzpomíná na závěr války, především na to, jak probíhalo pražské povstání u nich na Pankráci a Na zelené lišce. To jí bylo devět let a s maminkou a ostatními ženami a dětmi jí němečtí vojáci dva dny drželi ve škole Na zelené lišce. Přes den musely ženy a děti jít na místní hřbitov, kde měla německá armáda dělostřeleckou techniku, pokrýt hroby bílými textiliemi a dělat „živé štíty“ proti případnému bombardování. To naštěstí nepřišlo a posádka německého vojska odešla v noci před příjezdem Rudé armády.

Po válce zůstala Helena jen s maminkou, chodila do různých základních a středních škol, podle toho, jak se zrovna měnily učební plány. Chtěla jít studovat folkloristiku, protože milovala lidové písničky a ráda hrála na klavír. Když se ale ve svých 19 letech hlásila na vysokou školu do Prahy, otevírali jen etnografii. Nastoupila v roce 1955 a zapadla až po uši do studia. Peněz v rodině bylo málo, ale pořád mohla chodit na hodiny klavíru a zpívat ve Vysokoškolském uměleckém souboru UK, který vedl Jan Tausinger.

Ve druhém ročníku se přihlásila na praxi jako terénní výzkumnice. Ústředí lidové umělecké výroby (dále ÚLUV) tehdy provádělo na venkově hrubý průzkum stavu tradiční lidové výroby. Helena sjezdila nejprve okres Humpolec a ve třetím ročníku okres Pelhřimov. Pěšky s mapou chodila od vesnici k vesnici a vyptávala se místních, jaké řemeslné techniky se u nich provozují. Když se jí ptali, jestli se nebojí chodit sama přes lesy, jen se usmívala, že ji to rodiče učili od malička. Během výzkumu vyslechla spousty životních osudů z úst starších lidí, kteří se často právě některému z řemesel věnovali. Zažila i nepříjemné chvíle – když přijela do vesnice den po náboru do JZD a první, kdo ji ve vesnici potkal, ji poslal pryč.

Po ukončení studia byla krátce zaměstnaná v humpoleckém muzeu a roku 1961 nastoupila jako etnografka do ÚLUV. Pracovala především na úseku rozvoje v ústředí ÚLUV na Národní třídě 36. Specializovala se na přírodní pletiva, zdobení dřeva a textilie. Práce v ÚLUV byla zajímavá – od psaní odborných vědeckých textů a posudků, přes kontakt s řemeslnými výrobci po celém Československu, po pořádání výstav zaměřených na lidové umění. V ÚLUV zůstala až do roku 1992, kdy odešla do důchodu.

ÚLUV fungoval na zajímavém principu: pomáhal rozvíjet kultivované lidové řemeslo prostřednictvím odborníků z různých oborů. Tak byli kromě koncových výrobců, kteří sídlili všude po republice, zaměstnáni na třech pobočkách (Uherské Hradiště, Brno, Praha) etnografové a výtvarníci s nejrůznějšími specializacemi. Etnografové zpracovávali odborné studie k rozvoji lidových řemesel a dodávali výtvarníkům tzv. materiálové přehledy, obsahující vzorníky používaných lidových motivů. Tyto motivy výtvarníci rozvíjeli a navrhovali autorské výrobky navazující na lidové tradice z přírodních materiálů – z kameniny, dřeva, šustí, bavlny, lnu a mnoha dalších. Každý výrobek procházel před uvedením do výroby schvalováním odbornou komisí, která dbala na vysokou kvalitu. Výrobky se prodávaly v síti 15 prodejen s názvem Krásná jizba, z nichž jedna se nacházela přímo na Národní 36. Mimo to ÚLUV vzdělával i vlastní učňovský dorost.

Roky v ÚLUV plynuly a práci narušovaly jen vnější okolnosti. Po roce 1968 prošla Helena Šenfeldová společně se svými kolegy kádrovými prověrkami. Roku 1979 byla svědkyní propuštění ředitele ÚLUVu, který byl nařčen z „nadržování“ nestraníkům a z funkce odvolán. Litovala jeho odchodu, protože se jednalo o „starého úluváka“ a i zkušeného odborníka.

Listopadová revoluce znamenala zásadní zvrat v životě ÚLUV. Ministerstvo kultury počátkem 90. let ztrácelo zájem o podporování této jedinečné syntézy řemeslné výroby, etnografického výzkumu a užitého umění. Helena Šenfeldová společně se svými kolegy zpracovala privatizační projekt ÚLUVu; inspirací jim byla podobná soukromá švýcarská organizace Heimatwerk. Ministerstvo kultury tyto návrhy smetlo ze stolu se rčením, že „trh si poradí“. Zároveň ÚLUV přišel i o svoje ústředí, dům na Národní třídě 36, a byl v roce 1995 privatizován formou likvidace. Dům na Národní třídě byl přímým prodejem prodán soukromé společnosti, která dům nechává již skoro 20 let chátrat a pronajímá jej obchodníkům nejnižší cenové kategorie. Stav domu naznačuje nejhorší scénář – že vlastníka zajímá zejména lukrativní pozemek.

Dnes se Helena Šenfeldová Národní třídě vyhýbá, protože nechce vidět, jak dopadl jeden z nejvýstavnějších funkcionalistických domů v Praze, který zároveň od doby svého vzniku (roku 1936) sloužil k propagaci uměleckého průmyslu. Tehdy ještě jako výstavní stavba Svazu československého díla, který propagoval v prvorepublikovém Československu to samé, co později ÚLUV – tedy kultivované užité umění a designové výrobky, dostupné všem.

„Trh si poradil..a ve výstavním domě pro uměleckej průmysl se dnes prodávají s odpuštěním šunty,“ uzavírá Helena Šenfeldová.

Galerie
Fotografie z roku 2012 Na louce za domem, kde jsme bydleli. Na Pankráci,  přibližně v místech, kde dnes stojí hotel Panorama. (40. léta)
V kanceláři ÚLUV koncem 80. let Na výletě s maminkou na stanici v Měchenicích. Fotografoval otec Frant. Skořepa. Chodili jsme jako rodina často na výlety kolem Prahy, otec nás hodně fotografoval a snímky  pak zadával do časopisů. Byla to část jeho obživy. (Asi v roce 1941)
V kanceláři ÚLUV (rok 1981)
Národní 36, Praha 1

Dům uměleckého průmyslu na Národní 36 sloužil od 30. let 20. století podpoře umění a architektury. Sídlila zde prodejna užitého umění a designu Krásná jizba i nakladatelství Družstevní práce. V poválečné době na jejich působnost navázalo Ústředí lidové a umělecké výroby (ÚLUV) a nakladatelství Odeon. Likvidační se staly pro obě instituce i tradici (kterou nesly už z doby první republiky) devadesátá léta, kdy jak ÚLUV i ODEON byly zprivatizovány formou likvidace. Dům na Národní třídě 36 byl poté prodán soukromému vlastníkovi. Objekt chátrá a v jeho přízemí se prodávají tu levné boty, tu knihy.

fasáda domu na Národní 36 vnitřek domu na Národní 36
Příběh místa

Dům uměleckého průmyslu postavil je dílem uznávaného architekta Oldřicha Starého, stavitelem byl Svaz československého průmyslu. Pamětníci vzpomínají, že moderní prosklená fasáda vzbuzovala pozornost. Tím spíše, že v jeho přízemí sídlila prodejna Krásná jizba, které velel arbiter elegantiae, geniální výtvarník Ladislav Sutnar. Sídlilo zde také nakladatelství Družstevní práce, které se stalo synonymem kvalitní knižní produkce a propagace originální knižní grafiky. Krásná jizba i Dům uměleckého průmyslu se staly zásluhou Sutnara a dalších nadaných výtvarníků už ve třicátých letech vizitkou českého umu v oblasti architektury, designu a užitého umění.

Po 2. světové válce Svaz čs. díla zaniká a v roce 1948 postupuje své zázemí nově vzniklému Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV); několik pater v domě si pronajalo nakladatelství Odeon. ÚLUV i ODEON navazují na své předchůdce z doby první republiky a pokračují tak v tradici. Prodejna Krásná jizba nabízí kvalitní řemeslné výrobky z produkce ÚLUV.

Bohužel společenská situace po roce 1989 se stala Domu uměleckého průmyslu na Národní 36 osudnou. ÚLUV i ODEON skončily v roku 1994 v likvidaci, podle pamětníků i za přispění úředníků z ministerstva kultury, kteří nadále neměli zájem na podpoře tradice propagace uměleckého průmyslu a českých řemeslných výrobků. Dům byl poté prodán v rámci privatizace soukromému subjektu, který jej nechává chátrat. Dnes se v přízemí budovy na Národní třídě 36 prodává levná obuv, vrchní patra slouží jako sklady nebo zejí prázdnotou.

„Dnes se tam prodávají póvly. Zlevněné knihy, zlevněné boty, už jsem tam teď asi rok nešla, protože vždycky mám vztek na to, jak ten dům dopadl,“ říká etnografka Helena Šenfeldová, která v domě na Národní 36 strávila většinu své profesní kariéry.